7. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Lv 19, 1-2. 17-18

Čtení z třetí knihy Mojžíšovy

    "Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!
    K svému bratru neměj nenávist, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!"

Žl 103 (102), 1-2. 3-4, 8+10. 12-13 Odp.: 8a 

Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 3, 16-23 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům 

Bratři a sestry!
    Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!
Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát "pošetilým".
    Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmě: 'Bůh chytá moudré do jejich chytráctví', a dále: 'Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.'
    Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.

EVANGELIUM Mt 5, 38-48

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub'. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, ( tomu ) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.
    Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Proč se snažíme dělat dobro? Dost často ho děláme proto - i my dospělí - abychom z toho něco měli. Pomůžu mamince nést nákupní tašku a dostanu za to něco dobrého, třeba čokoládu. Ale mnohem lepší je, když něco dobrého udělám proto, abych pomohl někomu, koho mám rád, i když z toho nic nemám - třeba když navštívím nemocnou babičku, i když od ní nic nedostanu, prostě proto, že vím, že jí to udělá radost. Ale Pán Ježíš nás dnes zve k něčemu, co je ještě víc-být dobrý i k těm, které moc rádi nemáme, nebo kteří nemají rádi nás-nebo ještě lépe řečeno, mít rád úplně všechny. Abychom byli jako Bůh, který také má rád úplně všechny a úplně všechno.

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty začínají i končí výzvami, které obě vypovídají o tomtéž a obě vypadají zcela nesplnitelně. V prvním čtení má Mojžíš od Hospodina příkaz sdělit lidu Izraele: Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. A Ježíšova řeč na hoře blahoslavenství zase končí slovy: Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Zároveň však z dnešního Božího slova vyplývá, co je touto svatostí a dokonalostí vlastně myšleno. První výpověď, která by nám neměla uniknout, je to, co je psáno na začátku prvního listu Korinťanům: Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?   Tato slova nám připomínají, že svatost není v žádném případě výslednicí nějakého asketického úsilí. To by nakonec muselo znamenat pyšnou a nadlidskou snahu dobrat se podobnosti s Bohem vlastními silami, pokusit se - ošklivě intelektuálně řečeno - imanentními prostředky dobrat se k Transcendentnímu, neboli úplně jednoduše česky pokusit se postavit do nebe žebřík z pozemského materiálu. Svatost - podobnost Bohu - může být pouze a jedině čistým darem, může být dána pouze přijetím za milované syny a dcery Otce skrze Syna, a jako proměnění člověka Duchem svatým. Otec Špidlík rád zdůrazňoval, že duchovní život není nic jiného než život v Duchu svatém a z Ducha svatého. Naše vlastní snaha, to vše, oč se budeme více pokoušet v nadcházející postní době, modlitba a skutky odříkání a lásky, nemůže být nic jiného, než prostředek ke svobodnému otvírání se Duchu z naší strany, vyjádření toho, že skutečně toužíme tento dar přijmout a nechat se jím přetvořit - a samozřejmě také prostředek sebepoznání, jestli o tento dar stojíme opravdu a vášnivě, či zda máme spíš strach z toho, co by se stalo, kdyby nás opravdu proměnil.  

V prvním čtení a ještě více v evangeliu se pak hovoří o podstatě této svatosti a dokonalosti, k níž jsme vyzýváni. Není to nic jiného než láska, láska bez podmínek, láska, která nerozlišuje mezi přáteli a nepřáteli, která objímá všechny - jako láska Otcova, která dává svítit svému slunci na dobré i zlé, neboť nemůže jinak. Můžeme zde vzpomenout i příměr jezuitského otce Anthonyho de Mella o stromu a růži. Strom dává v horkém dni svůj stín a růže svou vůni každému, kdo přijde, bez ohledu na jeho morální profil - prostě proto, že jsou stromem a růží, nemohou jinak, rozkvetlá růže prostě voní a strom vrhá na slunci stín, a to i na ty, kteří ho zrovna jdou porazit.

Spojitost mezi těmito dvěma skutečnostmi-tedy posvěcením Duchem svatým a láskou k nepřátelům - je celkem zřejmá. Nikdo by z lidských sil nedokázal dokonale neodporovat zlému a odpustit těm, kteří mu ubližují nebo ho chtějí dokonce připravit o život. Jsme-li k sobě upřímní, víme až příliš dobře, jak bolestně se nás dokáže dotknout třeba i jen malá uštěpačná poznámka, jak často si vzpomínáme na křivdy, které se nám staly před dlouhou dobou, jak snadno může vztah vášnivé lásky skončit v naprostém opaku, jak nám vadí jakýkoli pokus o omezení naší svobody nebo kvality života - ať už od kohokoli. Abychom mohli vyjít vstříc Ježíšově výzvě, musíme se Jím nechat postupně vnitřně přetvářet, být s Ním a přijímat Jeho sebedarování pro nás. Můžeme konat pokroky v lásce jedině tím, že v nás poroste Jeho láska.

6. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Sir 15, 16-21 (řec. 15-20)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš.
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.

Žl 119 (118), 1-2. 4-5. 17-18. 33-34 Odp.: 1b
Odp.: Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově.

Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem.
Odp.
Tys, Hospodine, dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy.
Odp.
Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo. Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona.
Odp.
Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu j i věrně zachovávat. Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem.
Odp. 

2. ČTENÍ 1 Kor 2, 6-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.
   

EVANGELIUM Mt 5, 17-37

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.
    Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.
    Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.
    Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
    Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.
    Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
    Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým.
    Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého."

Slůvko pro děti: Proč si dáváme pozdravení pokoje před svatým přijímáním: podle slov Pána Ježíše z dnešního evangelia: Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. V jedné farnosti v Římě jsem zažil, že pozdravení pokoje se dávalo po přímluvách, když přinášíme k oltáři chléb a víno
 Když si s někým podávám ruku, tak dávám najevo, že se s ním chci smířit, když jsem se s ním třeba předtím pohádal. V jižních zemích se dává i třeba políbení na tvář. Pán Ježíš chce, abychom se vzájemně smířili, ještě předtím, než ho přijmeme v Eucharistii. Proto by to podání ruky nemělo být jen tak, že se to prostě dělá, a nemělo by taky být jenom s tím, komu podat ruku nemám problém.  

V Ježíšově naplnění a zvnitřnění Mojžíšova zákona, zejména Desatera -  tak jak jej vyhlašuje v Horském kázání - se projevuje náročnost a radikalita života podle evangelia. Možná bychom byli raději, kdyby Desatero zůstalo pouze zákonem - ve smyslu ‚mysli si o tom, co chceš, ale když budeš naplňovat skutkovou podstatu toho, co je předepsáno, bude vše v pořádku a Bůh ti požehná‘. Zákony mají navíc tu výhodu, že v nich lze najít skuliny a jemně je obejít-na to jsme v naší zemi poměrně velcí odborníci. Jenomže Horským kázáním nám Ježíš dává jasně najevo, že tyto možnosti jsou pro křesťany uzavřené.

Všimněme si ale dobře, jak Ježíš svoji novou morálku Horského kázání prezentuje: ve valné většině, na rozdíl od Desatera, nepoužívá holý imperativ. Řeč starozákonního Desatera je – s několika málo výjimkami - naprosto stručná: Nepokradeš, nesesmilníš,… jedno sloveso v rozkazovacím způsobu s vykřičníkem, nesmíš a basta. Struktura Ježíšových výroků ‚Ale já vám říkám‘ je jiná. Ježíš nepřikazuje, co se musí, jen naznačuje důsledky jednání, které by bylo v rozporu s tím, co říká on.  Jestliže vaše spravedlnost nebude větší než farizeů a zákoníků, nevejdete do nebeského království. Kdo se dívá na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Dokonce i tam, kde rozkazovací způsob používá (Vyrvi jej a odhoď), svůj výrok dovysvětluje.

Něco podobného se projevuje i v prvním čtení. Ani tam se nic nepřikazuje, ale naznačují se důsledky rozhodnutí.  Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít.

Zdůrazňuje se zde autentická svoboda mravní volby, kterou člověk má, ale zároveň její neoddělitelnost od odpovědnosti za následky vlastního jednání. Dnešní Boží slovo nám tedy odhaluje mimo jiné vnitřní nepravdivost našeho častého přesvědčení, že naše svoboda jako křesťanů je vlastně neomezená - když se rozhodnu udělat něco, co jde zcela mimo Boží plán, co je objektivním zlem, nic se vlastně nestane, protože Bůh je milosrdenství samo, mně odpustí a následky mého činu obrátí v dobro. Ano, Bůh se smilovává a zlo napravuje, ale proto ještě není nutné je bagatelizovat.

Skutečnost je mnohem vážnější, a Ježíš to ví, svou božskou moudrostí dokáže dohlédnout mnohem dál a v mnohem větších souvislostech nežli my. Vidí, jak se každý svobodný čin člověka tajemně zapisuje do struktury světa, do přediva vztahů mezi lidmi a do vnitřního vesmíru každé jednotlivé lidské duše. Vidí, jak toto vše vede k životu či ke smrti, jak to zraňuje či posiluje. Ví, vidí, a proto je tak náročný. 

5. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Iz 58,7-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.
    Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
    Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: 'Zde jsem!' Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."



Žl 112 (111),4-5.6-7.8a+9 Odp.: 4a
Odp.: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
nebo: Aleluja.

Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, stará se o své věci podle práva.
Odp.
Neboť navěky nezakolísá, ve věčné paměti bude spravedlivý. Nemusí se obávat zlé zprávy, jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Odp.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, rozděluje, dává chudým, jeho štědrost potrvá navždy, jeho moc poroste v slávě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2,1-5

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
    Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.
    To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské. 

EVANGELIUM Mt 5,13-16

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
    Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

V Ježíšově době nebyly svítilny se žárovkami nebo LEDkami, jako máme dnes. Byla to nádobka z pálené hlíny, které vypadala trochu jako malá konvička, do ní se dal olivový olej a knůtek, který se zapálil a hořel, stejně jako dneska hoří svíčky. A možná už jste měli ve škole pokus, kdy se zapálila svíčka a dala se pod skleněný poklop. Co se po nějaké době stane? Svíčka sama zhasne, protože nemá kyslík, který je k hoření potřeba. Ježíš říká, že naše víra je jako takový plamínek-když bychom ho chtěli schovat, tak zhasne. Ale když se za ni nebudeme stydět a schovávat ji nebudeme, tak si ji nejen uchováme, ale můžeme pomoci i druhým lidem, aby ji našli.  

Milí bratři a sestry,

S výjimkou druhého čtení je hlavním tématem dnešních textů cosi, co by se dalo nazvat ‚ovocem dobrých skutků‘. Text prvního čtení a žalmu by se dal v prvním přiblížení chápat jako ujištění o tom, že když někdo dělá dobré skutky, tak mu Bůh odplatí, kdo dává, dostává. Víme ale, že to není tak jednoduché: často platí skeptické lidové rčení, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Zamyslíme - li se ale nad texty blíže, objevíme v nich odkaz na něco, co funguje celkem spolehlivě a vždy: jestliže se člověk snaží v praktické lásce vycházet ze sebe, myslet na dobro druhých jako na své vlastní, pak se stává svobodnější od svých vlastních problémů.

Obrazy z proroka Izajáše v prvním čtení - temnotu, ve které vychází světlo, jizvu, která se brzy zacelí – můžeme chápat jako vnitřní temnotu člověka a jeho zranění. Jestliže se člověk příliš zabývá sám sebou a svými problémy, nebo ještě hůře, jestliže s nimi chce být sám s tím, že je to jeho soukromá věc a musí si to sám v sobě vyřešit, dostane se do ďábelského začarovaného kruhu sebeuzavření a sebelítosti. Svatý Augustin tento stav nazval cor incurvatum in seipsum – srdce zakřivené do sebe sama. Naše vnitřní temnoty by nás takto mohly zcela pohltit a zničit. Text proroka Izajáše nás vybízí k vyjití ze sebe – se zaslíbením, že právě toto je cesta, jak na své vlastní problémy pozapomenout, nebo je dokonce vyřešit. Jestliže se odvážím vyjít od sebe k druhému, mít soucit, který vede ke konkrétním skutkům lásky, pak se moje problémy začnou jevit v jiném světle-člověk zjistí, že není sám, kdo nějaké problémy má, ba že se ve světle těžkostí a nouze druhého ty jeho vlastní jeví jaksi malicherně. Vyjde - li člověk ze sebe ke druhým, naučí se také sdílení: tím, že mu přestanou být lhostejné problémy druhých, začnou se ostatní zajímat o ty jeho. Společenství se stává spolunositelem všech osobních radostí a starostí: stává se skutečností výzva z listu Galaťanům: Berte na sebe břemena jedni druhých a naplníte zákon Kristův.

A ještě jednu skutečnost můžeme z dnešních textů vyčíst: Jestliže člověk miluje praktickou a dávající láskou, vidí Boha, neboť On se mu zpřítomňuje. Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a On řekne: Zde jsem.  Společenství lidí, kteří se vzájemně milují, zviditelňuje na zemi Boha, který je Láska. Je to jedno z hlavních témat 1. Janova listu: Jan říká, že Boha nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Možná proto také Ježíš uzavírá svou řeč z dnešního evangelia výzvou, aby naše světlo svítilo lidem, aby viděli naše dobré skutky a velebili nebeského Otce-aby se skrze nás stala Boží přítomnost viditelnou a konkrétní skutečností pro všechny lidi.

4. neděle v mezidobí  A 2017

1. ČTENÍ Sof 2, 3; 3, 12-13

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.

Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru,
snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
Zanechám uprostřed tebe lid pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu. Kdo zbudou z Izraele,
už nebudou konat nepravost, nebudou lhát,
v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.


Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: Mt 5, 3

Odp.: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENI 1 Kor 1, 26-31

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.
    A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco", aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.
    A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce; moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmě: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'


EVANGELIUM Mt 5, 1-12a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je takto:
    "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
    Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
    Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
    Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
    Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
    Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
    Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."

Slůvko pro děti:

To slovo blahoslavení znamená vlastně šťastní.  A nám to připadá divné – když pláčeme (a pláčeme občas i my dospělí), jsme šťastní? Ne! Ale Ježíš říká ještě něco dál: blahoslavení, kteří pláčou, protože oni budou potěšeni. Takže není šťastný ten, kdo jenom pláče. Ale může být šťastný i ten, kdo pláče. Když ví, že Ježíš je s ním a že ho má rád.

Milí bratři a sestry,

Ježíšova blahoslavenství jsou bezpochyby jednou z největších provokací křesťanství. Na první pohled bychom je snadno mohli s německým filozofem Friedrichem Nietzschem považovat za morálku slabých a zakřiknutých, nebo v lepším případě za naivní a nerealizovatelný ideál typu ‚zní to hezky, ale kde to žiješ‘. Za ideál, o nějž nemá ani cenu se pokoušet, protože by nás ostatní převálcovali a zničili. Jsme pevně přesvědčeni o tom – a každodenní realita nás v tom, jak se zdá, stále víc utvrzuje – že život je boj, kde nezvítězí slušnější, ale silnější nebo prohnanější; a i když už nepoužíváme k likvidaci nepřátel kamenné palice, ale civilizovanější prostředky, princip je stále tentýž.

Podíváme-li se ale na všechny dnešní texty blíže, vyvstane pravý smysl toho, co Ježíš chce říci. Stále se v nich totiž opakuje slovo Hospodin, Bůh, nebo v evangeliu opisy tohoto slova - nebeské království, či ono takzvané passivum divinum - oni  budou potěšení znamená Bůh je potěší.

Blahoslavenství tedy, jednoduše řečeno, nemají smysl mimo prostor víry. Plačící, milosrdný a pronásledovaný může být blahoslavený právě jen proto, že Bůh bude jeho odměnou, jeho útěchou, jeho radostí.  Žít podle blahoslavenství - nebo naopak podle mírně kultivovaného darwinismu - je nakonec otázkou základního rozhodnutí, zda budu pevně a radikálně důvěřovat tomu, že Bůh se stará o můj život, vychází mi vstříc a je základním pramenem mé síly a radosti.  Jsou jen dvě možnosti: buď toto dobrodružství podniknu, nebo budu muset blahoslavenství odvrhnout jako nerealizovatelný ideál a pořídit si loketní chrániče, abych v boji o život urval alespoň trochu obstojné a snesitelné místo.

Lidé, kteří toto radikální rozhodnutí pro Boha opravdu učinili, nám konkrétně dokazují, že blahoslavenství opravdu fungují, a to ne jen jako věčná odměna v nebi, ale již v tomto životě, zde a nyní. Blahoslavení, makarioi  znamená šťastní - a kdo si někdy pořádně prohlédl fotografie lidí jako svatá Matka Tereza, svatý Jan Pavel II. nebo Bratr Roger z Taizé, nebude pochybovat o tom, že přes všechny obrovské těžkosti jejich života šťastní byli.

My, kdo nejsme Matka Tereza, já a vy, průměrní a běžní křesťané, většinou žijeme v kompromisu: blahoslavenství považujeme za ideál, možná tušíme, že není tak nerealistický, jak by se na první pohled zdálo, ale ve skutečnosti dost často ztrácíme chuť se alespoň snažit se k němu přiblížit, jsme přece normální a musíme žít v tomto světě. Jenže možná právě pro tohle naše vlažné svědectví má spousta lidí pocit, že křesťanství v podstatě k ničemu není - vždyť celkem slušný může být i ateista a vzdušné zámky nemá cenu stavět.  Provokace radikálního svěření se Bohu, přesně tak, jak k ní vybízejí Ježíšova blahoslavenství, může nakonec být mnohem víc přesvědčivá než křečovitá snaha přesvědčit okolí, že my křesťané jsme vlastně normální. 

 3. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Iz 8, 23b-9, 3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.
    Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.
    Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.


Žl 27 (26), 1. 4. 13-14 Odp.: 1a

Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 10-13. 17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista:
Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.
    Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká (něco jiného) : "Já držím s Pavlem!", "já zase s Apollem!", "a já s Petrem!", "já s Kristem!"
    Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?
    Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.


EVANGELIUM Mt 4,12-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše:
    'Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.'
    Od té doby začal Ježíš hlásat: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království."
    Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a následovali ho.
    A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
    Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium o (Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Můžeme se trochu zamyslet nad tím, co Ježíš říká Petrovi, Ondřejovi, Jakubovi a Janovi: udělám z vás rybáře lidí. Když někdo chytí rybu, tak to pro ní není moc dobré – většinou, pokud ji rybář zase nepustí, tak skončí na pekáči. Takhle by se asi nikdo z nás nechtěl nechat chytit. Takže možná by bylo lepší říct, že Ježíš zve k tomu, aby apoštolové byli záchranáři – kteří tahají lidi z vody, ve které by se jinak utopili. Apoštolové mají Ježíši pomáhat, aby se lidé dostali z toho, v čem by se mohli utopit – z vlastního hříchu a zla.

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu najdeme mimo jiné popis prostředí, ve kterém Ježíš začíná svou veřejnou činnost hlásání evangelia a uzdravování. Nazaret je Ježíšův domov, místo jeho skrytého života. A ten nyní Ježíš opouští a usazuje se v Galileji při moři.

Galilea pohanská - gelil-ha-gojim - je místo na okraji, s velkým podílem pohanského obyvatelstva, z pohledu obyvatel Jeruzaléma a Judeje podezřelé místo, dnes bychom řekli ‚špatná adresa‘, které je lépe se vyhnout.

Důležitá je v tomto smyslu také nenápadná poznámka, že se Ježíš usadil při moři - v celém Starém Zákoně je moře obraz chaosu a smrti. Na rozdíl od obyvatel Sidónu, tedy Féničanů, se Izraelité velkého množství vody báli a na Středozemní moře se vůbec nepouštěli, pěstovali pouze rybolov na Galilejském jezeře-a i to bylo pro ně riskantní a nevděčné povolání. Nebezpečí vodních spoust je velmi sugestivně popsáno například v Žalmu 69: Zachraň mne, Bože, neboť vody mi pronikly k duši. Zapadl jsem do hluboké jámy a nemám, oč bych se opřel nohou. Z hlubin bezedných k Tobě volám.

A do tohoto prostředí a situace jde Ježíš vnášet světlo, jak bylo předpovězeno u Izajáše v prvním čtení. Podle lidské logiky bychom spíš počítali s tím, že jako Mesiáš půjde hned hlásat do Jeruzaléma, do centra, protože kdo není ve středu zájmu, nemá šanci svoje myšlenky prosadit. Ježíš ale jde do země na okraji, do míst podezřelých, temných a nebezpečných. Je to první náznak toho, co se pak táhne jako červená nit celými evangeliem a poté dějinami církve a co naposled zazářilo v životě lidí jako svatá Matka Tereza, Abbé Pierre nebo Guy Gilbert, a co je koneckonců i důrazem pontifikátu papeže Františka. Ježíš přináší světlo tam, kde je největší temnota, bída a ohrožení hříchem.

Jistě nejde o to, abychom se všichni sebrali a jako Matka Tereza šli mezi ty nejchudší a nejzanedbanější, protože to je věc, která je také otázkou specifického povolání v rámci společenství církve. Výpověď dnešního evangelia nás však může alespoň usvědčit z toho, že my z těchto temných míst máme spíše strach. A nejde jenom o to, že po setmění raději nejdeme pěšky po Bratislavské ulici nebo Cejlu. Máme strach i z temných a problematických míst v přeneseném slova smyslu - z propastných hlubin chaosu a smrti, které se skrývají v duši našich blízkých i v nás samých.  Víme o nich, ale tváříme se často, že nejsou, že je všechno v pořádku, a jsme mistry v jejich maskování krásným zevnějškem. Bojíme se, co by se stalo, kdybychom se s nimi konfrontovali tváří v tvář, bojíme se, že by nás tato temnota, která v nás dříme, pohltila a zničila. A naše obava by byla naprosto oprávněná, pokud bychom se chtěli spoléhat jen na naše lidské síly.

My jsme ale ve křtu s Ježíšem spojeni, a Ježíš do těchto temných míst chce jít, chce do nich vnést světlo své lásky, jako do Galileje pohanů, jako do kraje u temného a hlubokého moře. Jenom tehdy, když Jeho do nich necháme vstoupit, dokážeme přestat mít strach a podílet se s Ním na jejich proměnění.

2. neděle v mezidobí 2017

1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
    Řekl mi (tedy): "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."


Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.


2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3

Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.


EVANGELIUM Jan 1, 29-34
Slova svatého evangelia podle Jana.
    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:  Svatý Pavel píše křesťanům do Korintu a oslovuje je takhle: posvěcení v Ježíši Kristu a povoláni do stavu svatých. Co myslíte, děti, kdyby to dneska Pavel psal k nám do Žebětína a do Kohoutovic, napsal by to taky tak? Posvěcení v Ježíši Kristu jsme, protože jsme byli pokřtění. A máme být svatí? Ano! Ale nemusíme u toho vypadat jak na sto let starém svatém obrázku. Svatí budeme, když se každý den budeme učit mít rádi Pána Ježíše a druhé lidi.   

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu se jasně projevuje, že povědomí Jana Křtitele o Ježíši se formovalo postupně. Pro jeho pochopení je důležité si připomenout první část Janovy řeči, text, který dnešnímu evangeliu předchází: Jan hovoří s kněžími a levity, kteří se ho ptají, kým je; nakonec jim říká: Uprostřed vás stojí někdo, koho vy neznáte, ten, který přichází za mnou.

V dnešním evangeliu Jan dvakrát říká, že ani on ho dříve neznal. Není nám dnes pouze odhaleno, kdo je tento tajemný Někdo, ale Jan Křtitel svědčí i o tom, jak k tomuto poznání sám došel. Jeho svědectví o Ježíši začíná tím, že přijímá jako své poslání text ze začátku 40. kapitoly proroka Izajáše: Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Hospodinu, urovnejte Jeho stezky.  Jan je tedy Božím slovem povolán ohlašovat definitivní Boží spásu, konečný příchod Jeho království, který je už blízko, i když Jan ještě neví, jakým způsobem či skrze koho k tomu dojde. Je také povolán křtem na odpuštění hříchů připravovat lid na tuto chvíli příchodu Království. Janův křest však není definitivním vstupem do tohoto nového prostoru spásy, je pouze přípravou, neboť Jan říká: za mnou přijde ten, který je silnější než já, on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.

Druhé Janovo ani já jsem ho neznal nám napovídá, jak mu byla Ježíšova totožnost nakonec odhalena: Ten, který mne poslal křtít vodou, mi řekl: na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. Při křtu v Jordánu Jan poznává, že jím ohlašované Boží království přichází v Ježíšově osobě. V tuto chvíli již může říci: Hle, Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa. To je ten, o kterém jsem řekl, že přijde po mně a že je silnější než já. A konečně: Já jsem to viděl a dosvědčuji: to je Syn Boží.

Janovo povědomí o tom, kým Ježíš je, nepadá tedy z nebe, je výslednicí jeho vlastního životního příběhu. Slova Písma a životní události se zde vzájemně doplňují a potvrzují. Janovo hlásání tak naprosto není šířením nějaké ideologie, vyčtené z knih, ale svědectví o tom, co sám zažil na vlastní kůži. Já jsem to viděl a dosvědčuji, říká Jan, stejně jako později apoštolové, kteří svědčí o svém setkání se Vzkříšeným.  A že je toto poznání plodem Janovy osobní zkušenosti, potvrzuje nepřímo i to, že později, při jeho pobytu ve vězení, prochází krizí. Jan se musí znovu skrze své učedníky tázat: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?

Výpověď dnešního evangelia je tedy zřejmá: nejúčinnější svědectví o Ježíši je dáno zkušeností vlastního života.  Nejpřesvědčivější svědectví o moci Boží milosti a lásky zaznívá skoro vždy z úst lidí, kteří byli před svým obrácením lidsky vzato zcela na dně, na hranici naprostého zoufalství a smrti, například vinou nějaké závislosti. Takovému svědectví téměř nelze nevěřit, intelektuální námitky z akademických debat věřících s agnostiky a ateisty zde ztrácejí svou sílu. Možná nejkrásnější slova na toto téma napsal před lety německý teolog Karl Rahner:  Opravdu, můj Bože, pouhé vědění neznamená nic, nepůsobí nic než trapnou zkušenost, že takto nelze učinit skutečnost obsahem života…Jen zkušenost jasnozřivé lásky nechává má srdce přiblížit se srdci věcí…Jen to zakoušené, prožité a protrpěné dává vědění, jež nekončí zklamáním a nudou v zapomnění, ale naplňuje srdce moudrostí. 

Svátek Křtu Páně 2017

1. ČTENÍ Iz 42, 1-4. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:

   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.  Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."

Žl 29 (28), 1-2. 3ac-4. 3b+9b-10 Odp.: 11b

Odp.: Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!

Odp.

Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý!

Odp.

Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně.

Odp.

2. ČTENÍ Sk 10, 34-38

Čtení ze Skutků apoštolů.

Petr se ujal slova a promluvil:

    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.  Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."

EVANGELIUM  Mt 3, 13-17

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"

Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu.

   Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."

Milí bratři a sestry,

   Předevčírem jsme slavili slavnost  Zjevení Páně, tedy jakési ‚zveřejnění‘ Ježíšova příchodu na svět, reprezentované návštěvou tří mudrců od Východu. Dnes děláme velký krok dopředu, přes celé Ježíšovo dětství a mládí, k zahájení Ježíšova veřejného působení.

   Tím, že se Ježíš nechává pokřtít v Jordánu od Jana, vlastně mění smysl Janova křtu. Kdyby to byl jen křest na odpuštění hříchů, jímž Jan pokřtil všechny před ním, pak by byla naprosto správná jeho námitka: Já bych měl být pokřtěn od Tebe, a Ty přicházíš ke mně?  U Ježíše však křest není událost obrácená k minulosti,  k odpuštění minulých vin, ale počátek toho, co hned následuje, toho, kvůli čemu přišel na svět. Ježíš jde po křtu v síle Ducha na poušť, a poté hned začíná kázat, uzdravovat a shromažďovat učedníky. Právě toho se týká Ježíšova odpověď Janovi: Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom splnili Boží vůli.

   Otec tedy nyní posílá Syna v síle Ducha, a křest v Jordánu je toho viditelným znamením. To, co je předmětem Ježíšova poslání, nám říká dnešní první i druhé čtení. U Izajáše jsme slyšeli, že Hospodinův Služebník přinese národům právo, otevře oči slepým, vyvede ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách. Je to tedy předpověď toho, co Ježíš bude konat. A svatý Lukáš, ve druhém čtení, ze Skutků apoštolů, říká totéž ze zpětného pohledu, a zároveň znovu jako předpověď toho, co oslavený Ježíš bude od nynějška konat v síle Ducha, prostřednictvím své církve. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.

   Dnes si tedy připomínáme začátek Ježíšovy veřejné činnosti, a zároveň toho, co Ježíš konal, koná a bude konat až do konce času ve své církvi. A zdá se mi, milí bratři a sestry, že právě v současné době, v situaci, ve které se církev nalézá zde a nyní, je z tohoto seznamu Ježíšových činností třeba znovu zvlášť připomenout ona slova z prvního čtení: Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.  V době, kdy v souvislosti s vírou a církvi používáme často slovo krize, nám Boží Slovo líčí Božího Služebníka Ježíše jako toho, který neodsuzuje a nezavrhuje proto, že naše víra je často slabá, že je promísena s pochybností a její prožívání naráží na tisíce překážek. Zůstaneme-li u příměrů z Izajáše, pak Ježíš se v nás doslova chytá stébla, chrání a rozdmýchává v nás každou jiskřičku víry a nesobecké lásky, i když to na první pohled vypadá, že uhasnutí je nezvratné.