Zítra oslavíme při obou mších svatých v kapli v Kohoutovicích 117.výročí jejího posvěcení. 

V Žebětíně bude formulář z 27. neděle v mezidobí, kázání z ročního cyklu C zde

 

Slavnost 117. výročí posvěcení kaple Svaté rodiny 2025

 

1. čtení: Ez 47, 1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiele. 

Potom mě (anděl) zavedl zpět ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.

 

Žalm 46:

Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.

Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího,

Bůh je v jeho středu, nepohne se, od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Národy se bouřily, říše se bortily; tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula.

S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země.

 Zamezuje války až po samé hranice světa, láme luky, přeráží oštěpy, a štíty pálí ohněm.

 Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh, převyšuji národy, převyšuji svět.

 S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

 

2. čtení: Ef 2,19-22

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům.

Bratři a sestry! Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

 

 Evangelium: Jn 4,19 -24

Slova svatého evangelia podle Jana.

Samařská žena řekla Ježíšovi: „Pane, vidím, že jsi prorok! Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

__________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes slavíme v naší kapli výročí jejího posvěcení, a tak se vás ptám: Proč sem vlastně v neděli chodíme?  

Kdybychom sem chodili jenom proto, že se to musí, bylo by to málo a strašně by nás to nebavilo… A asi sem nechodíme jenom proto, že se nám tady líbí, nebo že hezky zpívají na kůru – kvůli tomu byste taky asi v neděli ráno nevstali. Chodíme sem hlavně proto, že se setkáváme s Pánem Ježíšem a on nám dává milost, abychom rostli ve víře a lásce.

 

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení z knihy proroka Ezechiele jsme slyšeli o prameni, tryskajícím z jeruzalémského chrámu. Je to symbolické propojení dvou skutečností: uzdravující a životodárné moci vody (ve starém Izraeli bylo toto vědomí mnohem silnější než v našem klimatu a kultuře; nemáme u nás poušť a nemusíme pro vodu chodit daleko do studny) a na druhé straně  chrámu, jako místa přebývání Hospodinovy slávy. Všechen život pochází od Hospodina; a protože Bůh Izraele přebývá na zemi na jednom konkrétním místě - ve velesvatyni jeruzalémského chrámu - je toto místo výsostné Boží přítomnosti - šekíná -  pramenem života. Hospodinovo požehnání se šíří z určitého přesně daného geografického bodu - v textu je tato představa ještě zesílena jmenováním světových stran. Tento bod je jakýsi koncentrát přítomnosti Boha Izraele mezi svým lidem.

Toto téma nacházíme i v evangeliu, při rozhovoru Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Samařané byli pravověrnými Židy považování za odpadlíky zejména proto, že za ono místo výsostné Boží přítomnosti nepovažovali jeruzalémský chrám, ale chrám na hoře Gerizím u Sichemu, dnešního Nábulusu. Proto se také žena zpočátku diví, že s ní Žid vůbec chce mluvit; a pak - protože v něm poznává proroka, tedy autoritu - se s ním pouští do rozhovoru právě na toto téma:  Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ A Ježíš jí odpovídá: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě.

Nastává čas, kdy šekíná, Boží přítomnost, nebude již vázána na jedno konkrétní místo. Místem Boží přítomnosti se stává celý svět a zejména lidská osoba, protože Bůh se do tohoto světa vtělil v osobě Krista. Chrámem se stává osoba Krista. V člověku, ne už na nějakém místě, přebývá Bůh. Text listu apoštola Pavla Efezanům už je jen rozvedením této úvahy. Křesťané jsou skrze své spojení s Kristem naplněni přítomností Ducha svatého, stávají se z nich chrámy, nebo spíše stavební kameny nového chrámu, těla církve, společenství všech křesťanů s Kristem jako hlavou.

Plyne z toho jedna zásadní skutečnost. Týká se toho, co zpravidla nazýváme ‚posvátností´ míst, důležitých pro naše křesťanství - jako jsou například Jeruzalém, Řím nebo Lurdy. O takovém místě můžeme také říci, že je ‚promodlené‘, že se tam Bůh projevuje ‚zvláštním způsobem‘. Jistě tomu tak je, ale měli bychom být opatrní, abychom tuto posvátnost místa nechápali starozákonně, jako by se Bůh vyskytoval či projevoval na určitém místě a nikoli jinde. Posvátnost těchto míst pochází z posvátnosti Boží přítomnosti v osobě Krista přítomného v Eucharistii, v Písmu svatém a v každém člověku, který na toto místo přichází. Eucharistie slavená slavena v bazilice svatého Petra ve Vatikánu je úplně tatáž, jako Eucharistie slavená v této naší celkem malé kapli nebo třeba i na stole v panelákovém bytě. A křesťanská posvátná místa, jako třeba Lurdy nebo Fatima, mají opět svůj počátek v posvátném příběhu živých osob - svaté Bernadetty Soubirousové nebo sourozenců Martových a Lucie dos Santos. Křesťanská posvátnost místa má vždy základ v posvátnosti osoby - Krista a těch, kteří jsou v Kristu.

Hezkou ilustrací přednosti osoby před místem jsou například první křesťanské kostely v Římě - baziliky, které byly původně zastřešeným tržištěm kombinovaným s místem, kde se konaly veřejné soudy.  Byly vybrány proto, že mohly pojmout shromáždění lidí – což u starých pohanských chrámů, zasvěcených třeba Jupiterovi či Venuši možné nebylo; ty měly jen malý vnitřní prostor se sochou božstva uvnitř. Nyní už nehraje roli socha božstva, ale živí lidé, kteří se uvnitř chrámu scházejí, a Kristus, který je tam přítomen.

Tato naše kaple, která dnes slaví výročí svého posvěcení, není vůbec monumentální, a ani se zde zřejmě za oněch 117 let její existence neodehrál žádný mimořádný zázrak či zjevení. Ale kolem ní žije naše společenství, my, kteří zde tvoříme živý chrám v Kristu a klaníme se Otci v Duchu a v pravdě. Kéž tedy dokážeme přinášet našim blízkým a lidem v našem okolí  onu živou vodu, kterou na tomhle skromném místě čerpáme.