4. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Dt 18, 15-20

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. 

Mojžíš řekl lidu:
   "Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: 'Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.'
   Hospodin mi tehdy řekl: 'Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!' "


Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! 

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp. 
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp. 
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp. 



2. ČTENÍ 1 Kor 7, 32-35

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 

Bratři a sestry! 

   Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži.
   To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu.


EVANGELIUM Mk 1, 21-28 

Slova svatého evangelia podle Marka. 

   V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona.
   V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu (to) přísně zakázal: "Mlč a vyjdi z něho! " Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel.
   Všichni užasli a ptali se jeden druhého: "Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Proč asi Pán Ježíš dělal všechny ty mocné skutky? Určitě i proto, že mu bylo těch nemocných líto; ale víme, že neuzdravil všechny. Ale asi to bylo hlavně proto, aby dokázal, že to, co říká o Božím království, je pravda. Já bych mohl třeba říct, že jsem včera na farní zahradě viděl vlka, jak si povídá s Červenou karkulkou, ale asi byste mi to nevěřili. Pán Ježíš své mocné skutky dělal, aby ukázal, že má moc od Boha, a že to, co říká, si nevymyslel sám, ale že říká to, k čemu ho poslal Otec.  

Milí bratři a sestry,

V dnešním prvním čtení říká Mojžíš lidu Izraele, že byla vyslyšena jeho prosba o proroka, o prostředníka, který bude tlumočit lidu Hospodinovo slovo. Motivem je to, že Izrael nechce být s Hospodinem v bezprostředním kontaktu, nemůže snést Hospodinovu blízkost. Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se již dívat na tento velký oheň, abych nezemřel.

Lid Izraele tak vlastně opakuje Adamova slova z první knihy Mojžíšovy. Poté, co Adam s Evou snědli zakázané ovoce, Hospodin hledá skrytého Adama v zahradě, a na jeho otázku Kde jsi? mu Adam odpovídá: Slyšel jsem v zahradě Tvůj hlas, a bál jsem se.

Podobná situace se odehrává v Kafarnaumské synagoze: posedlý člověk vnímá Ježíšovu blízkost jako ohrožení ze stejného důvodu jako Adam či jako Izrael v prvním čtení: bojí se, že v jeho přítomnosti přijde o život: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: svatý Boží.

Tento strach je přímým protikladem lásky, možná spíše než nenávist či agresivita, protože toto obojí má původ ve strachu. Setkáváme se zde se samotným  kořenem tajemství prvotní viny. Člověk, stvořený k lásce a společenství s Bohem, pramenem života, se existenčně dostává do úplně opačné polohy- Boží existenci a Boží přítomnost vnímá jako omezení své svobody, ba přímo ohrožení svého života. Proto se skrývá, chce být od Boha co nejdále, nebo se tento svůj strach pokusí racionalizovat hledáním důvodů pro Boží neexistenci. Zcela přesně to vystihla před několika lety reklamní kampaň britských ateistů, ve které nápisy na londýnských autobusech hlásaly: Bůh pravděpodobně neexistuje, přestaňte si dělat starosti a začněte si užívat života.

Tento strach je v dalším kroku zcela jistá cesta k sebeuzavření se i vůči druhým lidem. Adam a Eva se v knize Genesis začnou vzájemně před sebou stydět; nesnesou už pohled jednoho na druhého. Fíkové listy, kterými se opásají, jsou obrazem toho, že se jeden před druhým mají potřebu chránit. Strach automaticky rozděluje, cítím-li přítomnost druhého jako potenciální hrozbu mému životu, automaticky si vytvořím bariéru. Pak se druzí, slovy Jeana Paula Sartra, stávají peklem.

Ve světle této výpovědi dnešního Božího slova pak můžeme pochopit i razantní Ježíšovo jednání. Jestliže se zde jedná o samotný kořen rozdělení mezi Bohem a lidmi, o samotný opak lásky, pak je třeba být nekompromisní. Posedlý člověk hovoří v množném čísle: Co je Ti do nás? Přišel jsi nás zahubit? Jako by se se svým démonem cítil spojen na život a na smrt. Ježíš ale dobře vidí, jak strach a zlo na člověku parazitují, a přesně je odděluje od osoby posedlého svým mocným slovem: Mlč a vyjdi z něho!

3 neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Jon 3, 1-5. 10 

Čtení z knihy proroka Jonáše. 

   Hospodin oslovil Jonáše: "Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!"
   Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí.
   Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.


Žl 25 (24), 4-5ab. 6+7bc. 8-9 Odp.: 4b 
Odp.: Ukaž mi své cesty, Hospodine! 

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp. 
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp. 
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp. 


2. ČTENÍ 1 Kor 7, 29-31 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 

Říkám, bratři, toto: Čas je krátký.
   Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí.


EVANGELIUM Mk 1, 14-20 

Slova svatého evangelia podle Marka. 

   Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."
   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho.
   Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním. 

Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček vidíme, jak se v Ježíšově době rybařilo: ne jako u nás doma s udicí, ale z loďky a se sítěmi - něco jako se dnes loví ryby v moři. A Ježíš těm rybářům říká: teď budete lovit lidi. Možná bychom mohli říct, že Pán Ježíš z těch rybářů udělal vlastně takové plavčíky, záchranáře, jako jsou ti, kteří dávají pozor, aby se někdo neutopil v bazénu nebo v moři. Apoštolové mají za úkol vytahovat lidi z vody, ve které se topí. To může být třeba náš hřích, nebo nějaká věc, která nás dospělé moc trápí a nevíme si s ní rady – proto taky někdy říkáme, že se topíme v problémech, nebo že se topíme ve smutku. A to vylovení je v tom, že v takovém topení se uvěříme evangeliu - že Pán Ježíš nás přišel zachránit, protože nás má rád. To je, jako bychom se vynořili z vody a znovu se nadechli.

Milí bratři a sestry,

  Obě dnešní čtení týkající se Božího povolání jsou podány ve zkratce – abychom je oba dobře pochopili, měli bychom si připomenout celý, velmi dramatický Jonášův příběh. Rozhodně to nebylo tak, jak bychom ho mohli pochopit z úryvku v prvním čtení – tedy že Jonáš na Hospodinův rozkaz srazil kufry a bez dalších diskusí šel kázat do Ninive.

   Jonáš je povolán k úkolu, který naprosto přesahuje jeho síly. Jméno Jóná znamená hebrejsky holubice, a jestliže něco o nositeli vypovídá, pak byl Jonáš nekonfliktní a holubičí povaha. Úkol, který dostává, je naopak velmi konfliktní - má jít do velkoměsta Ninive a tam kázat obrácení, s hrozbou, že pokud se tak nestane, město bude vyvráceno. Jonáš se logicky tohoto úkolu zalekne; natolik, že chce před Hospodinem a svým úkolem utéci do Taršíše - což snad mohl být Tartessos, místo kousek západně od Gibraltarské úžiny, v dnešním jihozápadním Španělsku někde blízko dnešní Sevilly, z pohledu Izraele úplně na opačném konci Středozemního moře, prakticky tehdy známý konec světa.

  Jonáš ale stejně svému úkolu neunikne. Známé pokračování příběhu s velkou rybou můžeme chápat jako existenční pochopení souvislosti mezi samotným Jonášovým životem a jeho tak nepravděpodobným posláním. Jonáš se dostane do propastných hlubin, na samý pokraj smrti, a po úpěnlivém volání k Hospodinu se opět navrací k životu. Pak je povolán podruhé a tentokrát již jde, ví, že jinak nelze, že ho volá Ten, v Jehož rukou je jeho život. A jeho hlásání je proti všem předpokladům úspěšné, ninivští se obrátí, jak jsme slyšeli v posledních dvou větách evangelia.

   Skrze tento příběh pak můžeme pochopit i povolání rybářů v evangeliu, avšak již v novozákonní perspektivě. Úkolem je také hlásat obrácení, jako v Ninive - činí tak jako první Jan Křtitel - ale kázání o hrozícím trestu se mění v evangelium. Obrácení je potřebné ne proto, že by Hospodin jinak seslal trest, ale proto, že se přiblížilo Boží království lásky a odpuštění – a kdo se neobrátí a nebude lásky a odpuštění schopen, do něho nemůže vejít.

  V síle této radostné zvěsti se pak mohou stát apoštoly i bývalí rybáři. Jistě to pro ně je stejně těžký úkol jako pro Jonáše. Změnit se z lovců ryb na rybáře lidí jistě bylo něco, na co lidsky vůbec neměli. Ale tuto změnu předcházelo jejich dřívější setkání s Ježíšem. Evangelium totiž také příběh vypráví v nutné zkratce – obě bratrské dvojice Ježíše neviděly poprvé, když je povolal. Rybáři nejprve museli zjistit, kde Ježíš bydlí, jak jsme slyšeli minulou neděli v evangeliu svatého Jana. A museli pochopit, jako Jonáš, že zde jde o samotný základ jejich života. Museli pochopit, že Ježíšova osoba nějak hluboce souvisí se samotnou podstatou jejich bytí, a že jejich nové povolání a nová identita apoštolů je tedy hlubší skutečnost než jejich původní identita rybářů. Jedině v síle tohoto pochopení jsou schopni přijmout povolání, na které nestačí, a opustit vše, co dosud tvořilo jejich svět-opustit sítě, lodě i svého otce Zebedea, a následovat Ježíše. 

2. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ 1 Sam 3, 3b-10. 19 

Čtení z první knihy Samuelovy

Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát.
Hospodin zavolal podruhé: "Samueli! " Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově.
Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volá Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: 'Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.' " Samuel tedy šel spát na své místo.
Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.


Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůlí.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 6, 13c-15a. 17-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 

Bratři a sestry! 

  Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. 
   Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.
   Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu.
   Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.


EVANGELIUM Jan 1, 35-42

Slova svatého evangelia podle Jana. 

   Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?" 
   Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená Mistře -- "kde bydlíš?"
   Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše" - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi.
   Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr (Skála).

Slůvko pro děti:

Jestli jste, milé děti, dávaly pozor, tak jste si všimly, že Petrův bratr Ondřej znal Pána Ježíše, ještě předtím, než Petr, a dokonce nebýt Ondřeje, tak Petr by se možná o Ježíšovi nedozvěděl. Ale Ježíš si jako prvního ze společenství apoštolů vybral právě Petra, a Ondřej dokonce nebyl ani mezi těmi třemi nejbližšími apoštoly, kteří s Ježíšem prožívali ty nejdůležitější chvíle-to byli Petr, Jakub a Jan. Co myslíte, bylo mu to líto? A co třeba Jan Křtitel, když viděl, že jeho učedníci šli za Ježíšem-to znamená, že ho začali následovat: myslíte, že mu to taky bylo líto? Já myslím, že to nebylo líto ani jednomu, ani druhému. Ondřej určitě měl svého bratra rád, a tak měl jistě radost i z toho, že si ho Ježíš vybral. Ale hlavně, jak Ondřej, tak Jan Křtitel poznali, kdo Ježíš je, a proto věděli, že je dobré ho následovat a dělat to, co On řekne.

Milí bratři a sestry,

     Hlavní téma dnešních čtení by se dalo nazvat Boží příbytek: místo či prostor, kde Bůh zvláštním způsobem přebývá, a kde se s ním člověk setkává v přímém kontaktu a přímé zkušenosti.

    V prvním čtení je to oslovení Samuela ve svatyni chrámu v Šílo, kde byla umístěna archa úmluvy, jako později v Jeruzalémském chrámě. Toto místo, velesvatyně s archou, bylo pro Izraelity místem, kde přebývala šekíná, Hospodinova přítomnost. Byla to osa světa, jakýsi jeho střed, místo, kde se setkává nebe se zemí. Mladý Samuel na tomto místě koná službu Hospodinu pod dohledem kněze Élího-je tedy mezi nimi vztah žáka a učitele. Samuel má skrze Élího získat zprostředkované poznání Hospodina. V prvním čtení jsme však svědky toho, že Samuel na tomto posvátném místě získává zcela bezprostřední poznání, neboť jej Hospodin sám osloví. Je to něco velmi nečekaného, protože, jak se konstatuje o jeden verš dříve, v těch dnech bylo proroctví vzácné, Hospodinovo slovo nebylo časté. Samuel se domnívá, že k němu mluví jeho učitel Élí, a až napotřetí oba dva přijdou na to, jak se věci ve skutečnosti mají. Toto bezprostřední poznání Hospodina se děje skrze slovo – důležitá je věta Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově. Na základě této zcela osobní zkušenosti Samuel nalézá své povolání a stává se prorokem.

    V evangeliu se tento starozákonní předobraz naplňuje skrze Jana Křtitele, jeho dva učedníky a samého Ježíše. Jan je zde v roli Élího, je učitelem, který své učedníky seznamuje s Ježíšem, avšak jen zprostředkovaně. Učedníci nejprve musejí zjistit, kde Pán bydlí, musejí jít a uvidět, přesvědčit se sami, mít svou vlastní zkušenost. Božím chrámem a místem Jeho přítomnosti ve světě se nyní stává Ježíšova osoba. Teprve poté, co učedníci u Ježíše zůstali, mohou jít sami svědčit – našli jsme Mesiáše - přivádět k němu další učedníky. A také mohou přijmout svoji novou identitu a povolání – budeš se jmenovat Kéfas, to je v překladu Petr-skála.

     Ve druhém čtení je již tento Boží příbytek, Boží chrám chápán ve zcela novozákonním smyslu. Boží přítomností se stává lidská osoba. Tělo se stává chrámem Ducha svatého - skrze Kristovo vtělení, smrt, vzkříšení a seslání Ducha. Bůh se člověku přibližuje natolik, že se člověk sám stává posvátným místem, prostorem, kde bydlí Bůh a kde se s Ním lze osobně a bezprostředně setkat. V tomto kontextu je také nutné pochopit Pavlova velmi vážná slova, která bychom při povrchním pohledu mohli vnímat jako negativní pohled na lidskou sexualitu. Pavel chce říci, že s posvátnou skutečností je třeba zacházet s úctou a láskou, nikoli svévolně, protože přece již nepatříme sami sobě, ale Kristu.

Svátek křtu Páně 2018 B

1. čtení - Iz 55,1-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech (daných) Davidovi. Hle, národům jsem ho ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů. Přivoláš národ, který neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať (změní) své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho. Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Mezizpěv - Iz 12,2-3.4bcd.5-6

Odp: S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

Bůh je má spása!

Bez obavy mohu doufat.

Hospodin je má síla a má chvála,

stal se mou spásou.

S radostí budete vážit

z pramenů spásy.

Děkujte Hospodinu a vzývejte jeho jméno!

Hlásejte mezi národy jeho díla,

zvěstujte vznešenost jeho jména!

Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci,

ať je to známé po celé zemi!

Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu,

neboť velikým uprostřed vás je Svatý Izraele.

2. čtení - 1 Jan 5,1-9

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno. Když přijímáme svědectví lidské, tím větší (platnost) má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu.

Evangelium - Mk 1,6b-11

Slova svatého evangelia podle Marka.

Jan kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým." V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!"

_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Jan Křtitel říká, že on křtí vodou, ale Ježíš bude křtít Duchem svatým. Když křtíme my, je to křest Jana Křtitele nebo křest Ježíšův? A když je Ježíšův, proč my taky křtíme vodou? Protože voda je jenom znamení, to, co vidíme, nám ukazuje na to, co nevidíme. Takže když lijeme vodu na hlavičku dítěte, tak Ježíš mu právě v tu chvíli dává dar Ducha svatého.

Milí bratři a sestry,

Dneškem končí vánoční doba a tím také celé jeden a půlměsíční období adventu a vánoc. Dnešní první čtení jakoby završovalo to, o čem jsme začali rozjímat na počátku adventu: touha člověka po spáse, vyjádřená v textech rorátních zpěvů, také z knihy proroka Izajáše, se naplnila. Nejznámější verš, podle kterého se také roráty jmenují, je ze 48. kapitoly Izajáše: Dej rosu, nebe nad námi, ať z oblak skane spása! Bůh nyní vyšel této touze vstříc, daroval své Slovo, které se stalo tělem - jak jsme to slyšeli v evangeliu sv. Jana, které se četlo na Boží hod ve dne. Nyní jsou splněna Boží zaslíbení, spása už přišla. Dnes jsme ústy proroka Izajáše zváni, abychom na ní měli podíl - to je vyjádřeno obrazy utišení hladu a žízně zadarmo, a to nejen prostým chlebem a vodou, ale samými dobrými a vzácnými věcmi-mlékem, vínem a tučnými jídly.

Klíčová věta prvního čtení, přímo navazující na ono Rosu, dejte, nebesa je vyjádřena poslední dlouhou větou: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal." Konec věty je již v minulém čase: Slovo již vyšlo z Otcových úst, již ho Otec poslal na svět - Ježíš se již narodil, Vánoce již jsme oslavili. Nyní má toto slovo jako vláha z nebe, jako déšť a sníh, svlažit zemi a přinést úrodu. Jsme už v novém očekávání, které začíná Ježíšovým křtem v Jordánu - v očekávání Ježíšova veřejného působení, jeho kázání, mocných skutků a zejména Velikonočních událostí.

Celý tento příběh je tajemně stále přítomen v dějinách církve, stále znovu se odehrává. Kristus je stále znovu Otcem darován a stále znovu jsme zváni k tomu, abychom s Ním a v Něm měli podíl na jeho spáse a milosti. V tomto smyslu můžeme vidět za pasáží o jídle a pití v prvním čtení vidět předznamenání daru Eucharistie, nejvzácnějšího pokrmu a nápoje, skrze který máme podíl na Kristově vykoupení. Zároveň se na základě oné poslední věty o vláze z nebe můžeme vážně sami nad sebou zamyslet: Koná skutečně Otcovo Slovo, poslané do našich srdcí to, k čemu bylo posláno? Necháváme se Slovem a Eucharistií přetvářet skutečně tak, aby se stalo vše, co Bůh chce, i v našem životě? Posvátný příběh přicházení Božího Syna a jeho spásy, tajemství Vánoc a Velikonoc, se děje po všechny časy stále znovu nejen v celé církvi, ale i v životě každého jednotlivého člověka. Barokní básník a mystik Angelus Silesius tuto skutečnost vyjádřil velmi jasně známým dvouverším: Byť Kristus v Betlémě i tisíckrát se zrodil, jsi ztracen, dokud se i v Tobě nenarodil.

Darovanou milost si Bůh nikdy nebere zpět, jako se déšť a sníh nevrací zpět do mraků. My ji však můžeme nechat ležet ladem. Přeji nám všem, aby se tak nestávalo. Aby jeho milost v nás nezůstala bez užitku, aby vykonala to, co je v Božím plánu lásky pro každého z nás.
    

Slavnost Matky Boží Panny Marie 2018

1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám." 


Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a 
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám! 

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp. 
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp. 
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp. 


2. ČTENÍ Gal 4, 4-7 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry! 

     Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha. 


EVANGELIUM Lk 2, 16-21 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

     Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. 
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Pastýři poté, co došli do betlémské jeskyně, vyprávěli o tom, co jim řekl předtím anděl.  A vypadá to, že tam nebyli jen oni a Svatá rodina, ale i další lidé. A ti se podivili. Ale Maria udělala něco jiného – rozvažovala o tom, a to znamená, že o tom přemýšlela. A taky v tom se od ní můžeme učit. Představte si třeba, že dostanete ve škole špatnou známku-to je taky událost, i když smutná. A můžete se k tomu postavit tak, že řeknete mamince a tatínkovi – Já se divím, jak se mohlo stát, asi mně paní učitelka nemá ráda. Ale můžete se nad tím taky zamyslet a třeba zjistíte, že se příště můžete líp naučit.

Milí bratři a sestry,

    Včera skončil vánoční oktáv, vlastně jakási na týden prodloužená neděle, den radosti z toho, že se Bůh stal pro nás v Kristu člověkem. A dnes si připomínáme Pannu Marii jako jeho Matku.

    Dnešní liturgické texty však o Marii hovoří velmi stručně a skromně – pasáž z listu Galatským, vlastně nejstarší zapsaný text o Panně Marii, se zmiňuje pouze o tom, že když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy. A pak v evangeliu čteme jen to, že Maria to vše uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom.

    Tato skutečnost je však zcela v souladu s celkovým vyzněním evangelního svědectví o Marii, tak jak je ve zhuštěné formě čteme v Mariině Magnificat. Maria je pokorná; sama se umenšuje, aby dala prostor Ježíši. Maria přijímá Ježíše, dává mu v dětství a dospívání veškerou potřebnou lásku a péči a pak jej nechává konat, kázat a prožít to vše, co se má v jeho příběhu stát. Sama ustupuje do pozadí, ačkoli, jak víme, jí to stojí spoustu bolesti. Možná nejsilnější moment je v tomto smyslu místo ve 3. kapitole Marka, kde Ježíši oznamují, že jeho matka a jeho příbuzní s ním chtějí mluvit, a on říká: Kdo je má matka a moji příbuzní? A pak svou matkou a svými příbuznými nazve své učedníky, kteří jsou kolem něho.

     Mariin příběh a její postoj může být inspirací a útěchou třeba pro rodiče, kteří se vyrovnávají s odchodem svých dospělých dětí z domu a mnohdy i s tím, že samostatné životní volby a důležitá rozhodnutí jejich dětí nejsou v souladu s tím, co by si oni sami představovali. Ale může to být také inspirací i pro nás všechny ostatní, neboť na Marii vidíme, jaké je skutečné lidství, skutečné ‚bytí osobou‘.

     Asi před deseti lety, když jsem ještě studoval v Římě a připravoval se na kněžství, jsem zachytil v médiích zprávu o Jamesi Watsonovi, asi nejslavnějším biologovi 20. století, nositeli Nobelovy ceny, spoluobjeviteli struktury DNA, která je nositelkou dědičné informace. Watson tehdy na jedné přednášce prohlásil, že lidé pocházející z černé Afriky mají geneticky založenou nižší inteligenci než lidé evropského původu. Toto vyjádření ho stálo odebrání několika čestných doktorátů, a v rozhovoru pro jistý prestižní britský list řekl, že se prý od té doby stal ‚neosobou‘. Nikdo nechce vážně připustit, že existuji, posteskl si.

    Samozřejmě že Jamese Watsona z učebnic přírodopisu nikdo nevyškrtl - jeho jméno zná každý, kdo někdy studoval biologii na úrovni střední školy. Toto jeho vyjádření ale dobře ukazuje charakteristický postoj současného člověka. Máme za to, že naše identita je nevyhnutelně spojena s tím, jak jsme přijímáni a oceňováni druhými lidmi, jak jsme populární nebo užiteční, jestli jsme v něčem dobří. Naše pojetí osoby je závislé na tom, zda jsou na nás na pódiu světa zaměřeny reflektory. Za dob mého kaplanování u svatého Tomáše jsem si v kruhu svých blízkých jednou před Vánoci s úlevou oddechl, že nebudu mít na Štědrý večer půlnoční mši svatou, která měla být v přímém přenosu na ČT2. A jednou z reakcí byl údiv, proč že nechci být v televizi. Je to přesně jako s maskami v antickém divadle, z něhož také pojem osoba pochází. Řecké prosópon a latinské persona vlastně znamenají být před očima druhého a znít skrz. Antičtí herci si nasazovali masky, aby je bylo v amfiteátru lépe slyšet a také aby zaujali maskou, která měla leckdy bizarní podobu.

    Maria ztělesňuje úplný opak – je osobou ve smyslu komunikace, vytváření společenství lásky a bytí pro druhé - bytí pro Ježíše a pro celý svět, kterému Ježíše darovala. Se svobodou od sebe samé se stává malou, odchází mimo záběr reflektorů – a tak se podle evangelia stává po Ježíši první v nebeském království.   

Svátek Svaté rodiny B 2017

1  1.  ČTENÍ Gn 15, 1-6; 21, 1-3 

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 

   Hospodin se obrátil na Abráma ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abráme, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká."
   Abrám řekl: "Pane, Hospodine, co mi dáš? Nemám děti, dědicem mého domu bude damašský Eliezer." Abrám pokračoval: "Nedal jsi mi potomka, bude po mně dědit jeden z lidí mého domu."
   Tu mu Hospodin řekl: "Ten po tobě dědit nebude; kdo však vyjde z tvého lůna, ten bude po tobě dědit."
   Vyvedl ho ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat! " - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
   Hospodin navštívil Sáru, jak slíbil, a splnil Sáře dané slovo. Sára počala a porodila Abrahámovi v jeho stáří syna, jak to Bůh předpověděl. Abrahám dal svému narozenému synovi, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. 2


Žl 105 (104), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 7a. 8a
Odp.: Hospodin sám je náš Bůh, pamatuje věčně na svoji smlouvu. 

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno, hlásejte mezi národy jeho díla. Zpívejte mu, hrejte mu, vypravujte o všech jeho divech!
Odp. 
Honoste se jeho svatým jménem, ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina! Uvažujte o Hospodinu a jeho moci, stále hledejte jeho tvář!
Odp. 
Pamatujte na divy, které učinil, na jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomstvo Abraháma, jeho služebníka, synové Jakuba, jeho vyvoleného!
Odp. 
Pamatuje věčně na svoji smlouvu, na slib, který ustanovil pro tisíc pokolení, na smlouvu, kterou sjednal s Abrahámem, na svou přísahu Izákovi.
Odp. 


2. ČTENÍ Žid 11, 8. 11-12. 17-19 

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
    Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.


EVANGELIUM Lk 2,22-40 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

   Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
   Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.”
   Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
   Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Život Simeona a Anny jsou příkladem jedné vlastnosti, která je dobrá, ale málokdo ji už dneska má. Víte která? Možná vás to napadne, když prozradím, jak to vypadalo na poslední hodině náboženství před Vánocemi. Nechlubím se tím ani trochu, protože to tak dělají všichni, asi všichni, kdo učí náboženství; ale děti dostaly na konci hodiny malý dárek a v něm bylo samozřejmě něco dobrého na zub. Ale i když jsem říkal, aby se pokusily si to nechat až pod stromeček, tak se většina ani nepokusila, a to dobré hned zmizelo, takže se některé děti modlily závěrečnou modlitbu s plnou pusou. Už víte? Je to trpělivost. Simeon a Anna ji měli přímo svatou – nevzdali čekání na Mesiáše, i když trvalo celý jejich dlouhý život. Ale o to větší z toho měli pak radost. Když ale neumíme čekat a chceme všechno hned, tak pak žádnou radost mít nebudeme – vy děti, i my dospělí.

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu přinášejí Josef a Maria malého Ježíše do chrámu, aby jej zasvětili Hospodinu. Jsme stále ještě na úplném začátku Ježíšova příběhu, a také příběhu celé Svaté rodiny. Skrze Simeonovo proroctví je Josefovi a Marii dáno nahlédnout do budoucnosti, byť - jako v každém proroctví - jen v náznacích a skrytě. A v tomto proroctví se vzájemně proplétá velká radost í velký smutek, je zde zároveň zaslíbení i předpověď těžkostí. Simeon velebí Boha za to, že uviděl Spasitele, že zaslíbený Mesiáš již přišel - potud ještě panuje velká radost. Ale Maria pak slyší slova, která předznamenávají kříž: On je dán k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i Tvou vlastní duší pronikne meč.

V této souvislosti a také v souvislosti s dnešním svátkem Svaté rodiny jsem si vzpomněl na společné přípravy snoubenců v brněnském děkanátu, které jsem jako kaplan u svatého Tomáše míval na faře u sv. Jakuba, ještě než se tohoto úkolu ujalo Centrum pro rodinu a sociální péči. Měl jsem v rámci nich na starosti setkání, při kterém jsem se snažil snoubencům vyložit průběh celého obřadu udílení svátosti manželství a zejména obsah a smysl svatebního slibu. Vždycky jsme se zastavili u oné věty ze svatebního slibu, kdy si snoubenci slibují, že spolu ponesou dobré i zlé až do smrti. Pokud toto konstatování domyslíme až do konce, svírá se při něm srdce. Vždyť co může být to zlé – tedy to těžké a nepříjemné, to, co se může ve vztahu stát i nesnesitelným břemenem? Co všechno může celý život přinést? Naštěstí to většině snoubenců v dané chvíli nedochází - počet svateb by byl pak asi ještě výrazně nižší, než je teď. Většina párů před svatbou jsou mladí krásní lidé plní sil, kteří se upřímně milují a věří, že společný život budou zvládat i s problémy. To, co těžkého až k neunesení může manželství a rodinu postihnout, se člověk dozvídá pak až po nějaké době trvání manželství ve zpovědnici.

Na konci první verze svatebního slibu, po slovech o nesení všeho dobrého a zlého až do smrti, jsou však slova k tomu mi dopomáhej Bůh. A tohle je jistě nejdůležitější věta svatebního slibu (a je to také podstatou toho, co se stane při následujícím požehnání manželům). Bůh, věčná a nekonečná Láska, musí být nakonec pramenem a silou každého manželského vztahu. Bez milosti Ducha svatého nám zbývají pouze naše lidské síly, eventuálně podpora ze strany druhých lidí, nebo společnosti - jenže tato poslední skutečnost, podpora rodiny ze strany společnosti, je, jak všichni víme, v dnešní době v těžké krizi.

V tuto chvíli se můžeme vrátit k dnešnímu evangeliu. Maria by lidsky vzato nemohla Simeonovo proroctví unést. Jen v síle milosti mohla nakonec dokázat, už po Josefově smrti, stát osamělá pod křížem svého Syna. Mariino zobrazení jako Sedmibolestné – s ne jedním, ale sedmi meči v srdci – naznačuje symbolicky plnost bolesti, kterou musela Nejsvětější Matka vytrpět, a kterou by čistě lidsky nebyla schopná unést. Přeji vám tedy, milí manželé a milé rodiny, abyste s Boží pomocí ve vašich vztazích počítali a toužili po ní, protože Bůh vám tak jistě vyjde vstříc. A vy pak budete mít větší šanci unést společně všechno dobré i zlé, co přijde. 

Slavnost Narození Páně, ve dne – 2017

1.     ČTENÍ  Iz 52,7-10

Čtení z knihy proroka Izajáše.

Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

ŽALM 98

Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem!

2.     ČTENÍ  Žid 1,1-6

Čtení z listu Židům.

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

EVANGELIUM Jan 1,1-18

Začátek evangelia podle Jana.

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Dnes se v evangeliu mluví hodně o světle, a to slovo souvisí s jiným slovem – schválně, jestli na to přijdete, dělá to paní učitelka ve škole, když chce, abyste věděli něco, co ještě nevíte… Je to sloveso vysvětlit. A taky říkáme, když něco pochopíme, že se nám v hlavě rozsvítilo.  A poslední věta dnešního evangelia, kdybychom ji přeložili víc doslova, má asi tenhle význam. Ježíš, když přišel na svět, tak nám vysvětlil, kdo je jeho Otec. Jinak bychom to nevěděli, nebo bychom si museli něco vymýšlet. A máme z toho velikou radost, protože Ježíš nám vysvětlil, že Bůh je láska a milosrdenství.

Milí bratři a sestry,

   Druhé čtení a evangelium shodně hovoří o narozeném Kristu jako o vysloveném Božím slovu, které Otec posílá světu. Kdybychom však nyní toto téma rozvinuli, mohlo by nám uniknout poselství prvního čtení, z proroka Izajáše, které hluboce souvisí s právě skončeným adventem. Protože byl advent letos kratší než obvykle, možná bychom se k němu mohli v tuto chvíli trochu vrátit.

   Z úryvku knihy proroka Izajáše, který jsme četli, vyzařuje obrovská radost. Autor popisuje atmosféru dychtivého vyhlížení, netrpělivého čekání na chvíli, kdy už se zaslíbení splní.  A když už je jasné, že ta chvíle nastává, všichni jsou plni štěstí:  Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Celá scéna je situována do svatého města Jeruzaléma, které toužebně čekalo na spásu, protože bylo v troskách a vypadalo to, že ho Hospodin opustil. Právě zde vidíme souvislost se slovem z téže knihy proroka Izajáše, které jsme slyšeli v adventu, když jsme zpívali rorátní zpěvy: Opuštěný je Sión, Jeruzalém je liduprázdný, to místo Tobě zasvěcené, dům Tvé slávy, kde ke chvále Tvé zpívali otcové naši.

   Ona jásavá radost, kterou má Jeruzalém z příchodu Boží spásy, velmi těsně souvisí právě s časem čekání a pokorného vědomí toho, jak na tom město ve skutečnosti je.  Přeneseno do naší situace - naše vánoční radost z narození Spasitele je přímo úměrná tomu, jak jsme prožívali adventní čas.

   V prostředí, v němž žijeme, je právě tohle extrémně obtížné. Máme dojem, že když něco chceme, tak není potřeba čekat, protože si to přece můžeme pořídit hned, pokud na to máme, nebo pokud si na to vypůjčíme. Komerční advent se tváří již od konce, nebo spíš od poloviny listopadu, jako by Vánoce již byly zde. A zejména, možná že vůbec nemáme životní pocit jako obyvatelé zpustošeného svatého města Jeruzaléma. Máme dojem, že se nám daří celkem dobře, že jsme v pohodě a všechno zvládáme - nebo se tak alespoň tváříme, protože to tak přece má být.

    Jenomže pokud advent prožíváme takto, onu opravdovou vánoční radost ze zrození Spasitele prostě mít nemůžeme, proteče nám mezi prsty. Na chvilku ji možná nahradí radost z dárků a z rodinných setkání - a nic proti tomu, jenomže taková radost možná není úplně hluboká ani úplně trvalá. Ta opravdová vánoční radost je darem, který se sice dává zadarmo, ale na jehož přijetí je třeba se připravit – čekáním, touhou a pokorným uznáním toho, že Boží spásu potřebujeme. Kéž na to v příštím adventu nezapomeneme.