10. neděle v mezidobí C 2016

ČTENÍ 1Král 17,17-24

Čtení z první knihy Královské.
    Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. Tu řekla (matka) Eliášovi: "Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?"
    Eliáš odpověděl: "Dej mi svého syna!" Vzal ho z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?" Pak se třikrát natáhl po délce přes dítě a vzýval Hospodina: "Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!"
    Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo. Eliáš vzal dítě a přivedl je z horní světnice dolů do přízemí a odevzdal ho jeho matce se slovy: "Pohleď, tvůj syn je živ!"
    Žena řekla Eliášovi: "Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!"


Žl 30(29),2+4.5-6.11+12a+13b Odp.: 2a
Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí j si vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
Odp.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.
Odp.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Odp.



2. ČTENÍ Gal 1,11-19

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
    Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.
    Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích.
    Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastni zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně.


EVANGELIUM Lk 7,11-17

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Ježíš šel do města - jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn, a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup.
    Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl ji: "Neplač." Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili.
    Řekl: "Mládenče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.
    Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid!" Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí. 

Milí bratři a sestry,

jak prorok Eliáš v prvním čtení, tak Ježíš v evangeliu se ocitají tváří v tvář velkému lidskému utrpení, snad jednomu z největších, které mohlo člověka v kultuře starého Izraele potkat. Pokud zemřelo vdově po manželovi ještě i jediné dítě, mimo zármutku nad ztrátou to znamenalo současně pád od existenční nejistoty, neboť o staré rodiče se vždy staraly děti. Vdovy byly nejzranitelnější sociální vrstvou, a pokud neměly žádné blízké příbuzné, byla jejich situace zoufalá. Rozjímání nad oběma texty se pro nás může stát školou toho, jak se na podobné utrpení dívá Bůh a také jak má zcela prakticky vypadat náš postoj k lidem, kteří něco podobného zakoušejí.

Vdova z prvního čtení se ve svém zármutku obrací na proroka Eliáše pozoruhodnou výčitkou ‚co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mi připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?‘ Možná tuší, že by Eliáš mohl její utrpení jednoduše odbýt poukazem na to, že se vlastně jedná o trest za její hříchy, což byl běžný starozákonní pohled. Pro vdovu by byla ale taková slova smrtící, a raději je ani nechtěla slyšet.

Prorok Eliáš, a tím méně Ježíš ve stejné situaci v evangeliu, však žádné plytké a zraňující odvysvětlení nenabízejí. Z evangelia je naprosto evidentní Ježíšův vnitřní postoj: Když jí Pán uviděl, bylo mu jí líto. Je to postoj soucitu, z něhož posléze pramení i to, jak Eliáš i Ježíš konají: udělají to, co učiní v této situaci zármutku a zoufalství zjevnou moc a lásku Boha, který je Bohem života. Oba příběhy pak mohou skončit podobným zvoláním :, Teď tedy vidím, že jsi muž Boží a že Boží slovo ve tvých ústech je pravdivé!  A pak v evangeliu: , Bůh navštívil svůj lid‘.

Jistě nemůžeme, milí bratři a sestry, udělat úplně totéž jako Eliáš nebo Ježíš, tedy oživit mrtvé. Základní poselství tohoto skutku je však jasné: přinášet do takové situace život. Člověk, jemuž se něco podobného stane, se existenciálně dostává na hranici smrti, a potřebuje v tu chvíli jedno jediné-aby mu Bůh daroval něco, co vede k životu. Může to být tisícero různých skutečností: tiše s druhým jeho zármutek sdílet, nebo mu jen dát najevo, že jsme mu blízko a připraveni k pomoci. Tak do této situace blízkosti smrti přinášíme znovu život a onen druhý, kterého něco postihlo, může pak spontánně velebit Boha, neboť skrze nás rozpoznal, že On je Bohem života.