Matky Boží, Panny Marie 2025

 

1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

    Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám."




Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Gal 4, 4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
    Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.




EVANGELIUM Lk 2, 16-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

_______________________________________________________

 Slůvko pro děti:

Milé děti,

Vyobrazení Panny Marie s Ježíškem je spousta. Na některých se Maria tváří hodně vážně; ale já  mám moc rád tuhle východní ikonu; která visí přímo v městě Betlémě v chrámu Božího narození. Ježíšova maminka má na ní vlídnou tvář a krásný úsměv.

V prvním čtení je kousek z takzvaného árónského požehnání - Bůh má k svému lidu obrátit svou tvář. Díky Marii se toho dočkali všichni lidé - Boží tvář vidíme ve tváři Ježíše. Když poznáváme Ježíšův život, jeho učení a jeho lásku k lidem, vidíme, jaký je Bůh.

 

Milí bratři a sestry,

Árónské požehnání z prvního čtení je zároveň svým způsobem proroctví:  Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Zaslibuje se v něm, že jednou Hospodin opravdu ukáže lidem svou tvář. A první, kteří ji opravdu spatří - mimo Marie a Josefa, jsou betlémští pastýři: Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno.                                                                                                                                                    Tvář je nositelem identity člověka, podle tváře druhého člověka poznáme, tváří v tvář vedeme s druhým dialog. Máme doma fotografie tváří našich blízkých, kteří již s námi nejsou, a tím s nimi jistým způsobem znovu navazujeme kontakt a obnovujeme si vzpomínku na ně. Pro filozofický termín osoba, který byl klíčový pro definování trojiční víry církve, se v řečtině používá podstatné jméno pros-ópon - tedy to, co máme před očima, nač právě hledíme tváří v tvář. Pastýři vidí tvář malého děťátka a svědčí o tom, co jim bylo o tom dítěti pověděno andělem - že je to Spasitel, Kristus Pán. Právě viděli Boží tvář - a tedy vlastní Boží identitu, viděli Boha, jaký je. Toto zjevení Boží tváře přináší celé zemi pokoj - právě tak, jak se říká v árónském požehnání a jak to pastýřům zvěstuje svým chvalozpěvem množství nebeských zástupů: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.  

Dnes si připomínáme požehnané Mariino mateřství, neboť skrze ně, skrze její svobodný souhlas, nám bylo dáno uvidět Boží tvář. Maria se stala Branou nebes, neboť nám zjednala přístup ke dříve neuchopitelnému a nedostupnému tajemství Boha. Od ní Bůh přijal své lidské tělo a svoji lidskou tvář.

A ještě jedno místo v dnešním evangeliu je důležité - to o Mariině rozjímavém postoji ke skutečnosti. Oslavený Ježíš je nyní se svým tělem a se svou tváří u Otce. Nemůžeme již vidět Boží tvář tak bezprostředně, ve tváři Ježíšově - jako pastýři, jako Maria s Josefem, nebo později všichni ti, s nimiž se během svého veřejného působení Ježíš setkal. Ale můžeme ji vidět jiným způsobem - ve tváři každého druhého člověka, v událostech našeho životního příběhu, v úžasu nad krásou stvoření. Jen je třeba mít Mariino kontemplativní vidění věcí, jako ona máme vše uchovávat v srdci a rozjímat o tom. 

 

Svátek Svaté rodiny C 2024

1. ČTENÍ Sir 3,3-7.14-17a(řec.2-6.12-14)

Čteni z knihy Sirachovcovy.

Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, smiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
   Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku.
   Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jim, když ty jsi v plné sile. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.



Žl 128(127),1-2.3.4-5 Odp.: 1 

Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,12-21

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ni mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu. 

EVANGELIUM Lk 2,41-52

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho.
   Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“
   Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“
   Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.
   Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

Ve druhém čtení z listu svatého Pavla do města Kolos se píše o jakýchsi ‚pravidlech hry‘ pro rodinný život. Něco z toho se nám moc nemusí líbit - divně nám zní třeba to, že se tam říká o podřízenosti ženy muži. Vždyť my v našem jednadvacátém století počítáme s tím, že muž a žena mají stejnou lidskou důstojnost a stejný rozum; a když se má v rodině něco udělat nebo rozhodnout, tak se na tom nějak musí umět spolu domluvit - a ne, že mamka udělá vždycky poslušně to, co jí řekne taťka, ať je to, co je to.

Je samozřejmě potřeba vědět, že svatý Pavel to psal opravdu v jiné době a že jsme za ta staletí ledacos pochopili víc do hloubky. Ale to opravdu důležité, to, co chce Pavel nejvíc zdůraznit, se od jeho doby vůbec nezměnilo a bude to platit vždycky: A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.

 

Milí bratři a sestry,

Velkou část přípravy na tuto promluvu jsem strávil hledáním různých vyobrazení Svaté rodiny v západním křesťanském umění přibližně od středověku výš. Prohlédl jsem si na světové síti mnoho různých obrazů, kreseb a rytin – a každé to vyobrazení by se tak nebo onak dalo zařadit k jednomu ze dvou různých typů:

První typ by se dal nazvat třeba Nazaretský domov: Svatý Josef v dílně koná svou tesařskou práci, Ježíš jako již odrostlejší chlapec mu pomáhá a Maria někde stranou mlčky a se sklopeným zrakem přede na kolovrátku nebo tká na tkalcovském stavu. Tento typ se vyskytuje v křesťanské ikonografii již od středověku; na několika obrazech jej využil i Rembrandt van Rijn, když vložil Svatou rodinu do kulis připomínajících dobový vlámský měšťanský dům, s tesařskými nástroji pověšenými na zdech - Ježíšek je tu ale ještě příliš malý na to, aby mohl Josefovi pomáhat. Nejvíc se ale tento způsob zpodobení Svaté rodiny zřejmě rozšířil v devatenáctém století - všichni jsme asi viděli ony barvotiskové obrázky, určitě hodně ovlivněné romantismem. Je to obraz zabydlenosti v běžném životě, obraz rodinné stability a řádu, vlastně svým způsobem ilustrace dnešního prvního i druhého čtení. Takhle to má vypadat! řekli by možná bojovníci za takzvanou tradiční rodinu. Vidíme tu jasné rozdělení rolí; otec je živitel, matka ochránkyně domácího krbu a tvůrkyně prostředí domova. A s poslušným a přičinlivým synkem je rodinná idyla kompletní.

Jenže v západním křesťanském umění je častější ten druhý typ, v němž je svatá rodina zobrazena naopak ve stavu nezabydlenosti, jako poutníci - buď ve svém provizorním domově v betlémské jeskyni, nebo vyloženě na cestě - pod širým nebem, v sandálech, někdy s oslíkem, který veze Marii a Ježíška. Velice častý název takových obrazů, kreseb nebo rytin v období renesance a baroka je Odpočinek na cestě do Egypta.

V Novém Zákoně můžeme k onomu prvnímu způsobu vyobrazení najít snad jen jediné místo, a to na konci dnešního úryvku evangelia: Ježíš se po epizodě v jeruzalémském chrámu s Josefem a Marií vrátil do Nazareta a poslouchal je. Onen druhý způsob vyobrazení Svaté rodiny jako poutníků je však v Novém Zákoně vykreslen mnohem podrobněji. Těhotná Maria putuje nějakých sto dvacet kilometrů z Nazareta do Ain Karim za Alžbětou. Josef s Marií a ještě nenarozeným Ježíšem pak přibližně stejně daleko do Betléma na sčítání lidu. Čtyřicet dní po Ježíšově narození putují do Jeruzalémského chrámu představit svého prvorozeného syna Hospodinu. Pak musí uprchnout do Egypta; po Herodově smrti jdou zpátky domů. A i v dnešním evangeliu je nacházíme jako poutníky. Maria s Josefem jsou tu zpodobeni v neustálém pohybu, v neustálém zoufalém hledání syna, který se jim ztratil.

Troufám si říci, milí bratři a sestry, že obraz Svaté rodiny jako poutníků je pro nás mnohem víc oslovující, mnohem dynamičtější a mnohem víc odpovídající skutečnému životu, než onen idylický obraz nazaretské domácnosti. Je nám mnohem bližší, i kdybychom s rodinou třeba prožili celý život na jednom místě, v jednom domě nebo bytě. Uvědomujeme si, že rodina jsou ti, se kterými putujeme tímto životem k věčnosti. Jsou to ti, s nimiž se píše příběh našeho života. Nejsme osamělí poutníci, kráčíme ruku v ruce s ostatními ve společenství. Toto společenství se vyvíjí – někteří se k nám při zrození přidají, někteří nás opustí, protože došli do cíle života dříve. Občas se někdo vzdálí jako marnotratný syn; a my se modlíme za jeho návrat a trpělivě čekáme, že přece jen časem zjistí, že doma je doma. Na cestě nás čekají mnohá úskalí, jímž musíme čelit a pouť nevzdávat.

To, co je však nejdůležitější, je Ježíš, který je při všech těchto putováních Svaté rodiny přítomný. Na začátku sice teprve v Mariině lůně; avšak stále je tam, stále putuje s Josefem a Marií. Naše společné putování v rodinách je mnohdy putováním ve tmě a mlze, kdy nevidíme cíl a můžeme si snadno splést cestu a zabloudit. Ježíšova stálá přítomnost na této cestě s námi je však pevný bod, jasná orientace – a radostná jistota, že s ním určitě dojdeme do cíle.

 

Slavnost Narození Páně, ve dne - 2024

1. ČTENÍ  Iz 52,7-10 

Čtení z knihy proroka Izajáše.

 

Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

 

 

 

ŽALM 98

 

Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

 

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. 

Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene. 

Odp.

Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost.  Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu. 

Odp.

Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. 

Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte! 

Odp.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, 

za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!

Odp.

 

 

     2. ČTENÍ  Žid 1,1-6

 

Čtení z listu Židům.

 

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

 

 

EVANGELIUM Jan 1,1-18

 

Začátek evangelia podle Jana.

 

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V Janově evangeliu se často hovoří o světle: třeba že svítí v temnotách a tma ho nepohltila. Nebo že bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka. A právě teď máme kolem sebe hodně světel, i když v tomto ročním období venku moc světla ze sluníčka není: měli jsme adventní věnec, na kterém postupně přibývaly hořící svíčky; teď nám doma třeba svítí stromeček, nebo je svítící vánoční výzdoba v ulicích.

To slovo světlo ale používáme i v trochu jiném významu. Když ve škole něco nechápete, tak vám to paní učitelka musí vysvětlit. A světlo nám připomíná třeba i věta Už je mi to jasné nebo Už se mi rozsvítilo v hlavě (tedy že už jsem něco pochopil).

Na konci dnešního úryvku evangelia je věta o tom, že Bůh Syn, který přišel mezi nás, nám podal zprávu o Otci. Doslova bychom to mohli přeložit takto: Ježíš nám vysvětlil, kdo je Otec. Když se tedy na Ježíše díváme, je nám jasné, jaký je Bůh.

 

Milí bratři a sestry,

Včera v noci jsme rozjímali nad scénou narození v Betlémě: Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí. Dnes jsme zase slyšeli prolog evangelia podle Jana: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Tato slova čteme v liturgii o každém Štědrém večeru a na každý Boží hod vánoční, mnohokrát jsme je již promeditovali. Ale přesto je to celé stále znovu vlastně překvapivé a nečekané. Betlémské děťátko je Bůh, který se stal závislým na péči a lásce člověka. Bůh, který je bezmocný; Bůh, jenž se vydává nám lidem do rukou. A ještě navíc se rodí do situace, kdy jeho nový a křehký život stále visí na vlásku.

Kdyby jej Maria nezavinula do plének a nepoložila do jeslí, nejspíš by to útlé novorozené miminko v chladné jeskyni brzy zemřelo podchlazením. Kdyby jej Maria z nějakého důvodu nemohla kojit, zemřelo by hlady. Kdyby Svatá rodina včas neuprchla do Egypta, maličký Ježíš by skončil stejně jako ostatní betlémské děti jeho věku.

Dogmatičtí teologové by jistě hned namítli, že v Ježíšovi se přece spojuje přirozenost lidská a božská, a ta druhá přece zemřít nemůže. Jenže, tak či onak, výpověď vánočního evangelia velmi dobře odpovídá tomu, jaká je naše zkušenost s Boží přítomností a s Božím jednáním v tomto světě. Jako by se nám Bůh opravdu vydával do rukou, jako bychom ho skutečně mohli nechat v určitém slova smyslu zemřít, tak jak to prorokoval koncem devatenáctého století Friedrich Nietzsche. Můžeme Boha vskutku jistým způsobem učinit v tomto světě nepřítomným. Chceme-li, můžeme jej úplně ignorovat, vůbec jej ve svém životě nebrat v potaz - a je to velice snadné, pokud žijeme v hodně sekulární společnosti, jako je ta u nás doma a víceméně již v celé vyspělé Evropě. Dostali jsme od Boha dary poznávat a měnit svět, a můžeme jich použít k dobru, v souladu s jeho vůlí - ale také úplně opačně, ke zlu. Ale i když Pána Boha ignorujeme a jeho dary využíváme úplně špatně, on se nemstí, netrestá nás. Nemění násilím běh věcí, nevstupuje do řetězců příčin a následků, které my lidé spouštíme. Bůh je svým způsobem vůči nám lidem opravdu bezmocný.

Betlémské dítě, které se narodilo, volá po lásce, blízkosti a péči člověka. Bůh potřebuje nás lidi. Nemá jinou moc, nežli moc lásky. Jeho celé bytí jakoby byl jeden velký apel: Člověče, měj mě rád, buď se mnou, nech se mocí mé lásky proměnit k dobru.

 

 

 

4. neděle adventní C 2024

1. ČTENÍ Mich 5,1-4a

Čtení z knihy proroka Micheáše.

Toto praví Hospodin:
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“


Žl 80(79),2ac+3b.15-16.18-19 Odp.: 4
Odp.: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.


2. ČTENÍ Žd 10,5-10

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

EVANGELIUM Lk 1,39-45

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

 V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

___________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Prorok Micheáš v prvním čtení předpovídá, že Spasitel se narodí v Betlémě. Říká: Ty, Betléme, jsi mezi judskými městy sice maličký, ale přesto z Tebe vzejde velký a mocný vladař, a za jeho vlády bude dobře, protože všichni budou spolu žít v míru.

Za dva dny oslavíme příchod Pána Ježíše jako maličkého chudého dítěte do malé stáje na kraji malého městečka Betléma. Jsme zvyklí na to, že když někdo vládne, tak je mocný a většinou bydlí v nějakém paláci v hlavním městě. Ale ten největší Vládce je zároveň jakoby nejmenší – aby bylo všem úplně jasné, že on nevládne žádnou jinou mocí než mocí své lásky.

 

Milí bratři a sestry,

Alžběta při své chvále Matky Boží používá dvě slova, která se při povrchním pohledu zdají mít podobný význam: Nejprve Požehnaná tys mezi ženami, a poté Blahoslavená, která jsi uvěřila. V řeckém originále jde o přídavná jména eulogéméne (odpovídající latinskému benedicta) a makaría (latinsky beata). To první by se dalo doslova přeložit jako ta, nad kterou bylo proneseno dobré slovo, to druhé znamená šťastná nebo blažená.

To první tedy vyjadřuje výjimečné Boží obdarování a Boží milost, kterou byla Maria zahrnuta. Je to přesně to, co Maria vzápětí vyzpívá jako odpověď na Alžbětin pozdrav: Učinil mi veliké věci ten, který je mocný. To druhé se týká samotné Marie a její víry. Maria - v holé víře, bez jakýchkoli kalkulů a lidských jistot - odpovídá kladně na Boží pozvání být matkou jeho Syna.

Možná nám, moderním lidem, přijde tato Mariina víra až bláznivá a její rychlé rozhodnutí trochu nezodpovědné. Jsme zvyklí každé své životní rozhodnutí (včetně oněch méně závažných) pečlivě zvážit, zpravidla se na takový krok důkladně a dlouho připravujeme studiem nebo jinou formací. Snažíme se poznat sebe samé a to, zda je pro nás něco takového vhodné. Bereme v potaz všechna možná pro a proti, a někdy je vážíme jak na lékárnických vahách - v úzkosti, jestli si náhodou zvažovaným životním krokem nějak nezkomplikujeme život, který je krátký a my v něm přece musíme být za každou cenu šťastní a spokojení. Máme k dispozici moderní psychologii, v církvi duchovní rozlišování a duchovní doprovázení, můžeme využít služeb různých vztahových a mentálních koučů, máme supervizi a já nevím co ještě. Jenže stejně - poslední krok k rozhodnutí musíme stejně udělat v holé víře a důvěře. Musíme jej učinit v holém spolehnutí se na to, že - pokud naše rozhodování bylo zodpovědné a vede směrem k dobru a lásce - nás Pán povede, půjde touto cestou s námi, bude nám pomáhat a daruje nám všechny potřebné dary.

Maria je požehnaná kvůli Bohu - proto, že si ji vyvolil a zahrnul ji mimořádnou milostí. Ale blahoslavená je kvůli sobě samé a své víře, se kterou dokázala říci Bohu své ano. Pomyslíme-li na její pozemský život, pak podle lidských měřítek nebyl vůbec snadný, klidný ani přímočarý. Maria se svým neobyčejným synem zažila mnoho trápení a těžkostí. Ale přesto ji Alžběta nazývá blahoslavenou, tedy šťastnou - protože Maria uvěřila, že se na ní všechna  Boží zaslíbení opravdu splní.

 

 

3. neděle adventní C 2024

1. ČTENÍ Sof 3,14-18a

Čtení z knihy proroka Sofoniáše. 

   Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátku.



Iz 12,2-3.4bcd.5-6 Odp.: 6
Odp.: Plesejte a jásejte,neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.
Odp.
oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména!
Odp.
Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 4,4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
   Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním.
   Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.



EVANGELIUM Lk 3,10-18

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

   Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“
   Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“
   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
    Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti

 Milé děti,

Svatý Pavel píše křesťanům do města Filip, aby se stále radovali a o nic neměli starost. Myslíte, děti, že je to vůbec možné? Když jste ještě malé a nejste třeba v posteli s nějakou nemocí, tak to možná docela jde. Ale vy, děti, které jste už větší, víte, že to tak jednoduché není. Někdy jsme smutní, někdy máme starost, třeba jak zítra dopadne písemka ve škole. Ale svatý Pavel samozřejmě nezapomněl Filipským napsat, proč se mohou stále radovat a nemít starosti. Pán je blízko. Ježíš, který nás má rád, je nám stále nablízku - ať se radujeme, nebo jsme smutní, nebo si o něco děláme starosti.

 

Milí bratři a sestry,

Bude dobré si připomenout verše, které předcházejí dnešnímu úryvku evangelia. Je to kázání Jana Křtitele, na než jeho posluchači reagují onou naléhavou otázkou Co máme dělat?

Zmijí plemeno! Kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy plody hodné obrácení! Nezačínejte si zas namlouvat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může (oživit) tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už také přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně!“

Docela to vypadá, že Janovi posluchači, kteří se u něj chtějí nechat pokřtít, se ptají Co máme dělat? nikoli z radosti, že přichází Boží království, ale ze strachu: s tímto královstvím přichází Boží soud a Boží hněv, a oni teď hledají cestu, jak tomu všemu uniknout. A dnešní úryvek evangelia končí větou, jež obsahuje zdánlivý protimluv: Jan dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.

Jako by v těchto slovech zaznívala jedna z nejklíčovějších otázek prožívání našeho křesťanství, našeho obrazu Boha a všeho, co s tím souvisí. Možná nejlépe to ve zkratce vystihuje jedna německá slovní hříčka: z radostné zvěsti (Frohbotschaft) se může stát zvěst hrozivá (Drohbotschaft). Věříme v Boha, kterého nazýváme nekonečnou Dobrotou, Milosrdenstvím, ba Láskou samotnou. Na druhé straně ovšem slyšíme slova Jana Křtitele o zmijím plemeni a o sekyře přiložené ke kořeni stromu.

A asi máme, milí bratří a sestry, podobnou obojakou zkušenost, hledíme-li očima víry na příběh svého vlastního života. V některých obdobích jsme intenzivně vnímali Boží něžnou lásku a péči, ale jindy jako by se k nám Boží prozřetelnost příliš něžně a láskyplně nezachovala: mohli jsme třeba zažít krutě nevyslyšenou modlitbu, ztrátu někoho blízkého v nejhorší možné chvíli, vlastní morální selhání, ze kterého nám bylo zle ze sebe samých a cítili jsme se zralí na pád do pekelných hlubin.

Měl jsem, milí bratři a sestry, ve svém životě, docela krátce po své konverzi, jedno docela skrupulózní období, kdy jsem Boha vnímal zejména jako někoho, kdo má nároky. A mimo jiných věcí mne z něho osvobodila věta z prvního listu Janova, ke které jsem se neustále a opakovaně vracel: Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti.

Svatý Jan Evangelista ji napsal již v pokročilém věku, na konci svého dlouhého života, ve kterém zažil a promeditoval všechno možné - a to naplnilo jeho srdce moudrostí a opravdovým poznáním Boha. Bratr Roger z Taizé to shrnul v jediné větě: Když byl svatý Jan už v letech, nemohl než jen opakovat: Bůh je láska. Jan, po všech peripetiích svého života, po všech prožitých radostech a těžkostech, objevil jádro víry; svědčí o tom, že naše křesťanství je skutečně jen a jen radostná zvěst o Boží lásce, že v ní strach nemá místo. A podobně dozrála ve svém životě, i když lidsky vzato velmi krátkém, i malá svatá Terezie, učitelka církve. Paradoxně možná právě zkušenost tvrdého a přísného režimu v klášteře v Lisieux a představy nekompromisně soudícího Boha - v době, kdy byla francouzská církev ještě hodně ovlivněná jansenismem - nakonec malou svatou Terezii přivedla k objevu její malé cesty lásky.

A snad právě toto mají brzo zažít i posluchači Jana Křtitele: Jan jim zatím hlásá především to, že přicházející Království s sebou nese nekompromisní nárok. Ale Jan je jen Předchůdce, za ním přichází někdo mocnější, než je on sám. A až se Janovi posluchači potkají s ním, objeví, že Janova přísná slova byla přece jen opravdu radostnou zvěstí. Že přicházející Boží království je opravdu jen královstvím lásky, přijetí a odpuštění.

 

2. neděle adventní C 2024

1. ČTENÍ Bar 5,1-9

Čteni z knihy proroka Barucha

   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas.
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští.



Žl 126(125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp. 3
Odp.: Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp l,4-6.8-11

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.



Evangelium Lk 3,1-6

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův.
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“

______________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, představte si, že byste – třeba z dlouhé chvíle – vzaly všechny vaše hračky a nasypali byste je na velkou hromadu před dveře vašeho pokojíčku. A pak by k vám třeba chtěla přijít vaše maminka, dát vám pusu, nebo svačinu, nebo něco jiného. Ale nemohla by dovnitř. Musela by počkat, až ty hračky zase uklidíte. Určitě by to uklízení byla větší práce než vytvoření té hromady. Ale jedině tak by za vámi maminka mohla přijít.

A my se v adventě snažíme o něco podobného. Máme si uklidit v srdci, aby tam mohl Pán Ježíš přijít.

 

Milí bratři a sestry,

Prorok Baruch adresuje své poselství, které jsme četli v prvním čtení, městu Jeruzalému ve velmi těžké a prakticky beznadějné době. Baruch sám je v babylonském zajetí, ale hovoří ke zbytku lidu Izraele, který nebyl deportován do Babylóna a zůstal v Judsku. Jeruzalém je v tuto chvíli zdevastovaný, s pobořenými hradbami a zpustošeným chrámem, ve kterém se již nemohou konat bohoslužby ani oběti. Lidsky viděno není žádná naděje; vypadá to, že Hospodin svůj lid opustil a nechal jej na pospas.

Z tohoto pohledu jsou prorokova slova překvapivá. Čekali bychom, že bude svému lidu dodávat střízlivou a realistickou naději, která by nějak současnou situaci brala v úvahu; něco ve smyslu Vytrvejte, Hospodin se jistě nějak postará a bude zas dobře. Jenže prorok píše slova, jež vzhledem k tomu, jak na tom Izrael je, znějí jako z říše fantazie: Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy. Vstav si na hlavu korunu slávy Věčného.

Prorok je ovšem prorokem právě proto, že vidí skutečnost jaksi Božíma očima. Nebo lépe řečeno, že za skutečností, ať je jakákoli, vždycky vnímá Boží přítomnost, že má Hospodina neustále na zřeteli, jak říká jeden žalmový verš. Pohled proroka se nezastavuje u beznadějné situace, která zdánlivě nastala. Za vší temnotou vidí jas Boží slávy, vidí Hospodina, který svá vyvolení a zaslíbení nemění, ani je nebere zpět; Hospodina, který svůj lid miluje věčnou láskou a stále je s ním, byť občas dopustí neštěstí.

Jiný prorok, Jan Křtitel, pak v evangeliu hlásá křest pokání, a jeho kázání je evangelistou Lukášem komentováno úryvkem z knihy proroka Izajáše: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky. A k této výzvě se pak přidává zaslíbení Každý člověk uzří Boží slávu. Jan Křtitel vyzývá k tomu, aby ti, kdo ho slyší, získali tentýž prorocký pohled na svět, jaký má on sám. Aby za vším viděli Boží slávu, možná i navzdory tomu, co se právě děje.

Abychom za skutečností opravdu duchovním zrakem viděli Ježíšovu lásku, abychom nezapomínali na to, že ve všech turbulencích světa je skutečným Pánem dějin On, musíme projít vnitřní očistou, musíme srovnat hory naší pýchy a soběstačnosti a údolí našeho smutku a beznaděje. Všechno tohle; pýcha, pocit, že zvládám život úplně sám a nikoho k tomu nepotřebuji – nebo naopak smutek a pocit, že se vše nenávratně kazí – nás uzavírá do sebe, obrací náš pohled jen na naše malé já. A pak nejsme schopni vidět Ježíše, který přichází do našeho života v každé chvíli. Kéž nám tedy všechny naše adventní snahy – ať již o lepší modlitbu nebo třeba o zřeknutí se zbytečných věcí – pomohou právě k tomuto cíli. Abychom měli prorocký pohled, abychom opravdu viděli, že Pán je s námi – a tak byli naplněni nadějí.