5. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Iz 43,16-21

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který (k soudu) vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky;
všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové,
teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi
a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi,
že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti,
abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe,
který bude hlásat mou chválu."



Žl 126 (125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp.: 3
Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem
Odp.
Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,8-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých.
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.



EVANGELIUM Jan 8,1-11

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je.
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat.
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním.
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?"
    Odpověděla: "Nikdo, Pane."
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

 _______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Minulý týden jsem byl v Římě, a v bazilice svatého Petra ve Vatikánu jsem viděl slavnou Pietu – sochu Panny Marie s jejím zemřelým Synem v náručí. Michelangelo Buonarotti, jeden z největších umělců, jaké kdy lidstvo mělo, ji před asi pěti sty lety vytesal do krásného bílého kararského mramoru, a je to jediné jeho dílo, které podepsal. Maria má na hrudi stuhu, na které je nápis, že tuhle sochu udělal Michelangelo. A je to tam už půl tisíciletí – ale vypadá to, jako kdyby to tam Michelangelo vytesal včera, protože mramor je velmi tvrdý a odolný materiál. Pokud se té soše nic nestane, může tam ten nápis být klidně ještě pár tisíc let.

Když něco napíšeme na papír, vydrží to tam kratší dobu – záleží na tom, jestli jsme použili obyčejnou tužku, inkoust nebo fixu; a taky na tom, jak kvalitní je ten papír. Když něco napíšeme křídou na tabuli, stačí mokrá houba, abychom to zase smazali. A když něco napíšeme na displej počítače nebo interaktivní tabule, stačí na smazání pár pohybů myší.

Pán Ježíš dneska píše prstem do písku. Možná jsou to hříchy té ženy. To, co napsal, se může ovšem smazat úplně nejvíc snadno z toho všeho, o čem jsem doteď mluvil – stačí jen jeden pohyb ruky. A i kdyby ho v tu chvíli Ježíš neudělal, tak by to za něj brzo udělal vítr nebo déšť.

A tak taky vypadají před Ježíšem naše hříchy, i kdyby byly hodně vážné. Když jich litujeme, Ježíš je hned smaže, jako by nikdy nebyly.

 

Milí bratři a sestry,

Při pročítání dnešního úryvku Janova evangelia mi spontánně vyvstala v hlavě povídka Karla Čapka Poslední soud, která je součástí jeho známého díla Povídky z jedné kapsy. Vrah Ferdinand Kugler stane po smrti před posledním soudem. Nečekaně jej však nesoudí Bůh, ale lidé, kteří byli soudci i za svého pozemského života.  Hospodin u soudu vystupuje jen jako svědek. Postupně popisuje Kuglerův život: jeho dětství, mládí, první zkušenosti se zločinem; avšak hovoří o tom všem s velkým porozuměním a soucitem:

“Osmý člověk“, řekl Bůh, “kterého Kugler zabil, byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.” “Proč vraždil?” tázal se předseda. “Jako jiní lidé,” odpovídal Bůh; “ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?” “Děkuji,” řekl předseda, “není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?” “Ne,” pravil Kugler lhostejně; neboť teď už mu bylo všechno jedno. “Soud se odebere k poradě,” prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili.

Při poradě jsou pak vrah Kugler a Hospodin spolu chvíli o samotě:

 “Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně. “Protože všechno vím“, odpověděl Bůh. “Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere.“ “A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?” “Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.”         

V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: “Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?”

Ježíš v tichosti píše prstem do písku; možná píše celý příběh oné cizoložné ženy, o které ví všechno - podobně jako věděl všechno o samařské ženě u Jákobovy studny ve čtvrté kapitole Janova evangelia. Farizeové a učitelé Zákona vidí jen její skutek, vidí jen zločin a trest, který je za něj podle Mojžíšova zákona předepsaný. Ježíš by v tuto chvíli docela dobře mohl na otázku Co říkáš ty? začít mluvit podobně, jako Čapkův Svědek s velkým S. Mohl by užaslým učitelům Zákona vyprávět o celém životě té ubohé ženy, třeba o tom (teď je to z mé strany čirá fantazie), jak ve svém manželství strádala, jak k ní byl její manžel krutý a zacházel s ní jako s věcí; a jak proto hledala aspoň trochu lásky někde jinde.

Jenže Ježíš zřejmě ví, že by nic takového v danou chvíli nepomohlo, že by mu možná ani nevěřili. A tak geniálně využívá toho, že všechno ví nejen o té ženě, ale i o všech ostatních přítomných. Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí kamenem první. A toto jeho slovo okamžitě účinkuje, opět podobně jako u Samařanky u studny: Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Všichni postupně odcházejí, hluboce zasaženi Ježíšovým slovem, které každému z nich připomnělo jeho vlastní provinění. Na Mojžíšův zákon už nikdo nemyslí; všichni jsou překvapení náhlým poznáním, že jsou vlastně úplně stejní jako ta žena.

Možná má Karel Čapek pravdu, možná si my lidé opravdu nezasluhujeme jiné spravedlnosti než lidské. Ale náš soud - naštěstí - nebude založen na našich zásluhách ani jen na čisté spravedlnosti. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům říká: Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu. Ačkoliv to tak na první pohled vůbec nemusí vypadat, je to výrok plný radostné naděje. Jednou nás bude soudit Bůh, který je spravedlivý; avšak zároveň vidí, chápe a miluje.  Závěr dnešního úryvku evangelia to dosvědčuje:

Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "