11. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ 2Sam 12,7-10.13

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Nátan řekl Davidovi: "Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal.

   Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše, a udělals ji svou ženou."

   David řekl Nátanovi: "Zhřešil jsem proti Hospodinu!" Nátan Davidovi odpověděl: "I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!"

Žl 32(31),1-2.5.7.11

Odp.

Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem. 

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.

Odp.

Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti," a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.

Odp.

Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkosti, zahrneš mě radostí ze záchrany.

Odp.

Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.

Odp.

2. ČTENÍ Gal 2,16.19-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři!

    Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého.

   Vždy skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.

EVANGELIUM Lk 7,36-8,3

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.

   Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: "Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!"

   Ježíš mu na to řekl: "Šimone, rád bych ti něco pověděl."

   On na to: "Jen mluv, Mistře!"

   "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?"

   Šimon mu odpověděl: "Mám za to, že ten, komu odpustil více."

   Řekl mu: "Správně jsi usoudil."

   Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: "Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umyti nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy.

   Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo ji být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.

   Jí pak řekl: "Jsou ti odpuštěny hříchy." Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: "Kdo je to, že i hříchy odpouští?" On však řekl ženě: "Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!" Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

První čtení a evangelium hovoří shodně o hříchu, pokání a odpuštění, ale v každém z nich je zdůrazněno něco jiného. První čtení podrobně popisuje ústy proroka Nátana skutkovou podstatu Davidova zlého činu. Naprosto otevřeně a s nelítostnou pravdivostí konstatuje, že král David spáchal ‚co je zlé v Hospodinových očích‘, ačkoli k němu Bůh byl tak štědrý a zahrnul ho úspěchem a mocí. Nátanova slova jsou volena tak, že přímo vylučují možnost jakéhokoli Davidova sebeospravedlnění. ‚Chetitu Uriáše jsi zabil mečem Ammonových synů‘, říká prorok, ačkoli David Uriáše přímo nezabil, ale pouze poslal do bitvy na jistou smrt. Hospodinovo slovo z Nátanových úst je tak nekompromisní a mocné, že David má jen jedinou možnost-svůj hřích vyznat: ,Zhřešil jsem proti Hospodinu‘.

Evangelium je naopak celé zaměřeno na skutečnost Božího odpuštění. To, co první čtení na závěr zmiňuje jen jednou krátkou větou, je zde hlavním tématem. O tom, v čem spočíval hřích oné ženy, nevíme prakticky nic – nelze ji ani ztotožnit s Maří Magdalénou, ani prostě říci, že slovo hříšnice je eufemismem pro prostitutku. Vidíme však jasně její překypující radost, vděčnost a lásku. Celá scéna je vlastně jen dokreslením Ježíšova výroku, že jí muselo být mnoho odpuštěno, neboť nyní projevuje takovou lásku.

Poselství obou těchto textů se tedy vzájemně doplňuje. Jeho první částí je výzva, abychom se ke svým vinám postavili čelem, abychom byli v této věci upřímní k Bohu, k sobě i ke druhým lidem. Mohu si jistě své své hříchy stále jen omlouvat, říkat si, že za to vlastně nemohu, že ti druzí jsou na tom mnohem hůře, případně že se o nic vážného nejedná. V tom případě ale mohu skončit v pocitu, že jsem vlastním přičiněním hodný, slušný a spořádaný člověk, že jsem nikoho nezabil ani neokradl a nemám tedy zapotřebí žádného Božího odpuštění, a tím méně Jeho pomáhající milosti. V této chvíli tedy člověk už od Boha nic nepotřebuje ani nečeká a stává se praktickým ateistou.

Druhou částí poselství je opravdové evangelium, radostná zvěst. Říká, že naše vyznaná vina se může stát přiblížením k Bohu. V této optice není opravdové a upřímné přiznání vlastních vin sebemrskačstvím a vyvoláváním pocitu méněcennosti, ale čímsi, co nás otvírá společenství lásky. Bytostně poznáváme, že potřebujeme odpuštění a milost, a toto poznání pak živí touhu být s Ježíšem, nechat se Jím milovat a postupně přetvářet, abychom nakonec mohli říci se svatým Pavlem: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.