19. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Mdr 18,6-9
Čtení z knihy Moudrosti.
   Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů,) byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
   Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.


Žl 33(32),1+12.18-19.20+22
Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ Žd 11,1-2.8-19
Čteni z listu Židům.
Bratři a sestry!
   Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
   Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
   I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
   Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
   Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.


EVANGELIUM Lk 12,32-48

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
   Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
   Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
   Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?"
    Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.
   Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat." 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Ježíšova řeč z dnešního evangelia jakoby kreslila obraz Boha se dvěma tvářemi, dobrého k dobrým a aktivním, a přísného ke špatným a líným. A není to jediné místo s podobnou výpovědí, které bychom mohli v Novém Zákoně nalézt-jakkoli bychom takovou představu Boha mohli považovat za starozákonní a tedy evangeliem překonanou. V evangeliích se podobné obrazy stále opakují – v podobenství o hřivnách, o pleveli mezi pšenicí, a zřejmě nejsilněji v Matoušově obrazu Posledního soudu: ti, kteří z jakéhokoli důvodu konali zlo, či jen nekonali to, co měli, se setkávají s nekompromisní přísností a jsou dosouzeni k věčnému trápení.

Jistě by se dalo dlouho diskutovat o tom, nakolik nás takové obrazy Boha spasitelně vytrhují z naší letargie, a na druhou stranu nakolik v nás mohou probudit neurotický strach z trestajícího Boha, který stále sleduje, co všechno jsme neudělali či udělali špatně. Možná je však důležitější otázka, jak se takovýto Boží obraz srovnává s neustále se opakujícím Janovým ,Bůh je láska‘.

Vodítkem k alespoň částečnému řešení tohoto paradoxu může být krátká věta z prvního čtení, z knihy Moudrosti: Čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal. Ježíš skutečně není nějaký antický Janus, bůh dvou tváří; jeho tvář je jediná, tvář Lásky. Problém je na naší straně: chceme-li být s Bohem, v Jeho blízkosti, musíme se naučit milovat; pokud by se náš život ubíral opačným směrem, od lásky k sobectví, nebudeme schopni Boží přítomnost snést. Přebývání ve společenství absolutní Lásky, jíž je Bůh sám, je život a štěstí pro ty, kteří se učili milovat, ale je nesnesitelné pro ty, kteří svá srdce zavřeli a žili sami pro sebe.

V Matoušově scéně Posledního soudu se ukazuje, že Ježíš se ukázal stejně všem-těm po pravici i těm po levici-jako bližní v nouzi. Rozdíl byl v jen v tom, jak obě skupiny na toto setkání reagovaly. A podobně u Lukáše, při rozeslání sedmdesáti učedníků Ježíš říká, aby všem bez rozdílu říkali Přiblížilo se k vám Boží království – pro jedny, pro ty, kteří je přijmou, je to radostná zvěst, pro ty však, kteří je nepřijmou, jsou však tato slova odsouzením.