13. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ 1Král 19,16b.19-21

Čtení z první knihy Královské.
     Hospodin řekl Eliášovi: "Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!"
     Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: "Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou." Eliáš odpověděl: "Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal."
     Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.



Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11
Odp.: Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
   To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.
   Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!
   Chci říci toto: Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

EVANGELIUM Lk 9,51-62
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.
   Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?"
   On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.
   A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš."
   Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!"
   On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce."
   Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!"
   A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou."
   Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu jsme opět svědky napětí mezi novozákonní novostí evangelia ze strany Ježíše a starozákonním myšlením učedníků a lidí kolem Ježíše. V prvním případě střetu těchto dvou vidění věcí jistě dáme Ježíši nadšeně za pravdu a budeme hrdí na to, že jako lidé Nového Zákona také nechceme, aby na hříšnou vesnici padl z nebe oheň a síra, spontánně tu oceníme Ježíšovo novozákonní milosrdenství, lásku k nepřátelům a neodplácení zlého zlým. Avšak v případě pohřbu otce a rozloučení se s rodinou náš nadšený souhlas s Ježíšovým viděním věcí asi poněkud ochladne.  I zde se ale  jedná o novozákonní novost v konfrontaci s oním starozákonním, které s příchodem Ježíše končí.

Pro Starý Zákon byly rodinné vazby posvátné. V prvním čtení vidíme proroka Eliáše, který Elizeovi dovolil jít se rozloučit s otcem a matkou ještě před tím, než bude Eliáše následovat a učit se od něj - a tak se tedy Eliáš jeví jaksi lidsky milosrdnější než Ježíš. Pohřbívání nejbližších příbuzných pak bylo podle Zákona naprostým morálním imperativem, který měl mít přednost přede vším- spravedlivý Tobit v knize Tobiáš pohřbívá mrtvé, i když jeho příbuzní nejsou a navíc mu to působí problémy.

Ježíš však před toto vše klade následování sebe sama. Chce celého člověka pro sebe, nic před ním nemá mít přednost. A ačkoli nám tato jeho slova znějí jako tvrdá řeč, je to logický důsledek toho, že opravdu již přišlo Boží království, že stará smlouva pominula, a je tu nová – a to právě v Ježíšově osobě. Boží království, Nový Zákon, evangelium – to vše není jen zpráva o Ježíši nebo něco, co s Ježíšem přišlo, je to Ježíš sám. Slovo o ruce ne pluhu a ohlížení se zpět tedy neznamená jen jakousi osobní nostalgii po tom, co bylo dřív, ale touhu po návratu do Starého Zákona - to, před čím svatý Pavel v dnešním druhém čtení tolik varuje.

Vrátíme-li se však v tuto chvíli ze závratných výšin teologie zpátky na zem, můžeme si položit zcela praktickou a lidskou otázku: Je tedy Ježíš ničitel blízkých rodinných vztahů, chová se jako vůdcové některých sekt, které po předchozím vymytí mozku berou rodičům dorůstající děti ?  A odpověď zní ne, neboť přicházející Boží království v osobě Ježíšově do sebe lidské vztahy lásky nově pojímá, a neničí je, ale posouvá na vyšší rovinu, proměňuje je Ježíšovou láskou, posvěcuje je milostí Ducha svatého. Když někdo uzavře křesťanské manželství, neopouští Ježíše kvůli partnerovi, ale naopak, Ježíš sám je v jádru vztahu těchto dvou lidí. A totéž platí pro všechny ostatní vztahy, prožívané s Kristem a v Kristu. 

12. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Zach 12,10-11

Čteni z knihy proroka Zachariáše.
    Toto praví Hospodin:
    "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vylij i ducha milosti a prosby o slitováni. Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem.
    V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni."


Žl 63 (62),2.3-4.5-6.8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 3,26-29

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
    Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.
    A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.


EVANGELIUM Lk 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?"
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků."
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe…Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej, kdo svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho‘. Tato Ježíšova slova nápadně připomínají něco, co se v různých obměnách vyskytuje v mnoha silných příbězích, které si lidstvo vypráví, ať už jde o antické báje nebo slovanské pohádky. Hrdina přijde na rozcestí a tam si přečte, nebo zaslechne, co ho čeká, vydá-li se tou či onou cestou. Snad nejznámější příklad je báje o řeckém siláku Heraklovi, který v mládí potká na rozcestí dvě dívky, Rozkoš a Ctnost, a každá z nich ho zve, aby se v životě vydal jejich cestou. Herakles si nakonec vybírá Ctnost, ačkoli se jí Rozkoš vysmívá, že nabízí jen práci a námahu-neboť je přesvědčen jejími slovy: Vydáš-li se na cestu rozkoše, zůstane po Tobě jen pohár vypitého vína. Půjdeš-li mojí cestou, vykonáš velké skutky.

Ježíšovo pozvání je vskutku čímsi, co člověka staví na rozcestí, před rozhodnutí, a je také v jistém smyslu výzvou k práci a námaze-v tom se od starořecké báje neliší. Podstatný rozdíl je však v tom, že to není především výzva k sebezáporu. Je to v první řadě výzva k rozhodnutí jít buď s Kristem, nebo bez Něho.

          Správné pochopení Ježíšových slov je možné v kontextu onoho Pavlova výroku z listu Galaťanům : vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista. Křesťan se v rozhodnutí dát se pokřtít (a v té době se křtili pouze dospělí, kteří se pro to sami rozhodli) zároveň rozhoduje nechat se včlenit do Kristova tajemného těla, sdílet s Ježíšem všechno. Toto včlenění se do Krista se stává nejdůležitější charakteristikou dotyčného člověka, jeho průkazem totožnosti: už není…………., všichni jste jeden v Ježíši Kristu. A čteme-li nyní Ježíšovu výzvu z evangelia, majíce toto vše na paměti, přestává nám tento úkol připadat příliš těžký. Bez našeho spojení s Ježíšem by to jistě bylo nesnesitelné břemeno, ba něco neuskutečnitelného - vždyť kolik daností svého života a povahy nemohu ani nejhrdinštější askezí změnit?    Avšak rozhodnutím pro spojení svého života s Ježíšovým se stává všechno mé jeho a všechno jeho mé, včetně podílu na životě věčném.

A Ježíš naznačuje také důsledky druhé možnosti. Jsme svobodni, nejsme nuceni s Ježíšem náš život spojit. Jistě se tímto způsobem lze zbavit některých těžkostí, tím že je člověk odhodí jako zbytečný balast, jako cosi, co postrádá smysl. Možná je jeho život o něco snazší, může mít pocit, že žije nezávisle a intenzivně, ale řečeno s Milanem Kunderou, je to nesnesitelná lehkost bytí, neboť nakonec vede ke smrti. S opravdovým životem, se životem vzkříšených, se životem lásky Nejsvětější Trojice, nad nímž smrt nemá moc, se taková existence míjí, neboť ten lze získat jen ve spojení s Ježíšem. 

11. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ 2Sam 12,7-10.13

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Nátan řekl Davidovi: "Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal.

   Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše, a udělals ji svou ženou."

   David řekl Nátanovi: "Zhřešil jsem proti Hospodinu!" Nátan Davidovi odpověděl: "I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!"

Žl 32(31),1-2.5.7.11

Odp.

Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem. 

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.

Odp.

Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti," a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.

Odp.

Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkosti, zahrneš mě radostí ze záchrany.

Odp.

Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.

Odp.

2. ČTENÍ Gal 2,16.19-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři!

    Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého.

   Vždy skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.

EVANGELIUM Lk 7,36-8,3

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.

   Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: "Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!"

   Ježíš mu na to řekl: "Šimone, rád bych ti něco pověděl."

   On na to: "Jen mluv, Mistře!"

   "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?"

   Šimon mu odpověděl: "Mám za to, že ten, komu odpustil více."

   Řekl mu: "Správně jsi usoudil."

   Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: "Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umyti nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy.

   Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo ji být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.

   Jí pak řekl: "Jsou ti odpuštěny hříchy." Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: "Kdo je to, že i hříchy odpouští?" On však řekl ženě: "Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!" Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

První čtení a evangelium hovoří shodně o hříchu, pokání a odpuštění, ale v každém z nich je zdůrazněno něco jiného. První čtení podrobně popisuje ústy proroka Nátana skutkovou podstatu Davidova zlého činu. Naprosto otevřeně a s nelítostnou pravdivostí konstatuje, že král David spáchal ‚co je zlé v Hospodinových očích‘, ačkoli k němu Bůh byl tak štědrý a zahrnul ho úspěchem a mocí. Nátanova slova jsou volena tak, že přímo vylučují možnost jakéhokoli Davidova sebeospravedlnění. ‚Chetitu Uriáše jsi zabil mečem Ammonových synů‘, říká prorok, ačkoli David Uriáše přímo nezabil, ale pouze poslal do bitvy na jistou smrt. Hospodinovo slovo z Nátanových úst je tak nekompromisní a mocné, že David má jen jedinou možnost-svůj hřích vyznat: ,Zhřešil jsem proti Hospodinu‘.

Evangelium je naopak celé zaměřeno na skutečnost Božího odpuštění. To, co první čtení na závěr zmiňuje jen jednou krátkou větou, je zde hlavním tématem. O tom, v čem spočíval hřích oné ženy, nevíme prakticky nic – nelze ji ani ztotožnit s Maří Magdalénou, ani prostě říci, že slovo hříšnice je eufemismem pro prostitutku. Vidíme však jasně její překypující radost, vděčnost a lásku. Celá scéna je vlastně jen dokreslením Ježíšova výroku, že jí muselo být mnoho odpuštěno, neboť nyní projevuje takovou lásku.

Poselství obou těchto textů se tedy vzájemně doplňuje. Jeho první částí je výzva, abychom se ke svým vinám postavili čelem, abychom byli v této věci upřímní k Bohu, k sobě i ke druhým lidem. Mohu si jistě své své hříchy stále jen omlouvat, říkat si, že za to vlastně nemohu, že ti druzí jsou na tom mnohem hůře, případně že se o nic vážného nejedná. V tom případě ale mohu skončit v pocitu, že jsem vlastním přičiněním hodný, slušný a spořádaný člověk, že jsem nikoho nezabil ani neokradl a nemám tedy zapotřebí žádného Božího odpuštění, a tím méně Jeho pomáhající milosti. V této chvíli tedy člověk už od Boha nic nepotřebuje ani nečeká a stává se praktickým ateistou.

Druhou částí poselství je opravdové evangelium, radostná zvěst. Říká, že naše vyznaná vina se může stát přiblížením k Bohu. V této optice není opravdové a upřímné přiznání vlastních vin sebemrskačstvím a vyvoláváním pocitu méněcennosti, ale čímsi, co nás otvírá společenství lásky. Bytostně poznáváme, že potřebujeme odpuštění a milost, a toto poznání pak živí touhu být s Ježíšem, nechat se Jím milovat a postupně přetvářet, abychom nakonec mohli říci se svatým Pavlem: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

10. neděle v mezidobí C 2016

ČTENÍ 1Král 17,17-24

Čtení z první knihy Královské.
    Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. Tu řekla (matka) Eliášovi: "Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?"
    Eliáš odpověděl: "Dej mi svého syna!" Vzal ho z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?" Pak se třikrát natáhl po délce přes dítě a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!"
    Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo. Eliáš vzal dítě a přivedl je z horní světnice dolů do přízemí a odevzdal ho jeho matce se slovy: "Pohleď, tvůj syn je živ!"
    Žena řekla Eliášovi: "Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!"


Žl 30(29),2+4.5-6.11+12a+13b Odp.: 2a
Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí j si vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
Odp.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.
Odp.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Odp.



2. ČTENÍ Gal 1,11-19

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
    Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.
    Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích.
    Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastni zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně.


EVANGELIUM Lk 7,11-17

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Ježíš šel do města - jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn, a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup.
    Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl ji: "Neplač." Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili.
    Řekl: "Mládenče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.
    Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid!" Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí. 

Milí bratři a sestry,

jak prorok Eliáš v prvním čtení, tak Ježíš v evangeliu se ocitají tváří v tvář velkému lidskému utrpení, snad jednomu z největších, které mohlo člověka v kultuře starého Izraele potkat. Pokud zemřelo vdově po manželovi ještě i jediné dítě, mimo zármutku nad ztrátou to znamenalo současně pád od existenční nejistoty, neboť o staré rodiče se vždy staraly děti. Vdovy byly nejzranitelnější sociální vrstvou, a pokud neměly žádné blízké příbuzné, byla jejich situace zoufalá. Rozjímání nad oběma texty se pro nás může stát školou toho, jak se na podobné utrpení dívá Bůh a také jak má zcela prakticky vypadat náš postoj k lidem, kteří něco podobného zakoušejí.

Vdova z prvního čtení se ve svém zármutku obrací na proroka Eliáše pozoruhodnou výčitkou ‚co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mi připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?‘ Možná tuší, že by Eliáš mohl její utrpení jednoduše odbýt poukazem na to, že se vlastně jedná o trest za její hříchy, což byl běžný starozákonní pohled. Pro vdovu by byla ale taková slova smrtící, a raději je ani nechtěla slyšet.

Prorok Eliáš, a tím méně Ježíš ve stejné situaci v evangeliu, však žádné plytké a zraňující odvysvětlení nenabízejí. Z evangelia je naprosto evidentní Ježíšův vnitřní postoj: Když jí Pán uviděl, bylo mu jí líto. Je to postoj soucitu, z něhož posléze pramení i to, jak Eliáš i Ježíš konají: udělají to, co učiní v této situaci zármutku a zoufalství zjevnou moc a lásku Boha, který je Bohem života. Oba příběhy pak mohou skončit podobným zvoláním :, Teď tedy vidím, že jsi muž Boží a že Boží slovo ve tvých ústech je pravdivé!  A pak v evangeliu: , Bůh navštívil svůj lid‘.

Jistě nemůžeme, milí bratři a sestry, udělat úplně totéž jako Eliáš nebo Ježíš, tedy oživit mrtvé. Základní poselství tohoto skutku je však jasné: přinášet do takové situace život. Člověk, jemuž se něco podobného stane, se existenciálně dostává na hranici smrti, a potřebuje v tu chvíli jedno jediné-aby mu Bůh daroval něco, co vede k životu. Může to být tisícero různých skutečností: tiše s druhým jeho zármutek sdílet, nebo mu jen dát najevo, že jsme mu blízko a připraveni k pomoci. Tak do této situace blízkosti smrti přinášíme znovu život a onen druhý, kterého něco postihlo, může pak spontánně velebit Boha, neboť skrze nás rozpoznal, že On je Bohem života.

9. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ 1Král 8,41-43

Čtení z první knihy Královské.

Šalomoun se modlil v chrámě:

    "Vyslyš, Hospodine, i cizince, který není z tvého izraelského lidu, jestliže přijde z daleké země kvůli tvému jménu - neboť uslyší o tvém velikém jménu, o tvé mocné ruce a o tvém napřaženém rameni - jestliže přijde prosit do tohoto domu, vyslyš ho v nebi, v místě, kde přebýváš. Učiň všechno, o co tě bude cizinec prosit, aby všechny národy země poznaly tvoje jméno, aby se tě bály jako tvůj izraelský lid a aby poznaly, že byl tento dům, který jsem vystavěl, pojmenován tvým jménem."

Žl 117(116),1.2 Odp.:Mk 16,15

Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.

Odp.

Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.

Odp.

2. ČTENÍ Gal 1,1-2.6-10

Začátek listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

    Pavel, apoštol (ustanovený) ne od lidí, ani prostřednictvím nějakého člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, a všichni bratři, kteří jsou se mnou, galatským církevním obcím.

    Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to na prosto není nějaké jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by pře-kroutili evangelium Kristovo.

    Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, bud' proklet! Co jsem řekl, opakuj i ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, bud' proklet!

    Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? Anebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem.

EVANGELIUM Lk 7,1-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaa. Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a už umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil.

    Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: "Zaslouží si, abys mu v tom vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagógu."

    Ježíš šel s nimi. Když už byl nedaleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzka-zem: "Pane, neobtěžuj se! Neboť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu 'jdi', a jde, a jinému 'přijď", a při-jde, a svému služebníkovi 'udělej to', a udělá to."

    Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: "Říkám vám: Ani v Izraeli jsem nenašel takovou víru!" Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Uzdravení setníkova sluhy je ve srovnání s jinými Ježíšovými uzdraveními velmi zvláštní. Nemocný ani setník se na scéně vůbec neobjeví, o situaci se dozvídáme jen jaksi z druhé ruky, prostřednictvím představených synagógy či setníkových přátel. Setník není Izraelita, ale Říman, byť s judaismem sympatizuje. A Ježíš sluhu uzdravuje takříkajíc na dálku, zatímco nedílnou součástí všech ostatních uzdravení, o kterých v evangeliích čteme, je Ježíšova fyzická přítomnost, dialog s nemocným a často Ježíšův dotek či jiné gesto.

Toto vše však dává vyniknout onomu jedinému a nejdůležitějšímu, bez čeho se Ježíšovy mocné činy neobejdou – totiž víře. Příslušnost k izraelskému národu nehraje roli, nehraje roli ani to, že setník se neodvážil za Ježíšem přijít sám, nehraje roli fyzická vzdálenost nemocného. Důležitá je pouze setníkova víra, o které Ježíš říká, že takovou nenašel ani v izraelském národě.

Dnešní evangelium tedy podtrhuje ohromnou důležitost víry. Připomíná nám onu známou pravdu, že naší malou vírou vlastně svazujeme Pánu ruce a jeho proměňující moc v našem životě se může projevit málo nebo vůbec. A nejde jistě ani tolik o pochybnosti rozumu, o to, jakým způsobem máme například chápat tu či onu pravdu naší víry v konfrontaci se současným přírodovědným obrazem světa. Pokud člověk vášnivě a celým srdcem hledá pravdu, Bůh mu jistě vyjde vstříc. Jde spíš o nedůvěru v existenciálním smyslu.

Základním poselstvím celého Písma svatého je Boží oslovení každého jednotlivého člověka, nabídka vztahu lásky, důvěrného společenství a odevzdanosti. Všechny mocné Ježíšovy skutky, o kterých čteme v evangeliích, mají vést právě k tomu, aby člověk uvěřil a odevzdal Bohu s důvěrou svůj život. Ježíš se nás skrze ně neustále ptá ‚Věříš mi?‘, ‚Věříš, že mám moc to učinit?‘, ,Věříš, že Tě miluji‘? Přijetí této nabídky není jen otázkou rozumu, ale celého existenčního naladění člověka, otázkou prožívání života jako celku v závislosti a důvěře. Pokud však této nabídce věřím jen částečně nebo vůbec, pak si logicky beru svůj vlastní život částečně či úplně do vlastních rukou, a Bůh už nemá prostor, aby v něm konal, neboť naše svoboda je mu nadevše drahá. Pak se však dostáváme do začarovaného kruhu, neboť čím menší prostor v našem životě Bohu dáváme, tím víc prostoru dostává naše skeptické já –zdá se pak, že Bůh je úplně nepřítomný a nečinný, a nakonec člověk může víru úplně ztratit.

Nechme se tedy dnes inspirovat setníkovou vírou. Ona je to nejdůležitější a základní. Někdy můžeme mít jako náš setník pocit, že nejsme hodni- že nejsme ti správní křesťané, že nejsme na dost vysoké morální úrovni, že se nedokážeme dobře modlit - avšak to všechno jsou druhotné skutečnosti. V první řadě jde o to, zda chceme uvěřit ve spásnou Boží moc i pro náš život.

Slavnost Nejsvětější Trojice C 2016

1. ČTENÍ Př 8,22-31

Čtení z knihy Přísloví.

Toto praví Boží Moudrost:
    "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky.
    Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země.
    Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi."


Žl 8,4-5.6-7.8-9 Odp.: 2a
Odp.: Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?
Odp.
Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno:
Odp.
Ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše, co se hemží na stezkách moří.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5,1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři!
    Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
    Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědčenost, osvědčenost (plodí) naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.


EVANGELIUM Jan 16,12-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,
Boží moudrost, která je podle prvního čtení přítomná a činná při stvoření, se nakonec v evangeliu zjevuje jako Duch pravdy, jenž bude učedníkům darován a ‚který je uvede do celé pravdy‘. Velmi prvoplánově a zkratkovitě by se tedy dalo z dnešních textů vyvodit, že my křesťané jsme tedy oproti ostatním lidem ve velké výhodě. Jaksi zadarmo by nám tak bylo darováno poznání pravdy, podstaty a smyslu všeho, cosi, o co se lidstvo pokouší už několik tisíc let ve snažení zvaném filosofie a co nakonec s postmodernou skončilo víceméně v krizi a skepsi.
Jenže pokud máme alespoň trochu pokory, musíme si se Sokratem přiznat, že nevíme. S darem Ducha svatého nám nebyla dána vševědoucnost a úřad majitelů pravdy. Dar Ducha svatého automaticky nevlévá člověku vědomosti jako norimberský trychtýř. Letošní čerství absolventi maturitních zkoušek mi jistě dají za pravdu, že se ve svatém týdnu museli dost snažit, ačkoli již plnost darů Ducha svatého ve svátosti biřmování přijali. A my ostatní víme dobře, že nás dar Ducha svatého nechrání od pochybností, že musíme o věcech přemýšlet a pravdu stále znovu hledat. Pokud bychom toto namáhavé a často bolestivé snažení vzdali, riskujeme upadnutí do prostoduchého fundamentalismu, který má na všechno předem hotové odpovědi, neboť se autentických otázek vlastně bojí.
Dnešní druhé čtení však svědčí o tom, že tato celá pravda, tato božská moudrost, kterou nám Duch svatý dává, se přece jen konkrétně projevuje. Je to moudrost a poznání vzhledem k našemu vlastnímu životu. Moudrost, která slovy svatého Pavla vede k pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Moudrost, která odhaluje i smysl těžkostí tak, jak by to žádná pouze lidská moudrost nedokázala. Toto poznání dokonce vede svatého Pavla k tomu, aby se svými těžkostmi chlubil - a to nejen na místě, které jsme dnes slyšeli, ale i na mnoha jiných.
A úplně nakonec je ve druhém čtení odhalena podstata tohoto daru moudrosti, tedy Boží láska, vylitá do srdce skrze Ducha svatého. Jenom v lásce máme správné poznání, jen kdo miluje, může alespoň trochu pochopit. Bez lásky, očima tohoto světa, očima pouze lidskýma, se totiž Boží moudrost jeví jako bláznovství.

Slavnost Seslání Ducha Svatého 2016

1. ČTENÍ Sk 2, 1-11
Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."


Žl 104 (103), 1ab+24ac. 29bc-30. 31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja. Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země j e plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracej í se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 5, 16-25
Ovoce Ducha.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
   Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.
   K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, (vraždy,) opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království.
   Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.
   Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!


EVANGELIUM Jan 15, 26-27; 16, 12-15
Duch pravdy uvede vás do celé pravdy.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
   Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Jistě mnoho z vás při poslechu prvního čtení napadlo, jak by to bylo krásné, kdybychom i my - například po přijetí svátosti biřmování - dostali dar mluvit cizími jazyky. Žádná práce, žádná drahá jazyková škola, žádné stupně začátečníka, mírně a středně pokročilého, žádná slovíčka - všechno hned, zadarmo a plynně, jakoukoli řeč chcete. Pokud však onen úryvek necháme doznít do konce, dozvíme se, že učedníci se s cizinci, přítomnými v Jeruzalémě, vůbec nebavili o tom, jaká byla cesta nebo jestli už mají ubytování. My, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."  Učedníci dostávají dar mluvit cizími jazyky právě pro tohle - aby dokázali celému tehdy známému světu svědčit v síle Ducha o Ježíši.

Pokud první čtení vnímáme takto, hned se dostaví další myšlenka - ti, kterým máme o Ježíši svědčit my, jsou především naši nevěřící a hledající bratři a sestry, současný člověk 21.století. A právě zde narážíme na potíž, na úskalí, před kterým jsme do jisté míry bezradní a které, zdá se, vyžaduje stejnou pomoc Ducha svatého jako o Letnicích. Většina našich současníků přestává totiž být schopná našemu křesťanskému a církevnímu jazyku rozumět.

Četl jsem si před časem pro zlepšení nálady knížečku Poslední slovo mají děti, kterou vydalo brněnské katechetické centrum. Obsahuje autentické velmi úsměvné výroky dětí z náboženství. Mnoho z nich naprosto přesně ilustruje svrchu řečený problém: děti zaslechnou například při mši svaté text modlitby, a některá slůvka si přeloží do současného jazyka-tak vznikají krásná spojení typu Ty jediný jsi sprchovaný, Pohni, abys den sváteční světil či trpěl pod polským pirátem. Odborníci na atomovou fyziku si zase mohou přijít na své žalmovými verši Pokrop mne izotopem a budu čistý nebo Hospodin nás živí jadernou pšenicí. Podobně jsem se pokoušel dětem při přípravě na první svaté přijímání vysvětlit, že nepožádat manželku bližního svého neznamená nepoprosit jí o trochu, dejme tomu, cukru, který mi momentálně v domácnosti chybí a večerka už má zavřeno.

  

Jistě by nebylo, milí bratři a sestry, cestou přepsat všechny liturgické a jiné modlitby, případně Písmo, do současného jazyka. Je důležité,aby jazyk bohoslužby nebyl zároveň tím, který je užíván běžně, při hovorech o banálních věcech. Navíc je ten problém hlubší -nejen na rovině slovní komunikace, ale i myšlení: přestáváme chápat význam symbolů a znamení, protože jsme ztratili přístup k hlubině našeho bytí. O tom, co je důležité, ale očím neviditelné, neumíme už příliš hovořit ani přemýšlet, a často jako bychom se zde styděli či báli. Navíc to viditelné, co je na povrchu, je čím dál pestřejší a zajímavější a mnoho lidí si tím dokáže natolik zaplnit životy, že nic jiného už neřeší.

V čem nám tedy dnes Boží Duch má pomoci, jaký dar nám má dát, aby druzí naší řeči o Bohu rozuměli? Myslím, že není lepší odpověď, než v jedné pohádce otce Špidlíka o profesorovi, který dostal za úkol vymyslet řeč všem lidem srozumitelnou. Když se o to pokoušel vlastním úsilím, skončil dost špatně - jako potrhlý podivín, jemuž nakonec nerozuměli ani jeho kolegové na univerzitě. Nakonec však se mu to přece jen podařilo, když ho v parku objalo malé děvčátko a řeklo mu, že ho má rádo.  Říkejte každému Mám vás rád -volá na konci pohádky profesor- tomu rozumějí Němci, Angličané i staří Římané. Pokud je základní touha lidského srdce stále stejná - je-li v ní nostalgie po Lásce, k jejímuž obrazu jsme byli stvořeni, pak jsou oslovitelní i naši současníci. Kéž dá Duch svatý uzrát v našem životě svým plodům lásky, radosti a pokoje - to bude řeč všem srozumitelná.

 .