Zítra oslavíme při obou mších svatých v kapli v Kohoutovicích 117.výročí jejího posvěcení. 

V Žebětíně bude formulář z 27. neděle v mezidobí, kázání z ročního cyklu C zde

 

Slavnost 117. výročí posvěcení kaple Svaté rodiny 2025

 

1. čtení: Ez 47, 1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiele. 

Potom mě (anděl) zavedl zpět ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.

 

Žalm 46:

Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.

Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího,

Bůh je v jeho středu, nepohne se, od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Národy se bouřily, říše se bortily; tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula.

S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země.

 Zamezuje války až po samé hranice světa, láme luky, přeráží oštěpy, a štíty pálí ohněm.

 Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh, převyšuji národy, převyšuji svět.

 S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

 

2. čtení: Ef 2,19-22

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům.

Bratři a sestry! Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

 

 Evangelium: Jn 4,19 -24

Slova svatého evangelia podle Jana.

Samařská žena řekla Ježíšovi: „Pane, vidím, že jsi prorok! Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

__________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes slavíme v naší kapli výročí jejího posvěcení, a tak se vás ptám: Proč sem vlastně v neděli chodíme?  

Kdybychom sem chodili jenom proto, že se to musí, bylo by to málo a strašně by nás to nebavilo… A asi sem nechodíme jenom proto, že se nám tady líbí, nebo že hezky zpívají na kůru – kvůli tomu byste taky asi v neděli ráno nevstali. Chodíme sem hlavně proto, že se setkáváme s Pánem Ježíšem a on nám dává milost, abychom rostli ve víře a lásce.

 

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení z knihy proroka Ezechiele jsme slyšeli o prameni, tryskajícím z jeruzalémského chrámu. Je to symbolické propojení dvou skutečností: uzdravující a životodárné moci vody (ve starém Izraeli bylo toto vědomí mnohem silnější než v našem klimatu a kultuře; nemáme u nás poušť a nemusíme pro vodu chodit daleko do studny) a na druhé straně  chrámu, jako místa přebývání Hospodinovy slávy. Všechen život pochází od Hospodina; a protože Bůh Izraele přebývá na zemi na jednom konkrétním místě - ve velesvatyni jeruzalémského chrámu - je toto místo výsostné Boží přítomnosti - šekíná -  pramenem života. Hospodinovo požehnání se šíří z určitého přesně daného geografického bodu - v textu je tato představa ještě zesílena jmenováním světových stran. Tento bod je jakýsi koncentrát přítomnosti Boha Izraele mezi svým lidem.

Toto téma nacházíme i v evangeliu, při rozhovoru Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Samařané byli pravověrnými Židy považování za odpadlíky zejména proto, že za ono místo výsostné Boží přítomnosti nepovažovali jeruzalémský chrám, ale chrám na hoře Gerizím u Sichemu, dnešního Nábulusu. Proto se také žena zpočátku diví, že s ní Žid vůbec chce mluvit; a pak - protože v něm poznává proroka, tedy autoritu - se s ním pouští do rozhovoru právě na toto téma:  Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ A Ježíš jí odpovídá: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě.

Nastává čas, kdy šekíná, Boží přítomnost, nebude již vázána na jedno konkrétní místo. Místem Boží přítomnosti se stává celý svět a zejména lidská osoba, protože Bůh se do tohoto světa vtělil v osobě Krista. Chrámem se stává osoba Krista. V člověku, ne už na nějakém místě, přebývá Bůh. Text listu apoštola Pavla Efezanům už je jen rozvedením této úvahy. Křesťané jsou skrze své spojení s Kristem naplněni přítomností Ducha svatého, stávají se z nich chrámy, nebo spíše stavební kameny nového chrámu, těla církve, společenství všech křesťanů s Kristem jako hlavou.

Plyne z toho jedna zásadní skutečnost. Týká se toho, co zpravidla nazýváme ‚posvátností´ míst, důležitých pro naše křesťanství - jako jsou například Jeruzalém, Řím nebo Lurdy. O takovém místě můžeme také říci, že je ‚promodlené‘, že se tam Bůh projevuje ‚zvláštním způsobem‘. Jistě tomu tak je, ale měli bychom být opatrní, abychom tuto posvátnost místa nechápali starozákonně, jako by se Bůh vyskytoval či projevoval na určitém místě a nikoli jinde. Posvátnost těchto míst pochází z posvátnosti Boží přítomnosti v osobě Krista přítomného v Eucharistii, v Písmu svatém a v každém člověku, který na toto místo přichází. Eucharistie slavená slavena v bazilice svatého Petra ve Vatikánu je úplně tatáž, jako Eucharistie slavená v této naší celkem malé kapli nebo třeba i na stole v panelákovém bytě. A křesťanská posvátná místa, jako třeba Lurdy nebo Fatima, mají opět svůj počátek v posvátném příběhu živých osob - svaté Bernadetty Soubirousové nebo sourozenců Martových a Lucie dos Santos. Křesťanská posvátnost místa má vždy základ v posvátnosti osoby - Krista a těch, kteří jsou v Kristu.

Hezkou ilustrací přednosti osoby před místem jsou například první křesťanské kostely v Římě - baziliky, které byly původně zastřešeným tržištěm kombinovaným s místem, kde se konaly veřejné soudy.  Byly vybrány proto, že mohly pojmout shromáždění lidí – což u starých pohanských chrámů, zasvěcených třeba Jupiterovi či Venuši možné nebylo; ty měly jen malý vnitřní prostor se sochou božstva uvnitř. Nyní už nehraje roli socha božstva, ale živí lidé, kteří se uvnitř chrámu scházejí, a Kristus, který je tam přítomen.

Tato naše kaple, která dnes slaví výročí svého posvěcení, není vůbec monumentální, a ani se zde zřejmě za oněch 117 let její existence neodehrál žádný mimořádný zázrak či zjevení. Ale kolem ní žije naše společenství, my, kteří zde tvoříme živý chrám v Kristu a klaníme se Otci v Duchu a v pravdě. Kéž tedy dokážeme přinášet našim blízkým a lidem v našem okolí  onu živou vodu, kterou na tomhle skromném místě čerpáme. 

 

 

 Slavnost svatého Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa 2025

Milí bratři a sestry, 

dnes udělám po dlouhé době výjimku a nebudu mít promluvu na texty Písma svatého, které dnes zazněly. 

Dnes je den české státnosti. Připomínáme si knížete Václava, spravedlivého panovníka, který se snažil vládnout v souladu s evangeliem, a tuto svou snahu nakonec zpečetil vlastní krví. Zároveň nás čekají za týden volby do Poslanecké sněmovny. Je mi trochu trapné se otevřeně dotýkat politických témat v rámci bohoslužby slova,  která by měla být výkladem slyšeného slova Písma a její aplikací do našeho života. Jenže vnímám, že situace je vážná a že je třeba se vyjádřit i na tomto místě a při této příležitosti. Omlouvám se vám všem, kteří - možná z dobrých důvodů - považujete tento způsob promluvy v rámci mše svaté za nevhodný. 

Nejprve se vrátím k výzvě našich biskupů k volbám, na kterou jsem minulou neděli zapomněl: https://www.cirkev.cz/prohlaseni-cbk-k-volbam-do-poslanecke-snemovny-2025_57678

A pak bych ještě chtěl citovat vyjádření pana arcibiskupa Jana Graubnera, s nímž se plně ztotožňuji ( v kontextu zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/podpora-zla-je-hrich-arcibiskup-exkluzivne-pro-aktualnecz-va/r~9e823f6499f511f0b553ac1f6b220ee8/?fbclid=IwY2xjawNFEXdleHRuA2FlbQIxMABicmlkETBoZnBvTkdJaTFINjZrQTRaAR6FSLgG-JefOn4B8DAa9zM8Oi4-CMI9_9ENdCQJKpcHde8nKaYdh7BT7NJnhg_aem_8HEiqLtMT2DpcygX_vVjDA )

 Jsem člověk věřící a přemýšlel jsem nad svou odpovědností za věci veřejné, o účasti ve volbách a zodpovědném rozhodování. Nejvíc mě k tomu motivovalo, když jsem se dozvěděl, že někteří křesťané jsou schopní dát hlas Stačilo! (tedy komunistům). Ti totiž už ve volebním programu slibují výrazné kroky proti věřícím, ale i ostatním lidem. Vědomá podpora zla je přece hřích. A za hřích považuji i hloupost zaviněnou nezájmem!

Mohu nejít k volbám? Zde je moje odpověď naprosto jednoznačná: musím jít, protože to není jenom moje právo, ale i výraz odpovědnosti za sebe, rodinu, přátele i za stát. I kdybych měl zrušit dovolenou nebo výlet, i kdybych měl horečku, tak k volbám jdu. Tečka.

Mohu volit kohokoliv? Mám na to sice právo, ale svůj postoj a odpovědné rozhodnutí si musím poctivě odpracovat. Nezajímá mě jen to, co kdo napíše do programu, ale zda jsou jeho sliby reálné, protože papír snese všechno. Důležité je pro mě, kdo stranu nebo hnutí reprezentuje. Pokud dám totiž hlas lidem morálně zkaženým, kteří šíří nenávist a zlo, mám osobní odpovědnost za následky takové volby. Sám mám díl odpovědnosti za zlo, které způsobí.

Mám právo být lhostejný a mlčet ke zlu? Jako křesťan nikoliv. Kdo vidí zlo, nepravost, křivdu, vědomé šíření zlých ideologií a mlčí - neudělá nic -, nese spoluvinu za důsledky. Podle čeho se tedy má člověk rozhodnout, aby byl zodpovědný?

Nemohu dát hlas stranám, které šíří nenávist vůči jakýmkoliv skupinám lidí (Ukrajinci, Židé, lidé s odlišnou orientací…). Takto začala druhá světová válka. Nedám hlas lidem a stranám, které ohrožují náš demokratický systém a jeho instituce, útočí na nezávislá média a nezávislost soudů, chtějí nás vyvést z EU a NATO.

Nepodpořím ty, kteří dělají politiku na efekt pro "teď a tady" a nemyslí na budoucnost pro všechny lidi. Pokud je někdo usvědčený podvodník a lhář, bude se stejně chovat i v politice. Pokud člověk, který se uchází o můj hlas, nedodržuje a nectí pravidla a zákony, nemůže dostat můj hlas, protože je nebude ctít ani v politice.

Jestli už na první pohled někdo slibuje, co nemůže splnit, není zodpovědný a můj hlas nedostane. Populistům nedám hlas nikdy. Zodpovědní lidé nedělají dluhy, a pokud, tak ne na zbytečnosti. Nikdy nedostane můj hlas, kdo stojí na straně agresora proti napadené zemi. Jmenovitě mám na mysli Ukrajinu napadenou Ruskem. Je to stejné, jako když někdo nepomůže oběti třeba na ulici.

Jsem zastáncem svobody slova, ale ani ta není absolutní a nemohu svobodně a beztrestně druhé dehonestovat a ničit jejich životy šířením pomluv a lží. A nakonec jako křesťan nikdy nemohu dát hlas někomu, kdo hodlá útočit na moji víru a způsob, jakým ji chci praktikovat.

Nehledám dokonalé lidi a dokonalou vládu. Ta neexistuje! Budu volit lidi, kteří se chovají zodpovědně v osobním životě i v politice. Nehodlám si hrát na "politickou korektnost", píši vlastní názory. Proto nemohu dát svůj hlas uskupení Stačilo!.

Zdroj: Jan Graubner

 

 25. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Am 8,4-7

Čtení z knihy proroka Amosa.

    Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země! Říkáte: "Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí, kdypak již bude po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, chudáka kupovat za peníze, nuzáka za pár opánků? I nejhorší obilí prodáme."
    Při chloubě Jakubově Hospodin přísahal: "Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!"



Žl 113 (112),1-2.4-6.7-8
Odp.: Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého.
nebo: Aleluja.

Chvalte, Hospodinovi služebníci; chvalte jméno Hospodinovo! Bud velebeno Hospodinovo jméno nyní i navěky!
Odp.
Povznesen je Hospodin nade všechny národy, nad nebesa jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem?
Odp.
Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuj e chudého, aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Tim 2,1-8

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
    Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola - to mluvím pravdu a nelžu - za učitele víry a pravdy mezi pohany.
   Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.



EVANGELIUM Lk 16,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.'
   Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.'
   Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla.
   A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných.
   Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?
    Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne.
   Nemůžete sloužit Bohu i mamonu."

____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, našel jsem v dnešních čteních jedno souvětí, které mi připadá pro tuhle chvíli docela důležité. Je to ve druhém čtení, z listu svatého Pavla svému učedníkovi Timotejovi:   První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.

Jak asi ty větší z vás ví, brzo si my dospělí budeme ve volbách vybírat, kam bude směřovat naše země. Možná byste si, děti, řekly, že se vás to vůbec netýká- že to jsou věci pro nás dospělé, podobně jako třeba řízení auta nebo pití kávy. A že stejně volit ještě nemůžete. Jenže maminka a tatínek vám můžou vysvětlit, že to, jak budeme my dospělí teď volit, bude hodně důležité pro to, jak budete vy žít v budoucnosti. A i když vy volit ještě nepůjdete, můžete se aspoň modlit za nás dospělé, abychom si to nepokazili – a abychom to nepokazili vám.

 

Milí bratři a sestry,

Přiznám se vám, že s podobenstvím o nepoctivém správci - respektive s jeho pochopením - jsem měl dlouhou dobu problém. Jeho poselství se neshoduje s žádným jiným Ježíšovým podobenstvím – ať již s takovým, které má v obrazech ukázat dobrotu a velkorysost Otcovu, nebo s jakýmkoli podobenstvím o Božím království; případně s takovým, které vyzývá k pokání a obrácení. Nevíme si příliš rady s tím, proč pán místo pochvaly svého bývalého správce nepotrestal, a proč se prozíravým jednáním nazývá podvodné umazání dluhu (pokud ovšem, jak říkají někteří biblisté, správce neumazal lichvářský úrok, čímž by vlastně dlužníkům zjednal na vlastní pěst spravedlnost).

Klíčem k pochopení je tu tedy nejspíš přesně to, jak toto podobenství vykládá sám Pán ve druhé části dnešního úryvku.  A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných.

Je to výzva k tomu, co bylo nakonec smyslem jednání nepoctivého správce. To, jak jednal s komoditami svého pána – ať již nad tím můžeme jakkoli vrtět hlavou a považovat to za nemorální skutek – mělo jediný účel. Byla to výslednice jeho úvah o tom, co udělá, aby ho lidé přijali k sobě do domu. Tento výraz neznamená jen to, aby měl bývalý správce střechu nad hlavou, až  ho z domu jeho pána vyženou. Přijmout někoho do domu znamená přátelství a společenství, znamená navázání vztahu. Otevřít někomu svou domácnost znamenalo v jistém smyslu pustit si ho k tělu, sdělit mu o sobě něco, co můžeme sdělit jen blízkým lidem. Důležitý text je v tomto smyslu úryvek z první kapitoly evangelia podle Jana.

Na druhý den zase Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ ‒ to přeloženo znamená Mistře ‒ „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ ‒ to přeloženo znamená Kristus  (Jn 1,35 – 41).

Ježíš zve své dva budoucí učedníky k sobě domů, a tím s nimi vytváří vztah, společenství – a zároveň jim zjevuje svou identitu. Kdyby s ním Ondřej nestrávil tento čas, nemohl by později svému bratru Šimonovi říci: našli jsme Mesiáše.

Nepoctivý správce si z nespravedlivého mamonu získal přátele – použil pomíjející skutečnosti k navázání vztahu. Proměnil to, co jednou nebude, v to, co jediné přechází nezměněné z tohoto světa do věčnosti.

 

Svátek Povýšení svatého kříže 2025

 

1.ČTENÍ Nm 21,4b-9

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě.
Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“
Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal naživu.

 

Žl 78 (77), 1-2.34-35.36-37.38 Odp.: srov. 7c

Odp: Nezapomínejte na Boží skutky!

Slyš, můj lide, mé naučení,
nastav uši slovům mých úst!
Otevřu k průpovědi svá ústa,
vyložím tajemné události z pradávných dob.

Odp.

Když Hospodin hubil Izraele, hledali ho,
obraceli se a sháněli se po Bohu.
Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou,
že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem.

Odp.

Lísali se k němu ústy,
ale svým jazykem mu lhali,
neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné
a nebyli věrni jeho smlouvě.

Odp.

On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je,
často potlačoval svůj hněv
a nedal zcela vzplát své nevoli.

 

2. ČTENÍ Flp 2,6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

 

EVANGELIUM Jan 3,13-17

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“

_______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, máme tu dnes po prázdninách poprvé zase scénku z biblických postaviček; tentokrát zobrazuje to, co jsme slyšeli v prvním čtení. Izraelity na poušti kousali jedovatí hadi, a neotrávili se jenom ti, kteří se podívali na měděného hada, kterého Mojžíš držel na kůlu.

Může nám to připadat hodně divné, ale můžeme to aspoň trošku pochopit, když si uvědomíme, že had na kůlu vlastně předpovídá smrt Pána Ježíše na kříži. A je důležité si taky připomenout, že Ježíšovou smrtí ten příběh neskončil – to bychom tady ani dneska nebyli. Pán Ježíš smrt přemohl, protože vstal z mrtvých. Hadi, kteří se snaží jedem otrávit Izraelity na poušti, jsou symbol všeho zlého, co nás může v životě potkat – našeho hříchu, a hlavně smrti, které se všichni bojíme a jsme tím strachem jakoby uštknutí. Ale když se tolik na to všechno špatné nedíváme a spíš hledíme na Pána Ježíše, tak nezapomeneme, že on to všechno zlo přemohl - tím, že je vzal na sebe. Protože nás má rád. A my už se bát nemusíme, aspoň ne tolik; ani toho špatného a zlého, co vidíme kolem sebe nebo sami u sebe; ani toho, že jednou zemřeme.

 

Milí bratři a sestry,

Poselství dnešního svátku je v mnohem podobné tomu, co prožíváme při liturgii velkopáteční
bohoslužby, konkrétně při pozdvihování a uctívání kříže. Zpíváme Ecce lignum crucis – Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa, a hledíme přitom na pozdvihnutý kříž jako hlavní znamení naší spásy.

Nicméně souvislost má dnešní svátek i s oslavou křesťanských Vánoc. Mnoho starých duchovních autorů připomíná poněkud nečekanou souvislost mezi tajemstvím Ježíšova kříže a jeslemi, do kterých byl položen po svém narození. Nejen proto, že oboje je ze dřeva, nebo proto, že jesle jsou předzvěstí kříže, ve smyslu textu písně Svatý kříži, Tebe ctíme, lůžko pána Ježíše. Obě tato tajemství Ježíšova života, Vánoce i Velikonoce, úplný začátek a úplný konec jeho života, nám totiž nejvíce ukazují hloubku Jeho ztotožnění se s každým lidským příběhem. Vidíme zde vtěleného Boha jako malé děťátko a na druhé straně jako umírajícího trestem pro nejhorší zločince. 

Jestliže rozjímáme obě tyto situace, můžeme do hloubky pochopit výpověď, která je obsažena v dnešním druhém čtení, z listu svatého Pavla Filipanům: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Bůh se v Ježíši Kristu ztotožnil s každým člověkem až do krajnosti, vzal na sebe úplně všechno lidské, včetně našeho hříchu, našich nejzazších temnot, a vstoupil i do naší smrti. Neexistuje žádná lidská situace, v níž by Ježíš nemohl nebo nechtěl být přítomný.

Pohled na jesle a na kříž zcela ruší určitou představu o Bohu, která se stále znovu má tendenci vynořovat – představu někoho nekonečně vzdáleného a nekonečně velkého a mocného, který vidí svět shora a lidi jako figurky na šachovnici. Představu, která může vposledku vzbuzovat pouze otrocký strach, nebo ateistické odmítnutí, rozhodně nikoli však lásku. 

Zároveň ve světle tajemství Ježíšova kříže získávají smysl i situace, které jsou lidsky vzato beznadějné, věci, které nezadržitelně spějí ke špatnému konci – rozpadající se vztahy, nevyléčitelná nemoc, postupně se zrychlující odklon většiny společnosti od křesťanství, nebo cokoli jiného, co nás může trápit a s čím si nevíme rady. Všechno je v tajemství kříže obsaženo, v tom všem je Bůh skrze Ježíše Krista přítomen – a všechno tedy skrze kříž přechází do nedělního rána Vzkříšení. Proto pro nás kříž není již hrozným znamením kruté smrti, ale součástí radostné zvěsti. Zjevuje se v něm smysluplnost všeho, co patří k našemu lidství, a Boží nekonečná láska a nekonečná blízkost vůči člověku.

 

23. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.



Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.

   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.



EVANGELIUM Lk 14,25-33

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

  Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve druhém čtení jsme slyšeli část listu svatého Pavla, který píše Filemonovi – a za tím listem je příběh napínavý skoro jako akční film. Filemon byl zřejmě zámožný člověk z města Kolos v Malé Asii - dnešním Turecku - a měl otroka Onezima. Ten mu asi utekl; a pak se dostal do vězení s Pavlem, který ho tam pokřtil: proto říká, že mu dal život. Onezim se s tím dopisem od Pavla po svém propuštění z vězení vrátil zpátky k Filemonovi.

Když byl někdo v době, ve které psal Pavel svůj dopis, otrokem, tak patřil svému pánu jako věc. Filemon by svého uprchlého otroka po návratu mohl přísně potrestat, mohl by ho klidně i zabít, a nikdo by nic neřekl – právě protože mu Onezim patřil. Ale Filemon byl křesťan, a Onezim teď už také. A tak Pavel píše: Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra.

Onezim asi pak zůstal u Filemona a dál mu sloužil, ovšem už ne jako otrok, ale ve svobodě; jako bratr bratrovi a přítel příteli.  

 

Milí bratři a sestry,

Když jsem si pročítal dnešní úryvek Lukášova evangelia, spontánně mi přišla na mysl perikopa o setkání Ježíše s bohatým mladíkem z devatenácté kapitoly evangelia podle Matouše: Ježíš řekl onomu bohatému mládenci, že se má zbavit všeho, co má, a pak jej následovat; mladík nakonec odešel smutný, protože měl mnoho majetku.  

Napadlo mne, že ten mladík vlastně udělal přesně to, k čemu Ježíš v dnešním úryvku evangelia vybízí: spočítal si, že na to, aby byl Ježíšovým učedníkem, prostě nemá, a šel pryč.  

Možná to teď z mé strany bude trochu provokativní, ale myslím, milí bratři a sestry, že ten bohatý mladík je vlastně obrazem každého z nás. Nikdo z nás není naprosto vnitřně svobodný, aby mohl bezvýhradně následovat Ježíše. Každý jsme v tomhle smyslu bohatý, každý máme něco, co nám v tom brání; každý máme svá různá lpění, přízemnější či subtilnější: lpění na věcech, na vztazích nebo třeba na našem statutu, na našich úspěších v životě; na tom, kým jsme se z vlastního přičinění stali.  Sám je mám také, a myslím, že je má opravdu téměř každý křesťan - i řeholníci v kontemplativních klášterech. Snad až na několik málo duší, které prošly již za svého pozemského života ohněm radikálního očišťování od všeho, co v jejich srdci konkurovalo lásce k Ježíši. A přiznejme si - když už si náhodou čteme prožitá svědectví o takovém radikálním očišťování lidské touhy a lásky, tak jak o nich píší ve svých dílech třeba velcí španělští mystikové sv. Terezie z Avily nebo sv. Jan od Kříže, pak si řekneme, že tohle přece není nic pro nás.

Nerad bych ovšem, milí bratři a sestry, abychom – podobně jako onen bohatý mladík – odešli dnes z kostela smutní. Pokud se v tuto chvíli ještě vrátíme k perikopě o bohatém mladíkovi, můžeme si připomenout, co následovalo po jeho odchodu. Ježíš říká svým učedníkům onen známý příměr o tom, že spíše projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý do nebeského království. A učedníci (kteří si zřejmě v tu chvíli uvědomí totéž, o čem jsme zde přemýšleli před chvíli) se s úzkostí ptají: Kdo tedy může být spasen? Ale Ježíš říká: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.

Snad nám v pochopení dnešního evangelia pomůže onen Ježíšův příklad krále, který se chystá do bitvy: Když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tento příměr nás vybízí k pokoře; k tomu, abychom si přiznali, že na tohle opravdu sami nemáme, že se musíme vzdát Božímu milosrdenství.

Další text, který dnešní Slovo evangelia dovysvětluje, je u Lukáše hned v další, patnácté kapitole: totiž podobenství o marnotratném synu. Když se marnotratný syn chystá odejít od  vepřů zpět ke svému otci, připravuje si svou řeč: Otče, nezasloužím si už být tvým synem, přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. Syn ví, že nemá žádné právo vstoupit zpět do otcova domu, ale přesto se chce vrátit. Touha být znovu v otcově domě je silnější než jeho vědomí své vlastní slabosti a hříchů, které ve svém minulém životním období napáchal. To všechno se sice stalo, ale synovi to nebrání, aby vstal a vydal se na cestu. A otci jsou nakonec všechny synovy minulé hříchy víceméně lhostejné, ani ho nenechá domluvit jeho připravenou řeč - jen se raduje z toho, že se syn rozhodl vrátit.

 

22. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím. víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.
   Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.



Žl 68(67),4-5ac.6-7ab.10-11
Odp.: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem a veselí se v radosti. Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, jeho jméno je Hospodin.
Odp.
Otec sirotků, ochránce vdov je Bůh ve svém svatém příbytku. Bůh zjednává opuštěným domov, vězně vyvádí k šťastnému životu.
Odp.
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, vzkřísils je, když zemdlelo. Usadilo se v něm tvoje stádce, ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože!
Odp.



2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil.
   Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.



EVANGELIUM Lk 14,1.7-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."

__________________________________________________

Slůvko pro děti (na konci mše svaté, při požehnání školních pomůcek)

 Milé děti,

Říkal jsem si, že by bylo dobré, abyste měly na dnešní požehnání školních pomůcek nějakou malou památku. A přišel mi na mysl jeden takový svatý obrázek, které páni faráři asi tak před sto lety rozdávali dětem: chlapeček a holčička jdou po docela chatrné dřevěné lávce nad rozvodněným potokem a nad nimi se vznáší jejich strážný anděl, aby zasáhl, kdyby se něco přihodilo. A u toho ještě bývala napsaná modlitba Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj…. 

Jenomže si myslím, že byste si s takovým obrázkem možná moc nevěděly rady; a spoustě slov, která jsou v modlitbě Anděle Boží, asi taky už nerozumíte. A tak jsem nakreslil trochu podobný obrázek a modlitbu Anděle Boží jsem přeložil do dnešního jazyka - tak, aby tam všechno zůstalo, ale bylo to pro vás srozumitelné.

 

 Milí bratři a sestry,

 Abychom dobře pochopili dnešní úryvek evangelia, můžeme si pomoci jiným úryvkem, z páté kapitoly téhož evangelia podle Lukáše, popisujícím povolání celníka Leviho:

 Potom šel (Ježíš odtamtud), uviděl jednoho celníka ‒ jmenoval se Lévi ‒ jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ (Lévi) nechal všeho, vstal a šel za ním. Ve svém domě pak mu vystrojil velkou hostinu. Spolu s nimi bylo u stolu celé množství celníků a jiných lidí. Farizeové a jejich učitelé Zákona reptali a řekli jeho učedníkům: „Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lk 5, 28 – 32)

 Celník Lévi - tedy budoucí svatý Matouš - ve svém povolání zakouší, že je milován a přijímán. Předtím jím všichni pohrdali, jako veřejným hříšníkem a kolaborantem s Římany. Připojuje se k Ježíšovi a pak ve svém domě uspořádá hostinu, na níž je mnoho takových, jako je on sám. V tomto společenství není rozdělení na chudé nebo bohaté, na spravedlivé nebo hříšníky; všichni vnímají, že jsou si rovni, že jsou přijatí a milovaní, jako to zakusil Lévi - a radují se z toho.

 Na mnoha místech v Bibli je hostina obrazem Božího království; podobně jako třeba obraz nebeského Jeruzaléma z dnešního druhého čtení. Je obrazem společenství lásky mezi bratřími a sestrami v Kristu, mezi všemi dětmi nebeského Otce. Ježíš v dnešním evangeliu vlastně nastavuje zrcadlo těm, kteří hostinu považují za něco jiného; zejména za místo ke své vlastní sebeprezentaci. Pokud bychom mermomocí chtěli použít nějaký příklad ze současnosti, pak by to mohl být třeba nějaký gala reprezentační ples; tedy místo a příležitost, kde mohu ostatním ukázat, jak jsem krásný, bohatý a úspěšný - nejlépe nejkrásnější, nejbohatší a nejúspěšnější ze všech, kteří jsou zrovna přítomní. Při takovém vnitřním nastavení jdu samosebou co nejvíc dopředu, aby všichni viděli. 

To, k čemu Ježíš vyzývá - tedy zaujmout poslední místo - není výzva k nějaké hrbaté pokoře, která člověka stejně nakonec znovu vede k sobě samému; člověk hraje stále roli, jen jinou, tentokrát toho nejskromnějšího a nejzbožnějšího z celé společnosti. Jednání podle toho, co Ježíš říká, předpokládá pochopení podstaty toho, proč se hostina slaví a proč jsem pozván: pozvaní jsou sice různí, ale v nejhlubší rovině existence mají všichni úplně stejnou hodnotu a důstojnost: jsou milované Boží děti. A hostina je oslavou této skutečnosti, je vnějším výrazem společenství, výrazem toho, že k sobě takto bytostně patříme.

 Na letošní neděli 24. srpna připadá v naší farnosti titulární slavnost sv. Bartoloměje, apoštola.

Sv. Bartoloměje - titulární slavnost našeho kostela 2025

 

PRVNÍ ČTENÍ Zj 21, 9b -14

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Anděl ke mně promluvil: "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu!"
    Přenesl mě v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis.
    Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.



Žl 145 (144), 10 - 11. 12 - 13ab. 17 - 18 Odp.: srv. 12
Odp.: Ať tvoji zbožní, Hospodine, vypravují o slávě tvé vznešené říše.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Aby poučili lidi o tvé moci, o slávě tvé vznešené říše. Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.

 

DRUHÉ ČTENÍ 1.Petr 2,4-5.9-10

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!

     Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.

    Vy jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal' ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste 'nebyli (jeho) lid,' teď však jste lid Boží, žili jste bez milosrdenství,' teď však se jeho 'milosrdenství na vás projevilo'.

 

EVANGELIUM Jan 1, 45 - 51

Slova svatého evangelia podle Jana.    

Filip potkal Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta."
    Natanael mu namítl: "Může z Nazareta vzejít něco dobrého?" Filip odpověděl: "Pojď a podívej se!"
    Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: "To je pravý Izraelita, v kterém není lsti."
    Natanael se ho zeptal: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl:  ‚,Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem."
   Natanael mu na to řekl: "Mistře, ty jsi Boží syn; ty jsi král Izraele! " Ježíš mu odpověděl: "Proto věříš, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem'? Uvidíš ještě větší věci."A dodal: "Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.'

_________________________________________________________ 

Slůvko pro děti

Milé děti,

Když apoštol Filip říká Bartolomějovi - v textu evangelia se jmenuje Natanael - že našli Spasitele, Bartoloměj tomu nechce uvěřit. Je to proto, že sám byl z Judska - z kraje kolem hlavního města Jeruzaléma - zatímco Ježíš byl z Nazareta v Galileji, a kvůli tomu ho Bartoloměj vlastně nebral vážně. Co může z Nazareta vzejít dobrého? říká Bartoloměj. Galilea byl kraj, který neměl dobrou pověst; byla to periferie, kde byli Izraelité pomícháni s lidmi jiných národů. Je to něco podobného, jako když si někdo z Prahy utahuje z nás, kteří bydlíme v Brně; nebo jako když si třeba - ať v Praze nebo tady v Brně -  řekneme, že je vlastně dobře, že nežijeme třeba v Mostě, Ústí nad Labem nebo vůbec v severních Čechách.

Jenže Bartoloměj měl velké štěstí v tom, že tyhle jeho předsudky nebyly tak silné, a že našel odvahu udělat to, k čemu ho nabádal jeho druh Filip: Pojď a přesvědč se! A když se potkal se skutečným Ježíšem, postupně poznal, že je to opravdu Mesiáš, Spasitel.

Pro nás je to velké poučení v tom smyslu, že je mnohem lepší se s druhým člověkem potkat osobně a poznat, jaký je, než si o něm udělat názor jenom na základě nějakých našich předsudků.

 Milí bratři a sestry,

Budoucí apoštol Bartoloměj - v evangeliu pod jménem Natanael - má podobný příběh setkání s Ježíšem jako později jiný z Dvanácti - svatý Tomáš. Nebyl by tím, čím byl, nebyl by apoštolem, mučedníkem a patronem našeho kostela, pokud by se nestalo to, o čem jsme dnes v evangeliu slyšeli: jeho osobní setkání s Ježíšem a fascinace Jeho osobou.

Stejně jako svatý Tomáš reaguje Bartoloměj na zprávu apoštolů skepticky: když mu zvěstují, že nalezli někoho, kdo odpovídá mesiášským zaslíbením Starého Zákona, odpovídá tak, jak se dá čekat od rodáka z Judeje: ‚Může z Nazareta vzejít něco dobrého?‘  Ale apoštol Filip se nenechá odradit a zve Bartoloměje, aby se přesvědčil sám: ‚Pojď a podívej se!‘. A Bartoloměj to naštěstí udělá.

A Pán k němu hned v prvních okamžicích setkání promlouvá tak, že Bartoloměj chápe, že Ježíš mu vidí do srdce - Odkud mne znáš? Je to situace velmi podobná setkání Ježíše se samařskou ženou u studny, rovněž z Janova evangelia. Bartoloměj vnímá, že Ježíš o něm ví všechno, ale neděsí ho to. A říká pak podobnou věc, jako samařská žena, která po rozhovoru s Ježíšem v rozrušení nechává u Jákubovy studny svůj džbán a jde do města zvěstovat "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem udělala. Není to snad Mesiáš?"  Nebo - vrátíme-li se k příběhu Tomáše apoštola - také on vyznává Pán můj a Bůh můj.  A svatý Bartoloměj - překvapen stejně jako Samařanka a Tomáš - nakonec říká ‘Mistře, ty jsi Boží syn; ty jsi král Izraele.‘

Poselství dnešního evangelia i naší dnešní slavnosti je tedy velmi jednoduché - na počátku každého křesťanského povolání, ba každého opravdu křesťanského života, má a musí být osobní setkání s Ježíšem. Svědectví církve i naše vlastní svědectví druhým lidem má sloužit tomuto cíli. A toto svědectví je možné a autentické jen tenkrát, jestliže každý z nás, sám u sebe, zakusí na vlastní kůži jedinečnou Ježíšovu lásku. Písmo svaté i další dějiny církve jsou plné důkazů o tom, že je to právě tak: nebýt tohoto osobního setkání jednotlivých lidí s Ježíšovou láskou, nic by nebylo. Můžeme si tu vypůjčit slova malé svaté Terezie z její autobiografie Dějiny duše: apoštolové by nekázali evangelium a mučedníci by se zdráhali prolít svou krev.

Příběh svatého Bartoloměje nás tedy vyzývá k tomu, abychom odložili naši skepsi a vykročili Pánu vstříc. Abychom toužili po setkání s Ním, po setkání, které nás promění - a to nikoli jen jednou v životě, ale stále znovu. Aby pro nás zážitek Jeho lásky nebyl jen krásnou vzpomínkou, ale trvalou a radostnou přítomností, která utváří náš život.

 

 

20. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Jer 38,4-6.8-10

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

   Úředníci řekli králi: "Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí."
   Král Sidkijáh řekl: "Hle, je ve vašich rukou" - neboť král proti nim nic nezmohl. Vzali tedy Jeremiáše a uvrhli ho do cisterny královského prince Malkijáha, která byla ve vězeňském dvoře; spustili Jeremiáše po provazech do cisterny, ve které nebyla voda, ale jen bahno; a Jeremiáš zapadl do bláta.
   Etiopan Ebedmelech vyšel z královského paláce a řekl králi: "Můj pane, králi, tito muži se dopustili zlého činu vším, co spáchali proti proroku Jeremiášovi, když ho vsadili do cisterny. Umře v ní hladem, neboť v městě už není chléb."
   Tu rozkázal král Etiopanu Ebedmelechovi: "Vezmi s sebou odtud tři muže a vytáhni proroka z cisterny, dřív než umře."



Žl 40(39),2.3.4.18
Odp.: Hospodine, na pomoc mí pospěš!

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.
Odp.
Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům.
Odp.
Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu. Mnozí to uvidí a nabudou úcty, budou doufat v Hospodina.
Odp.
Já jsem jen chudák a ubožák, ale Pán se o mě stará. Tys můj pomocník, můj zachránce: neprodlévej, můj Bože!
Odp.



2. ČTENÍ Žd 12,1-4

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.
   Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali, Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.


EVANGELIUM Lk 12,49-53

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!
    Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Chodí někdo z vás do nějakého sportovního kroužku? Nebo ještě lépe – byli jste letos s rodiči na dovolené někde na horách?

Když máme třeba běžet nějaký závod, nebo vylézt na nějaký vysoký kopec, tak důkladně zvažujeme, co si s sebou máme vzít. U běhu je to jednoduché - vezmete si trenky, tričko a běžeckou obuv. Na hory si toho musíme vzít víc, třeba svačinu a láhev s pitím; ale stejně si obsah našeho batohu musíme dobře rozmyslet - abychom si s sebou nebrali něco, co by nám ten batoh dělalo zbytečně těžký.

Neznámý autor Listu Židům ve druhém čtení mluví o něčem podobném: Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Náš život je putování do Božího království - a když s sebou na téhle cestě vláčíme věci, které jsou zbytečné, můžeme tam sice možná taky dojít, ale s mnohem většími obtížemi.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty přinášejí svědectví o rozporuplnosti účinku hlásaného Božího slova v lidských srdcích; rozporuplnosti často tak silné, že představuje existenční nebezpečí pro toho, kdo Slovo hlásá.

Prorok Jeremiáš je v prvním čtení kvůli hlásání Slova málem utopen v bahně; není to ovšem jeho první taková zkušenost. Již o osmnáct kapitol dříve, tedy ve dvacáté kapitole, je v knize proroka Jeremiáše popsána podobná situace: kněz Pašchúr nechává Jeremiáše zbít a vsadit do klády. Od sedmého verše dvacáté kapitoly pak slyšíme Jeremiášův nářek:

„Svedl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mne. Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoli mluvím, musím křičet; ohlašovat násilí a zpustošení. Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem. Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.“

Jeremiáš není žádný masochista, ani provokatér, ani (jak bychom řekli dnes) milovník adrenalinových aktivit. Jako každý normální člověk touží po obyčejném klidném životě bez zásadních konfliktů. Jenže je prorok - a to není zaměstnání, ale existenciální nastavení, vlastně Jeremiášova identita. Slovo, jež mu Hospodin svěřil, si nemůže nechat pro sebe, musí je hlásat – a hlásání přináší protivenství, neboť naráží na zkamenělá lidská srdce, neochotná toto Slovo přijmout. Srdce, jež Slovo vnímají jen jako ohrožení, jako sýčkování – a jeho interpreta jako nositele špatných zpráv (v němčině máme právě pro tohle krásný termín Rabenprophet – krkavčí prorok). V dnešním prvním čtení říkají královští úředníci: Ať je zabit tento člověk, když k nim mluví takové řeči, neboť nehledá blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.

Jeremiáš je takto předobrazem Krista. Dnešní úryvek evangelia je rozdělen na dvě přibližně stejné části. V první Ježíš vyznává, co si horoucně přeje (a co je také vlastním poselstvím hlásaného Slova):

   Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!

Výrazy oheň a křest odkazuji k daru Ducha svatého, který má být ve svůj čas dán světu – k daru Ducha lásky a pokoje, Ducha smíření.  Jenže Ježíš pak realisticky říká, že se stane něco, co si sice nepřeje, ale co přesto nastane: Nepřinesl jsem mír, ale rozdělení.

Boží slovo je vždy slovo lásky. Otec si nepřeje nic než pokoj a smíření, nepřeje si nic jiného, než aby jeho děti žili opravdu jako sourozenci, jako rodina, jako bratři a sestry. Jenže Boží Slovo v reálném světě pokoj nepůsobí, neboť se střetává se ztvrdlými a zraněnými lidskými srdci – a v nich pak účinkuje paradoxně jako pravý opak toho, k čemu je určeno.

Problém tedy není ve Slovu; Slovo není dvojznačné, není záměrně provokativní, není toxické, není proneseno, aby rozdělovalo. Chyba není ve vysílači, ale v přijímači. Vždycky ovšem můžeme svá srdce naladit k otevřenosti vůči přijetí Slova takového, jaké je. Vždycky můžeme odložit naši pýchu a pocit, že jsme už spolkli všechnu životní moudrost a sami nejlépe víme, jak všechno má být. Pak můžeme Slovo slyšet správně a pochopit, co je jeho skutečným obsahem – že je to opravdu Slovo lásky, pokoje a smíření.

 

 V neděli 10.8. jsem na naší farní chalupě v Karolince.

 Kázání k 19. neděli v mezidobí z cyklu C jsou zde (2019) či zde (2016).

 

18. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Kaz 1,2;2,21-23

Čtení z knihy Kazatel.

   Marnost nad marnost - praví Kazatel - marnost nad marnost, všechno je marnost.
Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo. Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.



Ž1 90(89),3-4.5-6.12-13
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se rad svými služebníky!
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,1-5.9-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.
   Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou.
   Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus.



EVANGELIUM Lk 12,13-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Někdo ze zástupu požádal Ježíše: "Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!"
   Odpověděl mu: "Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?"
   Potom jim řekl: "Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má."
   Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si 'strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘
   Bůh však mu řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?'
   Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."

 _______________________________________________________________

 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní druhé čtení končí slovy: Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus. Jsou to velice důležitá slova, zvlášť pro dnešní dobu. Mezi námi lidmi je spousta rozdílů - někdo pochází z Česka, někdo odjinud; někdo je třeba bohatý a někdo chudý; a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Možná máte, děti, zkušenost s tím, že se ve škole například nějaká skupina spolužáků někomu směje, že není jako oni -  třeba že nemá nejnovější iPhone nebo značkové oblečení. Nebo se něco podobného možná už stalo i přímo vám.

Svatý Pavel chce říci, že to, co nás spojuje, je mnohem důležitější než naše rozdíly. Jsme sice různí, ale ze všeho nejvíc jsme všichni milované Boží děti. Takže to, jestli má někdo nový iPhone nebo značkové oblečení, není vlastně vůbec důležité.

 

 Milí bratři a sestry,

Ježíšovo podobenství o boháči a stodolách je zarámováno do úvodního dialogu s bezejmenným člověkem ze zástupu, který Ježíše prosí: "Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!"  Ten, kdo se táže, vlastně svého bratra již nevidí především jako bratra, ale jako zloděje, který se neprávem zmocnil dědictví na úkor jeho samého. Pokud by to nebylo riskování zpovědního tajemství, mohl bych vyprávět mnohé příběhy ze zpovědnice u kapucínů; majetkové spory - například právě o dědictví - často zcela rozklíží rodinné vazby a ze sourozenců udělají nesmiřitelné nepřátele na mnoho let.

Ježíš odpovídá právě oním podobenstvím o boháči a stodolách: Velice charakteristická je věta Uvažoval sám pro sebe. Problém boháče není v tom, že má bohatství, nebo že se mu na poli urodilo (to bylo ve Starém Zákoně považováno dokonce za projev Božího požehnání a přízně). Problém je jeho bezvztahovost, problém je to, že vidí jen sám sebe. Můžeme si všimnout, že mluví a uvažuje výlučně v ich – formě, 'Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘ I když používá druhou osobu jednotného čísla – ty – mluví opět sám k sobě, skoro jako by trpěl samomluvou. Své bohatství nesdílí s nikým, jen sám se sebou.

Pak ovšem do jeho života vtrhne mezní situace blízké smrti, a boháč najednou chápe, že směřování jeho života byla sázka na špatnou kartu. Bůh mu říká Blázne, a to v biblickém úzu neznamená ani tak pošetilost nebo psychickou nenormálnost, ale bezbožnost; život neukotvený ve vztahu s Druhým a s druhými, život žitý jen pro sebe sama. Můžeme si zde vzpomenout na slova žalmu 10: Namlouvá si bezbožník ve své opovážlivosti: „On nepotrestá! Bůh není!“ To je celé jeho smýšlení. Po celý čas se mu vše daří, je daleko od myšlenky na tvůj soud, na všechny své odpůrce hledí s výsměchem. Říká si pro sebe: „Nic mnou nehne, z pokolení do pokolení mě neštěstí nepotká.“ Jeho ústa jsou plná kletby, lsti a úkladu, pod jeho jazykem jen útrapa a hoře. Sedí na číhané poblíž osad, zabíjí nevinného ve skrytu, jeho oči slídí po chudákovi. Číhá v úkrytu jako lev ve svém doupěti, číhá, aby lapil ubožáka, lapí ho a vtáhne do své sítě. Přikrčí se, po zemi se plazí, chudáci klesají v jeho drápech.

Můžeme se ještě krátce vrátit k poslední větě dnešního úryvku, která celé podobenství shrnuje: Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem. Při jeho čtení mi přišel na mysl úvodní verš českého textu mé oblíbené sicilské mariánské písně: Matko přesvatá, láskou bohatá. Naše životní bohatství před Bohem jsou vztahy lásky, jen z nich budeme jednou souzeni.

 V neděli 27. července jsem na dovolené. Kázání k 17. neděli v mezidobí cyklu C z roku 2022 je zde.

 

16. neděle v mezidobí C 2025

 

1. ČTENÍ Gn 18,1-10a

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Hospodin se zjevil Abrahámovi v doubravě Mamre, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle - stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, a řekl:
    "Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?" Odpověděli: "Nuže, udělej, jak jsi řekl!"
    Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: "Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!" Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli.
    Zeptali se: "Kde je tvá žena Sára?" Odpověděl: "Tady ve stanu." (Hospodin) řekl: "Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna."




Žl 15(14),2-3a.3b-4.5bc
Odp.: 1a Odp.: Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá.
Odp.
Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina.
Odp.
Nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá!
Odp.




2. ČTENÍ Kol 1,24-28

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
    Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. Do jejích služeb jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství božské slávy je pro pohany v tomto tajemném rozhodnuti, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu.
    O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem.

EVANGELIUM Lk 10,38-42

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta.
    Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!"  Pán jí odpověděl: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věci. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme."

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, představte si, že se dozvíte, že k vám má přijít nějaká vzácná návštěva. Co uděláte? Asi vyluxujete, vytřete prach, dáte kytku na stůl, koupíte nějaké dobré pití, chlebíčky, zákusky a tak podobně. Marta dělala něco podobného, když za nimi do Betánie přišel Ježíš. A nebylo to špatně, jenom ta Marta trošku zapomněla na to, že Ježíšovi asi víc než na uklizeném domě a občerstvení záleželo na tom, aby obě sestry byly s ním, aby si s ním povídaly, aby se radovaly z toho, že tam s nimi je. A Marii chválí Ježíš proto, že na to přišla.

 

Milí bratři a sestry,

Vyprávění o návštěvě tří andělů v doubravě Mamre z dnešního prvního čtení se stalo předlohou pro ztvárnění Nejsvětější Trojice ve východní ikonografii-nejznámější je slavná ikona Andreje Rubleva. V tajemných postavách tří mužů navštěvuje Abraháma a Sáru sám Hospodin. A možná nejpodstatnější věta z prvního čtení je Abrahámovo přivítání:    

 "Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?"

Abrahám chce u sebe ony tři muže zadržet, chce, aby hned nepřešli dál, chce být alespoň chvíli v jejich přítomnosti. Dělá pro to všechno; nechá připravit hostinu z toho nejlepšího, co zrovna má, sám svou návštěvu obsluhuje (což by normálně dělali jeho služebníci)  - jen aby se s nimi neminul, aby neodešli, aby s nimi mohl strávit nějaký čas.

V dnešním evangeliu je sice tou, která obsluhuje, Marta; ale Abrahámovi se svým vnitřním postojem více podobá její sestra Marie. Chce využít Ježíšovu přítomnost naplno, chce si vychutnat ten vzácný okamžik zde a nyní, kdy je Ježíš u nich doma v Betánii, kdy se kolem něho výjimečně netísní davy lidí, kdy ho sestry mají jen pro sebe. Není samozřejmě špatně, že Marta Ježíše obsluhuje - je to rovněž výraz toho, že je za jeho vzácnou návštěvu vděčná. Jenže její slova ukazují, že jí Ježíšova přítomnost v danou chvíli nepřináší ani radost, ani pokoj - jen starost, jestli to všechno zvládne, a naštvání na sestru, která je podle ní pasivní a líná. Proto jí Ježíš musí laskavě domluvit: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věci. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme."

Ježíš stále hledá cesty, jak být s námi a jak nás laskavě a nenásilně přimět, abychom my byli s ním, abychom mu věnovali čas v modlitbě, abychom občas všeho nechali a jen se těšili z toho, že je nám tak blízko. Stále přichází, a naším velkým duchovním úkolem je rozpoznat jeho příchod a nenechat ho jen tak přejít kolem. Je to obtížné; v době zaměřené na výkon a na věci, které jsou vidět, je možná snazší být jako Marta - i ve věcech souvisejících s vírou a naším křesťanským životem. Ale vybereme-li si Mariin lepší úděl, mnohonásobně se nám to vrátí.