sobota 23. června 2018


       Slavnost Narození svatého Jana Křtitele B 2018


1. čtení Iz 49,1-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše,

    Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp; ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
    Já však jsem pravil: "Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha."
    Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele.
    Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy): "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."


Žl 139 (138),1-3.13-14ab.14c-15

Odp: Chválím Tě, že jsem vznikl tak podivuhodně.

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám i když vstávám. Poznáváš mé myšlenky již zdálky; ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, všímáš si všech mých cest.
Odp.
Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla.
Odp.
Dokonale znáš mou duši, má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země.
Odp.


2. ČTENÍ Sk 13,22-26

Čtení ze skutků apoštolů.

Pavel řekl:
   "Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: 'Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.' Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.'
   Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse." 


EVANGELIUM Lk 1,57-66.80

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš.
   Jeho matka na to řekla: "Ne, ale budu se jmenovat Jan!"
   Namítli jí: "Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje."
Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno.
   On si vyžádal tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan." Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: "Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!"
   Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

     Městečko, kde Zachariáš s Alžbětou bydleli, se jmenovalo Ain Karim a bylo blízko Jeruzaléma.
      Muselo se tam dobře žít, protože se sousedé měli rádi. Narození Jana Křtitele musela být pro obyvatele Ain Karim zvláštní věc, protože Zachariáš i Alžběta byli pokročilého věku. Určitě se tomu sousedé mohli divit, a probírat to někde u studny, říkat si, že jsou v tom nějaké čáry. Nebo jim to mohlo být lhostejné. Ale my čteme, že se radovali z Alžbětina štěstí, a to znamená, že jí to přáli. A tak to máme dělat i my.

Milí bratři a sestry,

      Dnešní slavnost se sice týká Jana Křtitele, ale já bych vás chtěl pozvat k rozjímání nad postavou jeho otce Zachariáše, přesněji nad jeho zvláštním oněměním, ze kterého je v dnešním evangeliu vysvobozen.
      Na začátku celého příběhu přichází k Zachariášovi anděl Gabriel, právě když Zachariáš v rámci své kněžské služby obětuje v chrámu kadidlo, a zvěstuje mu, že se jeho ženě Alžbětě narodí syn a dá mu jméno Jan.  Velmi podobně později Marii Gabriel zvěstuje narození Ježíšovo. A Zachariáš na první pohled reaguje podobně jako Maria - je překvapený a polekaný. Pak se ovšem začínají obě setkání lišit. Zachariáš se - ve srovnání s Marií - ukazuje být skeptikem, který chce přesvědčivý důkaz. Maria říká jen Jak se to stane? a když se jí dostane vysvětlení, hned uvěří a svolí. Zachariáš však odpovídá: Podle čeho to poznám?, což znamená asi tolik, jako Dokud nebudu mít důkaz, neuvěřím, protože to zní příliš neskutečně.  Ale anděl mu odpovídá:  Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.
    Zachariášovo oněmění není nějakým Božím trestem; je to důsledek jeho vnitřního postoje. Čemu má člověk problém uvěřit, o tom ani není schopen svědčit. Je-li řeč mimo jiné nástrojem sebevyjádření, sdělení stavu naší mysli a srdce někomu druhému, pak je mlčení logickým důsledkem toho, že se v člověku odehrává vnitřní zápas - nemohu o něčem teď nic říci, protože nevím, nejsem si jistý, ještě o tom přemýšlím.
     Andělova slova však naštěstí říkají, že velký Boží skutek se uskuteční i tak - i přesto, že Zachariáš s ním má problém, že má malou víru. Zachariáš sice zvěstování neuvěřil, to se však přesto ve svém čase na jeho ženě naplní.
      V tuto chvíli už se dostáváme k dnešnímu evangeliu - Alžbětě se narodí syn Jan. A Zachariáš zcela konkrétně a hmatatelně poznává, že se Boží zaslíbení splnilo. Jeho vnitřní zápas o víru je u konce, je schopen svědčit: nejdříve jakoby nesměle, jen psaním na tabulku, pak se mu otvírají ústa ke chvále Boží. A jeho slova mají velkou odezvu - po celém judském pohoří se mluvilo o těchto událostech.
       Evangelium o narození svatého Jana je takto povzbuzením pro nás. Také my máme potíže o naší víře svědčit. Jsme děti své doby, jsme na tom spíš jako Zachariáš než jako Maria. V sekulárním prostředí máme s vírou potíže, protože je odevšad vystavena neustálé kritice a zpochybňování. Proto máme také potíž o ní svědčit, jsme jako Zachariáš trochu němí - co se v nás viklá, o čem nejsme pevně přesvědčení, o tom raději nehovoříme.
      Dnešní radostnou zprávou je, že Bůh se tímto naším váháním a mlčením nenechá odradit, a své podivuhodné skutky k naší spáse přesto koná. A že při dostatku trpělivosti tyto podivuhodné skutky ve svém životě objevíme, uvidíme v něm zcela konkrétně místa, kterých se Bůh dotkl, uzdravil je, a zároveň po sobě zanechal stopu, že je to opravdu On. A v tuto chvíli pochybnosti a oněmění končí; i nám se rozvazuje jazyk - zakusili jsme;  proto můžeme i svědčit.

     

sobota 16. června 2018


11. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."


Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.


EVANGELIUM Mk 4, 26-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal ( Boží ) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.


Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček máme úplnou výstavku semínek. A můžeme tam vidět, že jsou různě veliká – a kdybychom je zaseli, vyrostou z velkého semínka velké rostliny a z malého malé? Určitě ne! Například jehličnaté stromy mají semínka velice malá – když vytřepete například na podzim smrkovou šišku, tak to uvidíte. Pšeničná zrníčka jsou o hodně větší – ale rostlina pšenice je mnohem menší než vzrostlý smrk.
Proč to Pán Ježíš říká? Protože Bůh z malých věcí dělá rád velké. Někde na druhém konci země se stane něco velkého důležitého a dobrého, o čem se dočteme v novinách nebo to vidíme v televizi. A nikdo neví proč se to stalo, protože s tím nikdo dopředu moc nepočítal. To je pak dost možné, že se za to docela nenápadně a v ústraní někdo modlil, nějaká vaše babička nebo řeholní sestry v klášteře.

Milí bratři a sestry,

Dnešní texty svědčí o síle a vitalitě Božího slova, přijatého do srdce. Evangelium pochází ze čtvrté kapitoly Marka, která začíná podobenstvím o rozsévači. Semeno slova se ujme, vyroste a přinese plody, jen když padne do dobré země-tedy do otevřeného srdce, do hlubokého nitra člověka. Právě tam vyrůstá Boží království, ještě předtím, než se projeví navenek - v konkrétních vztazích ke druhým, v síle vnitřního vztahu s Bohem.

V první části dnešního evangelia se hovoří právě o tomto procesu růstu, mezi zasetím do dobré země a přinesením plodů. Výpověď je poměrně jasná a srozumitelná - stačí zasetí do dobré země, a dál už to jde samo - tvůrčí síla Slova je aktivní, něco se děje, pomaličku a nepozorovatelně, a najednou se ukáže zralý plod - a člověk se diví, kde v něm vyrostla schopnost třeba někomu odpustit nebo se pustit do díla, na které by lidsky vzato vůbec neměl. Často se nám zdá, že během mnoha let s námi síla svátostí a slyšeného slova  jakoby nic nedělá, zdá se nám, že jsme stále stejní - ale možná, kdybychom se mohli vrátit v čase a viděli se objektivně, zjistili bychom, že jsme opravdu jinde, že jsme ve vztahu s Pánem pokročili, že v nás vyrostla nějaká ctnost, které jsme si nevšimli, třeba jen proto, že jsme se křečovitě zaměřili na sledování nějaké jiné oblasti života a kvůli tomu jsme tento pokrok nebyli schopni vidět.

Druhá část podobenství pak hovoří o tom, že z oné setby Slova vyrůstá něco mnohem většího, než ze všeho ostatního, co do srdce přijmeme nebo co si tam najde cestu násilím. Setba slova nám může připadat slaboučká - co zmůže si párkrát za týden něco poslechnout v kostele či něco si z Písma přečíst, když je naše nitro ze všech stran bombardováno mnohem sugestivnějšími, příjemnějšími a silnějšími podněty z reklamy a médií?  A navíc se ona Boží setba nevnucuje-pokud padne na tvrdou půdu, nebude se násilím zavrtávat hlouběji do země, raději uschne. Bůh nám nechává svobodu přijmout či odmítnout Jeho slovo. Onen jiný druh setby však tuto schopnost má - víme dobře, že některé podněty v reklamě útočí na podprahové vnímání a člověk je do sebe přijímá, aniž by chtěl.

Přesto nás dnešní evangelium přesvědčuje, že setba Božího slova je silnější než setba lidských slov, protože Boží moc je větší než moc lidská. Boží království v srdci může vyrůst tak, že zastíní to, co vyrostlo z něčeho jiného - tedy jinými slovy, že od toho všeho jiného můžeme být svobodní

sobota 9. června 2018

10. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Gn 3, 9-15   

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”


Žl 130 (129), 1-2. 3-4. 5-6a: 6b-8 Odp.: 7
Odp.: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5, 1

Čtení z druhého lištu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.


EVANGELIUM Mk 3, 20-35

Slova svatého evangelia podle Marka.
 
    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani na-jíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."
____________________________________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Co, myslíte, děti, co myslí Pán Ježíš tím hříchem, který nejde odpustit? Věříme – a je to naše veliká naděje – že Bůh nám chce odpustit úplně všechno, i ty nejhorší věci. Jenže Bůh někdy odpustit nemůže, i když chce – protože my toho napřed musíme litovat. Ten hřích proti Duchu svatému je stav duše, kdy si člověk nechce přiznat, že udělal něco špatného, kdy toho nelituje. Je to, jakoby si ten hřích chtěl nechat. Když nám Bůh odpouští, tak si naše hříchy vlastně od nás bere, bere je na sebe a proměňuje je v dobro. Když mu je nedáme, tak on si to od nás nevezme, protože by narušil naši svobodu, a to Bůh nikdy nedělá. Jenomže pak nám to špatné, čeho jsme se dopustili, zůstává, a ničí nám to život i naše přátelství s Bohem, a dokonce nás to od Něj může úplně odvést.


Milí bratři a sestry,

 Dnešní první čtení a evangelium, ačkoli to na první pohled není zcela patrné, mají jedno společné téma: Bůh vyhledává člověka, aby s ním znovu navázal narušený vztah lásky, avšak zároveň aby ho přivedl k plné pravdě o něm samém. A člověk, pokud tuto pravdu o sobě odmítne, není pak schopen vztah navázat. Dotýkáme se zde souvislosti pravdy a lásky, a také toho, proč vyznáváme, že Bůh je nejen Láska, ale i Pravda.

Hospodin v příběhu z knihy Genesis hledá člověka, který byl sveden. Jeho ‚Kde jsi‘ je voláním Otce, který volá k dítěti v nebezpečí, ale ze strany člověka už je vnímáno jako ohrožení, jako špehování, jako přichycení při činu. Strach je první emocí, o které je řeč jako o následku snězení ovoce ze stromu poznání. A když chce Hospodin přivést přímou otázkou člověka k uznání pravdy, k přiznání si svého hříchu, za který nese zodpovědnost, setká se s odmítnutím: Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala jíst… a poté Had mne podvedl a já jsem jedla. Člověk, pod vlivem strachu, spouští obranné mechanismy svého já. A nepřiznání pravdy zároveň vede k destrukci vztahu lásky, jak ke Stvořiteli, tak k ženě, tedy k nejbližšímu člověku. V oné jediné větě je zároveň odmítnutí Boha i druhého člověka, ve jménu toho, aby se Adam cítil ospravedlněn. Tím se ale zavírá do vězení vlastního pyšného a současně strachem spoutaného ega. 

V evangeliu se opakuje prakticky totéž. Ježíš svým kázáním a svými mocnými činy chce člověka oslovit, vejít s ním ve společenství, vychází k lidem, jako Hospodin v 1. knize Mojžíšově vychází do zahrady za svedeným člověkem. Zároveň je však jeho kázání a celá existence zjevením pravdy o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. A tváří v tvář tomu všemu se znovu spouštějí obranné mechanismy člověka, uzavřeného ve svých představách, ve svém strachu a sobectví: Je posedlý, vyhání démony ve jménu knížete démonů. Nebo Pomátl se na rozumu.

Proto Ježíš také používá ona tvrdá slova o nemožnosti odpuštění hříchu proti Duchu svatému: Tento hřích nelze odpustit ne proto, že by se Bůh nadobro urazil a odpustit ho nechtěl. Je neodpustitelný z principu, protože si ho člověk nepřizná, nelituje ho, a nemůže ho Bohu k odpuštění nabídnout.

Pozitivně viděno nám dnešní Boží slovo vlévá odvahu, abychom si dokázali přiznat plnou pravdu o sobě. Bůh ví, jací jsme, ale jeho pohled na nás není pohledem Velkého bratra, ale pohledem lásky, která odsuzuje právě jen konstatováním pravdy, nikoli proto, aby nás zničila. A pokud si onu pravdu přiznáme, pak nás láska pozvedá a tvoří znovu. Pokud to víme, nemusíme se bát vlastních temných míst, nemusíme se tvářit, že je vše v pořádku, že to s námi není tak zlé a že za všechno mohou ti druzí. Můžeme tato temná místa dokořán otevřít světlu Božího milosrdenství, a ona se mohou paradoxně stát tím, co náš vztah k Bohu posílí a co bude pak zdrojem požehnání i pro druhé.

sobota 2. června 2018


9. neděle v mezidobí B 2018


1. ČTENÍ Dt 5, 12-15

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Toto praví Hospodin:
   "Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
   Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty.
   Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."


Žl 81 (80), 3-4. 5-6ab. 6c-8a. 10-11ab Odp.: 2a
Odp.: Plesejte Bohu, který nám pomáhá.

Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Odp.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Odp.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě.
Odp.
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země."
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 4, 6-11

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři a sestry!
   Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
   Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
   Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.


EVANGELIUM Mk 2, 23-3, 6

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?"
   Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?"
   A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"
   Ježíš opět vstoupil do synagógy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat.
   On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed." Pak se farizeů zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku! " Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku.
   Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

Slůvko pro děti:
Lidé Ježíšovy doby a národa, zbožní Izraelité, to měli v sobotu podobné jako my v neděli. My chodíme do kostela na mši svatou a máme se zdržet veškeré práce, kterou není nutné udělat, abychom měli čas být s našimi blízkými. Věřící Židé chodí v sobotu na bohoslužbu do synagógy a také nepracují, ale předpisy o odpočinku mají mnohem přísnější než my křesťané: slyšel jsem, že v Izraeli mají některé domácnosti místo vypínačů jen senzory pohybu, kterými se zapíná svícení, protože zapnout vypínač by vlastně znamenalo pracovat, udělat světlo - a to by nešlo, protože podle první knihy Mojžíšovy Bůh sedmého dne nedělal vůbec nic, ale odpočíval.
Takže Ježíš a jeho učedníci židovskou sobotu porušili: trhání klasů byla vlastně sklizeň, tedy práce, stejně jako uzdravení toho člověka. Proč to tedy Pán Ježíš udělal, nebo dovolil, když se to nesmělo? Protože má rád člověka. Bylo mu líto hladových učedníků, i toho člověka s ochrnulou rukou. Když máme někoho rádi, vidíme, že se trápí, a můžeme mu pomoci, tak mu neřekneme Ještě to chvíli vydrž, pomůžu ti, až mi to dovolí. Když ho máme rádi, tak mu pomůžeme hned. Proto taky není hřích, když jde věřící pan doktor v neděli do práce: pomáhá tam lidem - a ta pomoc do pondělka nepočká.

Milí bratři a sestry,

Vždycky když čtu nebo slyším text dnešního druhého čtení, nebo jiné podobné místo u svatého Pavla, vybaví se mi skoro automaticky příhoda, kterou nám před dvaceti lety vyprávěl otec Jiří Rous u svatého Tomáše v rámci přípravy dospělých na přijetí křtu a dalších svátostí: jednou prý za ním přišel do sakristie nějaký bodrý křesťan a povídá (omlouvám se těm, kteří se pohorší): Pane faráři, kdyby za církví nebyl Bůh, tak jsme dávno v pr…i.
To, že máme poklad víry v nádobě hliněné, pociťujeme téměř na každém kroku našeho křesťanského života, máme-li v sobě obyčejnou pokoru a realistické vidění věcí. Pavlova vize církve jako společenství věřících je pravý opak triumfalismu, pojetí církve jako neposkvrněné a zářící nevěsty Beránkovy kráčející vítězně dějinami světa. Víme velmi dobře o slabostech nás, jednotlivých křesťanů, které, sečtou-li se dohromady, tvoří slabosti a hříchy celé církve. Svatému Pavlovi rozumíme na první poslech - ano, valí se na nás trápení, býváme bezradní, sráženi k zemi, a také pronásledovaní; byť možná jen měkkým způsobem, nelítostnou a paušální kritikou křesťanství, jak jsme toho byli svědky nedávno i v našem městě.
Ale v tom všem, možná až na úplném dně sil, ve chvíli, kdy už si chceme zoufat a kdy už máme dojem, že je konec, můžeme zažít nepodmíněný pokoj a radost - nakonec nejsme zoufalí, ani opuštění, ani zničeni. V osmé kapitole listu Římanům je text na podobné téma jako dnešní druhé čtení, který může sloužit jako jeho dovysvětlení: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?  Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku."  Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.

sobota 26. května 2018


Slavnost Nejsvětější Trojice B 2018


1. ČTENÍ Dt 4, 32-34. 39-40

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
   "Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: (ptej se) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě?
   Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."



Žl 33 (32), 4-5. 6+9. 18-19. 20+22 Odp.: 12b
Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup. On totiž řekl - a stalo se, on poručil - a vše povstalo.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 14-17.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.



EVANGELIUM Mt 28, 16-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

   Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti.
   Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.
   Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček vidíme Pána Ježíše, jak posílá své učedníky. Zapamatovali jste si, děti, co je posílá dělat? Je to přesně to, co dělá církev od té chvíle až dodnes a věříme, že to tak bude až do konce času.  Je to jednak získávání nových učedníků. To se děje tím, že církev hlásá radostnou zvěst o tom, že Ježíš za nás zemřel a vstal z mrtvých. Potom je to druhé – ti, kteří tomu uvěří, jsou přijati mezi Kristovy učedníky křtem ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého – tak křtíme i my dnes. A potom je to třetí – aby ti, kteří byli pokřtěni, se učili žít novým životem, tak jak nás to Pán Ježíš naučil. Ale to hlavní je úplně na konci – Pán Ježíš slibuje svým učedníkům, a nám taky, že s námi vždycky zůstane. Učedníkům možná to, co jim Ježíš řekl, aby konali, vždycky nepůjde úplně dobře – například žít tak, jak nám přikázal, nám někdy jde těžko. Ale i kdybychom všechno pokazili, tak Pán Ježíš s námi vždycky zůstane, protože On je věrný a On nic nepokazí.

Milí bratři a sestry,

U příležitosti dnešní slavnosti Nejsvětější Trojice se můžeme zamyslet nad jedním velmi známým obrazem stejného jména -  ikonou Nejsvětější Trojice od středověkého ruského ikonopisce, mnicha Andreje Rubleva, kterého pravoslavná církev uctívá jako svatého. Bylo by sice lépe, kdybychom onu ikonu měli nyní všichni před očima, ale je natolik známá, že to snad půjde i bez ní.
Je dobře známo, že zobrazení Nejsvětější Trojice ve východní ikonografii - a to už dávno před Rublevem - vychází ze starozákonního  příběhu o Abrahámovi a Sáře, které přicházejí v Mamre navštívit tři hosté. Jejich totožnost je zahalena tajemstvím-na ruských ikonách jsou zobrazováni jako andělé. Abrahám a Sára jim přinesou chléb, mléko a pečeného beránka a na oplátku jim hosté zvěstují, že Sára -ač v pokročilém věku-bude mít syna, a že se tak splní Hospodinova zaslíbení. Na Rublevově ikoně sedí tyto tři postavy s křídly v kruhu kolem stolu, láskyplně se dívají jedna na druhou a svými těly vytvářejí vnitřní prostor tvaru kalicha. V jeho spodní části je stůl, na něm mísa s beránkem a pod ní, v podstavci stolu, malý obdélníkový otvor. Abrahám a Sára v obrazu úplně chybí, ačkoli na ikonách před Rublevem se oba ještě vyskytovali, jako malé postavy v dolní části scény.  

Rublevova ikona nám symbolickým jazykem pootvírá tajemství Nejsvětější Trojice, tajemství Lásky tří božských osob, které z nich tvoří jednotu. Avšak ikona zároveň ukazuje ještě jinou skutečnost - povolání každého člověka vstoupit do této intimity Božího vnitřního života, tak jak o tom hovoří i dnešní liturgické texty. 

V evangeliu dává Vzkříšený svým učedníkům úkol jít, získat za učedníky všechny národy a křtít je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Jiný český překlad - ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého - možná ještě lépe vyjadřuje to, co v nás působí svátost křtu.  Každý člověk -jako osoba-je pozván účastnit se společenství lásky tří Božských osob. Svatý Pavel o této skutečnosti hovoří jako o daru Božího synovství, daru Ducha, schopnosti volat Abba, Otče! a spoludědictví s Kristem. Jsme přijati do Boží rodiny: stáváme se syny a dcerami Otce, bratřími a sestrami Syna a zároveň mezi sebou. A spojuje nás láska Ducha svatého.  

Na Rublevově ikoně je toto místo pro každého člověka v malém obdélníkovém otvoru ve stole uprostřed postav, pod mísou s beránkem, která naznačuje, kdo nám do tohoto místa sjednal přístup. Rozjímání ikony má končit právě zde, tím, že člověk v duchu sám projde touto vstupní branou dovnitř, že na toto místo sám vloží svůj život. Zároveň si v tuto chvíli můžeme uvědomit platnost posledního verše druhého čtení: Musíme však jako Kristus trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Známy holandský autor duchovní literatury, otec Henri Nouwen,  to v jedné meditaci popisuje těmito slovy: Uvědomuji si, že tento obdélníkový otvor mluví o úzké cestě, která vede do Božího domu. Je to cesta utrpení.

Není to pesimistický a neradostný závěr. Je to konstatování reality, sestoupení z nebe zpátky na zem, aby dnešní promluva nepůsobila až příliš neskutečně. Do účasti na společenství Boží trojiční lásky musíme dorůst, v reálném světě, tady a teď, skrze všednost s jejími problémy, stereotypy, ohroženími, bolestmi, kdy se nám často zdá, že Bůh je daleko a naši bratři a sestry se jeví spíše jako cizinci. Kéž ale při tom všem neztratíme ze zřetele nádherný cíl, který nás čeká, protože Bůh je přes všechny problémy věrný a plní svá zaslíbení.   


sobota 19. května 2018


Slavnost Seslání Ducha Svatého B 2018 


1. ČTENÍ Sk 2, 1-11

Čtení ze Skutků apoštolů. 

    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
     V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky." 


Žl 104 (103), 1ab+24ac. 29bc-30. 31+34 Odp.: srv. 30
Odp.
Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo Aleluja. 

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp. 


2. ČTENÍ Gal 5, 16-25 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry! 
   Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.
   K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, (vraždy,) opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království.
   Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.
   Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! 


EVANGELIUM Jan 15, 26-27; 16, 12-15 

Slova svatého evangelia podle Jana. 

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
   Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

   
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Svatý Pavel mluví ve druhém čtení o ovoci Ducha svatého - je to láska, radost, pokoj a všechno další, co v tom seznamu následuje. Duch svatý v nás tohle všechno způsobuje, asi jako když na jabloň svítí sluníčko a prší, aby mohla vykvést a nasadit jablíčka. Jenže kdo máte doma ovocnou zahradu, tak víte, že je ještě potřeba se o stromy starat-stříkat je proti škůdcům, nebo je trochu prořezat. A tak o to, abychom ovoce Ducha přinášeli, se taky musíme trochu starat a snažit i my.

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty hovoří zejména o tom, co Boží Duch působí v člověku, nebo lépe řečeno k čemu člověka uschopňuje. V prvním čtení ze Skutků apoštolů je to především svědectví: učedníci hovoří působením Ducha svatého o mocných Božích skutcích, tedy o spáse, a hovoří o tom tak, že tomu všichni přítomní rozumějí. V listě Galatským je to zase dar dobrého života podle Boží vůle; v lásce, radosti, pokoji, shovívavosti a všech dalších charakteristikách proměněného života, které nazýváme plody Ducha. A nakonec v evangeliu Ježíš říká, že Duch svatý uvede učedníky do celé pravdy - zde je nejvíc přítomný rozměr poznání, vnitřního pochopení pravd víry. Duch svatý nám dává chápat a přijímat pravdy víry, které nás naučili rodiče nebo ti, kdo měli na starosti naši náboženskou výchovu - je to trochu jako s nějakým poznatkem třeba z matematiky nebo fyziky, který nás mohou naučit ve škole odříkat nazpaměť, například jako rovnici; ale dokud nám to v hlavě ‚nesepne‘, prostě to nechápeme.
Ono uvede vás do celé pravdy ale obsahuje mnohem víc než jenom pochopení, vlastně to zahrnuje všechno, co již bylo řečeno, svědectví i život. Můžeme v té větě zahlédnout obraz cesty, kdy se celý člověk, nejenom jeho rozum, přemístí do prostoru pravdy. Jinak řečeno, Duch svatý nám dává, abychom pravdu nejen chápali, ale abychom byli v ní, uvnitř ní, abychom v ní žili. Pokud mám vnitřní pochopení pravdy, mám jistě i dobrý důvod podle pravdy jednat - jenže to samo o sobě nestačí. Víme velmi dobře, co všechno nám mnohdy brání udělat něco dobrého, i když jsme o dobrotě a správnosti té dotyčné věci naprosto přesvědčeni: je to náš strach, pohodlnost či jen zaběhané vzorce chování. Můžeme si například vzpomenout, kolikrát jsme se neodvážili o naší víře svědčit před někým, kdo zrovna v tu chvíli potřeboval evangelium slyšet a my jsme to věděli - třeba proto, že byl v těžké životní situaci a ztrácel smysl života. Nebo kolikrát jsme stáli před jasnou volbou něčeho, co by přineslo mnoho dobra, ale neudělali jsme to, protože by nás to něco stálo. Je to přesně to, o čem se opět hovoří v listě Galaťanům: Tělo touží proti duchu, takže neděláte, co byste chtěli.
Boží Duch nám tedy dává dar zůstávat v pravdě a lásce, stejně jako Ježíš. Celé svědectví evangelia je o Ježíšově zůstávání v pravdě a lásce, celou jeho bytostí, i když ho to nakonec stojí život. Přesně totéž nám ukazují v celých dějinách církve mučedníci - ne náhodou se červená liturgická barva používá mimo dneška i při jejich svátcích a památkách. My máme slovo mučedník spojené s fyzickým utrpením a neradi ho slyšíme, ale původní význam slova martyr je spíš svědek. Mučedník stojí v pravdě a lásce, i když ho to stojí život, a tím svědčí o přítomnosti a působení Ducha svatého. Duch svatý jediný může k něčemu takovému uschopnit, protože jinak by musel zvítězit sebezáchovný instinkt.
Dnes si připomínáme a zpřítomňujeme vylití daru Ducha svatého na celou církev a celý svět. Kéž nám dá tento dar Otce i Syna zůstávat v pravdě a lásce, v našem všedním dni, i kdybychom vypadali v očích tohoto světa podivně. Úryvek listu Galatským končí větou, kterou můžeme skončit i teď: Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme.

sobota 5. května 2018


6. neděle velikonoční B 2018


1. ČTENÍ Sk 10, 25-26. 34-35. 44-48

Čtení ze Skutků apoštolů.
  Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: "Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk." Tu se Petr ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné."
   Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha.
   Tehdy Petr řekl: "Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?" Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby ( u nich ) zůstal ještě několik dní.


Žl 98 (97), 1. 2-3ab. 3cd-4 Odp.: srv. 2
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů. nebo: Aleluja.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pra-vice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.


2. ČTENÍ 1 Jan 4, 7-10

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
  Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.


EVANGELIUM Jan 15, 9-17

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
   To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.
   To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.
   Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
   Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém.
   To vám přikazuji: Milujte se navzájem."

Slůvko pro děti:
Milé děti, jak můžeme nejlépe poznat Pána Boha? Když chodíme do náboženství, tak je to dobré, ale nestačí to. Když si čteme nějaké vhodné knížky, tak je to taky dobré, ale taky to nestačí. Když si čteme Písmo Svaté, tak je to ještě lepší, ale pořád to nestačí. Ale svatý Jan nám dnes říká, jak Boha poznáme nejlépe – když se učíme mít se rádi.

Milí bratři a sestry,
Dnešní druhé čtení a evangelium jsou shrnutím a jádrem Janova svědectví o tajemství Boha jako Lásky. Hned třikrát se v nich vyskytuje hlavní křesťanské přikázání: milujte se navzájem, či milujme se navzájem. A to ostatní, co je v druhém čtení a evangeliu napsáno, je prostě komentář k tomuto základnímu přikázání lásky. Jsou to témata pro svatého Jana typická.  Kdo miluje, poznává Boha – a kdo nemiluje, Boha nepoznal, i kdyby znal Písmo svaté nazpaměť a četl stohy teologických pojednání. Zároveň ten, kdo miluje, činí neviditelného a neuchopitelného Boha v tomto světě viditelným a přítomným.
Potud jistě radostně a ochotně se svatým Janem souhlasíme; jenomže na jednom místě dnešního evangelia Ježíš podává přesnější definici onoho svého Milujte se navzájem.  Říká, že se máme milovat tak, jako On miloval nás. Je to výzva k tomu, abychom se zahleděli na Ježíšův život jako celek; abychom pravdivě viděli způsob, kterým miluje On. Je třeba rozjímat evangelium, aby nám došlo, co tím Ježíš přesně myslí. A pokud tak učiníme, začínáme mít problém, protože se nám zjevuje pravá tvář lásky. Můžeme si připomenout jen něco málo z toho, co Ježíš učí a koná. Říká například, že máme milovat nepřátele. Nebo že máme vždycky odpustit těm, kteří nám ublížili. Nebo ještě poznáváme, že láska nemusí mít úplně idylickou a pokojnou podobu – Ježíš zcela nepochybně miluje i obchodníky, které důtkami vyhání z chrámu.
Nejdůležitější z toho všeho však je, že Ježíšova láska se především zjevuje na kříži. Má podobu naprostého vydání sebe sama. Ježíš nám to ústy svatého Jana připomíná i dnes: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. A to je největší kámen úrazu. Asi dokážeme i obyčejným rozumem pochopit, že je potřeba odpouštět; možná i to, že živit v sobě nenávist k nepřátelům nakonec vede ke smrtícímu konfliktu; a víme také, že ti, kdo se mají rádi, k sobě vždycky nejsou jako dvě hrdličky. Ale z toho, že bychom měli darovat sami sebe až do sebezmaření, máme úzkost. Velmi jsme si zvykli na to, že je potřeba realizovat sebe sama, že máme chránit a rozvíjet svůj život, že máme být zdraví, úspěšní a šťastní. Možná, kdybychom jako křesťané neměli obraz ukřižovaného Krista před očima každý den a nebyli na tento symbol tak zvyklí, znovu bychom si uvědomili, co vlastně znamená, a hodně by nás to znepokojilo.
Pokud jsme v našem rozjímání došli až sem, je třeba výpověď dnešních textů ještě doplnit o první čtení. Je to úryvek ze Skutků apoštolů a hovoří se v něm o Duchu svatém. Skutky začínají Ježíšovým nanebevstoupením a posléze sesláním slíbeného Ducha svatého; a to, co následuje, je zhruba řečeno vyprávění o tom, co Duch svatý v prvotní církvi působil. Duch svatý dává učedníkům sílu konat to, co jim předtím Ježíš řekl. Přestávají se bát o svůj život, neohroženě svědčí a konají podobné mocné skutky, jako předtím sám Ježíš. A s námi je to právě tak: milovat jako On miloval nás, darovat sama sebe, nemůžeme jinak než v síle jeho Ducha. Ježíš dnes učedníkům dává nové přikázání, aby se navzájem milovali do krajnosti - ale o něco málo později jim k tomu daruje i potřebnou milost, aby to dokázali.