7. neděle velikonoční C 2022 – kázání pro děti, které dnes v Brně - Žebětíně přistupují k prvnímu svatému přijímání

 ( Můžete se také vrátit ke kázání z roku 2016 zde: )

EVANGELIUM Jan 17,20-26

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
    A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.
    Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.
    Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."

______________________________________________________________________

Milé děti,

Při každé mši svaté, kterou sloužím - nebo kterou slouží každý jiný pan farář, pan kaplan nebo jakýkoli jiný kněz - používáme kousek chleba - hostii - kterou trochu pozdvihneme na oltář a pronášíme nad ní slova, která ji promění v Tělo Kristovo. V misce jsou přitom ještě menší kousky chleba, které se stávají Tělem Kristovým také. Tu velkou posvěcenou hostii potom většinou přijímám jen já sám, a ty malé přijímají ostatní - je to proto, že je nás v kostele většinou hodně, a kdybych měl proměnit jen jeden kousek chleba a pak ho lámat na malé kousky, trvalo by to moc dlouho.

Dneska ale udělám malou výjimku, jako skoro vždycky, když je první svaté přijímání. V obětním průvodu jste přinášely kousek chleba - hostii - která je větší než ta, kterou používáme při běžné nedělní mši. Na závěr mše svaté, když už ten kousek chleba nebude obyčejný chléb, ale Tělo Kristovo, ji rozlámu a každému z vás, kteří dnes přijímáte poprvé, podám jeden z těch rozlámaných kousků.

Jestli jste dnes, děti, pozorně poslouchaly slovo evangelia, tak jste si mohly všimnout, že Pán Ježíš v nich hovoří asi čtyřikrát o jednotě těch, kteří v něho věří. Když o tom mluví tak často, tak je to asi důležité. To, že mají být Ježíšovi učedníci jedno, neznamená, že by měli být jeden jako druhý. Když jsem asi před patnácti lety studoval v Římě, tak tam bylo jedno společenství budoucích kněží, kteří se snažili být jeden jako druhý - měli vždycky úplně stejné oblečení a dokonce i stejnou pěšinku ve vlasech. Když jsme je s kamarády, kteří v Římě studovali se mnou, na nějaké akci viděli, tak nám to trošku nahánělo strach: vždycky jsme vzpomněli na jeden díl filmové série Star Wars, která se jmenuje Klony útočí…

Během naší přípravy na dnešní den - a to byl skoro půlrok - jsme viděli, jak byl každý z nás šestnácti jiný. Pán Ježíš ale ví, že jsme každý jiný, a počítá s tím. Ale chce, abychom se v téhle různosti měli rádi. Abychom každému přáli stejné štěstí, jako si přejeme pro sebe. Pak to bude tak, jak si Pán Ježíš přeje. Když se budeme mít rádi, tak budeme v Něm jedno - i když zůstaneme každý jiný.

Každý budete dnes, milé děti, přijímat jeden úlomek chleba z toho, co bylo původně jedna velká hostie, proměněná v Tělo Kristovo. Znamená to, že jsme od našeho křtu v Pánu Ježíši jedno, i když jsme každý jiný. A taky to znamená, že když budeme často přijímat Pána Ježíše v Eucharistii, on nám pomůže, abychom nejen věděli, že jsme jedno, ale abychom tak taky žili. Protože žít ve vzájemné lásce, když jsme každý jiný, je velice těžké. Bez pomoci Pána Ježíše nám to nikdy moc nepůjde - ale když budeme s Ním, bude to mnohem snazší.

 

 

6. neděle velikonoční C 2022 – kázání pro děti, které dnes v Brně - Kohoutovicích přistupují k prvnímu svatému přijímání

 ( Můžete se také vrátit ke kázání z roku 2016 zde: )

EVANGELIUM Jan 14,23-29

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."

 ___________________________________________________

Milé děti, Terezko, Magdo, Ellen,

Naše společná cesta ke dnešnímu slavnostnímu dni končí.  Od ledna jsme si povídali o mnoha věcech: o tom, jak a proč Ježíš dělal své mocné skutky, jak hovořil s učedníky v podobenstvích, jak jim předal moc odpouštět hříchy, jak ustanovil Eucharistii; jak probíhá svátost smíření, jaké jsou části mše svaté. A hodně, hodně dalších věcí. Po každých dvou setkáních jste taky měly domácí úkol. A tak jste se mohly ptát, jestli si to všechno můžete zapamatovat. Možná jste si říkaly: máme tolik úkolů z matematiky, češtiny, angličtiny a dalších předmětů ve škole, a ještě k tomu se musíme učit do náboženství nebo na přípravu k přijímání…

Jeden vzdělaný, vážený a moudrý kněz, který byl z Německa a žil ve dvacátém století, člen jezuitského řádu  Karel Rahner, se jednou zamýšlel nad něčím podobným. Napsal na tohle téma jednu úvahu, která začíná těmito slovy, velice pochopitelnými i pro vás, Terezko, Magdo a Ellen: Co všechno jsem se již učil, můj Bože! Mnoho jsem se učil, protože jsem musel nebo sám chtěl. Ale výsledek toho učení je v obou případech stejný: zase jsem to zapomněl.

To, co jsme spolu probírali, možná opravdu časem zapomenete – i když, pravda, některé podstatné věci z toho byste, děti, zapomenout neměly. Ale stejně – mohli bychom se společně ptát, co tedy teď s tím… A odpovědět si na to můžeme jednou větou z dnešního evangelia. Vzkříšený Ježíš má odejít do nebeské slávy k Otci. Učedníci přemýšlejí, jaké to bude, když už s nimi Ježíš nebude tak jako předtím, když ho vlastně už neuvidí a neuslyší jeho hlas. Ale On jim říká: Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.

Duch svatý je, jednoduše řečeno, Boží láska, darovaná nám lidem. A tak je to vlastně jednoduché: když se, Terezko, Magdo a Ellen, budete snažit mít rádi Ježíše a druhé lidi, láskou, která se dokáže i něčeho pro sebe zříct, nebo udělat něco ne úplně lehkého či příjemného, jen aby ten druhý byl šťastný, tak bude všechno v pořádku - i když třeba zapomenete, kolik bylo přesně těch chlebů a ryb, které Ježíš rozmnožil, aby se lidi mohli najíst. Protože když budete mít druhé rádi, tak budete vždycky vědět to, co je důležité, a nikdy to nezapomenete. Není to jednoduché - ale když budete chodit často ke svatému přijímání, modlit se a aspoň malinko se o to snažit, tak vám - Terezko, Magdo a Ellen - Ježíš určitě pomůže, abyste takové byly.

 Nemá se to.... ale vzhledem k dnešní rodinné oslavě čtverých narozenin budu muset zítra recyklovat kázání z roku 2016.

 4. neděle velikonoční C 2022

1. ČTENÍ Sk 13,14.43-52

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii.
    Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti.
    Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči.
    Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: "Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' " Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.
    Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.

Žl 100(99),2.3.5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. nebo: Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.

2. ČTENÍ Zj 7,9.14b-17

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou.
    A jeden ze starců mi řekl: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí."

EVANGELIUM Jan 10,27-30

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl:
    "Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
    Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."  

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na scénce z biblických postaviček vidíme, jak všechny ovečky jdou za pastýřem – protože vidí, jak on sám nese tu zraněnou a vysílenou na ramenou. Tak ví, že pastýř je má rád, a že kdyby se každé z nich stalo totéž, co té jedné, tak že to udělá taky.

A pak je tam ještě ta jedna černá ovečka. Víme, co znamená, když se třeba řekne, že je někdo „černá ovce rodiny“. Je to ten, kdo nějak nezapadá; o kom si druzí myslí, že je nějak špatný, a komu se vyhýbají. Černá ovečka jde stranou těch ostatních; uvědomuje si, že není moc hodná a že ji ty druhé moc neberou. Ale jde u pastýřových nohou – protože ví, že on ji neodsoudí, že ji má stejně rád jako ty ostatní bílé.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium je možná jeden z nejkratších úryvků, které se v liturgickém roce čtou. Snad proto, že jeho poselství je hutné, že již není třeba říkat víc, že v oněch pár slovech je obsažena jedna z nejpodstatnějších skutečností našeho křesťanství: od křtu patříme Kristu navěky a nezměnitelně, a obdrželi jsme věčný život.

Možná poselství dnešního evangelia vypadá až příliš optimisticky. Jakoby Ježíš říkal, že kdo mu patří, jako by byl mimo jakékoli nebezpečí: jeho ovce nezahynou navěky a nikdo mu je nevyrve z rukou; protože jsou to vlastně ruce Otcovy a Otec je nade vším. Jenže dobře víme, že křtem nemáme žádnou jistotu spásy: kdo bere svůj křesťanský život vážně, uvědomuje si, že je to boj. Existuje tolik skutečností, které by nás chtěly z Božích rukou vyrvat a postavit nás někam úplně jinam. Je naprosto pravdivý výrok svatého Pavla z druhé kapitoly listu Filipanům: Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste byli spaseni.

Myslím, že se tento rozpor dá vyřešit tím, když si uvědomíme, že Ježíš o svých ovcích říká ještě něco víc, než že jsou jeho: Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou. Z Ježíšových rukou – a tím i z Otcových – nás nikdo nevyrve za předpokladu, že budeme slyšet Ježíšův hlas a půjdeme-li za ním. Jistě, někdy za ním spíš klopýtáme, a někdy je jeho hlas v našem srdci přehlušen tisícerem jiných hlasů. Ale jde o toto základní směřování života, které nesmíme ztratit. A je to zároveň to, co nám dává radostnou jistotu: budeme-li slyšet Ježíšův hlas a půjdeme-li za ním, on se postará, aby nás nikdo z jeho rukou nevyrval.  

3. neděle velikonoční C 2022    

Při všech mších svatých v naší farnosti bude tuto neděli kázat otec Petr Matula, SDB, který nás navštíví u příležitosti svého životního a kněžského jubilea. Ke kázání o třetí neděli velikonoční v roce 2019 se můžete vrátit zde.

 

2. neděle velikonoční C 2022

 

1. ČTENÍ Sk 5,12-16

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou.
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.

Žl 118 (117),2-4.22-24.25-27a
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Odp.
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.
Odp.



2. ČTENÍ Zj 1,9-11a.12-13.17-19

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro (hlásání) Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. (A jednou) v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím."
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem.
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později."


EVANGELIUM Jan 20,19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim:
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

______________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

Chudák svatý Tomáš apoštol si vysloužil přídomek nevěřící, protože nejdřív neuvěřil svědectví ostatních apoštolů. Já si myslím, že úplně nezaslouženě. Může nám být naopak vzorem ve víře. Protože měl velkou touhu se s Pánem Ježíšem setkat, vidět ho tváří v tvář – a to zase svědčí o tom, že ho měl moc rád.

 

Milí bratři a sestry,

Všechny úryvky evangelia, které jsme četli v průběhu celého velikonočního oktávu, jsou svědectvím o Ježíšově zmrtvýchvstání: v sobotu v noci a v neděli jsme stáli se třemi Mariemi, s Petrem a s Janem u prázdného hrobu; a ve všedních dnech velikonočního oktávu jsme četli o setkáních učedníků s Pánem: o setkání žen, o zjevení Maří Magdaléně v zahradě, o putování učedníků s Ježíšem do Emauz, o setkání ve večeřadle, o zázračném rybolovu na Genezaretském jezeře. Dnes se tento cyklus čtení evangelií o Vzkříšení završuje v perikopě označované jako Dvojí zjevení v Jeruzalémě, ze dvacáté kapitoly evangelia podle Jana.

Mimo Vzkříšeného je v něm hlavní postavou apoštol Tomáš; a právě on může pro nás být obrazem toho, z jakých zdrojů pochází a jak se v srdci člověka rodí opravdová víra: víra ve Vzkříšení i křesťanská víra obecně. U Tomáše se setkává to, co přejal od druhých, i to, co sám zakusil.

Všechna svědectví o Vzkříšeném Pánu, která jsme slyšeli ve čteních minulých sedmi dní, mohou symbolizovat vše to, co jsme v tomto smyslu přejali od druhých: výpověď Písma svatého, tradice a učení církve; to všechno, čemu se říká depositum fidei – poklad víry. Můžeme si to přečíst v katechismu, děti se to učí v náboženství nebo v přípravě na první svaté přijímání, slyšíme to v kázání, nebo to třeba lze studovat na teologické fakultě.

Apoštol Tomáš toto od druhých přejaté bere na vědomí. Slyší svědectví ostatních apoštolů, kteří mu říkají: Viděli jsme Pána! Ovšem vnímá - a velmi správně - že pro to, aby on sám uvěřil, to ještě není dost. Chce sám zakusit, chce se Pána dotknout, chce se s ním osobně setkat. A Pán jeho touze vychází v ústrety. Tomáš se ho skutečně dotkne a v jeho srdci se zrodí víra, kterou vzápětí vyznává: Pán můj a Bůh můj!

Ježíšova slova Nepochybuj a věř tak vlastně vůbec nemusejí znamenat ‚Pročpak Ti k uvěření nestačilo, co ti ostatní řekli?‘, ale možná mnohem spíš ‚Teď už nepochybuj a věř, protože to, co ti řekli druzí, a to, co jsi sám prožil a zakusil, si vzájemně vydává svědectví; další důkazy již nejsou třeba‘.

Aby se v nás, milí bratři a sestry, zrodila živá víra v to, že Pán skutečně vstal - a aby se živá stále udržovala – potřebujeme obojí: svědectví druhých i celého společenství církve; ale i konkrétní osobní zkušenost s tím, že On je v našem životě skutečně živý, přítomný a činný. A symbolické je také to, že Tomáš se dotýká Ježíšových ran. Když se nebudeme bát se dotknout ran, jak našich vlastních, tak ran druhých a celého světa, zakusíme. Ve chvílích, kdy naše zranění a slabosti zvlášť intenzívně vnímáme, může se nám právě v nich Pán zjevit a ukázat nám, že žije.

Velký německý teolog minulého století, jezuita Karl Rahner, napsal někdy v padesátých letech soubor esejí Slova do mlčení. Můžeme dnes skončit jeho slovy z jedné z těchto úvah, s názvem Bůh mého poznání:

‚Opravdu, můj Bože, pouhé vědění neznamená nic, nepůsobí nic než trapnou zkušenost, že takto nelze učinit skutečnost obsahem života.  Jen zkušenost jasnozřivé lásky nechává mé srdce přiblížit se srdci věcí.  Jen tato zkušenost mění mne samého. Jen to zakoušené, prožité a protrpěné dává vědění, jež nekončí zklamáním a nudou v zapomnění, ale naplňuje srdce moudrostí.‘

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2022 – ve dne

  

1. ČTENÍ Sk 10,34a.37-43

Čtení ze Skutků apoštolů.

      Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."

Žl 118 (117),1-2.16ab+17.22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,1-4

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry! 

Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.

EVANGELIUM Jan 20,1-9

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

_________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

Jako pomoc pro pochopení scénky z biblických postaviček použily paní Jitka a Kateřina slova z konce dnešního evangelia: Ještě nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. Pán Ježíš, když své učedníky učil, tak jim mockrát říkal, že musí zemřít a vstát z mrtvých, a jak je to předpovězeno ve Starém Zákoně. Ale asi to tenkrát opravdu ani jednou nepochopili, možná proto, že se jim to zdálo až moc neuvěřitelné. Petr, Jan a Marie Magdalská to pochopili až teď, až když viděli, že kámen je odvalený a po Ježíšovi zbyly v hrobě jenom kusy látky, do kterých bylo jeho tělo zavinuté při pohřbu. Tehdy se jim konečně rozsvítilo v hlavě, konečně jim došlo, co jim to Ježíš tenkrát říkal.

 

Milí bratři a sestry,

   slovo Pascha, kterým se označovaly židovské velikonoční svátky a z něhož vychází slovo pro Velikonoce v románských jazycích, znamená přechod. Původně je myšlen přechod Božího lidu z egyptského otroctví ke svobodě zaslíbené země. Pro nás křesťany to však znamená přechod od starého řádu světa k novému: Ježíš přišel, aby obnovil člověka a stvoření, tím, že je jako Bůh přijímá, vstupuje do něho, bere je na sebe, a proměňuje je svojí obětí. Skrze spojení s Kristem skutečně obnoveni, jsme novým stvořením.

     Svatý Pavel o tom hovoří ve druhém čtení; koloským křesťanům píše: Vy jste už mrtví – tedy mrtví tomu starému a špatnému, neproměněnému prvnímu stvoření, které je zraněné hříchem.  A váš život je nyní s Kristem skrytý v Bohu – jste povoláni k novému životu v Bohu, protože On vás přijímá k sobě skrze Krista.

    V dnešním evangeliu můžeme totéž téma rozpoznat skrze symbolický význam některých obrazů, které v něm jsou. Marie Magdalská přichází k hrobu první den v týdnu, když byla ještě tma:  jakoby v první den nového stvoření, na přechodu mezi starým a novým. Magdaléna je první, která překračuje hranici mezi starou a novou érou dějin. Symboly onoho starého, které pomíjí, jsou pak kámen, rouška a pohřební plátna – jsou to všechno atributy smrti a pohřbu, symboly onoho starého, poznamenaného smrtí. Jsou sice stále na scéně, ale jak kámen, tak rouška jsou odloženy stranou, jako by teď už nebyly potřeba, protože čas jejich používání již minul.

    Kámen a plátna vystihují i naši situaci. Slavíme sice novou éru člověka a vesmíru, ale staré a nové se neustále prolíná, stále jsme v době paschy, přechodu. Nové již nastalo, ale staré ještě nepominulo. Kámen a plátna by podle starého uspořádání světa měly zůstat na svém místě, protože smrt byla nepřemožitelná. Žádná síla nedokáže odvalit kámen; proti smrti není léku. Tyto dva symboly smrti úplně nezmizely, jsou jen stranou, odsunuty do vedlejší role, ale stále existují.

     Žijeme v těchto dějinách a na tomto světě stálé přechody od starého k novému, protože se k tomu starému uspořádání stále vracíme – smrt, zlo a hřích nás pořád trápí, i když byly Ježíšovou obětí už zrušeny. List Koloským zdůrazňuje, abychom usilovali o to, být v onom novém, jestliže jsme s Kristem byli vzkříšeni. Právě to silně symbolizoval způsob křtu v prvotní církvi: křtěnec se celý ponořil do vody v baptisteriu a poté se vynořil: starý člověk se utopil, nový se z vody zrodil. První život na Zemi vznikl podle biologů a biochemiků zřejmě ve vodním prostředí, snad v horkých termálních pramenech; a nový život v Kristu pochází také z vody.

     Zlo a smrt ovšem pořád mají nad námi moc, a v těchto pohnutých dnech ruské invaze na Ukrajinu to pociťujeme velice silně: Pořád vidíme po straně náhrobní kámen a pohřební plátna, a někdy nám dokonce přijde, že náhrobní kámen vězí pořád na svém původním místě a tarasí nám přístup k životu. Neustále máme sklon se vracet od nového ke starému uspořádání světa, jít v přesně opačném směru, než nám ukazují Velikonoce. Stále dokola přecházíme z otroctví ke svobodě a zpět, od egoismu k lásce a zpět, z Egypta do země zaslíbené a zpět.

     A přece, dnes slavíme to, že jsme noví lidé, žijící v novém světě, a že očekáváme definitivní vítězství oné novosti na konci času. Slavíme, že jsme obnoveni, znovustvořeni Boží láskou skrze Kristovu oběť. Možná by někdy stačilo si to hlouběji uvědomit, hlouběji pochopit slávu, radost a světlo vzkříšení, nové situace člověka – a naopak nesvobodu, ošklivost a tmu, do níž se dostáváme návratem ke starému člověku v nás. Kéž nám i letošní Velikonoce v tomto pomohou.