29. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Iz 45,1.4-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný (není Bohem).


Žl 96 (95), 1+3. 4-5. 7-8. 9-10a+c Odp.: 7b
Odp.: Vzdejte Hospodinu slávu a moc!

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Odp.
Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe.
Odp.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.
Odp.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.
Odp.


2. ČTENÍ 1Sol 1,1-5b

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

     Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.


EVANGELIUM Mt 22,15-21

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár.
    Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
    Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." 

___________________________________________________________ 

 Milí bratři a sestry,

můžeme dnes rozjímat o postavě krále Kýra, o němž hovoří úryvek z prvního čtení. Kýros II Veliký byl jedním z nejvýznamnějších vládců starověku. Založil perskou říši, která byla asi 500 let před Kristem územně největší říší Blízkého východu; a jednou ze tří největších velmocí v regionu – ostatní dvě byly Egypt a Mezopotámie, babylónská říše. Kýros roku 539 před Kristem oblehl Babylón; odvedl vodu z řeky Eufrat, která se pak dala přebrodit, a velkoměsto dobyl.

Pro lid Izraele znamenalo Kýrovo dobytí Babylónu konec jejich babylónského exilu – Kýros o dva roky později vydal edikt, na jehož základě se Izraelité mohli vrátit domů, do zaslíbené země. Ve starozákonní knize Ezdráš se dokonce říká, že Kýros vnímal své vítězství jako dar od Hospodina, a proto přikázal, aby byl obnoven jeruzalémský chrám. Z jiných pramenů ale víme, že Peršan Kýros vůbec neměl stejnou víru jako zbožný Izraelita: spíš to vypadá, že to byl vladař velmi tolerantní vůči kultuře a náboženství jednotlivých etnik, jež žila na území jeho obrovské říše, a v těchto ohledech jim dopřával co největší míru svobody. V tomto smyslu je pohled čtyřicáté páté kapitoly proroka Izajáše realističtější, než kniha Ezdrášova - protože říká, že Hospodin si vyvolil krále Kýra, i když ho on sám nezná - a skrze něho vykonal skutek vysvobození a záchrany svého lidu z babylónského zajetí, podobně jako předtím skrze Mojžíše ze zajetí v Egyptě. Boží záměr záchrany svého lidu se tak uskutečnil skrze člověka, který vlastně s Hospodinem vědomě nespolupracoval.

Výpověď tohoto Božího slova je celkem zřejmá i pro nás, kteří žijeme o tisíce let později. Boží záměr zachránit člověka a svět se jistě uskuteční; Boží království lásky a pokoje nakonec přijde: a to i skrze skutky lidí, kteří nejsou věřící, kteří nevědí, že i skrze ně Bůh koná svůj záměr spásy.

Toto poznání by nás, křesťany, mělo vést k velkému respektu vůči všemu dobrému, co se děje, ať již to má původ kdekoli. Právě v době, ve které žijeme, jsme často svědky projevů nesobecké lásky a velkého osobního nasazení ze strany lidí, kteří by se za věřící vůbec sami nepovažovali. Pokud tyto skutečnosti dobře zahlédneme, pokud si to vše nenecháme překrýt příkrovem špatných zpráv, kterými jsme hojně zásobováni, uvidíme, že Boží království přece jen roste, pomalu, ale jistě: uvnitř viditelných hranic církve, i mimo ně.