5. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Iz 6,1-2a.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové.
    Jeden volal na druhého: "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země. je plná jeho slávy." Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.
    Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
    Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!"
    Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"


Žl 138(137),1-2a.2bc+3.4-5.7c-8 Odp.: 1c
Odp.: Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: "Věru, veliká je Hospodinova sláva!"
Odp.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
    Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
    Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.

    Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.

EVANGELIUM Lk 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
    Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
    Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
    Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení i evangelium shodně popisují událost Božího povolání. Na počátku je osobní zkušenost toho, kdo je povolán – jakýsi vpád Boží moci a slávy do života člověka, ve chvíli, kdy to vůbec nečeká. Izajášovo vyprávění začíná téměř jako deníkový záznam události, i s časovým údajem (toho roku, kdy zemřel král Uzijáh), jakoby si chtěl prorok přesně zaznamenat chvíli, která mu změnila celý život. Úvodní věty dnešního prvního čtení mají podobnou atmosféru jako určité pasáže z proroka Daniele nebo z úvodu knihy proroka Ezechiele, nebo také jako novozákonní Apokalypsa- cítíme, že Izajáš se tu lidskými slovy snaží popsat cosi, co je nevyslovitelné.

Izajáš, tváří v tvář tomuto vtrhnutí Velkého Jiného do svého života, zažívá smrtelnou úzkost. Běda mně, je se mnou konec! Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima! Objevuje se zde téma, které prostupuje celým Starým Zákonem: Hříšný a nečistý člověk nemůže Svatého a Čistého vidět tváří v tvář, nemůže snést jeho přítomnost, aniž by zemřel.  Proto musí sám Hospodin očistit toho, koho si povolal – teprve potom je možné jeho poslání.

V evangeliu se objevují podobné skutečnosti – úžas nad zázračným rybolovem, nad něčím, co překračuje veškerou předchozí lidskou zkušenost s tím, jak se věci obvykle odehrávají. A pak následuje úzkost z přítomnosti toho, jenž něco takového koná: Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný! Ježíš však do této situace pronáší svoje důrazné  Neboj se!  a pak Petra i ostatní povolává ‚Ode dneška budeš lovit lidi‘.

Toto Ježíšovo Neboj se!  má stejný smysl, jako mělo z úst Gabriele při povolání Panny Marie a jaký má zároveň pro všechny křesťany všech dob. Všichni jsme totiž k něčemu povoláni, a zároveň každý z nás pociťuje v této souvislosti úzkost – úzkost před Boží jinakostí, před jeho svobodou, která si nevybírá podle lidských měřítek, která člověku občas bez ptaní vtrhne do života a obrátí jej vzhůru nohama. Možná že moderní ateismus je z velké části nevědomou racionalizací tohoto strachu-bojíme se, že i do našeho života by mohl onen Velký Jiný bez ptaní vniknout, že bychom ztratili nad svým životem kontrolu, že bychom jej museli pustit z vlastních rukou, že bychom byli, slovy Ježíšovými, přepásáni a odvedeni, kam nechceme.

Ježíš však do všech těchto lidských strachů říká  Nebojte se!  Zcela se otevřít tomuto kratičkému Božímu slovu, nechat je vstoupit do našich srdcí a nechat se jím přetvořit znamená zahnat všechny démony úzkosti a pocitu, že se k žádnému Božímu povolání vlastně nehodím, nemám na něj a chci si žít svůj malý lidský život a malé lidské štěstí, že chci mít, lidově řečeno, od Pána Boha pokoj.

Chceme-li si však trochu zahrát se slovy, pak přijetím tohoto Ježíšova Neboj se-nebojte se! můžeme mít skutečně  od Pána Boha pokoj – onen pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, pokoj pramenící z hlubokého vědomí, že jsem Boží milovaný, že není pravda, že se k ničemu nehodím, že mohu přijmout svoje povolání – ať už jakékoli-bez obav, že budu o něco ošizen či že bude zničena moje svoboda. Pokoj, který souvisí se skutečností, že všechny moje vnitřní strachy-včetně strachu z Velkého Jiného, jímž je Bůh-se mohou proměnit v lásku.