25. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Iz 55, 6-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.


Žl 145 ( 144 ), 2-3. 8-9. 17-18 Odp.: 18a
Odp.: Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají.

Každý den tě, Bože, budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevystižná.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvary.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.


ČTENÍ Flp 1, 20c-24. 27a

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry! 

    Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
    Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.
    Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.

EVANGELIUM Mt 20,1-16a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' "
--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

První i poslední dělník na vinici dostane stejnou odměnu: jeden denár za den. Když bychom to počítali dnes u nás v Česku – což je moc složité a velice nepřesné – tak by to bylo na jeden den asi tak tisíc korun. Jenomže ti první pracovali mnohem delší dobu než ti poslední. Je to spravedlivé? Kdyby to byl jen plat, odměna za odvedenou práci, tak by to jistě nespravedlivé bylo. Jenže to podobenství je obraz toho, že u Pána Boha je všechno dar, který daleko převyšuje to, co bychom si podle spravedlnosti zasloužili. 

Milí bratři a sestry,

Podobenství o dělnících na vinici je obvykle vykládáno jako důkaz Boží překypující štědrosti a velkorysosti. Takové je jistě vyznění jeho konce, ale možná bychom neměli přeslechnout poselství, které je patrné ve chvíli, kdy hospodář povolává ty, které celý den nikdo nenajal. Z věty ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ jakoby vyplývalo, že hospodář jaksi výchovně poslal aspoň na chvíli pracovat někoho, komu práce nevoní a kdo se jí vyhýbá. Ovšem odpověď ‚nikdo nás nenajal‘ může naše rozjímání o dnešním textu evangelia směřovat jinam. Můžeme si vzpomenout zejména na pátou kapitolu evangelia svatého Jana, kdy Ježíš u rybníka Bethesda potkává třicet osm let nemocného člověka. Odpověď na Ježíšovu otázku ‚Chceš být zdráv?‘ je odpovědí naprosto rezignovaného člověka, někoho, kdo už nad sebou zlomil hůl: ‚Pane, nemám nikoho, kdo by mne donesl do rybníka‘.

Dělníci, najatí v podvečer, jsou obrazem všech, kteří mají ze svého života pocit ujetého vlaku, pocit nenaplněnosti, pocit, že něco důležitého a krásného je minulo, že v kritické chvíli něco nezvládli a již to nelze nahradit. Mají pocit neužitečnosti vlastního života; slova ‚Nikdo nás nenajal‘ neznamenají ani tolik ‚prožili jsme v pohodě, klídku a bez námahy další den‘, ale spíš ‚za nic nestojíme a nikdo o nás nestojí‘.

Hospodář jejich osud ale úplně obrací: jestliže poslechnou jeho povolání, pozdě, ale přece, bilance jejich života je nakonec úplně stejná, jako těch, kteří pracovali už od rána. Ukazuje se zde jasně, že cena života člověka nezávisí na jeho výkonu, ale na přijatém daru Boží lásky. Hodinou práce samozřejmě oni poslední najatí nemohli dohnat první-denár, běžná denní mzda námezdního dělníka Ježíšovy doby, jistě nebyl poctivě vydělanými penězi, a prvním to právem mohlo připadat jako nespravedlnost. Jenže ze strany hospodáře nešlo o mzdu, ale o dar- a jediné, co k jeho přijetí stačilo, bylo jeho přijetí, vyjádřené souhlasem s hodinou práce. Teprve kdyby tato nabídka nebyla přijata, onen den, metafora celého lidského života, by byl nenávratně ztracen a beze smyslu.

Podobenství o dělnících na vinici jasně ukazuje onu pravdu, kterou jsme slyšeli v prvním čtení: Boží myšlenky ani Boží skutky nejsou podobné oněm lidským. Dělník, který celý den nic nedělá, protože ho nikdo nenajal, je pro nás prototypem buď flákače nebo outsidera, který se neumí prodat. V duchu souhlasíme s tím, že Pán není spravedlivý, když dal stejně prvním jako posledním – jsme tedy přesně jako druhý bratr z podobenství o marnotratném synu. Máme nezvratné přesvědčení – a ze všech stran je nám to připomínáno – že je do třicítky potřeba vystudovat, pak skloubit kariérní růst se založením rodiny, někdy kolem čtyřicítky být na vrcholu a po sedmdesátce odejít do důchodu. Kdo nějak pochybí a nezvládne to, má smůlu.

Dnešní evangelium – a mnoho jiných míst v Písmu svatém – hovoří o něčem úplně jiném: Čas a příběh našeho života, viděný Božíma očima, je úplně jiný, u každého člověka jedinečný. Vždycky je možnost znovu vykročit, učinit skrze lítost a pokání smysluplnými i zdánlivě ztracené okamžiky života, a zejména nikdy nad sebou nelámat hůl.

24. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 (řec. 27, 30-28, 7)

Čtení z knihy Sirachovcovy,

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!


Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.


EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

Slůvko pro děti:

Zase bychom mohli dnešní evangelium pochopit špatně. Představte si, že se pohádáte s kamarádem nebo s kamarádkou, a pak si to odpustíte. Kdybychom to evangelium vzali doslova, tak byste si mohly pořídit deníček a do toho si dělat čárky, pokolikáté už jste se s tím kamarádem či kamarádkou pohádali – s tím, že až tam těch čárek bude 78, tak už mu neodpustíte a přestanete být kamarády. Sedmička není ale v Bibli jenom číslo, ale je to taky znak pro úplnost, pro něco, co je dokonalé, čemu nic nechybí. A když ho Pán Ježíš používá hned dvakrát, tak to znamená, že máme odpouštět úplně vždycky. Protože když máme lítost nad tím, čím jsme se provinili proti Boží lásce, tak nám Bůh taky odpustí úplně vždycky, i kdybychom to udělali předtím už mockrát.

Milí bratři a sestry,

 Dovolte mi na začátek jedno osobnější vyznání: na jaře roku 2008, před mým jáhenským svěcením, jsme jeli se spolubratry z římského Nepomucena na výlet do Umbrie, kraje sv. Františka z Assisi. Měl jsem tehdy docela obtížné období, dost plné pochybností a smutku. Navštívili jsme i klášter, kde žila sv. Klára z Montefalco, augustiniánská mystička. Na konci prohlídky kláštera, už nevím v jaké souvislosti, řekla starší řeholní sestra, která nás doprovázela: Pán Bůh neposílá člověku těžkosti a bolesti života proto, aby ho trápil, ale aby ho naučil soucitu‘.

 Možná je to příliš snadné řešení, možná lze namítnout, že nejvíc trpí právě ti, kteří takovou školu nepotřebují, protože jejich srdce je soucitné až až, a že ti, kdo mají hroší kůži, se dokáží dost obratně jakémukoli utrpení vyhnout. Mne však tento výrok tenkrát velmi zasáhl a při jeho aplikaci na některé věci mého vlastního života jsem objevil jeho hlubokou pravdivost. Pravdivost, která souvisí i s výpovědí dnešního evangelia, výpovědí možná zdánlivě pesimistickou: tvrdost lidského srdce, jeho neschopnost milovat, jeho egoismus je mnohem hlubší, než jsme si za normálních okolností schopni a ochotni připustit. A Bůh někdy ve své láskyplné prozřetelnosti musí použít i bolestivé procedury, aby nás této nemoci duše zbavil, neboť je to nemoc k smrti, mnohem vážnější než jiné.

Situace onoho prvního služebníka s astronomickým dluhem se podobá naší situaci, ve chvíli, kdy jsme disponováni si hlubinu vlastních vin před Bohem uvědomit. Nebývá to často: jsme-li v pohodě, úspěšní a zdraví, máme o sobě většinou velmi vysoké mínění - že jsme vlastně slušní, hodní a dobří křesťané, že je s námi Pán Bůh spokojen a proto nám příslušně žehná. Ale občas, většinou v těžkých obdobích života, se přihodí, že se před námi nemilosrdně odkryje skutečnost toho, jak na tom před Bohem a bližními jsme: náš astronomický dluh v lásce. Obraz slušného a hodného katolíka, který jsme si o sobě udělali, se hroutí jako domeček z karet. V takových chvílích prosba o Boží odpuštění tryská z hloubi našeho srdce, a v takových chvílích také zakoušíme zcela hmatatelně Boží milosrdenství, Boží něžnou lásku, to, že nám odpouští a znovu vytváří náš život, že nás vyvádí ze smrti k životu.

Potud je dnešní evangelium opravdu radostnou zvěstí, podobnou příběhu marnotratného syna, a kdyby končilo tady, nebylo by co dodat. Jenže ono končí smutně, a první služebník nakonec není kladný hrdina. Jako by se Boží pedagogika úplně minula účinkem. Nerad to slovo používám, ale trefnější výraz asi neexistuje-první služebník se ‚otřepal‘. Opojná radost z nového začátku, ze svobody, návrat ze smrti do života nevede k větší lásce a odpuštění, ale k tomu, že nešťastný protagonista podobenství se soustředí sám na sebe - má pocit, že je nejlepší, že je mistr světa a prosadí si teď  svoje za každou cenu. A tímto postojem se vrací ke stavu tvrdosti srdce, do žaláře, od života ke smrti, a je na tom nyní hůř než dřív- jako by se slitování a milosrdenství jeho pána změnilo v čirou a chladnou spravedlnost.

Dnešní evangelium je tedy důrazným varováním před tím, abychom tvrdost svého srdce nepodceňovali. Je velmi realistickou připomínkou toho, že i když zakusíme Boží milosrdenství a odpuštění, nemusí nás to změnit, že se můžeme vrátit k dřívějšímu egoismu a falešné sebejistotě dřív, než bychom se nadáli.  Je to výzva k tomu, abychom každý den uskutečňovali svoje obrácení.  A pokud chceme přece jen skončit optimisticky, stačí citovat jedno z Ježíšových blahoslavenství: blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

23. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Ez 33, 7-9

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."


Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Odp.


2. ČTENÍ Řím 13, 8-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
    Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.


EVANGELIUM Mt 18, 15-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
    Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
    Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."     

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------                                      

Slůvko pro děti:

Když teď slavíme mši svatou, je tady Pán Ježíš přítomen? Určitě, ve svátosti Eucharistie a v našem společenství. Ale co když jste doma všichni večer u stolu a modlíte se před jídlem? Taky je tam přítomný. A když by Váš tatínek byl třeba na služební cestě a byli byste doma jenom sami dva s maminkou a třeba byste se modlili před spaním? Taky tam Pán Ježíš bude, protože nám to řekl v poslední větě dnešního evangelia: kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

Milí bratři  a sestry,

Když slyšíme dnešní druhé čtení, jistě jsme mu hned schopni a ochotní dát v srdci radostný souhlas. Spontánně cítíme, že je tomu opravdu tak, jak říká svatý Pavel v dopise Římanům, že desatero Božích přikázání a vůbec všechny rozmanité podoby a problémy mravního života jsou obsaženy v jediném přikázání lásky, že se jím všechno zjednodušuje, že je to jasné a spolehlivé vodítko.

Avšak první čtení a částečně i evangelium nás v tomto smyslu vracejí oběma nohama na zem a nadšený souhlas s Pavlovými slovy poněkud mírní. Ukazují nám–také jako jednu z podob lásky k bližnímu-něco, co je velmi nepopulární: totiž nutnost pokárat někoho, kdo setrvává ve hříchu. Ta slova nám znějí tvrdě, neboť jsme si již zvykli, že se nemá moralizovat, protože je to stejně neúčinné, že máme podle podobenství o třísce a trámu soudit především samy sebe, a že nemáme druhým brát svobodu dělat si, co uznají za vhodné.

V prvním čtení se nám ale především znovu připomíná, že hřích souvisí se smrtí, a že tedy – je-li mi chování druhého člověka lhostejné – se tím podílím na jeho vlastní sebedestrukci a jsem za ní spoluzodpovědný. Jeho krev budu vymáhat z Tvé ruky, říká Hospodin prorokovi. Vše zde stojí a padá s tím, jestli opravdu pochopíme a přijmeme pravdu, že hřích není něco neškodně příjemného, či dokonce dobrého, že to není naplnění života, ale právě naopak něco, co nakonec vede k jeho samotnému popření. A opravdová láska, tedy to, co slovy francouzského filosofa Andrého Frossarda dává bytí, nemůže zůstat tváří v tvář tomuto popření života v mlčení.

V prvním čtení i v evangeliu se zároveň zcela realisticky říká, že takovéto napomenutí nemusí být účinné. Všechno zde spočívá pouze na síle a účinku vyřčeného slova, žádné jiné prostředky nejsou k dispozici, neboť bychom jinak druhému již skutečně brali svobodu-nikoho nelze násilím nutit k dobru. Ale toto slovo musí být vyřčeno, neboť jinak bychom se prohřešovali proti lásce, která dává život. 

21. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Iz 22, 19-23

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

    Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.
    Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu.
    Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."


Žl 138 (137), 1-2a. 2bc+3. 6+8bc Odp.: 8bc
Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.


2. ČTENÍ Řím 11, 33-36

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

    Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.


EVANGELIUM Mt 16, 13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
    Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
    Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
    Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
    Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Slůvko pro děti:

    Pán Ježíš se učedníků ptá, za koho ho lidé pokládají - a dostává velice různé odpovědi (kdyby se zeptal dnes, tak by jich bylo asi ještě mnohem víc). Jenomže pak se zeptá učedníků, za koho ho pokládají oni sami. A my moc dobře víme, že učedníci ho neznali jenom z doslechu nebo zpovzdálí, ale už s ním dlouho byli a zažili s ním hodně věcí - slyšeli, jak kázal, viděli jeho zázraky a mocné činy. A právě protože byli s Ním a dobře ho poznali, tak mohli vyznat, že je to Spasitel, Boží Syn.

Milí bratři a sestry,

   V dnešním evangeliu je velmi zhuštěně shrnuta podstata církve: to, čím církev je a co má konat.

   V první řadě je zde společenství učedníků shromážděné kolem Ježíše. Učedníci již s Ježíšem mnoho zažili: úryvek evangelia je ze šestnácté kapitoly, a ve všech předchozích kapitolách se hovoří o tom, co Ježíš učil, o jeho mocných skutcích a uzdraveních. Učedníci byli při tom všem, a tak byli blízkými svědky všech těchto událostí. Mohli si na základě této své zkušenosti udělat obrázek o tom, kým Ježíš je.

   V dnešním evangeliu se jich Ježíš ptá právě na toto: za koho jej učedníci pokládají. Nejprve se ale táže, za koho ho pokládají ‚lidé‘- tedy ti, kteří jeho učedníky nebyli; ti, kteří jej neznali tak bezprostředně: možná šlo o zástupy, které Ježíše doprovázely, nebo prostě o ty, kteří o Ježíši jen slyšeli vyprávět. Když dostane odpověď – jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše nebo za jednoho z proroků, ptá se vzápětí na to, za koho jej pokládají jeho učedníci sami - právě proto, že již ho měli dostatečnou možnost poznat. Petr - za všechny učedníky - jako odpověď na tuto otázku vyznává: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.

    Toto je první výpověď o tom, co je podstatou církve: je to společenství kolem Ježíše, které na základě své osobní zkušenosti s Ním vyznává, že On je Mesiáš a Boží Syn. Můžeme se na tomto místě vrátit k textům, které se četly ve čtvrtek o naší titulární slavnosti sv. Bartoloměje: Bartoloměj - v evangeliu zvaný Natanael - se jde podívat na Ježíše, i když je zpočátku skeptický k tomu, co se o něm dozvěděl od Filipa. Ale toto setkání na něj tak zapůsobí, že nakonec vyzná Ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele. A podobně se tak stane později, po vzkříšení, apoštolu Tomášovi, který, když se dotkl Pánových ran, také vyznává: Pán můj a Bůh můj. Toto obojí byla vyznání jednotlivých osob; v dnešním evangeliu tak činí ústy apoštola Petra celé společenství.

    Další podstatný rozměr církve, o kterém se hovoří v dnešním evangeliu, je vyjádřen větou Brány pekelné ji nepřemohou. Vždycky si, když tato slova slyším, vzpomenu na úsměvnou příhodu, kterou nám kdysi při přípravě dospělých na přijetí svátostí vyprávěl otec Jiří Rous: jednou prý za ním do sakristie přišel nějaký člověk a prohlásil: Pane faráři, kdyby za církví nebyl Bůh, tak jsme dávno v háji (ten pán použil mnohem jadrnější výraz, ten ale nelze v nedělní homilii použít, neboť jsou zde děti). Jinými slovy, pokud by církev byla pouze lidská struktura, již dávno by neexistovala. Toto Ježíšovo slovo nám dodává odvahu ve chvílích, kdy nás přepadá malomyslnost ohledně budoucnosti církve, nebo z těžkostí a překážek našeho křesťanského života v dnešní době.

    A nakonec se ještě můžeme zastavit u výroku o klíčích od nebeského království, o rozvázání a svázání na nebi a na zemi. Nejde zde jen o pravomoc církve odpouštět hříchy: tenhle Ježíšův výrok bychom mohli chápat i jako propojení putující a vítězné církve, jako velmi niterné spojení toho, co prožíváme zde na zemi a toho, co je ve věčnosti, v nebeské slávě. Je to připomenutí, že naše pozemské příběhy, naše vztahy lásky a vůbec všechno, co tvoří náš pozemský život, není jen epizoda, kterou jsme prožili na cestě. Věříme, že se to všechno promítne do naší věčnosti. A je to zároveň výzva, abychom už zde na zemi - jako společenství církve - žili tak, abychom byli obrazem nebe.

20. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu
a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."

Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4
Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.

EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:      

Ve druhém čtení jsme slyšeli zvláštní větu Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. Možná, když zlobíte, tak Vaše maminky nejsou rády, že Bůh dopustil, abyste neposlouchaly. Ale svatý Pavel nám říká, proč to tak je: aby se v tom víc ukázala jeho láska. My lidé většinou máme rádi ty, kteří jsou na nás hodní a kteří mají rádi nás. Ale vy víte dobře, že Vaše maminka a tatínek vás mají rádi vždycky: když jste hodné, ale i když zlobíte. A Bůh nás má rád taky tak, protože je náš Otec.

 Milí bratři a sestry

Víme, že Boží slovo je pravdivé, protože Bůh je pravda sama. A často nekompromisní pravdivost a upřímnost Božího slova zakoušíme velmi skutečně, tváří v tvář našemu sklonu k neupřímnosti nebo vůči evidentní lživosti mnoha slov, která slyšíme kolem sebe.

V dnešním evangeliu však jako by tomu bylo jinak. Slova, která vycházejí z Ježíšových úst, nejsou ve shodě s tím, co se pak stane - ani s tím, co o Ježíšovi víme, tedy, že nepřišel spasit jen izraelský národ, ale celé lidstvo. Ježíš - podobně jako v Káně - jakoby záměrně mlžil, jako by nechtěl říci celou pravdu, jako by se stavěl do role někoho, kým ve skutečnosti není.

Asi by bylo příliš jednoduché odbýt tuto skutečnost pouze tím, že zkoušel, jakou má ona žena víru  - jestliže Ježíš vidí do lidských srdcí, nepotřebuje si víru člověka testovat. Možná se zde spíše dotýkáme tajemství Božího slova jako čehosi, co zdaleka není jen nositelem informace, již nám Bůh o sobě říká.  Je to také - a snad mnohem spíše - ono Slovo, které je tvůrčí, které formuje, obnovuje a očišťuje nitro člověka. Ježíšova slova nakonec mají za cíl, aby žena učinila svůj heroický skutek víry a naděje, jakoby navzdory všemu, co by se zdálo pravděpodobné a uskutečnitelné. Proč to Ježíš činí způsobem, který by většinu lidí odradil, je další tajemství. Snad se k němu můžeme přiblížit jen tím, že opět vezmeme v úvahu, že Ježíš zná tajemství srdce každého jednotlivého člověka a ví, co použít, aby se v něm něco pohnulo. Svatý otec Pio z Pietrelciny dělal například ve zpovědnici věci, které by si obyčejný zpovědník nikdy nedovolil - někdy dokázal docela drsně svým penitentům vynadat. Ale nikdo z nich nezahořkl a nestal se bojovným ateistou - všechny to přivedlo k upřímnému pokání a obnově života.

Boží slovo má stejný potenciál utvářet a obnovovat i nás. Někdy se tak děje velmi jemně a nenápadně, někdy však dramaticky, podobně jako v dnešním evangeliu. Vnímáme někdy, že Bůh nám něco odmítá, nebo prostě neslyšíme nic - jako kananejské ženě Ježíš neodpověděl ani slovo, tak i nás někdy bolestně zasahuje Boží mlčení. Ale jako ona kananejská žena máme v tomto všem vidět dál - uvěřit, že i mlčení a odmítání Boží je motivováno Jeho láskou, ne tím, že by na nás zapomněl nebo jsme mu byli lhostejní. Že jeho smyslem je naše proměna, očištění, větší víra, naděje a láska.  

19. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a 

Čtení z první knihy Královské. 

   Když přišel Eliáš ( k Boží hoře Chorebu ), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo.
    Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! "
    Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.


Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství! 

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp. 
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp. 
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp. 


2. ČTENÍ Řím 9, 1-5 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn.
    Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.

EVANGELIUM Mt 14, 22-33 

Slova svatého evangelia podle Matouše.

   Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám.
    Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet.
    Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!"
    Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě."
    A on řekl: "Pojď!"
    Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!"
    Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn." 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Slyšeli jsme, že Petr šel k Ježíšovi po vodě, ale jen do chvíle, kdy zpozoroval vítr a dostal strach-potom se zase začal topit. Asi je to proto, že se jednu chvíli přestal dívat na Ježíše, ale začal se moc dívat na to, co se děje kolem. A s námi je to stejné: když prožíváme něco, co je těžké, a nevidíme Ježíše, který je v tom s námi, tak vidíme opravdu jen a jen to těžké a dostáváme také strach. Ale když ho vidíme, tak strach přestáváme mít a dokážeme to.

Milí bratři a sestry,

     V dnešním prvním čtení z 1. knihy Královské očekává prorok Eliáš setkání s Hospodinem na hoře Chorebu. Kolem něho se postupně přežene vichr, oheň a zemětřesení - skutečnosti, které nahánějí hrůzu - ale v ničem z toho se Eliáš nemůže s Hospodinem setkat, neboť Hospodin v tom všem není. Setkání začíná až poté, co se všechny živly přeženou, v šumění jemného vánku, podle ekumenického překladu v tichém, jemném hlase, který Eliášovi sděluje další Hospodinovo slovo. V ničem, co nahání strach, není Hospodin přítomen a nelze se v tom s ním setkat.

     V tomto smyslu je první čtení krásným předobrazem dnešního evangelia. Učedníci jsou uprostřed noci a uprostřed Genezaretského jezera zastižení bouří a větrem. Všechno, co se kolem nich děje, jim nahání strach, a proto nejsou schopni poznat Ježíše, který k nim k ránu přichází. Pod vlivem strachu vidí všechno pokřiveně; teď mají dojem, že vidí před sebou přízrak. Je to jakési vyvrcholení všech hrůz, které musejí té noci prožívat, což se projevuje v tom, že strachy začali křičet.

     Z jejich strachu je však léčí Ježíšovo slovo: Vzmužte se, to jsem já, nebojte se! Petr sice v další části evangelia dostane z rozbouřených živlů strach znovu, ale v tu chvíli už pro něho Ježíš nepředstavuje další nebezpečí, ale zachránce - volá Pane, zachraň mne! V tu chvíli už chápe, že v temnotě noci a hrůze bouře přichází pomalu světlo rána a že onen člověk, ke kterému jde po vodě, je Spasitel.

     Genezaretské jezero je novozákonním symbolem celého světa, a proto bouře a noc na něm pro nás může představovat všechny naše možné obavy, strachy a temnoty. Ježíš, přicházející nad ránem po rozbouřeném jezeře, je pak obrazem přicházející Boží spásy. Ježíš nás vysvobozuje od každého našeho strachu, má všechny naše úzkosti a temnoty takříkajíc pod nohama, je nad nimi, ba dokonce může skrze ně a po nich přijít k nám, do našeho srdce.

     Epizoda, při které se učedníci přicházejícího Ježíše bojí, protože mají dojem, že vidí přízrak, je v celkovém poselství dnešního evangelia velmi důležitá. V tuto chvíli strach učedníků dosahuje svého vrcholu, protože mají před sebou něco, co se v řeckém originále nazývá fantasma – něco, co sice reálně neexistuje, ale pojí se to s představou něčeho nepředvídatelného, neznámého, mocného a zlého. Záměna Ježíše za toto fantasma může být symbolem strachu z falešné představy Boha, možná největšího ze všech strachů, strachu, který je velmi pravděpodobně nejhlubším základem jak prudkého odmítnutí všech náboženství, tak na druhé straně nejtemnějšího fanatismu všeho druhu. Je to falešná představa Boha, kterou má člověk po pádu do stavu prvotní viny, představa Adama, skrývajícího se v zahradě před Hospodinem, který ho hledá.  Německý teolog Karl Rahner tuto skutečnost vyjádřil lapidárně: To, co se mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, naštěstí neexistuje.

   Tento strach je ale jednoznačně a bezezbytku rozptýlen Ježíšovým slovem Já jsem to, nebojte se! A od té chvíle už Petr vidí Ježíše jako toho, kým skutečně je, jako skutečného zachránce od strachu a smrti. A v závěru evangelia, ve chvíli, kdy už je celé drama u konce, také všichni ostatní učedníci poznávají Ježíšovu pravou totožnost: Ty jsi opravdu Boží syn!

Svátek Proměnění Páně A 2017

PRVNÍ ČTENÍ Dan 7, 9 - 10. 13 -14 

Čtení z knihy proroka Daniela.

   Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola - žhoucí oheň.
    Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy.
    Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.


Žl 97 (96), 1 - 2. 5 - 6. 9 Odp.: 1a. 9a 

Odp.: Hospodin kraluje, je povznesen nad celou zemí. 

Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Mrak a temnota ho obklopují,spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu. 
Odp. 
Jako vosk se taví hory před Hospodinem, před vladařem celé země. Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu.
Odp. 


DRUHÉ ČTENÍ 2 Petr 1, 16 - 19 

Čtení z druhého listu svatého apoštola Petra. 

 Milovaní!

    Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost.
    Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: 'To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře.
    Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.

EVANGELIUM Mt 17, 1 – 9

 Slova svatého evangelia podle Matouše.    

      Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
    Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
    Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
    Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Proč se učedníci tak báli a proč se nechtěli dívat? Protože si mysleli, že kdyby viděli Boha tváří v tvář, tak že by zemřeli – tak se o tom píše na několika místech Starého Zákona, který oni dobře znali. Ale měli pravdu?  Ne, protože nakonec Boha viděli, a nic se jim nestalo. A jak ho viděli? Viděli ho, když viděli Ježíše. A my jsme na tom úplně stejně jako učedníci - když vidíme Ježíše, vidíme Boha, víme, jaký je.

Milí bratři a sestry,

    Ježíšovo proměnění na hoře není jen závdavkem budoucího vzkříšení, aby učedníci nebyli později pohoršeni Ježíšovým utrpením. Události, které Petr, Jakub a Jan prožívají, jsou zároveň přechodem od starozákonního způsobu Božího zjevování se člověku k novozákonnímu. V první části evangelia nacházíme typické skutečnosti, které se ve Starém zákoně objevují vždy, když se Hospodin zjevuje lidu Izraele: hora, záře, oblak a hlas. Mojžíš a Eliáš, kteří s Ježíšem rozmlouvají, jsou zároveň hlavní a nejdůležitější starozákonní postavy, kterým se Hospodin zjevuje na hoře - Mojžíšovi na Sinaji v knize Exodus a Eliášovi na hoře Chorebu v 1. Knize královské.

    Všechno, co se na hoře Tábor děje, hovoří ke třem učedníkům zcela jasnou řečí: zde a nyní se zjevuje Hospodin, Bůh Izraele. Proto také padají tváří k zemi a bojí se: vědí, že Hospodina nelze spatřit tváří v tvář a zůstat na živu. V tu chvíli se jich Ježíš dotýká a říká jim Vstaňte, nebojte se! A když pozdvihnou oči, nevidí už nikoho, jen Ježíše samotného.

    Událost Proměnění na hoře je tedy zároveň událostí, od které se Bůh bude zjevovat už pouze jediným způsobem. Učedníci nevidí už nic, než Ježíše samotného – a v něm bude od nynějška jediné a výlučné Boží zjevení, až do konce času. Na Boží tvář bude od nynějška možné pohlédnout a nezemřít, ba naopak, získat uzdravení a plnost života, neboť Boží tvář je tváří Syna člověka. Proto učedníci mohou udělat to, co jim Ježíš říká: mohou vstát a nebát se.

Podobnou skutečnost je možné zahlédnout i v prvním čtení, v knize proroka Daniele. Na začátku je zde starozákonní hrozivý Boží majestát, vyjádřený typickými obrazy pozdního starozákonního judaismu, podobně jako v Apokalypse. Ale všechna moc a sláva je pak darována někomu, o kom se píše jen to, že je jako syn člověka, tedy jednoduše řečeno člověk, syn lidské matky.

    Boží sebezjevování přestává být touto událostí cosi hrozivého a plného speciálních efektů. Když hledíme na Ježíše, když rozjímáme jeho život, smrt a vzkříšení, vidíme před sebou Boží tvář. Víme, jaký je Bůh, neboť slovy prologu svatého Jana nám Ježíš o něm řekl, či lépe přeloženo nám ho vysvětlil. Ježíš sám stačí, abychom věděli, kdo je Otec. Není třeba se proto vracet ke Starému zákonu, i když bychom možná někdy rádi nějaký speciální efekt měli po ruce-jistě by nám to dodalo argumentační sílu a Pánu Bohu respekt. Může se nám zdát, že zjevení Otce skrze ukřižovaného Krista je příliš slabé a neúčinné, a že by trocha hromů a blesků neuškodila. Jenže to bychom se právě vraceli zpět, do Starého zákona, od lásky zpět k otrockému strachu, a nemohli bychom dostát Ježíšově výzvě: Vstaňte, nebojte se!