Slavnost Seslání Ducha Svatého A 2017

1. ČTENÍ Sk 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.

 Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."


Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři !
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Scénka z biblických postaviček je velice rozhýbaná, vidíme, že se tam toho hodně děje. A je to tak – když si dobře vzpomeneme, co se četlo v prvním čtení, tak Duch svatý způsobil mnoho věcí – učedníci začali mluvit jinými jazyky, takže jim všichni lidé, kteří tam byli, začali rozumět, i když byli z mnoha národů.

Možná bychom dnes mohli Ducha svatého prosit, aby nám pomohl svědčit o naší víře tak, aby tomu druzí také rozuměli. Ne proto, že ti druzí nemluví česky, ale proto, že my o naší víře v Pána Ježíše hovoříme často nesrozumitelně.  Ale Pán Ježíš má rád všechny lidi, a chce, aby všichni měli rádi Jeho a byli s ním. Jenže když oni nebudou našemu svědectví rozumět, tak to tak asi nebude.

Milí bratři a sestry,

V dnešních liturgických textech se hovoří o tom, co dar Ducha svatého způsobil v prvotní komunitě církve a co působí také v nás. Mezi mnoha jinými skutečnostmi by nám neměla uniknout jedna, na kterou dnešní texty kladou zvláštní důraz: totiž utváření jednoty při zachování různosti jednotlivých lidí.

V letniční scéně z prvního čtení je tato skutečnost vyjádřena nejprve zjevením ohnivých jazyků, které se rozdělují a nad každým členem prvotní komunity se usadí jeden. Jediný Duch působí v každém z apoštolů jinak. Jejich následné hlásání je o tomtéž, o velkých Božích skutcích, avšak uskutečňuje se v různosti jazyků, takže každý jednotlivý posluchač rozumí a může vnitřně pochopit, i když jsou přítomni představitelé všech možných národů pod nebem. Duch svatý -skrze apoštoly-promlouvá ke každému z přítomných zcela osobně a individuálně. Naprosto nejsou nuceni se napřed naučit aramejsky, aby jim mohlo být hlásáno evangelium.

Totéž téma se objevuje i ve druhém čtení, v pavlovském obraze jednoho těla, které má mnoho údů: každý je jiný a má jinou funkci, ale dohromady a v součinnosti tvoří jedno živoucí tělo, ve kterém je každá část nějak důležitá a nepostradatelná.

Duch svatý tedy svým působením překonává protiklad mezi jednotou a mnohostí. Chrání nás tak jednak před vyhroceným individualismem, ale na druhé straně také před jeho pravým opakem – před tím, aby se pro dobro celku obětovala naše osobní identita, abychom se z originálu proměnili na kopii. Boží Duch nám vlévá do srdce poznání, že každý z nás je osobně, takový jaký je, povolán k bytí a milován nekonečnou Boží láskou. Jistě, víme všichni velmi dobře, že mnoho věcí v našem životě je potřeba změnit, jinak by nemělo smysl prosit Ducha svatého, aby zahřál, co je studené a srovnal, co je zkřivené. Úsilí napřené tímto směrem však nikdy nemůže znamenat, že ze sebe uděláme sériový výrobek, že se musíme vměstnat do nějaké šablony, byť by vypadala kdovíjak svatě a dokonale. Každý pokus o změnu vlastního života je s Boží pomocí možný pouze tehdy, jestliže mám hluboké a pevné povědomí o tom, že Bůh má mé jméno vyryto do dlaní, že mne zná a miluje jako jedinečnou a neopakovatelnou osobu, tak, jak jsem nyní.

Zároveň nám ale Duch svatý vlévá i další poznání: že jsme zde nikoli sami pro sebe, ale pro Boha a pro druhé, že naše nezaměnitelná identita má být darem. Je dobré a krásné, že jsem jiný než ostatní, ale naprosto to nemůže být důvodem k tomu, aby se proto uzavíral do své individuální samoty. Jsme stvořeni pro společenství, a právě ve společenství se projevuje krása a jedinečnost každého jednotlivce – kdybychom žili každý sám pro sebe, nakonec bychom tuto svou vzácnou a Bohem darovanou jedinečnost ztratili jako zakopanou hřivnu, neboť tato jedinečnost se může uskutečnit a vyniknout jen ve společenství osob.

Různost osob ve společenství působí samozřejmě také problémy, a ty se dokonce někdy zdají převažovat. Často máme pocit, že by ve společenství všechno fungovalo mnohem lépe, jen kdyby ten druhý-manžel nebo manželka, dítě nebo rodič – víc odpovídal mým představám, kdyby byl takový, jakého bych ho chtěl já. Jenže donutit, aby se někdo změnil podle mých představ, dost dobře nelze, a pokušení vystoupit ze společenství - a tím je de facto zrušit - může být pak velmi silné. Naštěstí i zde nám přichází na pomoc Duch svatý, ten, který obdivuhodně dokáže utvářet jednotu v různosti. 

7. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 1,12-14

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.


Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, ze je křesťanem.


EVANGELIUM Jan 17,1-11a

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Pán Ježíš v poslední větě dnešního evangelia prosí za ty, kteří mu patří a kteří patří Otci. A to jsme my všichni, kteří jsme poznali Boží lásku a uvěřili jsme v Pána Ježíše – to Pán Ježíš trochu jinými slovy říká na začátku evangelia. Vy, děti, které jdete k prvnímu svatému přijímání, to za chvilku před námi všemi dáte najevo - tím, že odmítnete všechno zlé a vyznáte víru. Tím vlastně řeknete, že jste poznali Boží lásku a nechcete ve svém životě udělat nic, co by vás od ní vzdálilo. A pak taky potvrdíte, že jste uvěřili v Pána Ježíše, kterého poslal Otec, a který nám daroval Ducha svatého. A tím, že se zřeknete všeho zlého a vyznáte víru, dáte najevo, že patříte Pánu Ježíši.

A Pán Ježíš říká, že prosí za Vás, a za nás všechny, kteří mu patříme. Prosí za nás, protože nás má rád. Já se teď vrátím trošku dozadu, k neděli Dobrého pastýře, která byla před třemi týdny. Tam Pán Ježíš sám o sobě hovoří jako o Dobrém pastýři. Pastýři jeho ovečky patří,  mohl by si s nimi vlastně dělat co chce; jenže on je má rád, a tak se o ně stará. Vodí je na místa, kde se dobře napasou, a když se nějaká ovečka ztratí, tak pro ni jde třeba hodně daleko.  Takže toho, že Pánu Ježíši patříme, se nemusíme bát, protože u Něho jsme v bezpečí a On nás má rád.

A ještě navíc – nejen my patříme Pánu Ježíši, ale on patří nám, protože se nám daruje. K vám, děti, za chvíli poprvé přijde ve svatém přijímání, a to je právě ta chvíle, kdy se nám dává. A protože my patříme Pánu Ježíši a On patří nám, tak také patříme Otci, jsme Boží děti – vy, děti, i my dospělí.

Milí bratři a sestry,

V období mezi Ježíšovým Nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého prožívá prvotní komunita jakýsi přechod, mezičas spásy, podobně jako je Bílá sobota přechodem mezi Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Na rozdíl od Bílé soboty ale není Ježíšova nepřítomnost mezi učedníky již příčinou smutku a pocitu, že je všechno ztraceno - je to období intenzívní modlitby a očekávání budoucího zaslíbení příchodu Přímluvce. V tomto smyslu je toto mezidobí obrazem času putující církve, toho všeho, co prožíváme my, toho, co velký německý teolog Karl Rahner nazval už a ještě ne. Víme, že spása již je skutečností, ale přitom očekáváme její dovršení, druhý Kristův příchod, kdy bude Bůh všechno ve všem, a kdy nám bude setřena každá slza z očí.

Ve stručném prvním čtení se dozvídáme, že apoštolové učinili přesně to, co jim Ježíš říká na konci Lukášova evangelia:‘ zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti‘. Vracejí se do Jeruzaléma, vystupují do hořejší místnosti a jednomyslně setrvávají v modlitbách a v očekávání toho, co jim Ježíš slíbil. Mezičas mezi Ježíšovým nanebevstoupením a sesláním Ducha tráví modlitbou, která je výrazem touhy po naplnění zaslíbení. 

Ve druhém čtení se zase setkáváme s jedním z paradoxů našeho křesťanství, který také souvisí s oním mezičasem spásy - s napětím mezi trápením a slávou. Petr vyzývá křesťany k radosti, že mají účast na utrpení Kristově, kvůli naději na budoucí slávu. A i přesto, že jde o naději zaměřenou do budoucnosti, není to žádné marxovské opium lidu,  výzva nějak to přečkejte a pak to bude lepší. Petr říká, že schopnost takto prožívat těžkosti je známkou, že už nyní na křesťanech spočívá Duch slávy, Duch Boží. A v oslovení užívá klíčové přídavné jméno Milovaní. Láska je tím, co dává toto napětí vydržet, láska je spojením protikladu mezi slávou a utrpením a jasným projevem přítomnosti Ducha svatého.

V evangeliu se pak Ježíš obrací k Otci a prosí za učedníky, neboť On sám je již oslaven v nebi, ale oni zůstávají ve světě. Patří sice Kristu a jsou tedy v plnosti spásy, ale zároveň přebývají v období přechodu, kdy se spása ještě plně nerozvinula a neprojevila.

V třech dnešních čteních se tak setkáváme postupně se třemi základními rozměry tohoto přechodného období spásy, ve kterém žijeme. Je to toužebná modlitba, naděje, která se osvědčuje v utrpení, a jisté vědomí, že Kristus nás v tomto našem mezičase spásy neopouští, ale stále se za nás u Otce přimlouvá. Tyto tři skutečnosti nám mají pomoci překonat všechny těžkosti našeho mezičasu spásy, všechny těžkosti, jimiž nyní procházíme: ať už v celé putující církvi, tak v osobním příběhu každého jednotlivce. A těchto těžkostí je mnoho: jsou to všechny skutečnosti, které vnímáme jako popírající a zraňující plnost života, která je samou podstatou spásy. Ptáme se, proč to Bůh dopouští, nebo kde jsme udělali sami chybu. A odpověď prostě není, žádné zbožné fráze nepomohou, některé otázky nemají řešení a některá trápení vypadají zcela nesmyslně a zbytečně. Výpověď dnešních čtení nám ale říká, že jsou věci, za které není možné si klást otazník. V modlitbě, v naději a ve vědomí, že Bůh je s námi, je třeba vytrvat, nechceme-li nakonec život považovat za absurdní drama. 

6. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 8,5-8.14-17

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
    Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.


Žl 66(65),1-3a.4-5.6-7a.16+20 Odp.: 1
Odp.: Jásejte Bohu, všechny země! nebo: Aleluja.

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu! Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla!
Odp.
Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, nechť opěvuje tvé jméno." Pojďte a pozorujte Boží skutky: podivuhodně jednal s lidmi!
Odp.
Moře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky.
Odp.
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh bud' veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 3,15-18

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.
    Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.


EVANGELIUM Jan 14,15-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

 Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
    Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Podle čeho poznáme, že nás má někdo rád? Když nám to říká? Asi ne. Představte si třeba nějakého mladého muže, třeba Honzíka a nějakou slečnu, třeba Mařenku. A ten Honzík říká Mařence pořád dokola: Mařenko, já Tě mám tak rád, všechno bych pro Tebe udělal. A pak Mařenka dostane třeba chřipku a nemůže jít s Honzíkem do kina, a Honzík místo aby koupil kytku a kilo pomerančů a šel Mařenku navštívit, tak jde do kina s někým jiným, třeba s nějakou Janičkou. A každému je úplně jasné, že to, jak moc Mařenku miluje, jenom tak říkal.

    Proto si taky můžeme být jistí, že nás Pán Ježíš má rád: protože On to dokázal tím největším skutkem – tím, že vzal na sebe to všechno naše nemocné, naše hříchy. Je to, jako kdyby ten Jeníček, kdyby měl Mařenku opravdu rád, tak by ji nejen šel navštívit, ale kdyby to bylo možné, tak by rád stonal místo ní. Jenže je to ještě víc – Pán Ježíš za nás zemřel.

A tak se taky dá poznat, jestli my máme rádi Pána Ježíše. A On to říká v dnešním evangeliu dokonce dvakrát:  Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání. A pak ještě Kdo zachovává moje přikázání, ten mě miluje.

   Jenže my bychom si mohli říct, že Pána Ježíše máme přece rádi, ale zachovávat přikázání je někdy těžké. Ale Pán Ježíš to ví, a proto nám slibuje v evangeliu pomoc.  Říká:  já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Pán Ježíš nás v tom plnění jeho přikázání nenechává samotné; neříká Jestli mne máš rád, tak se pěkně snaž a já to budu sledovat.  Říká spíš Jestli mne milujete, tak zůstávejte se mnou a ve mně a já vám dám sílu, abyste má přikázání dokázali plnit.

Milí bratři a sestry,

   Dnešní liturgická čtení již jasně ohlašují blížící se slavnost Seslání Ducha svatého. Ukazují na tři skutečnosti, které jsou darem Ducha svatého, a zároveň jsou mezi sebou vnitřně propojené: poznání Boha, schopnost hlásat evangelium a schopnost žít život podle přikázání.

   V prvním čtení jde apoštol Filip po seslání Ducha svatého do Samaří a hlásá Krista. Ovšem dříve, než tak začne činit, koná mocné skutky, které přinášejí do města uzdravení a osvobození od démonů, takže se z toho celé město převelice raduje. Lidé, kteří to vidí a slyší, pak dávají pozor na to, co Filip mluví. Mocné skutky, které Filip koná, dodávají jeho slovům váhu, a jeho kázání je účinné. 

    Ve druhém čtení z prvního listu Petrova pak jde o totéž – o propojení hlásání a skutků – a jeho výpověď se nás týká ještě více než první čtení, protože dar konat zázraky a vyhánět démony z nás zde přítomných má asi málokdo. Ale pro nás pro všechny platí, že máme-li svědčit o své víře, ať už jakýmkoli způsobem, musí to být s dobrým svědomím. Obhájit se před každým, kdo by se nás ptal na důvody naší naděje, můžeme právě jen tehdy, jestliže žijeme správně. Pokud kážeme vodu a pijeme víno, dříve nebo později se to někde nějak projeví a naše svědectví se stává naprosto nehodnověrným.

   V evangeliu se pak tyto dvě roviny křesťanského života – skutky a hlásání – dávají ještě do souvislosti se třetí skutečností, poznáním Boha. Na začátku říká Ježíš  jestliže mne milujete, budete plnit má přikázání.  Jde tu o první pohyb vycházející od  člověka, o iniciativu lidské vůle a touhy milovat Krista a tuto lásku projevovat konkrétními skutky. Zcela realisticky je však ihned v druhé větě řečeno, že Bůh musí tomuto kroku ihned vyjít vstříc, protože naše vlastní schopnosti plnit přikázání jsou velmi omezené. Já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.

   Dar Ducha svatého pak dává nejen schopnost hlásání a schopnost zachovávat přikázání, ale i schopnost poznání. Kdo mne miluje, toho bude milovat i můj Otec, a také já ho budu milovat, a dám se mu poznat, říká Ježíš v poslední větě dnešního evangelia. Nebylo by dost dobře možné poznat Boha, jestliže by poznávající byl jen nezúčastněný pozorovatel a abstraktní myslitel. Astrofyzik může v mezích své speciální vědy poznat  třeba složení a stáří nějaké vzdálené hvězdy, která na jeho život nemá absolutně žádný vliv.  Kdo chce ale poznat Boha, musí se sám stát součástí jeho příběhu s lidmi, musí udělat ve víře a naději krok lásky směrem od sebe, jinak tu není žádné opravdové poznání možné. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska, říká svatý  Jan.

   Pokud se člověk bude bát takovýto - alespoň malý - krok víry a lásky učinit, nikdy nemůže Ježíše v tomto silném biblickém smyslu poznat, i kdyby uměl nazpaměť celý katechismus. Samozřejmě se tímto krokem vydáváme všanc, a musíme vystoupit ze svého sebezajištění, ve kterém jsme se v naší době a kultuře stali přeborníky. Zažijeme tedy při tom jistě úzkost, avšak zároveň se nám dostává naprosto vnitřní poznání Boha jako Lásky, poznání, které nám nikdo a nic zvnějšku nemůže vzít, a které nakonec vede i ke schopnosti hlásat a zachovávat přikázání. 

5. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 6,1-7

Čtení ze Skutků apoštolů. 

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."
   Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.




Žl 33(32),1-2.4-5.18-19 Odp.: 22a 

Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství. nebo: Aleluja.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě.
Odp.
Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.


2. ČTENÍ 1Pt 2,4-9 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. 

Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.


EVANGELIUM Jan 14,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana. 

      Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."
      Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"
      Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
      Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat,protože já odcházím k Otci."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Poselství dnešního evangelia je celkem jednoduché. Jak poznáme, jaký je Bůh Otec? Když se díváme na Pána Ježíše. Přesně to nám v evangeliu říká. A můžeme mu to věřit? Ano, protože víme o tom, že Pán Ježíš potvrdil to, co říkal, mocnými skutky.

Milí bratři a sestry,

Texty dnešního Božího slova nás mohou - již s výhledem na blížící se slavnost Seslání Ducha svatého -inspirovat k úvahám o společenství církve a o roli, kterou v něm mají jednotliví křesťané.

Ve druhém čtení přirovnává apoštol Petr Ježíše k živému kameni, ke kterému člověk musí zaujmout postoj. Jedna z možností je tento kámen odvrhnout jako nepotřebný; ale i tak - říká Petr - se o něj bude stále zakopávat a narážet na něho; člověk bude s osobou Ježíše konfrontován stále a stále jí bude provokován, i když ji odmítne. Petr vyzývá ke druhé možnosti: je třeba Ježíše přijmout, přistoupit k němu, a stát se sami živými kameny pro duchovní chrám, založený na něm jako na základním kameni. Je to jiný symbol téže skutečnosti, kterou svatý Pavel nazývá tělem, s Kristem jako s hlavou. Věřící, spojení pouty lásky s Ježíšem, jsou stejnými pouty lásky spojeni se sebou navzájem a dohromady tvoří jednotu, společenství, které je tělem Kristovým a chrámem Ducha svatého, společenství, kde přebývá Bůh.

První čtení o volbě sedmi jáhnů je ukázkou konkrétního fungování takového společenství. Vidíme v něm, co prakticky znamená být kameny chrámu -  nebo v Pavlově pojetí orgány těla. Každý je nějak důležitý, každý má nějaký úkol a poslání, každý svoje vlastní a neopakovatelné – což je vyjádřeno tím, že každý z jáhnů je jmenován vlastním jménem. Všichni jsou však plni víry a Ducha svatého, a všichni své dary užívají pro dobro celku, tam, kde je třeba.

V evangeliu zase slyšíme Ježíšův výrok o Otcově domě, ve kterém je mnoho příbytků. A to nám může připomenout, že spojení jednotlivých křesťanů v těle církve naprosto neznamená rozpuštění identity jeho jednotlivých členů. Cílem je dosažení jednoty, ale naprosto ne uniformity, tak aby jeden kámen ve stavbě chrámu byl naprosto stejný jako ty ostatní. Různost osob je pro společenství darem a bohatstvím.

Na základě dnešního Božího slova si tedy můžeme více uvědomit svou sounáležitost, to, jak jsme v Kristu tajemně spojeni se sebou navzájem. Je to velmi důležité, protože žijeme v atmosféře vyhroceného individualismu a soutěživosti.  Můžeme mít svobodu nikomu nic nezávidět, přát druhým úspěch a štěstí, a to i tehdy, když se nám samotným až tolik nedaří. Naopak, pokud se nám daří celkem slušně, můžeme mít svobodu nesoudit ty, kteří jsou na tom výrazně hůře, a neříkat si, že si za to mohou sami. Můžeme mít svobodu přijímat druhého v jeho jinakosti a nechtít, aby se změnit k mému obrazu. A můžeme mít také svobodu konkrétně a smysluplně se nasadit pro dobro druhých, pro ně samotné, bez kalkulací, co že z toho budu mít sám. Dobro druhého je i moje dobro, protože jsme spolu v Kristu spojeni. 

4. neděle velikonoční – neděle Dobrého pastýře A 2017

1. ČTENÍ Sk 2,14a.36-41

Čtení ze Skutků apoštolů.

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
    "Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali."
   Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?" Petr jim od pověděl: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh."
   Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! " Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.


Žl 23(22),1-3a.3b-4.5.6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. nebo: Aleluja.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách , pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.


2. ČTENÍ 1Petr 2,20b-25

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

 Milovaní!
   Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 'On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.' Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo (kříže) , abychom byli mrtvi hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.


EVANGELIUM Jan 10,1-10

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl:
    "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."
   Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
   Ježíš proto řekl znovu:
    "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti."

Slůvko pro děti:

Máte doma zahradu? Nebo dokonce nějakou ohradu se zvířátky?  Víte, že taková zahrada nebo ohrada má vždycky nějaký vchod, a ten může otevřít jenom někdo, komu ta zahrada nebo ta pastvina se zvířátky patří, třeba Váš tatínek. Když tam přijde někdo, kdo přeleze plot, tak se dá čekat, že tam asi nebude dělat nic moc dobrého - pokud tam zrovna nejde hledat míč, který tam přistál při moc dlouhém kopu při fotbale. A  Pán Ježíš takovou zahradu nebo ohradu přirovnává k církvi. Je to místo, kde jsme v bezpečí, protože patří Pánu Ježíši a On se stará o to, aby nám v ní bylo dobře.

Milí bratři a sestry,

Na úvod dnešní promluvy mi dovolte jednu úsměvnou osobní vzpomínku. Možná si ještě vzpomínáte na rozruch, který téměř přesně před dvaceti lety, v roce 1997, vyvolala zpráva o naklonování ovce Dolly v Roslin Institute ve Skotsku. Byl to tenkrát průlom, protože o této technice ( která celkem bez problémů funguje u nižších živočichů, jako jsou třeba žáby) se vůbec nepředpokládalo, že by byla u savců možná. V té době jsem ještě pracoval na Biofyzikálním ústavu, a když jsme se o tom s kolegy bavili, vedoucí naší laboratoře ironicky poznamenal, že se nediví, že oním prvním naklonovaným savcem je právě ovce. Je to hrozně blbý zvíře, prohlásil tenkrát.

Tato úsměvná historka dobře ilustruje problém, který máme jako moderní lidé s evangelními příměry o pastýři a ovcích. Nechceme být přirovnáváni k ovcím, neboť ovce má špatnou pověst. Máme dojem, že už jsme dost dospělí a máme dost rozumu na to, abychom si sami našli dobrou pastvu, a nechceme být někam vedeni s nějakým stádem – už samo toto slovo - stádo - má negativní konotaci. Je proto možná dobré pokusit se očistit evangelní obrazy o pastýři a ovcí od těchto našich novodobých předsudků, aby znovu zazářila jejich síla a hloubka.

Mnoho z prvních zachovaných obrazů Krista v raně křesťanském umění –zejména na freskách v katakombách, nejstarších zachovaných mozaikách, nebo na reliéfech křesťanských sarkofágů - ho zobrazuje právě jako Dobrého Pastýře, s ovečkou na ramenou, nebo uprostřed stáda. Můžeme z toho snadno usoudit, že se zde jedná o jakýsi archetyp-podobně jako u zobrazení Panny Marie s dítětem-že je to výpověď o něčem velmi hlubokém a původním, o něčem, co souvisí se základními danostmi naší existence, s podstatou života, s jeho plozením, předáváním a udržováním.

Poslední dvě věty dnešního evangelia hovoří právě o tomto: Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu, říká Ježíš. Já jsem ale přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti. Překrásně je tato skutečnost popsána v žalmu 23: jsou to obrazy, které překypují životem, štěstím a bezpečím, obrazy nejen pastvy, ale i hostiny. Dokonce i kyj a hůl, nástroje sloužící jaksi k usměrnění a navrácení zaběhlých ovcí do stáda, nejsou vnímány jako obraz násilného omezení osobní svobody, ale jako útěcha. Žalmista si je naprosto jist, že Pastýř jej tímto způsobem chrání od zla, že mu nedá zabloudit někam, kde by byl vůči zlu bezbranný a to by ho mohlo připravit o život. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť Ty jsi se mnou.

A ještě jedné skutečnosti je dobré si povšimnout. V Ježíšově podání ovce vůbec není hloupé zvíře, které jde bezmyšlenkovitě a stádně za každým, kdo ho chce někam odvést. Ovce následují pastýře, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, protože hlas cizích neznají.  Znát hlas zde znamená mít zkušenost s tím, že uposlechnout ho a vyjít za ním znamená vyjít na dobrou pastvu, mít život. Znamená to vědět, že mne volá ten, který mne miluje a chce, někdo, kdo nikdy nezneužije toho, že se vydávám za ním a do jeho rukou, ten, kdo přišel, abychom měli život a měli ho v plnosti.

3. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 2,14.22-28

Čtení ze Skutků apoštolů.
V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
   "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "


Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11 Odp.: 11a
Odp.: Ukaž mi, Pane, cestu k životu. nebo: Aleluja.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.


2. ČTENÍ 1Pt 1,17-21

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
   Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.


EVANGELIUM Lk 24,13-35

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: ,.Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.

Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček vidíme ty dva učedníky a Pána Ježíše při večeři. A v evangeliu jsme slyšeli, že až v této chvíli učedníci poznali, že je to Pán. Nepoznali ho, když s nimi šel po cestě, podle toho, jak vypadal, ani podle toho, co jim říkal. Poznali ho, až když jim rozlámal chléb, jako předtím při poslední večeři, večer před Velkým pátkem, kdy byl ukřižován. A asi taky v tu chvíli konečně pochopili, že to všechno smutné, co se stalo o Velkém Pátku a o čem si celou cestu povídali, nebyl konec, a že to nebylo nadarmo. A že tedy už nemusejí být smutní, jak byli předtím, ale že mohou mít radost.

Milí bratři a sestry,

Cesta dvou učedníků do Emauz je pro ně zároveň cestou k plnému pochopení tajemství Ježíšova vzkříšení. Během cesty však učedníci ještě nedospěli k cíli, jsou plni pochybností a smutku, nedokáží si věci, které se staly, vysvětlit. Zápasí v nich naděje, vykřesaná svědectvím žen, s naprostou beznadějí: velká většina událostí, které učedníci zažili, nasvědčuje spíše tomu, že je vše ztraceno.

Vzkříšený se jednu chvíli k učedníkům připojí, a jeho přítomnost na cestě s nimi je doprovázením i v duchovním slova smyslu. Ježíš je ten, který je dovede ke konečnému pochopení smyslu věcí. A vidíme, že jejich pochybnosti a smutek bere velmi vážně, i když také kárá jejich malou víru. Všimněme si, že neříká hned na začátku Já jsem to, tak už nechte toho smutku a pochybností. První dvě otázky směřují k tomu, aby se se vším svěřili O čem to cestou spolu rozmlouváte? a Co se stalo? Ježíš chce, aby mu učedníci otevřeli své nitro, se vším všudy, se všemi pochybnostmi a smutky.  A učedníci to učiní, řeknou onomu neznámému upřímně o všem, co je trápí. Teprve potom jim Ježíš může začít odhalovat smysl toho, co se stalo, tím, že jim vykládá Písmo. Slovo Písma a na druhé straně prožité události se propojují a učedníci pozvolna začínají chápat. To, co se stalo, už pro ně není záhadou nebo prostě neštěstím, ale je to naplněno smyslem. Což to všechno neměl Mesiáš vytrpět a tak vejít do své slávy?

Cesta učedníků do Emauz je v tomto chápání obraz duchovní cesty každého křesťana. Dokud nejsme ještě v cíli, zakoušíme obtíže cesty: často nevidíme jasně, to, čím už jsme prošli, nám nemusí dávat ani příliš smysl, ani příliš naděje do budoucna, i my jsme často smutní a zmatení.

Předpokladem, abychom měli sílu kráčet dál, je pevná víra, že i nám Ježíš kráčí po boku, a že bere naše obtíže naprosto vážně, že se i náš táže: Nad čím přemýšlíš? Co se stalo? Prvním krokem k pochopení je nenechat si naše pochybnosti a smutky pro sebe, ale vylít si srdce před Ježíšem, který nás doprovází - zcela upřímně a se vším, co v něm je, přesně tak, jako učedníci. V dalším kroku pak je nutné být otevřený k naslouchání. Otevřeme-li se tichému Božímu hlasu, můžeme i my pochopit smysl toho, co se nám stalo. Můžeme pochopit, že všechno, i to těžké a bolestné, je součástí Kristova velikonočního tajemství spásy. Že nic není zbytečné. Ona věta Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět a tak vejít do své slávy se týká celého Kristova tajemného těla - naše těžkosti a bolesti jsou i jeho, stejně jako těžkosti a bolesti všech lidí.  Ježíš kráčí s námi, a ve spojení s ním se to vše stává cestou, kterou se vchází do slávy. 

2. neděle velikonoční 2017

1. ČTENÍ Sk 2,42-47

Čtení ze Skutků apoštolů.
    (Křesťané) setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení.
    Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.


Žl 118(117),2-4.13-15.22-24 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Vrazili do mě, abych padl, avšak Hospodin mi pomohl. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. Jásot ze spásy zní ve stanech spravedlivých.
Odp.
Kámen; který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Odp.


2. ČTENÍ 1Pt 1,3-9

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
   Bud' veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době.
    A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.


EVANGELIUM Jan 20,19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám! jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

Slůvko pro děti:

Asi by se nám, milé děti, moc líbilo, kdyby se nám Pán Ježíš zjevil jako svatému apoštolu Tomášovi, a my bychom ho viděli. Možná by pak spousta věcí v našem křesťanském životě byla mnohem lehčí. Když k nám Pán Ježíš hovoří ve slovu Písma svatého, tak ho nevidíme, jenom slyšíme to, co se čte. A když se nám dává ve svatém přijímání, tak taky vidíme jenom chléb a víno.  Jenže Pán Ježíš říká Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili. Takže pokud je to tak; pokud věříme, i když nevidíme, tak jsme blahoslavení. To znamená, že jsme šťastní, protože Pán Ježíš nám slibuje opravdu velké věci.

Milí bratři a sestry,

Evangelní příběh o apoštolu Tomášovi, příběh vášnivého hledání pravdy, které Bůh vychází vstříc, je natolik silný, že bychom mohli na dnešním stole Božího slova snadno nechat nepovšimnuté další pokrmy.  Výpověď dnešního prvního a druhého čtení by nám ale neměla uniknout, protože se týká správného prožívání našeho křesťanství jako intenzivního života zde a nyní, ale zároveň s opravdovou a jistou nadějí v definitivní budoucí spásu.

Rovnováha obou těchto skutečností je velmi důležitá, protože upadnutí do obou extrémů může být snadné.  O nebezpečí prožívání náboženství jako opia lidu už bylo řečeno mnoho: v tomto pojetí je náš pozemský život vnímán jako trudná pouť slzavým údolím, kde na každém kroku hrozí nebezpečí, a my se utěšujeme tím, že až tuto pouť nějak přetrpíme, v nebi to bude mnohem lepší. V dnešní době ale zřejmě mnohem víc hrozí druhý extrém – život si lze zařídit natolik příjemně a zajímavě, že naděje na nebe úplně vybledne a už ji skoro nebereme vážně.

Dnešní první čtení popisuje život prvotní komunity krátce po vylití Ducha svatého, intenzivní život přítomného okamžiku, který se vyznačuje třemi základními prvky: modlitbou, sdílením ve společenství lásky a radostí. Je to způsob naplnění života na hony vzdálený představě, jakou o něm má konzumní individualismus, ale stejně tak na hony vzdálený představě trudné a smutné pouti slzavým údolím tohoto života, která má smysl jen kvůli cíli v nebi.

Druhé čtení z 1. listu Petrova pak zase klade důraz na křesťanskou naději do budoucna. Svatý Petr nám připomíná, že náš život zde a nyní, jakkoli je dobré a krásné ho žít, v sobě vždy ponese nenaplněnost, nedokonalost, že bude vždy poznamenán skutečností kříže. Vybudovat si nebe na zemi zkrátka není možné, ať se snažíme seč chceme. Slovy českého génia Járy Cimrmana, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Proto jsme vyzýváni, abychom nezapomněli, že máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví, které je pro nás připraveno v nebi, a proto nemusíme klesat na mysli, jestliže nás ještě nyní musejí trápit všelijaké zkoušky.  Tato naděje není opiem, není překážkou dobře žitého přítomného života - je naopak jednou z podmínek, za kterých je takový život vůbec možný.