2. neděle adventní C 2018

1. ČTENÍ Bar 5,1-9

Čteni z knihy proroka Barucha

   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas.
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští.


Žl 126(125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp. 3
Odp.: Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy.
Odp.


2. ČTENÍ Flp l,4-6.8-11

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.


Evangelium Lk 3,1-6

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův.
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“

_________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když Pavel psal do Filip, tak měl asi z místní církevní obce radost, protože nejspíš žili jako křesťané dobře. Ale jedním dechem jim říká, že se modlí za to, aby byli ještě lepší, aby dělali další pokroky v lásce. Je to i výzva pro nás – my si možná někdy říkáme, že už nic v našem křesťanském životě nemůžeme zlepšit a že to Pánu Bohu takhle stačí, hlavně si to nepokazit. Ale ve víře a lásce můžeme růst a zrát pořád – i my dospělí, protože v nás působí Boží milost.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení je z páté kapitoly knihy proroka Barucha, z těžkého období po dobytí Jeruzaléma a odchodu velké části lidu Izraele do babylónského zajetí. Sám Baruch se také nachází v Babylóně a jeho kniha je list, který píše do Jeruzaléma - těm, kteří v něm ještě zbyli. V předchozích čtyřech kapitolách prorok vysvětluje katastrofu, jež se stala, jako Boží ‚dopuštění‘ – protože se lid Izraele odvrátil od Hospodina, stihlo ho neštěstí. V předposlední, páté kapitole, ale již dodává svému lidu odvahu – dnešní úryvek je možná jednou z nejvíce povzbuzujících pasáží Starého zákona. Jeruzalém (v hebrejštině ženského rodu, vlastně dcera jeruzalémská) má svléknout roucho žalosti a soužení a obléci se šatem spravedlnosti a slávy – a pak se má vzchopit a rozhlédnout se z vyvýšeného místa, jaké velké skutky Bůh učiní. Jako by se z největších hlubin ponížení v malé chvilce dostal Boží lid do největších výšin, z ponížení do slávy – a aby v budoucnu v této slávě vytrval, aby k ní kráčel, Bůh sám připraví cestu – rozkáže snížit každou vysokou horu a vyplnit údolí.

Skrze toto poselství prvního čtení můžeme snáz pochopit i dnešní evangelium. V něm se citují podobná slova jiného proroka, Izajáše, vzhledem k vystoupení Jana Křtitele: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí!“. Vztáhneme-li si tuto výzvu na sebe, pak se to nepochybně týká naší vnitřní krajiny, našeho adventního úsilí vyjít vstříc Pánu, který přichází. Hory a údolí jsou vším tím, co Pánu komplikuje cestu a oddaluje setkání. Je to obraz míst, kdy jsme v životě až příliš nahoře či zase příliš dole: kdy ve své pýše a pocitu, že všechno zvládneme vlastními silami, na Pána zapomínáme; nebo naopak v zoufalství ztrácíme naději, že by nám mohl přijít na pomoc. A toto všechno, v podání proroka Izajáše, máme srovnat, hory snížit a údolí zasypat. Jenže to lidskými silami prostě není možné; Baruch nám v prvním čtení jasně říká, kdo je tím, který srovná hory a zasype údolí - je to Bůh sám. Jen On může pozvednout člověka ze zoufalství nad sebou samým a jen On může na druhé straně zlomit naši pýchu a soběstačnost.

Jistě, toto všechno vyžaduje také spolupráci a úsilí člověka; ale možná důležitější výzva do druhého adventního týdne je to, co Baruch v prvním čtení říká úplně na začátku: svléci ze sebe šat žalosti a soužení a obléci se do Boží slávy. Připomíná nám to předávání bíle roušky při křestním obřadu, při kterém se modlíme, aby se křtěnec oblékl v Krista. Bílé křestní roucho je znamením proměny našeho bytí – stáváme se v Kristu Božími milovanými dětmi. To, co říká prorok, je obnova vědomí, kým jsme: svlékáme šat žalosti a soužení - které máme, protože se mylně domníváme, že jsme na své problémy sami a že je nezvládáme, i když musíme. A oblékáme roucho slávy, znak toho, že patříme Bohu a že Jeho milost v nás postupně působí, srovnává hory a zasypává údolí.