10. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Gn 3, 9-15   

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”


Žl 130 (129), 1-2. 3-4. 5-6a: 6b-8 Odp.: 7
Odp.: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5, 1

Čtení z druhého lištu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.

EVANGELIUM Mk 3, 20-35

Slova svatého evangelia podle Marka.

 
    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani na-jíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."

____________________________________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Co, myslíte, děti, co myslí Pán Ježíš tím hříchem, který nejde odpustit? Věříme – a je to naše veliká naděje – že Bůh nám chce odpustit úplně všechno, i ty nejhorší věci. Jenže Bůh někdy odpustit nemůže, i když chce – protože my toho napřed musíme litovat. Ten hřích proti Duchu svatému je stav duše, kdy si člověk nechce přiznat, že udělal něco špatného, kdy toho nelituje. Je to, jakoby si ten hřích chtěl nechat. Když nám Bůh odpouští, tak si naše hříchy vlastně od nás bere, bere je na sebe a proměňuje je v dobro. Když mu je nedáme, tak on si to od nás nevezme, protože by narušil naši svobodu, a to Bůh nikdy nedělá. Jenomže pak nám to špatné, čeho jsme se dopustili, zůstává, a ničí nám to život i naše přátelství s Bohem, a dokonce nás to od Něj může úplně odvést.

Milí bratři a sestry,

 Dnešní první čtení a evangelium, ačkoli to na první pohled není zcela patrné, mají jedno společné téma: Bůh vyhledává člověka, aby s ním znovu navázal narušený vztah lásky, avšak zároveň aby ho přivedl k plné pravdě o něm samém. A člověk, pokud tuto pravdu o sobě odmítne, není pak schopen vztah navázat. Dotýkáme se zde souvislosti pravdy a lásky, a také toho, proč vyznáváme, že Bůh je nejen Láska, ale i Pravda.

Hospodin v příběhu z knihy Genesis hledá člověka, který byl sveden. Jeho ‚Kde jsi‘ je voláním Otce, který volá k dítěti v nebezpečí, ale ze strany člověka už je vnímáno jako ohrožení, jako špehování, jako přichycení při činu. Strach je první emocí, o které je řeč jako o následku snězení ovoce ze stromu poznání. A když chce Hospodin přivést přímou otázkou člověka k uznání pravdy, k přiznání si svého hříchu, za který nese zodpovědnost, setká se s odmítnutím: Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala jíst… a poté Had mne podvedl a já jsem jedla. Člověk, pod vlivem strachu, spouští obranné mechanismy svého já. A nepřiznání pravdy zároveň vede k destrukci vztahu lásky, jak ke Stvořiteli, tak k ženě, tedy k nejbližšímu člověku. V oné jediné větě je zároveň odmítnutí Boha i druhého člověka, ve jménu toho, aby se Adam cítil ospravedlněn. Tím se ale zavírá do vězení vlastního pyšného a současně strachem spoutaného ega. 

V evangeliu se opakuje prakticky totéž. Ježíš svým kázáním a svými mocnými činy chce člověka oslovit, vejít s ním ve společenství, vychází k lidem, jako Hospodin v 1. knize Mojžíšově vychází do zahrady za svedeným člověkem. Zároveň je však jeho kázání a celá existence zjevením pravdy o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. A tváří v tvář tomu všemu se znovu spouštějí obranné mechanismy člověka, uzavřeného ve svých představách, ve svém strachu a sobectví: Je posedlý, vyhání démony ve jménu knížete démonů. Nebo Pomátl se na rozumu.

Proto Ježíš také používá ona tvrdá slova o nemožnosti odpuštění hříchu proti Duchu svatému: Tento hřích nelze odpustit ne proto, že by se Bůh nadobro urazil a odpustit ho nechtěl. Je neodpustitelný z principu, protože si ho člověk nepřizná, nelituje ho, a nemůže ho Bohu k odpuštění nabídnout.

Pozitivně viděno nám dnešní Boží slovo vlévá odvahu, abychom si dokázali přiznat plnou pravdu o sobě. Bůh ví, jací jsme, ale jeho pohled na nás není pohledem Velkého bratra, ale pohledem lásky, která odsuzuje právě jen konstatováním pravdy, nikoli proto, aby nás zničila. A pokud si onu pravdu přiznáme, pak nás láska pozvedá a tvoří znovu. Pokud to víme, nemusíme se bát vlastních temných míst, nemusíme se tvářit, že je vše v pořádku, že to s námi není tak zlé a že za všechno mohou ti druzí. Můžeme tato temná místa dokořán otevřít světlu Božího milosrdenství, a ona se mohou paradoxně stát tím, co náš vztah k Bohu posílí a co bude pak zdrojem požehnání i pro druhé.