7. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 1,12-14

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.


Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, ze je křesťanem.


EVANGELIUM Jan 17,1-11a

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Pán Ježíš v poslední větě dnešního evangelia prosí za ty, kteří mu patří a kteří patří Otci. A to jsme my všichni, kteří jsme poznali Boží lásku a uvěřili jsme v Pána Ježíše – to Pán Ježíš trochu jinými slovy říká na začátku evangelia. Vy, děti, které jdete k prvnímu svatému přijímání, to za chvilku před námi všemi dáte najevo - tím, že odmítnete všechno zlé a vyznáte víru. Tím vlastně řeknete, že jste poznali Boží lásku a nechcete ve svém životě udělat nic, co by vás od ní vzdálilo. A pak taky potvrdíte, že jste uvěřili v Pána Ježíše, kterého poslal Otec, a který nám daroval Ducha svatého. A tím, že se zřeknete všeho zlého a vyznáte víru, dáte najevo, že patříte Pánu Ježíši.

A Pán Ježíš říká, že prosí za Vás, a za nás všechny, kteří mu patříme. Prosí za nás, protože nás má rád. Já se teď vrátím trošku dozadu, k neděli Dobrého pastýře, která byla před třemi týdny. Tam Pán Ježíš sám o sobě hovoří jako o Dobrém pastýři. Pastýři jeho ovečky patří,  mohl by si s nimi vlastně dělat co chce; jenže on je má rád, a tak se o ně stará. Vodí je na místa, kde se dobře napasou, a když se nějaká ovečka ztratí, tak pro ni jde třeba hodně daleko.  Takže toho, že Pánu Ježíši patříme, se nemusíme bát, protože u Něho jsme v bezpečí a On nás má rád.

A ještě navíc – nejen my patříme Pánu Ježíši, ale on patří nám, protože se nám daruje. K vám, děti, za chvíli poprvé přijde ve svatém přijímání, a to je právě ta chvíle, kdy se nám dává. A protože my patříme Pánu Ježíši a On patří nám, tak také patříme Otci, jsme Boží děti – vy, děti, i my dospělí.

Milí bratři a sestry,

V období mezi Ježíšovým Nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého prožívá prvotní komunita jakýsi přechod, mezičas spásy, podobně jako je Bílá sobota přechodem mezi Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Na rozdíl od Bílé soboty ale není Ježíšova nepřítomnost mezi učedníky již příčinou smutku a pocitu, že je všechno ztraceno - je to období intenzívní modlitby a očekávání budoucího zaslíbení příchodu Přímluvce. V tomto smyslu je toto mezidobí obrazem času putující církve, toho všeho, co prožíváme my, toho, co velký německý teolog Karl Rahner nazval už a ještě ne. Víme, že spása již je skutečností, ale přitom očekáváme její dovršení, druhý Kristův příchod, kdy bude Bůh všechno ve všem, a kdy nám bude setřena každá slza z očí.

Ve stručném prvním čtení se dozvídáme, že apoštolové učinili přesně to, co jim Ježíš říká na konci Lukášova evangelia:‘ zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti‘. Vracejí se do Jeruzaléma, vystupují do hořejší místnosti a jednomyslně setrvávají v modlitbách a v očekávání toho, co jim Ježíš slíbil. Mezičas mezi Ježíšovým nanebevstoupením a sesláním Ducha tráví modlitbou, která je výrazem touhy po naplnění zaslíbení. 

Ve druhém čtení se zase setkáváme s jedním z paradoxů našeho křesťanství, který také souvisí s oním mezičasem spásy - s napětím mezi trápením a slávou. Petr vyzývá křesťany k radosti, že mají účast na utrpení Kristově, kvůli naději na budoucí slávu. A i přesto, že jde o naději zaměřenou do budoucnosti, není to žádné marxovské opium lidu,  výzva nějak to přečkejte a pak to bude lepší. Petr říká, že schopnost takto prožívat těžkosti je známkou, že už nyní na křesťanech spočívá Duch slávy, Duch Boží. A v oslovení užívá klíčové přídavné jméno Milovaní. Láska je tím, co dává toto napětí vydržet, láska je spojením protikladu mezi slávou a utrpením a jasným projevem přítomnosti Ducha svatého.

V evangeliu se pak Ježíš obrací k Otci a prosí za učedníky, neboť On sám je již oslaven v nebi, ale oni zůstávají ve světě. Patří sice Kristu a jsou tedy v plnosti spásy, ale zároveň přebývají v období přechodu, kdy se spása ještě plně nerozvinula a neprojevila.

V třech dnešních čteních se tak setkáváme postupně se třemi základními rozměry tohoto přechodného období spásy, ve kterém žijeme. Je to toužebná modlitba, naděje, která se osvědčuje v utrpení, a jisté vědomí, že Kristus nás v tomto našem mezičase spásy neopouští, ale stále se za nás u Otce přimlouvá. Tyto tři skutečnosti nám mají pomoci překonat všechny těžkosti našeho mezičasu spásy, všechny těžkosti, jimiž nyní procházíme: ať už v celé putující církvi, tak v osobním příběhu každého jednotlivce. A těchto těžkostí je mnoho: jsou to všechny skutečnosti, které vnímáme jako popírající a zraňující plnost života, která je samou podstatou spásy. Ptáme se, proč to Bůh dopouští, nebo kde jsme udělali sami chybu. A odpověď prostě není, žádné zbožné fráze nepomohou, některé otázky nemají řešení a některá trápení vypadají zcela nesmyslně a zbytečně. Výpověď dnešních čtení nám ale říká, že jsou věci, za které není možné si klást otazník. V modlitbě, v naději a ve vědomí, že Bůh je s námi, je třeba vytrvat, nechceme-li nakonec život považovat za absurdní drama.