12. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Jer 20, 10-13

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!


Žl 69 (68), 8-10. 14+17. 33-35 Odp.: 14c
Odp.: Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce!

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.
Odp.
Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.
Odp.
Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-15

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s provině ním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.


EVANGELIUM Mt 10, 26-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům: 

    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení se setkáváme s postavou Jeremiáše, jenž je typickým starozákonním prorokem. Káže Hospodinovo slovo za každých okolností, vhod či nevhod, a jeho kázání je nepopulární a odmítané, protože nazývá věci pravými jmény a vyzývá k obrácení ty, kteří si už zvykli žít daleko od Hospodina. Proto je pronásledován a často mu jde o život. Jeremiáš ale ví, že Hospodin je na jeho straně, a jak jsem slyšeli, jemu svěřuje svou při, chce nad svými nepřáteli uzřít Hospodinovu pomstu.

Ve stejné situaci je i žalmista. Také on se pro svou nekompromisní věrnost Hospodinu dostává do konfliktů, dokonce se svými nejbližšími: svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Ale i on doufá v Boží pomoc jako v jediné východisko.

Prorok i žalmista, pronásledovaní pro spravedlnost a věrnost Bohu Izraele, se tak stávají starozákonními předobrazy Krista, jediného spravedlivého, který trpí pronásledování až do krajnosti, až k smrti na kříži. Kristus je ale zároveň také odpovědí na volání Jeremiáše po Boží pomstě, která se ukazuje být radikálně jiná než by se dalo očekávat starozákonním pohledem. Boží odplata vůbec není odpovědí násilí na násilí, není to žádná tvrdá Boží pěst, která by dopadla na ty, kteří pronásledují spravedlivého. Boží odplata za hřích je poslání Syna, který se z lásky obětuje. Zcela přesně to vystihují poslední věty ze druhého čtení z listu Římanům: s Božím darem tomu není tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění celé množství propadlo smrti, ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím Ježíše Krista.

Z tohoto poznání pak pramení Ježíšovo dvojí nebojte se, které jsme slyšeli v evangeliu. Nebojte se lidí, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo. Strach v člověku působí buď touhu utéci, nebo naopak odpovědět na násilí násilím, na ohrožení protiútokem. Jeremiáš však od svého úkolu ani neutíká, ani nezahajuje protiútok. U Ježíše, jako naplnění jeremiášovského předobrazu, vidíme v tomtéž ještě posun na vyšší rovinu. Násilí proti němu je vlastně násilím nejen proti spravedlivému, ale proti samému Bohu. Ale On se nemstí, neodplácí, pod křížem prosí za své vrahy. Jeho vítězství není dosaženo násilím, neznamená smetení a likvidaci jeho protivníků. Kristovo vítězství a Kristova odplata jsou obsaženy jen a jen v jednotě tajemství kříže a vzkříšení. Ježíš je naplněním Janových slov o tom, že láska nezná strach. Ježíš se nebojí, protože došel dokonalosti v lásce - nebo, lépe řečeno, je dokonalá láska sama.

Proto i my, kteří jsme s ním spojeni ve křtu a dalších svátostech, můžeme v Jeho síle poslechnout výzvu Nebojte se z dnešního evangelia - nebát se těch, kteří nás nemají rádi, a zbavit se také falešných obrazů boha, který zlo trestá zlem. 

11. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Ex 19, 2-6a

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. 

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."


Žl 100 (99), 2. 3. 5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 5, 6-11  

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.


EVANGELIUM Mt 9, 36-10, 8

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Proč asi Pán Ježíš posílal své učedníky? Aby se o něm dozvědělo co nejvíc lidí a byl populární a měl co nejvíc přívrženců? Ne, ale hned na začátku dnešního evangelia se dozvíme, proč: protože viděl lidi a bylo mu jich líto, a chtěl jim pomoci.

Milí bratři a sestry,

   Hned v prvních slovech dnešního evangelia se jasně pojmenovává důvod, proč Ježíš posílá svých dvanáct: není to hlavně proto, aby měl propagátory svého učení a získal co nejvíc lidí na svou stranu - jako to děláme dnes, když chceme prodat nějaký výrobek nebo získat slušnou podporu ve volbách. Ježíš to dělá proto, že má soucit s člověkem. Viděl zástupy a bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Proto je také hlásání evangelia sice nejdůležitější, ale přece jen ne jedinou činností, kterou mají apoštolové konat: uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Tohle všechno jsou jistě doprovodná znamení, která mají dodat slovům apoštolů váhu; jsou to ale také skutky, které pramení právě z Ježíšova soucitu s lidmi - soucit ho nutí něco udělat.

   Na počátku je tedy Ježíšův pohled na zástupy a jeho soucit. A ony zástupy mohou být všichni křesťané a všichni lidé všech dob. Ježíš se na nás dívá se soucitem, protože vidí, že na tom nejsme dobře; že jsme vysílení a skleslí, že jsme nemocní, že v nás skomírá život, že jsme často pod vládou zla.  

   A právě v tomhle bodě nastává potíž z naší strany, neboť my sami sebe takto příliš vidět nedokážeme. Někdy je to jistě způsobeno tím, že člověk je skutečně sám se sebou spokojený a nemá pocit, že by byl vysílený a skleslý – a nějaká zvěst o spáse se s ním pak logicky míjí, protože ji prostě nemá zapotřebí. Jenže možná je problém ještě někde jinde: možná dostatečně nevnímáme právě to, že na začátku je Ježíšův soucit.

   Myslím, že uvnitř, sám u sebe, si je každý z nás vědom svých temných hlubin a vidí se podobně, jako nás vidí Ježíš.  Asi všichni víme, nebo tušíme, že v té či oné oblasti máme spásy zapotřebí, že nakonec nejsme tak úplně v pohodě, ve zdraví a bez problémů. Jenže jsme se to naučili skrývat, protože nejsme zvyklí, aby se na nás někdo díval se soucitem. Bojíme se, že pokud bychom své problémy a bolesti otevřeli druhým, budeme odsouzeni, že jsme slabí a nezvládáme život. A bojíme se také, že by toho někdo rychle a účinně zneužil. Proto se snažíme hrát roli těch, kteří jsou přece v pohodě a život zvládají. Nasazujeme si masky, protože máme strach z pohledu druhého, který není soucitný. A jako křesťané si to často přenášíme do našeho vztahu s Bohem: i před Ním chceme vypadat jako dobří a horliví křesťané vlastním přičiněním, aby nás přijímal a měl rád.

    Pouze tehdy, jestliže jsem si naprosto jistý, že Ježíš se na mne dívá s láskou a soucitem, bez nároku a bez výčitky, dokáži se jeho spáse otevřít - dokážu přijmout, že ji potřebuji.  Cokoli dalšího – polepšení života, vítězství nad zlem, růst ve svatosti - pak přijde; ale bez tohoto prvního kroku to není možné. 

Slavnost Nejsvětější Trojice A 2017

1. ČTENÍ Ex 34,4b-6.8-9

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
    Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky.
   Tu sestoupil Hospodin v oblaku, (Mojžíš) se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom (Hospodin) prošel kolem něho a zvolal: "Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!" Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: "Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví."

MEZIZPĚV Dan 3,52.53.54.55.56
Odp.: Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců.

Odp.
chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. Požehnané je tvé slavné svaté jméno a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě.
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. Požehnaný jsi ty na svém královském trůně
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech.
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty na klenbě nebes.
Odp.
a velebený a plný slávy navěky.


2. ČTENÍ 2Kor 13,11-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh; dárce lásky a pokoje, bude s vámi.
   Pozdravte se vespolek křesťanským políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!


EVANGELIUM Jan 3,16-18

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
    "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.    

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------                    

Slůvko pro děti:

Ve scénce s biblickými postavičkami vidíme Mojžíše, jak s deskami Desatera vzývá Hospodina na hoře Sinaji. Hodně důležitá je předposlední věta: Pane, jestli jsem nalezl u Tebe milost, tak buď uprostřed nás – buď s námi, buď se svým lidem. A my víme, že Bůh Otec tuto prosbu splnil nám všem, kteří jsme jeho lid – poslal nám svého Syna Ježíše, aby byl Bůh s námi.  

Milí bratři a sestry,

Do tří dnešních liturgických čtení se tajemství Nejsvětější Trojice promítá jako různý, postupně stále hlubší, způsob zjevování Boha člověku. V prvním čtení jde o zjevení Hospodina Mojžíšovi typickým starozákonním způsobem, v oblaku na hoře, a ve slově. Hospodinova přítomnost, zahalená oblakem, nám zároveň napovídá, že je to zjevení a zároveň opět skrytí – k plnému zjevení Boha jako Trojice osob ještě nenazrál čas.

V evangeliu je pak stručně shrnuta podstata novozákonního zjevení: je to zjevení v Ježíšově osobě, v Jeho vtělení. Zároveň se také zjevuje vztah Boha ke světu, kterým je láska a záchrana, a také to, že v Bohu je společenství osob: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.

Třetí způsob Božího zjevení je pak popsán ve druhém čtení, ze závěru druhého listu svatého Pavla Korintským. Tento text je svým způsobem vrcholnou výpovědí dnešních čtení: místem Božího zjevení je společenství lidí vzájemně spojených vírou a láskou. Na počátku je shromáždění lidí, kteří přijali jednorozeného Syna a uvěřili v něho, tak jak se píše v poslední větě dnešního evangelia. Na počátku společenství je společná víra v Krista, cílem je vzájemná láska. Svatý Pavel na konci svého listu dává pokyny, jak má toto společenství věřících v Krista žít, aby v jejich středu přebýval Bůh, a aby jej tak svým způsobem života zpřítomňovali ve světě, zviditelňovali druhým a tím o něm svědčili. Žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, svorní, žijte v pokoji, a Bůh, dárce lásky a pokoje, bude s vámi.

Je to zcela základní sdělení Písma, které v Novém Zákoně nacházíme na mnoha místech. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich, říká Ježíš v 18. kapitole Matoušova evangelia. A svatý Jan ve svém prvním listě tutéž skutečnost vyjadřuje nejsilněji: Boha nikdy nikdo neviděl, ale když se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává, a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

Dnešní Boží slovo nám připomíná velký úkol nás křesťanů-skrze naši vzájemnou lásku má Bůh zůstat přítomný v současném světě, kde v tolika ohledech pociťujeme jeho nepřítomnost. Jsme povoláni k tomu, abychom se v našich společenstvích, počínaje tím rodinným, stali živou ikonou Nejsvětější Trojice, abychom Boha tímto způsobem zviditelňovali a vytvářeli prostor, kde ho druzí budou moci nalézt, protože žízeň po Bohu a touha ho hledat je velká. Člověk touží po lásce a společenství a to víc, oč více se dnes společný život stává složitý a mnoho lidí žije v hluboké samotě. Pokud v církvi lidé najdou všechno jiné, jen ne společenství lásky, budou hluboce zraněni a budou zcela logicky hledat úplně jinde.

Z Pavlových slov vyplývá, že to není snadný úkol. Opravdová láska a snaha budovat společenství v sobě vždy nese dimenzi kříže. Svatý Pavel nenabízí žádnou růžovou idylku, jeho slova naznačují, že žít takto stojí námahu a vyžaduje pokoru. Zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji. Společenství nebuduje ani přebujelé ego, ani falešná spokojenost s tím, co už se podařilo, ani dojem, že druhý mi nemá do mého života co mluvit. Toto vše společenství likviduje, činí ho nemožným a tím zároveň činí nemožným také zjevení Nejsvětější Trojice – Boha-Lásky – mezi lidmi. 

Slavnost Seslání Ducha Svatého A 2017

1. ČTENÍ Sk 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.

 Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."


Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři !
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Scénka z biblických postaviček je velice rozhýbaná, vidíme, že se tam toho hodně děje. A je to tak – když si dobře vzpomeneme, co se četlo v prvním čtení, tak Duch svatý způsobil mnoho věcí – učedníci začali mluvit jinými jazyky, takže jim všichni lidé, kteří tam byli, začali rozumět, i když byli z mnoha národů.

Možná bychom dnes mohli Ducha svatého prosit, aby nám pomohl svědčit o naší víře tak, aby tomu druzí také rozuměli. Ne proto, že ti druzí nemluví česky, ale proto, že my o naší víře v Pána Ježíše hovoříme často nesrozumitelně.  Ale Pán Ježíš má rád všechny lidi, a chce, aby všichni měli rádi Jeho a byli s ním. Jenže když oni nebudou našemu svědectví rozumět, tak to tak asi nebude.

Milí bratři a sestry,

V dnešních liturgických textech se hovoří o tom, co dar Ducha svatého způsobil v prvotní komunitě církve a co působí také v nás. Mezi mnoha jinými skutečnostmi by nám neměla uniknout jedna, na kterou dnešní texty kladou zvláštní důraz: totiž utváření jednoty při zachování různosti jednotlivých lidí.

V letniční scéně z prvního čtení je tato skutečnost vyjádřena nejprve zjevením ohnivých jazyků, které se rozdělují a nad každým členem prvotní komunity se usadí jeden. Jediný Duch působí v každém z apoštolů jinak. Jejich následné hlásání je o tomtéž, o velkých Božích skutcích, avšak uskutečňuje se v různosti jazyků, takže každý jednotlivý posluchač rozumí a může vnitřně pochopit, i když jsou přítomni představitelé všech možných národů pod nebem. Duch svatý -skrze apoštoly-promlouvá ke každému z přítomných zcela osobně a individuálně. Naprosto nejsou nuceni se napřed naučit aramejsky, aby jim mohlo být hlásáno evangelium.

Totéž téma se objevuje i ve druhém čtení, v pavlovském obraze jednoho těla, které má mnoho údů: každý je jiný a má jinou funkci, ale dohromady a v součinnosti tvoří jedno živoucí tělo, ve kterém je každá část nějak důležitá a nepostradatelná.

Duch svatý tedy svým působením překonává protiklad mezi jednotou a mnohostí. Chrání nás tak jednak před vyhroceným individualismem, ale na druhé straně také před jeho pravým opakem – před tím, aby se pro dobro celku obětovala naše osobní identita, abychom se z originálu proměnili na kopii. Boží Duch nám vlévá do srdce poznání, že každý z nás je osobně, takový jaký je, povolán k bytí a milován nekonečnou Boží láskou. Jistě, víme všichni velmi dobře, že mnoho věcí v našem životě je potřeba změnit, jinak by nemělo smysl prosit Ducha svatého, aby zahřál, co je studené a srovnal, co je zkřivené. Úsilí napřené tímto směrem však nikdy nemůže znamenat, že ze sebe uděláme sériový výrobek, že se musíme vměstnat do nějaké šablony, byť by vypadala kdovíjak svatě a dokonale. Každý pokus o změnu vlastního života je s Boží pomocí možný pouze tehdy, jestliže mám hluboké a pevné povědomí o tom, že Bůh má mé jméno vyryto do dlaní, že mne zná a miluje jako jedinečnou a neopakovatelnou osobu, tak, jak jsem nyní.

Zároveň nám ale Duch svatý vlévá i další poznání: že jsme zde nikoli sami pro sebe, ale pro Boha a pro druhé, že naše nezaměnitelná identita má být darem. Je dobré a krásné, že jsem jiný než ostatní, ale naprosto to nemůže být důvodem k tomu, aby se proto uzavíral do své individuální samoty. Jsme stvořeni pro společenství, a právě ve společenství se projevuje krása a jedinečnost každého jednotlivce – kdybychom žili každý sám pro sebe, nakonec bychom tuto svou vzácnou a Bohem darovanou jedinečnost ztratili jako zakopanou hřivnu, neboť tato jedinečnost se může uskutečnit a vyniknout jen ve společenství osob.

Různost osob ve společenství působí samozřejmě také problémy, a ty se dokonce někdy zdají převažovat. Často máme pocit, že by ve společenství všechno fungovalo mnohem lépe, jen kdyby ten druhý-manžel nebo manželka, dítě nebo rodič – víc odpovídal mým představám, kdyby byl takový, jakého bych ho chtěl já. Jenže donutit, aby se někdo změnil podle mých představ, dost dobře nelze, a pokušení vystoupit ze společenství - a tím je de facto zrušit - může být pak velmi silné. Naštěstí i zde nám přichází na pomoc Duch svatý, ten, který obdivuhodně dokáže utvářet jednotu v různosti. 

7. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 1,12-14

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.


Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, ze je křesťanem.


EVANGELIUM Jan 17,1-11a

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Pán Ježíš v poslední větě dnešního evangelia prosí za ty, kteří mu patří a kteří patří Otci. A to jsme my všichni, kteří jsme poznali Boží lásku a uvěřili jsme v Pána Ježíše – to Pán Ježíš trochu jinými slovy říká na začátku evangelia. Vy, děti, které jdete k prvnímu svatému přijímání, to za chvilku před námi všemi dáte najevo - tím, že odmítnete všechno zlé a vyznáte víru. Tím vlastně řeknete, že jste poznali Boží lásku a nechcete ve svém životě udělat nic, co by vás od ní vzdálilo. A pak taky potvrdíte, že jste uvěřili v Pána Ježíše, kterého poslal Otec, a který nám daroval Ducha svatého. A tím, že se zřeknete všeho zlého a vyznáte víru, dáte najevo, že patříte Pánu Ježíši.

A Pán Ježíš říká, že prosí za Vás, a za nás všechny, kteří mu patříme. Prosí za nás, protože nás má rád. Já se teď vrátím trošku dozadu, k neděli Dobrého pastýře, která byla před třemi týdny. Tam Pán Ježíš sám o sobě hovoří jako o Dobrém pastýři. Pastýři jeho ovečky patří,  mohl by si s nimi vlastně dělat co chce; jenže on je má rád, a tak se o ně stará. Vodí je na místa, kde se dobře napasou, a když se nějaká ovečka ztratí, tak pro ni jde třeba hodně daleko.  Takže toho, že Pánu Ježíši patříme, se nemusíme bát, protože u Něho jsme v bezpečí a On nás má rád.

A ještě navíc – nejen my patříme Pánu Ježíši, ale on patří nám, protože se nám daruje. K vám, děti, za chvíli poprvé přijde ve svatém přijímání, a to je právě ta chvíle, kdy se nám dává. A protože my patříme Pánu Ježíši a On patří nám, tak také patříme Otci, jsme Boží děti – vy, děti, i my dospělí.

Milí bratři a sestry,

V období mezi Ježíšovým Nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého prožívá prvotní komunita jakýsi přechod, mezičas spásy, podobně jako je Bílá sobota přechodem mezi Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Na rozdíl od Bílé soboty ale není Ježíšova nepřítomnost mezi učedníky již příčinou smutku a pocitu, že je všechno ztraceno - je to období intenzívní modlitby a očekávání budoucího zaslíbení příchodu Přímluvce. V tomto smyslu je toto mezidobí obrazem času putující církve, toho všeho, co prožíváme my, toho, co velký německý teolog Karl Rahner nazval už a ještě ne. Víme, že spása již je skutečností, ale přitom očekáváme její dovršení, druhý Kristův příchod, kdy bude Bůh všechno ve všem, a kdy nám bude setřena každá slza z očí.

Ve stručném prvním čtení se dozvídáme, že apoštolové učinili přesně to, co jim Ježíš říká na konci Lukášova evangelia:‘ zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti‘. Vracejí se do Jeruzaléma, vystupují do hořejší místnosti a jednomyslně setrvávají v modlitbách a v očekávání toho, co jim Ježíš slíbil. Mezičas mezi Ježíšovým nanebevstoupením a sesláním Ducha tráví modlitbou, která je výrazem touhy po naplnění zaslíbení. 

Ve druhém čtení se zase setkáváme s jedním z paradoxů našeho křesťanství, který také souvisí s oním mezičasem spásy - s napětím mezi trápením a slávou. Petr vyzývá křesťany k radosti, že mají účast na utrpení Kristově, kvůli naději na budoucí slávu. A i přesto, že jde o naději zaměřenou do budoucnosti, není to žádné marxovské opium lidu,  výzva nějak to přečkejte a pak to bude lepší. Petr říká, že schopnost takto prožívat těžkosti je známkou, že už nyní na křesťanech spočívá Duch slávy, Duch Boží. A v oslovení užívá klíčové přídavné jméno Milovaní. Láska je tím, co dává toto napětí vydržet, láska je spojením protikladu mezi slávou a utrpením a jasným projevem přítomnosti Ducha svatého.

V evangeliu se pak Ježíš obrací k Otci a prosí za učedníky, neboť On sám je již oslaven v nebi, ale oni zůstávají ve světě. Patří sice Kristu a jsou tedy v plnosti spásy, ale zároveň přebývají v období přechodu, kdy se spása ještě plně nerozvinula a neprojevila.

V třech dnešních čteních se tak setkáváme postupně se třemi základními rozměry tohoto přechodného období spásy, ve kterém žijeme. Je to toužebná modlitba, naděje, která se osvědčuje v utrpení, a jisté vědomí, že Kristus nás v tomto našem mezičase spásy neopouští, ale stále se za nás u Otce přimlouvá. Tyto tři skutečnosti nám mají pomoci překonat všechny těžkosti našeho mezičasu spásy, všechny těžkosti, jimiž nyní procházíme: ať už v celé putující církvi, tak v osobním příběhu každého jednotlivce. A těchto těžkostí je mnoho: jsou to všechny skutečnosti, které vnímáme jako popírající a zraňující plnost života, která je samou podstatou spásy. Ptáme se, proč to Bůh dopouští, nebo kde jsme udělali sami chybu. A odpověď prostě není, žádné zbožné fráze nepomohou, některé otázky nemají řešení a některá trápení vypadají zcela nesmyslně a zbytečně. Výpověď dnešních čtení nám ale říká, že jsou věci, za které není možné si klást otazník. V modlitbě, v naději a ve vědomí, že Bůh je s námi, je třeba vytrvat, nechceme-li nakonec život považovat za absurdní drama. 

6. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 8,5-8.14-17

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
    Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.


Žl 66(65),1-3a.4-5.6-7a.16+20 Odp.: 1
Odp.: Jásejte Bohu, všechny země! nebo: Aleluja.

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu! Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla!
Odp.
Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, nechť opěvuje tvé jméno." Pojďte a pozorujte Boží skutky: podivuhodně jednal s lidmi!
Odp.
Moře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky.
Odp.
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh bud' veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 3,15-18

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.
    Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.


EVANGELIUM Jan 14,15-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

 Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
    Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Podle čeho poznáme, že nás má někdo rád? Když nám to říká? Asi ne. Představte si třeba nějakého mladého muže, třeba Honzíka a nějakou slečnu, třeba Mařenku. A ten Honzík říká Mařence pořád dokola: Mařenko, já Tě mám tak rád, všechno bych pro Tebe udělal. A pak Mařenka dostane třeba chřipku a nemůže jít s Honzíkem do kina, a Honzík místo aby koupil kytku a kilo pomerančů a šel Mařenku navštívit, tak jde do kina s někým jiným, třeba s nějakou Janičkou. A každému je úplně jasné, že to, jak moc Mařenku miluje, jenom tak říkal.

    Proto si taky můžeme být jistí, že nás Pán Ježíš má rád: protože On to dokázal tím největším skutkem – tím, že vzal na sebe to všechno naše nemocné, naše hříchy. Je to, jako kdyby ten Jeníček, kdyby měl Mařenku opravdu rád, tak by ji nejen šel navštívit, ale kdyby to bylo možné, tak by rád stonal místo ní. Jenže je to ještě víc – Pán Ježíš za nás zemřel.

A tak se taky dá poznat, jestli my máme rádi Pána Ježíše. A On to říká v dnešním evangeliu dokonce dvakrát:  Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání. A pak ještě Kdo zachovává moje přikázání, ten mě miluje.

   Jenže my bychom si mohli říct, že Pána Ježíše máme přece rádi, ale zachovávat přikázání je někdy těžké. Ale Pán Ježíš to ví, a proto nám slibuje v evangeliu pomoc.  Říká:  já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Pán Ježíš nás v tom plnění jeho přikázání nenechává samotné; neříká Jestli mne máš rád, tak se pěkně snaž a já to budu sledovat.  Říká spíš Jestli mne milujete, tak zůstávejte se mnou a ve mně a já vám dám sílu, abyste má přikázání dokázali plnit.

Milí bratři a sestry,

   Dnešní liturgická čtení již jasně ohlašují blížící se slavnost Seslání Ducha svatého. Ukazují na tři skutečnosti, které jsou darem Ducha svatého, a zároveň jsou mezi sebou vnitřně propojené: poznání Boha, schopnost hlásat evangelium a schopnost žít život podle přikázání.

   V prvním čtení jde apoštol Filip po seslání Ducha svatého do Samaří a hlásá Krista. Ovšem dříve, než tak začne činit, koná mocné skutky, které přinášejí do města uzdravení a osvobození od démonů, takže se z toho celé město převelice raduje. Lidé, kteří to vidí a slyší, pak dávají pozor na to, co Filip mluví. Mocné skutky, které Filip koná, dodávají jeho slovům váhu, a jeho kázání je účinné. 

    Ve druhém čtení z prvního listu Petrova pak jde o totéž – o propojení hlásání a skutků – a jeho výpověď se nás týká ještě více než první čtení, protože dar konat zázraky a vyhánět démony z nás zde přítomných má asi málokdo. Ale pro nás pro všechny platí, že máme-li svědčit o své víře, ať už jakýmkoli způsobem, musí to být s dobrým svědomím. Obhájit se před každým, kdo by se nás ptal na důvody naší naděje, můžeme právě jen tehdy, jestliže žijeme správně. Pokud kážeme vodu a pijeme víno, dříve nebo později se to někde nějak projeví a naše svědectví se stává naprosto nehodnověrným.

   V evangeliu se pak tyto dvě roviny křesťanského života – skutky a hlásání – dávají ještě do souvislosti se třetí skutečností, poznáním Boha. Na začátku říká Ježíš  jestliže mne milujete, budete plnit má přikázání.  Jde tu o první pohyb vycházející od  člověka, o iniciativu lidské vůle a touhy milovat Krista a tuto lásku projevovat konkrétními skutky. Zcela realisticky je však ihned v druhé větě řečeno, že Bůh musí tomuto kroku ihned vyjít vstříc, protože naše vlastní schopnosti plnit přikázání jsou velmi omezené. Já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.

   Dar Ducha svatého pak dává nejen schopnost hlásání a schopnost zachovávat přikázání, ale i schopnost poznání. Kdo mne miluje, toho bude milovat i můj Otec, a také já ho budu milovat, a dám se mu poznat, říká Ježíš v poslední větě dnešního evangelia. Nebylo by dost dobře možné poznat Boha, jestliže by poznávající byl jen nezúčastněný pozorovatel a abstraktní myslitel. Astrofyzik může v mezích své speciální vědy poznat  třeba složení a stáří nějaké vzdálené hvězdy, která na jeho život nemá absolutně žádný vliv.  Kdo chce ale poznat Boha, musí se sám stát součástí jeho příběhu s lidmi, musí udělat ve víře a naději krok lásky směrem od sebe, jinak tu není žádné opravdové poznání možné. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska, říká svatý  Jan.

   Pokud se člověk bude bát takovýto - alespoň malý - krok víry a lásky učinit, nikdy nemůže Ježíše v tomto silném biblickém smyslu poznat, i kdyby uměl nazpaměť celý katechismus. Samozřejmě se tímto krokem vydáváme všanc, a musíme vystoupit ze svého sebezajištění, ve kterém jsme se v naší době a kultuře stali přeborníky. Zažijeme tedy při tom jistě úzkost, avšak zároveň se nám dostává naprosto vnitřní poznání Boha jako Lásky, poznání, které nám nikdo a nic zvnějšku nemůže vzít, a které nakonec vede i ke schopnosti hlásat a zachovávat přikázání. 

5. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 6,1-7

Čtení ze Skutků apoštolů. 

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."
   Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.




Žl 33(32),1-2.4-5.18-19 Odp.: 22a 

Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství. nebo: Aleluja.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě.
Odp.
Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.


2. ČTENÍ 1Pt 2,4-9 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. 

Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.


EVANGELIUM Jan 14,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana. 

      Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."
      Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"
      Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
      Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat,protože já odcházím k Otci."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Poselství dnešního evangelia je celkem jednoduché. Jak poznáme, jaký je Bůh Otec? Když se díváme na Pána Ježíše. Přesně to nám v evangeliu říká. A můžeme mu to věřit? Ano, protože víme o tom, že Pán Ježíš potvrdil to, co říkal, mocnými skutky.

Milí bratři a sestry,

Texty dnešního Božího slova nás mohou - již s výhledem na blížící se slavnost Seslání Ducha svatého -inspirovat k úvahám o společenství církve a o roli, kterou v něm mají jednotliví křesťané.

Ve druhém čtení přirovnává apoštol Petr Ježíše k živému kameni, ke kterému člověk musí zaujmout postoj. Jedna z možností je tento kámen odvrhnout jako nepotřebný; ale i tak - říká Petr - se o něj bude stále zakopávat a narážet na něho; člověk bude s osobou Ježíše konfrontován stále a stále jí bude provokován, i když ji odmítne. Petr vyzývá ke druhé možnosti: je třeba Ježíše přijmout, přistoupit k němu, a stát se sami živými kameny pro duchovní chrám, založený na něm jako na základním kameni. Je to jiný symbol téže skutečnosti, kterou svatý Pavel nazývá tělem, s Kristem jako s hlavou. Věřící, spojení pouty lásky s Ježíšem, jsou stejnými pouty lásky spojeni se sebou navzájem a dohromady tvoří jednotu, společenství, které je tělem Kristovým a chrámem Ducha svatého, společenství, kde přebývá Bůh.

První čtení o volbě sedmi jáhnů je ukázkou konkrétního fungování takového společenství. Vidíme v něm, co prakticky znamená být kameny chrámu -  nebo v Pavlově pojetí orgány těla. Každý je nějak důležitý, každý má nějaký úkol a poslání, každý svoje vlastní a neopakovatelné – což je vyjádřeno tím, že každý z jáhnů je jmenován vlastním jménem. Všichni jsou však plni víry a Ducha svatého, a všichni své dary užívají pro dobro celku, tam, kde je třeba.

V evangeliu zase slyšíme Ježíšův výrok o Otcově domě, ve kterém je mnoho příbytků. A to nám může připomenout, že spojení jednotlivých křesťanů v těle církve naprosto neznamená rozpuštění identity jeho jednotlivých členů. Cílem je dosažení jednoty, ale naprosto ne uniformity, tak aby jeden kámen ve stavbě chrámu byl naprosto stejný jako ty ostatní. Různost osob je pro společenství darem a bohatstvím.

Na základě dnešního Božího slova si tedy můžeme více uvědomit svou sounáležitost, to, jak jsme v Kristu tajemně spojeni se sebou navzájem. Je to velmi důležité, protože žijeme v atmosféře vyhroceného individualismu a soutěživosti.  Můžeme mít svobodu nikomu nic nezávidět, přát druhým úspěch a štěstí, a to i tehdy, když se nám samotným až tolik nedaří. Naopak, pokud se nám daří celkem slušně, můžeme mít svobodu nesoudit ty, kteří jsou na tom výrazně hůře, a neříkat si, že si za to mohou sami. Můžeme mít svobodu přijímat druhého v jeho jinakosti a nechtít, aby se změnit k mému obrazu. A můžeme mít také svobodu konkrétně a smysluplně se nasadit pro dobro druhých, pro ně samotné, bez kalkulací, co že z toho budu mít sám. Dobro druhého je i moje dobro, protože jsme spolu v Kristu spojeni.