sobota 22. prosince 2018


4. neděle adventní C 2018


1. ČTENÍ Mich 5,1-4a

Čtení z knihy proroka Micheáše.

Toto praví Hospodin:
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“


Žl 80(79),2ac+3b.15-16.18-19 Odp.: 4
Odp.: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.


2. ČTENÍ Žd 10,5-10

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.


EVANGELIUM Lk 1,39-45

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

 V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

Slůvko pro děti:

Alžběta říká po setkání s Marií úplně nakonec slova Blahoslavená, která jsi uvěřila. Maria byla obyčejná dívka z malého městečka na odlehlém konci izraelské země, ale Bůh si ji vyvolil a skrze ni vykonal velké věci ke spáse celého světa. A mohl to udělat právě proto, že mu Maria uvěřila. Kéž se nám daří také Pánu Bohu v našem životě důvěřovat – pak i na nás může vykonat něco velikého.

Milí bratři a sestry,

  Minulou neděli – Radostnou – jsme se zamysleli nad tématem křesťanské radosti. Dovolte mi, abychom v tomto rozjímání o radosti dnes pokračovali v trochu jiné souvislosti.
  V evangeliu jsme slyšeli, že Maria na návštěvu své příbuzné Alžběty do judského městečka Ain Karim spěchala. Toto slovo navozuje pocit, že Maria je netrpělivá, že se už nemůže dočkat, aby svou radost s někým sdílela. Nemůže si ji nechat, zdá se, ani chvilku pro sebe, protože touto radostí překypuje: je to jasně patrné z jejího chvalozpěvu Magnificat, jímž odpovídá na Alžbětina slova, která jsme právě slyšeli. Maria je první, která zvěstuje evangelium – radostnou zvěst, a to úplně spontánně a z celého srdce, jako by nemohla jinak.
   Když jsem v minulém týdnu zpovídal, několik předvánočních vyznání obsahovalo i ono známé Styděl jsem se za víru v nevěřícím prostředí. Bylo by velmi snadné a velmi zraňující odbýt takovou věc frázemi, jako že dotyčný má být příště s Boží pomocí statečnější či že jen mrtvé ryby plavou s proudem. Když jsem se nad tím zamyslel hlouběji, napadlo mne, že kořen tohoto nepřiznání naší víry tkví jinde: možná je to tím, že jsme sami radostnou zvěst evangelia nepřijali jako radostnou. Možná naši víru nebereme především jako to, čím je především: jako nositelku vnitřní svobody, schopnosti milovat a zejména vědomí hlubokého smyslu života - v tom, že sám jsem milován či milována bez podmínek a za každých okolností. To jsou samé dobré a krásné skutečnosti, které si přímo říkají o to, abychom se o ně nějak s druhými podělili. Chápeme-li naši víru jen jako suchý systém věroučných tvrzení a morálních pravidel, která se obtížně dodržují a jsou lidmi v našem okolí považována za podivná a omezující, logicky se k něčemu takovému radši moc hlásit nebudeme.
    Můžeme se nakonec vrátit k prvnímu čtení z knihy proroka Micheáše. Hovoří se tam o vládci, který vzejde z Betléma a bude vládnout až do končin země. Na konci je připojena pozoruhodná věta o tom, že on sám bude pokojem. V hebrejštině je zde použito známé slovo šalóm. To má ale mnohem širší význam, než jen pokoj a mír. V hebrejštině označuje skutečnost, která se dá nazvat naplněností života. Kdybychom tedy, milí bratři a sestry, naši víru v Krista dokázali chápat opravdu a skutečně jako cestu k plnosti života, měli bychom z ní možná větší radost – a zároveň i větší potřebu se o ní podělit s těmi, kteří o ní ještě neví.


Žádné komentáře:

Okomentovat