33. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Dan 12, 1-3

Čtení z knihy proroka Daniela.

   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.



Žl 16 (15), 5+8. 9-10. 11 Odp.: 1
Odp.: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18

Čtení z listu Židům.

   Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.



EVANGELIUM Mk 13, 24-32

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."

_____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Možná nám dnešní Boží slovo připadá málo radostné. Mluví se v něm o různých pohromách a jiných nehezkých věcech. Ale přesto je to dnešní Boží slovo radostné, a taky plné naděje. Protože se v něm říká o tom, že úplně nakonec přijde Pán Ježíš ve slávě a všechno obnoví. A Pán Ježíš nás má rád. Takže konec bude dobrý, vlastně ještě lepší, než si dokážeme vůbec představit.

 

Milí bratři a sestry,

Vzhledem k mému chraptění a kašli dnes budu hodně stručný.

Možná se na konec liturgického roku moc netěšíme, protože ve čteném Božím slově slýcháváme - vzhledem ke konci času - o různých pohromách, přírodních katastrofách, pronásledováních a podobných věcech. Citlivějším duším mezi námi to ještě může prohloubit úzkost, kterou mají už tak, tváří v tvář stavu našeho světa a nepříliš optimistickým vyhlídkám do budoucnosti.

Jenže o tom všem čteme hlavně proto, aby na tom jako na pozadí o to více vynikla zvěst plná radosti a naděje. Třeba v prvním čtení: Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny svého lidu. Nebo v evangeliu: Tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Konec bude dobrý; protože náš svět, jeho příběh i jeho konec – a také naše životy – jsou v Božích rukou.

 

 

   

32. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16

Čtení z první knihy Královské.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.



Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.

   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.



EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš učil (zástupy):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

__________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Vdova ze Sarepty klidně mohla říct Eliášovi, že se s ním nerozdělí, protože se synem sami mají málo, a že stejně brzo umřou hlady. V tom kraji byl hladomor; už žádnou další mouku a olej neměli, a tak to, co se chystala upéct, bylo jejich poslední jídlo. Ale ona se rozdělit dokázala. Možná proto, že si uvědomila, že Eliáš má taky hlad, a bylo jí ho líto. Ale asi  hlavně proto, že napřed uvěřila tomu, co jí Eliáš říkal - že se o ní a jejího syna Hospodin postará.

 

Milí bratři a sestry,

 Vdova ze Sarepty v Sidónsku není židovka, nepatří k vyvolenému národu a Bůh Izraele není jejím Bohem. V sidónském kraji zřejmě uctívali více místních bohů – v desáté kapitole knihy Soudců je zmínka o tom, že lid Izraele činil to, co je zlé v Hospodinových očích; sloužili baálům a aštartám, bohům Aramu, Sidónu a Moábu. Koneckonců sama vdova říká Eliášovi Jakože je živ Hospodin, Tvůj Bůh. Eliáš je pro ni reprezentantem božstva cizího kmene. Můžeme si v této souvislosti ještě vzpomenout na evangelium podle Lukáše a Ježíšovo kázání v nazaretské synagóze, které jeho spoluobčany tak rozzlobilo: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku.

 Vdova ze Sarepty tedy není - z pohledu příslušníka vyvoleného národa – věřící. Uvěří však právě v mezní situaci života. Když sbírá dříví, ví, že je to na přípravu jejich posledního jídla, že již žádnou další mouku ani olej neseženou, protože prostě už nikde žádná není. Ví, že ona a její syn brzo umřou hladem. A v tomto svém zoufalství se chytá stébla - uvěří Eliášovi, že Hospodin, jeho Bůh, by je přece jen mohl zachránit. Dokonce je proto schopná obětovat trochu své drahocenné mouky, která jí ještě zbývá - a opravdu jsou pak ona i její syn zachráněni.

 Příběh vdovy ze Sarepty - a také příběh chudé vdovy v jeruzalémském chrámu z dnešního evangelia – nám připomínají skutečnost, kterou dobře známe i z našich životních příběhů. Člověk je vůči Bohu možná nejvíce otevřený v hraničních situacích života; ve chvílích, kdy ztrácí svou domnělou soběstačnost, ve chvílích, kdy jde opravdu o podstatné a důležité skutečnosti života - ba o život sám. V takových chvílích můžeme Boha snažně prosit o pomoc, můžeme si před ním vylévat srdce, můžeme mu vyčítat, že to či ono dopustil a že se to stalo zrovna nám - ale skrze to všechno jsme vůči němu všechno jiné než vlažní; nepřestáváme jej mít na zřeteli, komunikujeme s ním, myslíme na něj. Vystupujeme z existenčního nastavení, které míváme v časech klidných a normálních, kdy život funguje jaksi bez problémů - z našeho nezájmu, z naší malé víry či přímo praktické nevíry a z pocitu, že si vystačíme sami, že Boha vlastně nepotřebujeme.

 A možná právě to je jedno možné přiblížení se ke smyslu takovýchto našich životních turbulencí. Náš dobrý Otec touží po tom, abychom my, jeho děti, byli s ním v jeho domě. Touží po naší blízkosti, naší lásce, po tom, abychom se s ním setkávali. Pokud dopustí v našem životě nějakou těžkost, můžeme za ní zahlédnout jeho volání ‚Člověče, byl jsi ode mne daleko, vrať se ke mně!‘ A pak, když se rozbouřené vody života uklidní, můžeme zahlédnout, že i On byl s námi.

 

31. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Dt 6, 2-6

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    "Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji - ty, tvůj syn a syn tvého syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"



Žl 18 (17), 2-3a. 3bc-4. 47+51ab Odp.: 2
Odp.: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!
Odp.
Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Odp.
Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 7, 23-28

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
    V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
    Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.
    Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.



EVANGELIUM Mk 12, 28b-34

Slova svatého evangelia podle Marka. 

    Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?"
    Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato."
    Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary."
    Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Některé z vás ještě nechodí do náboženství, protože jste moc malé. Některé z vás tam chodí už pár roků, a třeba taková Terezka Neumanová nebo Pedro Sychra nebo ještě další z vás to se mnou vydrželi skoro celou dobu, co jsem v naší farnosti - nebo s naší katechetkou Maruškou. Jsem moc rád, že do náboženství chodíte nebo chodit budete, a vůbec tímhle slůvkem nechci docílit toho, abyste si mysleli, že to není potřeba. Ale přece jenom: kdybychom se potkali jen v jedné hodině, která by měla třeba jenom pět minut, tak bychom si přesto mohli říct všechno, co je nejdůležitější. To, co říká Pán Ježíš v dnešním evangeliu: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší a celou svou silou. A Miluj svého bližního jako sebe sama.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešním prvním čtení z páté knihy Mojžíšovy jsme slyšeli něco, co bychom mohli nazvat Credem judaismu; je to v podstatě shrnutí víry lidu Izraele: Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji.

Víra vyvoleného národa stojí na poslušnosti vůči Hospodinu a zachovávání jeho příkazů, tak jak jsou formulovány v Mojžíšově Zákoně. Když se tedy učitel Zákona ptá v evangeliu Ježíše na to, které přikázání je v Zákoně největší, ptá se ho na jádro jeho učení, na to nejpodstatnější. Vyzývá ho, aby několika málo slovy formuloval všechno to, co chce svým učením lidem přinést.

Abychom dobře pochopili Ježíšovu odpověď, bude dobré si opět - jak jsem to učinil již poněkolikáté v tomto liturgickém roce - srovnat dnešní místo z evangelia podle Marka s paralelním textem u svatého Matouše (Mt 22):

(Ježíš) mu odpověděl: „'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné (řecky homoios): 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Některé překlady Písma svatého, zejména do anglosaských jazyků, vyznívají tak, že toto druhé přikázání je natolik podobné onomu prvnímu, že je s ním vlastně shodné: například anglická Bible Krále Jakuba: druhé je jako to první. Nebo německá Lutherova Bible: druhé je rovné prvnímu či  druhé je stejné jako první.

Učitel Zákona se ptá jen na jedno přikázání - na to nejdůležitější, první a největší. Ježíš ovšem hovoří o dvou, o prvním a druhém; nicméně tato dvě jsou v podstatě totožná, jsou jedno jako druhé: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší a celou svou silou a Miluj svého bližního jako sebe sama.

Ježíš tedy velmi jasně, srozumitelně a bez nějakých složitostí sděluje, v čem je jádro jeho učení. A možná právě proto je učitel zákona toto jeho učení schopen přijmout. Správně jsi odpověděl, Mistře… A Ježíš mu vzápětí říká: Nejsi daleko od Božího království.  Učitel Zákona Ježíše pochopil - možná zjistil, že to, co Ježíš říká, se nějak shoduje s tím, o čem on sám už dlouho přemýšlel, když se snažil přijít na kloub podstatě a smyslu Mojžíšova Zákona. A tímto pochopením a souhlasem se mu otevírá brána do Božího království lásky, které s Ježíšem přišlo.

Často v poslední době přemýšlím o tom, že by nám nevěřící nebo hledající lidé z našeho okolí snáz rozuměli, kdybychom dokázali lépe svými slovy i životem opravdu ukazovat na to nejpodstatnější, na jádro našeho křesťanství, na lásku. (A myslím na to i vzhledem k sobě samému). Lapidárně to v jednom kázání vyjádřil otec Tomáš Halík: O prvotních křesťanech jejich okolí říkalo ‚Hleďte, jak se milují‘. A dnes se o nás křesťanech říká ‚Hleďte, to jsou ti, co chodí každou neděli do kostela‘.

A když se podíváme třeba na některé internetové diskuse, bývá to ještě mnohem horší. ‚Hleďte, to jsou ti, kterým jde jen o majetek‘, ‚Hleďte, to jsou ti, kteří jsou proti něčemu či někomu (doplňte si sami)‘. ‚Hleďte, jak nedokáží vyřešit sexuální zneužívání ve vlastních řadách‘. ‚Hleďte, jak jsou u nich ženy na podřadných místech‘. ‚Hleďte, jak mentálně zamrzli ve středověku‘.

Kéž by naše slova a naše životy, milí bratři a sestry, byly takové, že by o nás alespoň někteří, kdo sice nejsou křesťany, ale mají nás nějak na očích, začali znovu říkat Hleďte, jak se milují!

 30. neděle v mezidobí B 2024   

1. ČTENÍ Jer 31, 7-9   

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

 
    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!
    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."



Žl 126 (125), 1-2ab. 2cd-3. 4-5. 6 Odp.: 3
Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 5, 1-6

Čtení z listu Židům.

 
    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.
    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.



EVANGELIUM Mk 10, 46-52

Slova svatého evangelia podle Marka.

 
    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?"
    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"
    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. 

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Bartimaios chtěl, aby ho Pán Ježíš uzdravil; ostatní na něj ale volali, aby ho neobtěžoval. A my to známe: chceme se pokusit o něco dobrého, třeba zlepšit se ve škole a třeba se za to taky modlíme.  Ale uvnitř slyšíme hlásek, který nám říká Proč se snažíš, stejně ti ta matika nikdy nešla, a lepší to nebude nebo Pán Bůh tě stejně neslyší.

Kdyby se Bartimaios nechal odradit tím, co na něj volali, tak by nikdy nebyl uzdravený. Ale on se těmi hlasy nenechal zmást, a dál usiloval o to, aby se s Ježíšem setkal. A Ježíš mu nakonec opravdu vrátil zrak.

 

Milí bratři a sestry,

Žebrák Bartimaios je nevidomý, vše z okolního světa vnímá jen sluchem. Napřed se tedy doslechne, že kolem půjde Ježíš. A pak, když ho začne volat k sobě, uslyší dvojí druh hlasů: nejprve jej mnozí okřikují, aby mlčel. Ale když Ježíš požádá, aby ho k němu zavolali, mu říkají něco úplně jiného: Buď dobré mysli, vstaň, volá Tě!

Tento dvojí hlas je náznak něčeho, co později svatý Ignác z Loyoly rozpracoval ve své metodě rozlišování duchů. Oba dva tyto protichůdné hlasy slyšíváme ve svém srdci také: když třeba o něco usilujeme; když Pána toužebně o něco prosíme; když v nějaké těžké situaci doufáme v dobrý konec, i když v přítomnou chvíli nevypadá příliš pravděpodobně.

Nejprve mnozí Bartimaia okřikují, aby mlčel - a lze si jistě dobře představit, co asi volají: Nejsi hoden, jsi jen slepý žebrák. Nebo Stejně tě neuslyší. Nebo také Neobtěžuj Mistra - zde si můžeme vzpomenout například na perikopu o Jairově dceři v osmé kapitole Lukáše: z Jairova domu přijde posel a říká Tvá dcera zemřela. Už Mistra neobtěžuj. A v dnešní době by takový hlas ještě mohl našeptávat ledacos jiného: Jsme moderní lidé, na zázraky nevěříme. Nemáš na to, je to zbytečné plýtvání silami. Bůh tě neslyší. Smiř se s tím, nedá se to změnit.

Tento hlas nás sráží, bere nám odvahu a důvěru v Boží přítomnost a pomoc, bere nám vědomí vlastní ceny a hodnoty a vrhá nás do smutku a pasivity.

V onom druhém hlase je obsaženo v podstatě vše, co v nás působí pravý opak: Buď dobré mysli: neztrácej naději. Vstaň: má cenu něco udělat. Volá Tě: Ježíš je s tebou, není nepřítomný, není daleko od tebe. Nejsi mu lhostejný, stará se, má pro tebe plán lásky.

Víme ze zkušenosti, že onen první hlas, hlas beznaděje a temnoty, může být někdy mnohem intenzivnější než ten druhý, hlas Ducha svatého. Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. Bartimaios však nepřestal k Ježíši volat, jaksi navzdory tomu, co zrovna slyšel. A pak uvěřil onomu druhému hlasu, vstal a šel za Ježíšem – a byl uzdraven.

 

 

 

 

 

 29. neděle v mezidobí B 2024

 

1. ČTENÍ Iz 53, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.



Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp.: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, ze-mě je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 4, 14-16

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.



EVANGELIUM Mk 10, 35-45

Slova svatého evangelia podle Marka.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."

______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, máme zde znovu biblické postavičky. A ty moc hezky a živě popisují, jak byli Ježíšovi učedníci ještě vlastně málo vyučení. Už nějakou dobu znali Ježíše, i to, co se jim snažil sdělit. Jenže pořád jim to nedošlo. Jakub a Jan si mysleli, že Ježíš bude nový král Izraele, a chtěli vládnout s ním. A ostatní učedníci se na ně naštvali - možná si říkali: Kam se to ti bratři Jakub a Jan chtějí nacpat! A asi si to říkali proto, že taky toužili po tom, aby měli v Ježíšově království nějaká významná místa.

A tak jim to Pán Ježíš musel říct úplně přímo, aby už to konečně pochopili: Kdo by chtěl mezi vámi být největší, ať z lásky slouží druhým.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení je konec pasáže, kterou v knize proroka Izajáše nazýváme Proroctvím o trpícím služebníkovi. Pokud jsme poslouchali pozorně, možná nás zarazil vyhrocený protiklad, který se vyskytuje hned v prvním souvětí onoho úryvku: Jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho.

 Jedním z podstatných prvků starozákonní teologie je přesvědčení, že Hospodinova odměna pro spravedlivého a zbožného člověka je dlouhý život a četné potomstvo. Častý je například starozákonní obrat, že někdo spravedlivý žil dlouho (někdy i stovky let) a viděl své potomstvo až do x-tého pokolení. Tak se nakonec vedlo i spravedlivému Jobovi, ač musel v životě projít velkou zkouškou a ocitl se na hranici smrti. Jak však může někdo, kdo dal v oběť svůj život, a tedy zemřel, zároveň žít dlouho a uzřít potomstvo?

 Proroctví o trpícím služebníkovi, které v dnešním úryvku z knihy Izajáš končí, začíná třináctým veršem předchozí, dvaapadesáté kapitoly: v něm je podobné paradoxní tvrzení:

 Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku.

 Vzpomněl jsem si v téhle souvislosti na básnickou prózu Cizinec tasovského kněze a spisovatele Jakuba Demla, kterého mám rád. Tato poetická povídka, popisující jeden autorův sen, vyšla poprvé v roce 1914 ve sborníku Tanec smrti. Do autorova domova přichází záhadný cizí člověk a vzápětí s ním navazuje hovor o literatuře, mimo jiné o Erbenově Kytici:

 Zlatý kolovrat také by se mi zamlouval, slyšte: I byla svatba, zralý hřích…Anebo ve Vodníku: Mokře chodí v suše! Tomu se říká oxymoron a je to má nejmilejší figura…

 Demlův Cizinec hovoří o něčem, co se často vyskytuje v Písmu svatém, a také v dnešních čteních: oxymoron, protimluv; slova, jež si naprosto protiřečí, stojí v jedné větě těsně vedle sebe: Kdo zemře, bude žít. Kdo chce být největší, ať je vaším služebníkem.

 Logika Písma svatého je právě opačná, než ta naše lidská; ta, kterou známe z každodenní zkušenosti. Moc je bezmoc, utrpení je sláva, otrok je vládce. Zcela to ruší naše kruhy; ani po dvou tisících letech, během nichž byla naše evropská civilizace formována křesťanstvím, jsme tohle nepochopili. Jsme naprosto a hluboce přesvědčeni, že v reálném životě je moc pro silné a služba pro slabé, utrpení se musíme za každou cenu vyhnout, bez kompetitivity by nebyl žádný pokrok; když chceme uspět, je to vždy za cenu neúspěchu někoho jiného…

 A myslím, milí bratři a sestry, že toto vše pochází z jedné prosté skutečnosti: ještě jsme do hloubky nepochopili, že je něco, co z těchto protikladů činí nakonec jednotu: je to láska. Vraťme se ještě nakonec znovu na chvíli k Demlovu Cizinci:

Krista oblékli v roucho šarlatové, v roucho své hanby, dali Mu na hlavu symbol vědy a do rukou symbol moci a klekají před Ním, aby se mu smáli…ale ten, kdo trpí, má vskutku nejvyšší vědu a nejhlubší moc, leč nezbývá mu, než mlčet a čekat… 

 

 

28. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11

Čtení z knihy Moudrosti.

    Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.
   Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.
   Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.



Žl 90 (89), 12-13. 14-15. 16-17 Odp.: 14
Odp.: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Odp.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 4, 12-13

Čtení z listu Židům.

  Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.



EVANGELIUM Mk 10, 17-30

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." ___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Možná nejdůležitější věta z dnešního Božího slova, které jsme slyšeli, je tahle: Ježíš na něj pohlédl s láskou. Týká se to toho bohatého člověka, který tušil, že jeho bohatství mu nepřinese štěstí, a Ježíš mu to taky řekl. Jenže on se nedokázal toho svého bohatství vzdát, a tak radši odešel. Po tom odchodu byl moc smutný, a Ježíš byl asi smutný taky. Myslíte ale, děti, že když ten člověk odešel, tak ho Pán Ježíš přestal mít rád? Určitě ne! Jeho pohled lásky se nemění, ani když ho my lidé nepřijmeme.

 

Milí bratři a sestry,

ve druhém čtení jsme slyšeli, že Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. V evangeliu je pak něco jako praktický příklad této moci Slova. Ježíš svým slovem odhaluje druhému protagonistovi dnešního evangelia jeho vnitřní zápas. Onen bohatý člověk (mladý muž, jak víme z paralelního místa v evangeliu podle Lukáše) touží po plnosti života; mezi řádky dnešního evangelia je patrné, že jeho současný způsob života jej neuspokojuje. Jeho bohatství a zároveň ctnostný život by ho mohly velice snadno ukolébat ve vědomí, že je příkladný věřící Izraelita a Hospodin mu proto žehná (ve starozákonní tradici bylo skutečně bohatství – společně s dlouhým životem a početným potomstvem – považováno za požehnání, jakousi odměnu za to, že člověk žije před Hospodinem jako spravedlivý). Jenže pro něj tohle není dost, touží ve svém životě po něčem víc.

 Pán mu pak ukáže cestu, kterou by této plnosti života mohl dosáhnout. Ale on nakonec nemá odvahu se po ní vydat, příliš lpí na svém bohatství. Boží slovo ho pozvalo na tuto cestu; nicméně zároveň mu nepřímo odhalilo pravdu, že v danou chvíli není schopen se na ní vydat.

Kdybychom, milí bratři a sestry, vnímali Boží slovo jen jako takovéto nekompromisní poselství o pravdě o nás samých, mohli bychom se ho vlastně začít bát. Nemám moc v oblibě Boží oko, které na nás ve farním kostele shlíží z místa nad oltářním obrazem svatého Bartoloměje. Příliš mi připomíná Velkého bratra ze slavného románu 1984 britského autora George Orwella.  

Je proto důležité se v dnešním Slovu zaměřit na jeden zdánlivý detail: Ježíš na onoho bohatého mladíka pohlédl s láskou. Neučinil to jen s blahosklonností někoho, kdo chce tomu druhému nějak ulehčit nepříjemné přijetí jeho pravdivého slova. Ježíš na něj pohlédl s láskou, protože On nemůže jinak.

Na lidské rovině máme velmi negativní zkušenost s tím, že když na nás někdo něco ví, zpravidla s tím s láskou příliš nenakládá. Buď to může použít proti nám v nějakém veřejném diskursu. Nebo - v lepším případě - o tom hovoří s námi mezi čtyřma očima, avšak s tím účelem, aby v nás vyvolal pocit viny, a tím nás mohl manipulovat na místo, kam on sám potřebuje. V téhle souvislosti si vzpomínám na text písně Imaginární Hospoda brněnského písničkáře Slávka Janouška:

Další rok uplynul; moc o sobě nevíme,

jen to, že z mnohých plánů jsme slevili,

že je pár věcí, za které se stydíme,

každej na někoho něco ví…

Jak jsme se změnili, změnili, změnili…

Ježíš o nás ví všechno; včetně toho, co my sami o sobě nevíme. Boží slovo pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Jenže toto slovo pravdy je zároveň a neoddělitelně také slovo lásky, slovo, jež nás zachraňuje. Ježíš s námi nemanipuluje, nechce nás nikdy ponížit. Jeho Slovo je vždy slovem lásky a spásy; je to Slovo, jež nás vždy vede k plnosti života.

 

27. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Gn 2, 18-24

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin Bůh řekl:
   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.



Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5
Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.
Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.



EVANGELIUM Mk 10, 2-16

Slova svatého evangelia podle Marka.

Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky)  přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.  

_________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes máme opět scénku z biblických postaviček, a moc se povedla. Je to vyobrazení toho, co jsme četli v prvním čtení.  Je to úplná zoologická zahrada; až bude po mši svaté, můžete se na ni jít podívat ještě jednou a zjistit, co je v ní všechno za zvířátka...

 Ale určitě mi, děti, řeknete, že přece většina těch zvířátek je ve srovnání s Adamem a Evou moc malá; že třeba slon je mnohem větší než člověk. Ano, je to částečně proto, že bychom těžko sháněli zvířátka, která by byla ve správném poměru k postavičkám Adama a Evy - v Žebětíně máme takového snad jen velblouda - a navíc by ta scénka zabrala až moc místa před oltářem. Ale taky to hezky vyjadřuje to, co jsme slyšeli v prvním čtení. Jediný kdo se k Adamovi hodí, je Eva, Jedině s ní opravdu nebude sám - a ona nebude sama s ním. Proto má Adam ty zdvižené ruce -
vyjadřuje to, že z toho, že našel Evu, má opravdu velikou radost.

 

Milí bratři a sestry,

Perikopa o nerozlučitelnosti manželství je v dnes slyšeném evangeliu podle Marka stručnější nežli paralelní místo u Matouše; rozhovor Ježíše a jeho učedníků tam ještě pokračuje (Mt 19,5-10):

(Ježíš pak) prohlásil: 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu na to: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?“ Odpověděl jim: „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ Učedníci mu řekli: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.“

Ježíšova slova vyvolávají v jeho učednících velké rozpaky. Ježíš jim ukazuje Boží plán věrné a trvalé lásky mezi mužem a ženou, odhaluje jim pravdu o manželství (takové je to mezi mužem a ženou podle toho, jak to Otec zamýšlel). Ovšem pro ně je to svým způsobem tvrdá řeč (je-li to tedy mezi mužem a ženou takové, je lépe se neženit). Jsou zvyklí na to, že podle Mojžíšova zákona je rozluka možná; a podle některých rabínských výkladů dokonce z velmi malicherných příčin, samozřejmě jen ze strany muže. A tak jim Ježíšova slova mohou znít těžko splnitelně, vlastně jako naložení břemene.

V prvním čtení z knihy Genesis, v obrazu stvoření člověka, vidíme však tutéž skutečnost z opačné, mnohem radostnější perspektivy. Bůh tvoří člověka jako muže a ženu; samota není pro člověka dobrá, je stvořen pro vztahy lásky, jako obraz toho, kdo jej stvořil a kdo je sám čirý Vztah Lásky. Sugestivními obrazy se nám ukazuje dlouhé hledání Adama; mezi všemi tvory se snaží najít toho, kdo by se k němu hodil, kdo by byl jeho životním souputníkem. A nikoho nemůže nalézt; až mu Bůh přivede ženu, kost z jeho kostí a tělo z jeho těla. Když to Adam říká, přímo hmatatelně z oněch slov vyzařuje jásavá radost z toho, že hledal a nalezl. Nalezl to, co mu scházelo, nalezl tu, která se k němu hodí.

Myslím, milí bratři a sestry, že - především na základě našich životních zkušeností - naše vnímání věrné a trvalé manželské lásky nějak osciluje mezi těmito dvěma polohami. Každá svatba je velmi radostná událost, novomanželé jsou šťastní, že se našli, že v sobě navzájem objevili někoho, ke komu se hodí. Jsou šťastní, že nebudou na život sami. Jenomže pak přijde všední den, rutina, těžkosti, nevyhnutelné konflikty, vychladnutí první lásky. Oba dva zjišťují, že to nebude tak růžové, jak si možná na začátku představovali. A začne to být obtížné, někdy až k nevydržení; avšak je zde stále slib, který si oba dali, je zde stále onen Ježíšův imperativ: Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje!

Možná nejlépe a nejstručněji to celé vyjadřuje refrén jedné z nejznámějších písní irské skupiny U2. Její frontman Bono Vox v ní zpívá:

With or without you, with or without you, I can´t live with or without you.

Nemohu žít bez tebe, nemohu žít ani s tebou.

Nechci se teď, milí bratři a sestry, jako kněz žijící v dobrovolně přijatém celibátu stavět povýšeně do role manželského poradce. Ani nechci a nemohu soudit ty z vás, kterým manželství nějak ztroskotalo. Samozřejmě se na tomto místě patří připomenout, že úhelným kamenem trvalosti a věrnosti jakékoli naší lásky je Ježíšova milost, že kvalita našich vztahů se odvíjí od toho, jak žijeme náš vztah s Ním. Jenže to zřejmě všichni už víte.

Myslím však také, že v tomto zápase o manželskou věrnost a trvalou lásku by mohlo velmi pomoci se stále vracet k tomu, o čem jsme slyšeli v prvním čtení. Snažit se zachovat si požehnanou paměť na radost, se kterou jste kdysi do manželství vstupovali. Připomínat si společně radost, že jste jednu chvíli vašeho života potkali někoho, s kým můžete tvořit společenství, s kým sdílíte život. Radost, že nejste sami. A pokud možno si ve vašem společném životě vytvářet momenty, kdy se vám všechny tyto skutečnosti snadno vybaví. Je to velice podobné tomu, když si zachováváme požehnanou paměť na události, v nichž do našeho života v minulosti nějak intenzívně vstoupila Boží láska a péče - a to nás pak vede k větší důvěře a spolehnutí se na Pána pro přítomné chvíle, kdy třeba prožíváme ve víře těžkosti.