2. neděle postní C 2016

1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"


Žl 27 (26),1.7-8a.8b-9abc.13-14 Odp.: 1a

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:
Odp.
Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.
    Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!


EVANGELIUM Lk 9,28b-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.
    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

Milí bratři a sestry,

v dnešním evangeliu jsme slyšeli, že Mojžíš a Eliáš se na Hoře Proměnění ‚zjevili ve slávě‘ a s Ježíšem, který se svým učedníkům rovněž zjevuje ve slávě, mluvili o jeho utrpení, které má podstoupit v Jeruzalémě. V této jedné větě je shrnuto téma prostupující nejen evangeliem, ale i druhým čtením z listu Filipanům: skutečnost, že do slávy se přichází skrze kříž.

Ježíš s sebou na horu Tábor bere Petra, Jakuba a Jana nikoli proto, aby tam zůstali a bylo jim dobře, ale aby je připravil na Velikonoce – aby souvislost mezi Ježíšovou slávou a křížem pochopili - a nepohoršili se nad tím, co se pak Ježíši v Jeruzalémě stane. Jas a radost, to vše, o čem Petr říká ono je dobře, že jsme tady, je jen závdavek trvalé a věčné skutečnosti, opravdové hory Proměnění, ze které už není potřeba sestoupit do žádného slzavého údolí. Do této trvalé Ježíšovy slávy však lze přijít jen velikonoční cestou. Cestou, kterou Ježíš šel před námi a na které ho musíme následovat.

Svatý Pavel to velmi dobře ví, a proto se slzami v očích musí konstatovat, že se někteří ve společenství ve Filipech chovají jako nepřátelé Kristova kříže. Není to ani moralistní výčitka, ani pokrytecké odsouzení někoho, kdo závidí druhému, že svůj kříž včas odložil a užívá si vezdejšího života plnými doušky. Je to zármutek člověka, který ví, že bez účasti na Ježíšově kříži se do Ježíšovy slávy nedá vstoupit, odložení kříže znamená tedy minutí se s konečným smyslem existence. Proto Pavel adresátům svého listu připomíná, že mají pravou vlast v nebi, a sám Ježíš promění naše ubohé tělo ke slávě, pokud se odvážíme jít s ním jeho cestou kříže.

Jistě, milí bratři a sestry, o těchto skutečnostech slyšíme poměrně neradi. Máme sklon spíš k tomu, považovat každou těžkost života za zbytečné trápení, a ve 21. století už i dost technických prostředků k tomu, abychom se řady křížů účinně dokázali zbavit. Pokud ale člověk zažije zkušenost s nějakým těžkým obdobím  života,  kdy kříž na svém rameni cítil velmi intenzívně,  pak vycítí, že poselství dnešních čtení je pravdivé. Během obtížných období života poznáváme, že se prožívání našeho života stává hlubším.  Poznáváme také, že bez rozměru kříže by byl život naprosto plochý a banální, vlastně nežitý, podobný nějaké sáhodlouhé jihoamerické telenovele, která se v devadesátých letech vysílala brzy odpoledne. Dokážeme se radovat z maličkostí, uvědomujeme si nesamozřejmost toho, že jsme. Spontánně se učíme pokoře a soucitu, protože sami zakoušíme, jak může utrpení člověka oslabit a učinit zranitelným.  A zcela spontánně se utíkáme k modlitbě, která se nám stává potřebou a tím, co nás nese. A pokud se v takové situaci odvážíme své bolesti Pánu z lásky darovat, aby je použil pro svou spásu, pak pocítíme hlubokou útěchu a pokoj.

Nemusí přitom jít o nějaké velké a tragické skutečnosti, protože ty mohou člověka někdy spíše zlomit. Nejde v první řadě o celkovou hmotnost kříže, který musíme nést. Jde o velikost lásky, se kterou to vše Bohu dáváme, se kterou se Jemu velkoryse darujeme, se kterou chceme jít za ním. Tak můžeme sami na sobě poznat, že skrze kříž se vchází do slávy.