21. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Joz 24, 1-2a. 15-17. 18b

Čtení z knihy Jozue.

   Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
   Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"


Žl 34 (33), 2-3. 16-17. 18-19. 20-21. 22-23 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.
Odp.
Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj.
Odp.
Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena.
Odp.
Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 5, 21-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem.
   Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.
   Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.


EVANGELIUM Jan 6, 60-69

Slova svatého evangelia podle Jana.

 Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?"
   Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí.
   A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce."
   Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?"
   Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."

________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Učedníci na začátku evangelia, když slyšeli, co Ježíš říká o svém Těle a Krvi, to nepochopili, a říkali: To je tvrdá řeč! A já si dovedu představit, že si možná něco podobného myslíte, když Vám třeba maminka něco nedovolí, když vám nekoupí to, co byste moc chtěli, nebo když vám řekne, že máte udělat něco, do čeho se vám nechce. Ale, děti, je tady mezi vámi někdo, kdo by kvůli tomu chtěl nějakou jinou maminku? Doufám, že ne! Doufám, že všichni moc dobře víte, že Vás vaše maminka a tatínek mají rádi, i když vám občas něco nedovolí. A apoštolové na to naštěstí taky přišli.  Věděli, že Ježíš je má rád, a že kdyby ho opustili jenom kvůli něčemu, co říkal a co se jim nelíbilo, tak by vlastně neměli kam jít.

Milí bratři a sestry,

   Slyšíme-li dnešní druhé čtení, nejspíš se spontánně zastavíme u druhé věty: Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán, a budeme zřejmě hned myslet na to, zda tento a podobné výroky svatého Pavla nakonec nevedly v církvi i v naší křesťanské civilizaci k útlaku a podceňování žen. V tom případě bychom ale mohli přeslechnout poselství toho ostatního, co nám Slovo druhého čtení nabízí. Svatý Pavel svoji myšlenku doříká, dotahuje ji do konce: Muži, ať každý z vás miluje svou ženu. A nakonec dodává něco, nad čím se nyní můžeme zamyslet hlouběji:    Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. A ačkoli tato slova platí především pro manželství, lze je ještě více zevšeobecnit, možná takto: Kdo miluje druhé, projevuje tím lásku i sám sobě.

  V prvním přiblížení bychom to mohli jistě chápat skrze všeobecně známou pravdu, že kdo přijímá a má rád svůj vlastní život, kdo sama sebe neodmítá, přijímá a miluje i život druhých- tedy kdo přeje sobě, přeje i druhým. Ale hlavní význam je ještě o kousek hlouběji.

   V prostředí a v kultuře, ve které žijeme, jsme si možná až příliš zvykli na to, že svého štěstí dosáhneme pouze na úkor někoho jiného; že ti druzí jsou konkurenti, soupeři, nad kterými buď zvítězím, nebo s nimi prohraji; takže, mám-li sám sebe rád, musím si prosadit své za každou cenu, jinak nebudu šťastný.

   Logika evangelia je ale úplně opačná: plnosti vlastního života a vlastního štěstí dosáhnu jenom tehdy, když miluji. Nemohu pro sebe a pro své vlastní štěstí udělat víc, než když budu milovat druhého. Právě v tom spočívá tajemství Nejsvětější Trojice, k jejímuž obrazu jsme stvořeni: bytí Otce i Syna je láska; žijí z toho, že Otec miluje Syna a Syn tuto lásku - která je osobou Ducha svatého - Otci vrací. Štěstí a plnost Božího života je v tom, že miluje, že se dává - druhému a zároveň sám sobě.

   V této perspektivě je cesta k lidskému štěstí úplně jiná nežli sebeprosazování za každou cenu. Známé rčení ‚ten nemá rád nikoho než sám sebe‘ tak vlastně nedává smysl: kdo nikoho mimo sebe nemá rád, nemá rád ani sebe; svým egoismem si ruší vlastní štěstí, a to už zde na zemi, nehledě na to, že je ohrožena jeho věčná spása. Svatí, jako třeba Matka Tereza z Kalkaty, jsou přesvědčivým důkazem této pravdy. Žili šťastný a plný život, i když lidsky viděno často velmi tvrdý a nepohodlný – právě proto, že milovali.

20. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Př 9, 1-6

Čtení z knihy Přísloví.

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města:
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!


Žl 34 (33), 2-3. 10-11. 12-13. 14-15 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.
Odp.
Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?
Odp.
Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!
Odp.



2. ČTENÍ Ef 5,15-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.


EVANGELIUM Jan 6, 51-58

Slova svatého evangelia podle Jana.

 
   Ježíš řekl zástupům:
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl:
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."

Slůvko pro děti:

Svatý Pavel píše Efesanům mimo mnoha jiných věcí tohle: Dobře využívejte času. To si můžeme dneska připomenout, protože za chvíli půjde hodně z vás do školy – buď poprvé nebo znovu. O prázdninách se tak trochu předpokládá, že můžeme trochu lenošit a nechat čas plynout, abychom si odpočinuli – ale za dva týdny už prázdniny skončí, a ten čas, který strávíte potom ve škole, je příležitost opravdu poznávat svět a něco se naučit, a je to taky dar od Pána, který je cenný - a proto bychom ho měli dobře využít.

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení zve personifikovaná Moudrost k účasti na hostině, skrze jejíž pokrmy a nápoje se získává moudrost a následně i život. Pojďte, můj pokrm jezte a víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte! Kdo u tohoto stolu jí, získá správné poznání, a to je pak klíčem k plnosti života.

Svatý Pavel ve druhém čtení v listě do Efezu pak vybízí k získání téže moudrosti a rozumnosti proto, že Efezané ‚žijí ve zlých dobách‘ - potřebují tedy správnou orientaci.  V evangeliu se pak poselství obou předcházejících textů dovršuje - kdo je s Ježíšem spojen přijímáním jeho Těla a Krve, bude mít život v plnosti. Ježíš, jako ten, v němž se Boží moudrost naplňuje, zve k hostině, jejímž předobrazem je první čtení - k hostině, kde se získává moudrost a život.

Tyto texty nám mohou přinést útěchu a pokoj do srdce právě v současné době. Jsme na tom dosti podobně jako Efezané. Myslím, že ani nejbytostnější optimista a odpůrce škarohlídského moralizování nemůže nevidět, že jako křesťané to máme v současné společnosti čím dál obtížnější. Jde hlavně o způsob našeho života v nevěřícím prostředí a o věrnost plné pravdě naší víry.  Napětí toho, jak žít jako křesťané v sekulární společnosti se stupňuje, nejednou si v něm můžeme připadat jako cizinci - ale zároveň máme jasný úkol do tohoto světa jít, zvěstovat evangelium, jemuž jsme uvěřili, a ještě navíc tento svět milovat, včetně nepřátel. K tomu všemu cítíme, že našemu svědectví o Ježíši brání těžko schůdná hora předsudků vůči víře a církvi. Aby toho ještě nebylo málo, zdá se, že se čím dál obtížněji dá rozpoznat hranice mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem. Maskovaných podob zla možná přibývá, ale zároveň nám hrozí, že začneme paranoidně vidět zlo i tam, kde není, a naopak začneme být nevšímaví ke střípkům dobra, které bychom neměli přehlédnout. Roste pak pokušení buď radikálně zrušit hranici mezi ‚my‘ a ‚oni‘, ve všem se přizpůsobit a zředit naše křesťanství v jakousi vágní vstřícnost ke všem, bez kategorií dobra a zla - nebo naopak, onu hranici mezi ‚my‘ a ‚oni‘ obehnat ostnatým drátem a v zájmu zachování nevinnosti a integrity naší víry si s těmi venku raději nic nezačínat.  To, které z těchto dvou pokušení na jednotlivé křesťany více doléhá, je pak zřejmě dáno nejvíce mentalitou dotyčného jedince.

Tohle všechno nejsou malé obtíže. Toto napětí jsme ale povolání vydržet, nese s sebou kříž, který musíme nést společně s těmi ostatními, jež jsou na nás vloženy. Ježíš nás však ubezpečuje svojí intimní přítomností, svojí láskou, se kterou se absolutně daruje každému, kdo přistupuje k hostině Jeho těla a krve. A toto napětí ani jinak než ve spojení s Ježíšem, a v síle Ducha svatého unést nedokážeme, jinak by se naše křesťanství stalo ideologií proti ostatním ideologiím, případně by bylo ohroženo zánikem. Ježíšovo jho netlačí a břemeno netíží, napětí našeho křesťanského života v současné době může být snadné ustát - ale jedině s Ním, ne bez Něho.  Jedině pokud budeme s Ním spojeni, ve Slově a v Eucharistii, budeme mít moudrost a život, budeme mít správnou orientaci i v obtížných časech. 

19. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ 1 Král 19, 4-8

Čtení z první knihy Královské.

Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul.
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.


Žl 34 (33), 2-3. 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav.
Odp.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech.
Odp.
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 4, 30-5, 2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení.
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.


EVANGELIUM Jan 6, 41-51

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?"
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Svatý Pavel ve druhém čtení říká Efesanům, aby se spolu nehádali, aby se na druhého nehněvali, a když už, tak aby si odpouštěli - a spoustu dalšího. Ale kdyby jim to říkal jenom tak, že se to musí, nebo že to po nás Pán Bůh chce, tak by to těm Efezským asi moc nešlo - a nešlo by to ani nám. Jenže svatý Pavel říká ještě dost důležitou věc: je to Bůh, který nás miluje jako první, který nám první odpustil, a který nám dává dar Ducha svatého. Proto taky můžeme žít tak, jak svatý Pavel říká.

Milí bratři a sestry,

   Můžeme se v rámci dnešní homilie zaměřit na Eliášův příběh v prvním čtení. Chléb, který mu přinesl anděl, je v kontextu dnešních čtení předobrazem daru Eucharistie, o kterém Ježíš mluví v evangeliu. Právě proto bychom ale prvnímu čtení nemuseli věnovat až tak velkou pozornost, s tím, že to podstatné teprve přijde - což by byla škoda.

   Eliáš utíká na poušť před královnou Jezabel, která ho chce zabít, protože předtím na hoře Karmel zničil kult boha Baala. Utíká ale do slepé uličky - chce si zachránit život, ale zároveň se nachází na poušti, v místě, které je samo životu nepřátelské. Eliáš je v situaci, která je zoufalá. Je úplně v koncích, je v problému, který nemá řešení. V této bezvýchodnosti volá k Hospodinu: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Toto volání je modlitba, a to modlitba snad neupřímnější, jaká může existovat; prýštící z nejhlubších hlubin srdce, velmi podobná například zoufalému volání Joba. Eliáš si před Hospodinem na nic nehraje, nic neskrývá. Zcela otevřeně říká, že už má všeho po krk, že by chtěl zemřít, že jeho prorocká služba je nad jeho síly. A zároveň s velkou pokorou vyznává, že není lepší než jeho otcové, že je stejně slabý a hříšný jako ostatní lidé.

   Jeho následný spánek je pak výrazem naprostého vyčerpání, touhy aspoň na chvíli uniknout; možná i jakýmsi náznakem smrti, po které prorok v tu chvíli touží. Zároveň to můžeme ale vnímat i jako jakousi pomlku v příběhu, chvíli, ve které čekáme Boží odpověď.

   Hospodin - naštěstí - prorokovo přání zemřít nevyslyší. Vidíme v tu chvíli jasně, že on není Bohem smrti, ale života. Hospodin se Eliáše prostřednictvím anděla dotkne a pak mu dá pokrm, který ho naplní silou daleko převyšující to, čeho by byl schopen jen sám ze sebe. Stačí si jen připomenout nepoměr mezi pouhým jedním dnem cesty na poušti, který Eliáš byl svou vlastní silou schopen ujít, a oněmi čtyřiceti dny (což je symbolické číslo plnosti), po které putoval v síle chleba doneseného andělem. Bez něho by to nezvládl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá."

   Možná je to celkem banální sdělení; ale je v něm důležitá jedna skutečnost. Eliáš se ve svém smutku a vyčerpání neuzavře, nepropadá sebelítosti. A když se obrací na Hospodina, nic mu nevyčítá, neptá se stále dokola, proč to Všemohoucí dopustil, proč že mu svým povoláním zkomplikoval život. Prostě si před Hospodinem vylévá srdce; stručně, upřímně, s velkou pravdivostí a pokorou říká Bohu, jak se uvnitř skutečně cítí. A zejména - nechce situaci řešit sám, nechce si svůj život brát do vlastních rukou - ani v nejmenším nemyslí na to, že by si třeba život sám vzal, i když je pro něj v tu chvíli těžkým břemenem. Žije i teď v úplném společenství s Hospodinem a pod jeho vládou; je vůči Bohu úplně otevřený, čeká řešení pouze od něho. A právě v této důvěře a otevřenosti se pak Hospodin může projevit jako ten, který zachraňuje, který dává život.

18. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Ex 16, 2-4. 12-15
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
   Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne.
   Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh."
   Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je.
   Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."

Žl 78 (77), 3+4bc. 23-24. 25+54 Odp.: 24b
Odp.: Hospodin jim dal nebesky pokrm.
Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc.
Odp.
Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm.
Odp.
Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 4, 17. 20-24
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři a sestry!
    Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.
    Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.

EVANGELIUM Jan 6, 24-35

     Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?" 

Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí."
    Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."
    Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
_____________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Jaký chléb má Ježíš na mysli? Děti, které byly letos u prvního svatého přijímání, to jistě vědí. Je to Eucharistie. Co by se stalo, kdybychom třeba čtrnáct dní nejedli? Byli bychom slabí, nic bychom nemohli dělat, a brzo bychom asi zemřeli. Kdybychom nepřijímali Eucharistii, něco podobného by se stalo s naším duchovním životem, s naší láskou k Bohu a ke druhým lidem. Skomírala by a postupně by úplně zanikla.

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení Bůh zve svůj národ do svobody, avšak lid za ní musí zaplatit ztrátou pohodlí, ba dokonce tím, že se ocitne na hraně přežití. Poušť, situace krize, dává Izraeli poznat, co je v hloubi jejich srdce - Bůh je zkouší, ale ne proto, že by On neviděl do lidského srdce, zkouší je, aby poznali sami sebe. V hraniční situaci se projevuje to, co by se v Egyptě, v relativní zajištěnosti a klidu, neprojevilo. Tam ještě lid Izraele velmi po svobodě toužil a ochotně Boží plán přijal. Nyní, na poušti, Izraelité vůči tomuto Božímu plánu přivést je ke svobodě reptají. Zjišťují, jak jsou závislí na zaběhaných životních jistotách. Naštěstí se návrat do Egypta nekoná, protože Bůh si nenechá postojem Izraele svůj plán spásy zkazit.

Ježíš činí něco velmi podobného v evangeliu: Nekompromisně pravdivě odkryje lidem skutečnou motivaci jejich srdce. Říká jim, že vlastně nehledají Boha a Jeho království, pro které byl Ježíš poslán, ale obyčejné hmotné dobro, něco, co slouží zajištění vezdejšího života.  A pak je v tomto bodě vyzývá k obrácení Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu.

Věřím, milí bratři a sestry, že máte podobnou zkušenost i Vy. Ve chvílích, kdy se člověku zdá, že je na poměrně vysokém stupni svatosti, dobře se modlí a jistě to má i jinak u Pána dobré, jsou mu nekompromisně odhaleny jeho pravé motivace.  Může se jednat - a to hrozí nám kněžím - o popularitu a uznání mezi věřícími. Můžeme také zjistit, že naše modlitba sestává pouze z proseb o časná dobra, nejčastěji o štěstí, zdraví a úspěch nás nebo našich nejbližších. Může se jednat i o velmi subtilní a zdánlivě naprosto dobré a svaté věci, jako je potřeba bezpečí a spočinutí v našem rozbitém a agresivním světě. Nic proti tomu všemu, snad s výjimkou oné popularity, ale není to autentické hledání Boha pro Něho samého, není to snaha spočinout v Jeho lásce za všech okolností, když se nám daří dobře, i když se nám daří zle. A tato iluze vlastní dokonalosti se hroutí jako domeček z karet právě ve chvílích, kdy Bůh naší modlitbu nevyslyší, nebo když se nám přihodí něco, co jsme nečekali, nechtěli, a co je k neunesení.Ve chvílích, kdy to se štěstím, zdravím a úspěchem nás či našich blízkých není nejlepší. Ve chvílích, kdy se nám Bůh zdá daleko a spočinutí a bezpečí vůbec nepociťujeme.

V těchto chvílích jde o všechno. Člověk ztrácí iluze o sobě, vidí nemohoucnost svého srdce, svoji nedokonalost v lásce, svoje sobectví, to, že - slovy svatého Pavla z druhého čtení - vlastně žije jako pohan, i ve vztahu k Bohu. Klade si otázky po Boží dobrotě i samotné Boží existenci. Může i reptat, protože někdy je jeho situace k neunesení. Ale-protože se v tuto chvíli ocitá na poušti, a Bůh to vidí- člověku je poslána mana, není ponechán zahynutí či pokušení vrátit se do otroctví. Bůh dává člověku útěchu, byť velmi dobře dávkovanou - tak, aby se na ní člověk nestal závislým, ale aby v její síle přežil putování. A pokud v těchto situacích vydržíme, budeme na naší společné cestě do Jeho lásky znovu o velký krok dál.

17. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ 2 Král 4, 42-44

Čtení z druhé knihy Královské.

   Nějaký člověk přišel z Bál Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži (Elizeovi) chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl (svému služebníku): "Dej to lidem, ať se najedí!" Služebník mu odpověděl: "jak mám tohle dát stovce lidí?"
   Elizeus řekl: "Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst, a ještě zbude." Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova.


Žl 145 (144), 10-11. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16 

Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají; všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 4, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.
    Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.

EVANGELIUM Jan 6, 1-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky.
    Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.
    Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo."
    Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc.
    Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!"
    Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.

Slůvko pro děti:

Milé děti,

dneska znovu vidíme, jak Pán Ježíš umí z malých věcí dělat velké: na začátku je nějaký malý kluk, který má trošku jídla (ty ječné chleby vypadaly jako placky a jeden byl na váhu mnohem menší než chléb, který si dnes koupíme v obchodě). Na konci se nají spousta lidí a ještě zbude. Jenže to Pán Ježíš může udělat jenom pod jednou podmínkou – že to málo, co máme, si nenecháme pro sebe, ale dáme mu to.

Milí bratři a sestry,

   Dnešní evangelium o rozmnožení chleba není pouze popisem zázraku. Dvě místa v něm jasně odkazují k tomu, že je to předobraz daru Eucharistie; je to jednak uvozující věta Bylo krátce před velikonočními svátky a poté také gesto, které Ježíš nad chlebem koná: vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím.

   Něco velmi podobného se stane za chvilku: děti – nebo někdo jiný – přinesou k oltáři několik oplatek bílého chleba a trošku vína, a po slovech proměňování se z nich stane pokrm pro život věčný. My dáváme to maličko, co máme – jako onen chlapec v evangeliu – a Ježíš to svou mocí proměňuje v něco nekonečně většího – totiž v sebe sama. A poté to proměněné rozdává, abychom žili.

   Abychom dobře pochopili poselství dnešního evangelia, je důležité si připomenout, co má celé shromáždění konat, když se nesou k oltáři dary chleba a vína. Měli bychom v tu chvíli zároveň na obětní misku v duchu vložit všechno, co neseme v srdci: všechny naše radosti i starosti, všechno dobré, co jsme vykonali, i to, co se nám nepodařilo; to nač právě myslíme, to, čeho se obáváme, a vůbec úplně všechno: nic není pro Pána příliš malé nebo příliš málo vznešené.

   Není to maličkost, u které bychom si mohli říci, že když zrovna zapomeneme, nic se nestane. Takové odevzdání je vrcholně důležité. Když si všechny tyto věci necháme pro sebe, zůstanou takové, jací jsme my: malé a pouze lidské, přesně takové, jak je na začátku vidí apoštol Ondřej: je tu sice jeden chlapec, a něco málo k jídlu má, ale co je to pro tolik lidí? Je to úplně stejné jako s chlebem a vínem: kdybychom je nepřinesli a nedarovali, zůstanou tím, čím jsou – pšeničnou oplatkou a troškou přírodního vína. A tak by to bylo se vším, co bychom Ježíši nepřinesli a neobětovali - ať už proto, že nechceme, že se bojíme, nebo že si myslíme, že něco takového by přece Pán nepřijal. Naše láska by byla nedokonalá; naše neodevzdané starosti by nám mohly přerůst přes hlavu a uvést nás do zoufalství, neboť bychom s nimi zůstali sami.

   Když ale toto vše Ježíši darujeme, spolu s dary chleba a vína, stává se to v jistém smyslu Eucharistií. Ježíš do toho všeho vstupuje a je v tom skutečně přítomen. A silou své božské lásky to přetváří: všechno zlo ničí a z malého dobra dělá nekonečně velké. Všechno proměňuje ve zdroj života - pro nás, pro naše blízké i pro celý svět.

16. neděle v mezidobí B 2012

1. ČTENÍ Jer 23, 1-6
Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    "Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu" - praví Hospodin.
   Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: "Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků" - praví Hospodin. "Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se.
   Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí" - praví Hospodin.
   "Hle, blíží se dni - praví Hospodin kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí.
    To je jméno, kterým ho budou nazývat: 'Hospodin je naše spravedlnost'."


Žl 23 (22), 1-3a. 3b-4. 5. 6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 2, 13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví.
    Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila - když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství.
    A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu.


EVANGELIUM Mk 6, 30-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst.
    Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi.
    Když ( Ježíš ) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Základním tématem dnešních liturgických čtení je obraz Boha jako pastýře. Příliš se nám, současným lidem, nelíbí. Nechceme být tupé stádo, žárlivě si střežíme naši individualitu a  směřování svého života, chceme si hledat pastvu-tedy život-pokud možno nezávisle a nenechat se nikým do ničeho manipulovat. Často je tomu tak oprávněně, na základě špatné zkušenosti s druhými lidmi, kteří bolestně zklamali naši důvěru.

Chtěl bych se proto nyní blíže zamyslet nad dnešním žalmem, neboť pohled starozákonního žalmisty je naprosto opačný než pohled postmoderního člověka. Nechme se jím oslovit, podívejme se na věci z jeho perspektivy.

Pro autora žalmu 23 znamená Boží vedení jistou cestu k životu. Nedokáže si představit nezávislost na Bohu - ví, že by byl nejen vysílený a skleslý, jako onen zástup z evangelia, ale že by život ztratil zcela. Boží vedení, Boží pastva mu dává všechno potřebné pro život, dává jistotu  a útěchu jeho duši. Kdyby se vydal na cestu sám, upadl by brzo do nedostatku a jeho duše by trpěla, trhána vnitřními rozpory a různým protichůdným tíhnutím.

Autor žalmu také ví, že Bůh ho vede cestou, která končí na správném místě. Neznamená to, že je to vždycky idyla. I když Bůh vodí po správných cestách, občas se může vyskytnout temnota rokle, kde člověk nevidí na cestu a bojí se toho, co na něj doléhá. Avšak pokud je Bůh přítomen i v této temnotě, pak se člověk nemusí bát jít dál ani za těchto okolností.

Nejparadoxnějším a pro nás nejnepochopitelnějším tvrzením žalmu jsou zřejmě slova o kyji a holi. Jak může být útěchou úder nějakým nástrojem, který nás někam násilím vrací? Žalmista to však přesně takto vnímá: je si vědom, že občas potřebuje být vrácen na správnou cestu, třeba i mírným násilím-opět v logice toho, že kdyby jej pastýř nechal být, zaběhne se a zemře.

Závěrečný obraz hostiny a Hospodinova domu odkazují na cíl cesty toho, kdo se nechal Bohem vést. Je to život v Boží přítomnosti, život navěky. Bůh jako Pastýř vede své stádo cestou k životu. Důvěra v tuto skutečnost je předpokladem toho, abychom se rozhodli se nechat vést. Stojí vždy na začátku cesty a pak na každém jejím kroku. Máme vlastně jen dvě možnosti-buď zcela důvěřovat, že putování pod Božím vedením opravdu vede k plnosti života a lásky, domů, tam, kam nakonec touží každá lidská duše. Nebo nedůvěřovat, a v tom případě nezbývá než vydat se na cestu sami.

15. neděle v mezidobí B 2012

1. ČTENÍ Am 7, 12-15

Čtení z knihy proroka Amosa.

 
    Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: "Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám."
   Amos odpověděl Amasjáhovi: "Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!"


Žl 85 ( 84 ), 9ab + 10. 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách
Odp.


2. ČTENÍ Ef 1, 3-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

    Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.
    Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti.


EVANGELIUM Mk 6, 7-13

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.
    Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.
    Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim."
    Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Jako minulou neděli, i dnes je v prvním čtení řeč o povolání proroka. Kněz Amasjáh považuje nepohodlného proroka Amose za jednoho z těch, kteří se prorokováním živí: Seber se a odejdi do Judska, tam se živ a tam prorokuj. Jenže Amos ho vyvádí z omylu: Nebyl jsem prorok ani učedník proroka, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní.Hospodin mne vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu. Amos není prorokem vlastní volbou, nikdy by si něco takového nevybral. Člověk, který je pastýřem a pěstitelem stromů, asi nemá povahu na to, aby mu neustále šlo o život, protože říká nepohodlné věci. Jeho prorokování není něco, co by ho bavilo nebo mu přinášelo slušné živobytí, nebo něco, co dělá, protože se tomu vyučil a má k tomu předpoklady. Hospodin mne vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj.

Tento starozákonní příběh o povolání proroka - a není výjimečný, spíš typický - nás může vyděsit. Jako by si nevyzpytatelný Hospodin vybral nevinnou oběť, která žije slušný a poklidný život, a zničehonic ji bez předchozího varování a školení vrhne do něčeho, co jí přinese minimálně problémy a v horším případě smrt.  A jistě nám může v tuto chvíli vytanout na mysl i potlačovaná obava z toho, že by se něco podobného mohlo stát nám - že by tento nevyzpytatelný Bůh mohl vtrhnout do našeho klidného a spořádaného života, do toho, čím jsme, a na co jsme si zvykli, a obrátit to vzhůru nohama.

Jenže v novozákonní perspektivě se naštěstí pohled na věci zcela mění, nebo spíše projasňuje a vysvětluje. U sv. Pavla se stává naprosto zřejmým, že Bůh není nevyzpytatelný a povolání neznamená odcizení člověka sobě samému, nucení do něčeho, čím není a na co nemá. Naopak, souvisí s nalezením pravé a nejhlubší identity každého člověka, nezávislé na tom, co zrovna děláme nebo jaký obor jsme vystudovali. Ještě před stvořením světa si nás vyvolil, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. Přijmeme-li tato slova jako nejhlubší pravdu o každém jednotlivém z nás, pravdu o tom, že jsme skrze Krista Boží milované děti, objevíme sebe sama, a pak už se nemusíme bát, co že to Bůh s námi vlastně zamýšlí.

Věc samozřejmě není tak jednoduchá- nalézání této naší pravé totožnosti je otázkou víry a dlouhého hledání. Není to proces nikdy uzavřený, ani tehdy, jestliže jsme již nějaké konkrétní povolání v církvi přijali. Často může toto hledání sebe sama před Boží tváří procházet vážnými pochybnostmi a utrpením. Ale skutečnost, že jsme milovaní Boží synové a dcery, je zcela nezávislá na tom, jak se momentálně cítíme, a toto vědomí nám dodává ve všech zkouškách a pochybnostech sílu dál jít a hledat.