Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2025 – ve dne

1. ČTENÍ Sk 10,34a.37-43

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."



Žl 118 (117),1-2.16ab+17.22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,1-4

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.



EVANGELIUM Jan 20,1-9

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

 ___________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti,

V dnešním evangeliu jsme viděli Petra a Jana, jak zkoumali, co vlastně v Ježíšově prázdném hrobě zůstalo. Oba viděli něco, čemu se říká nepřímý důkaz. My to známe třeba z detektivek: někdo může vykrást někomu třeba dům nebo chatu, a pokud ho při tom nikdo neviděl, nebo ho nezachytily bezpečnostní kamery, tak chybí přímý důkaz. Ale i nějaký nepřímý důkaz může být natolik silný, že je i tak úplně jasné, kdo tu věc udělal. Vzpomínám si na jednu starou písničku od Ivo Jahelky, písničkáře, který byl právník a jeho písničky byly vlastně zhudebněné soudní případy, většinou trochu legrační. A Ivo Jahelka měl písničku o zloději Bidlovi, který šel vykrást byt - ale překvapil ho tam vlčák, který se mu zakousl do kalhot. Bidlo sice stihl utéct, ale psovi zůstala v zubech zadní kapsa jeho kalhot a v ní jeho občanka. Takže to byl důkaz sice nepřímý, ale dost pádný.

To, jak Pán Ježíš vstal z mrtvých a jak byl kámen odvalen, nikdo neviděl – ale to, že byl kámen bokem a že tam byly pruhy plátna a rouška, složená na boku, svědčí o tom, že se to skutečně stalo.

Milí bratři a sestry,

Včera v noci a dnes jsme byli při čtení slov evangelia svědky prvního setkání žen a učedníků se skutečností prázdného hrobu. Ženy jdou ke hrobu, protože myslí, že tam Ježíše najdou. Kde jinde by měl být? Vždyť přece zemřel a byl tam uložen. Poslední věc, kterou mohou udělat, je nabalzamovat jeho mrtvé tělo - pokud se tedy k němu vůbec budou moci dostat.

Jenže Ježíš tam není. Včera při vigilii jsme četli o objevení prázdného hrobu v podání svatého Lukáše: A jak nad tím byly (ženy) v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. Muži jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Ježíš na místě, kde jej ženy hledaly, už není – protože není mrtvý, ale živý.

Tohle by nám samo o sobě vzhledem k velikonočnímu tajemství až tak mnoho neřeklo, a mohlo by to znít dost banálně. Ale mně připadá, jako by tato slova hovořila o něčem velmi podstatném, o něčem, co v posledních letech - nebo spíš desetiletích - jako křesťané intenzivně prožíváme. Velmi silně se to, o čem teď chci hovořit, projevilo třeba v nedávné kauze Marka Orka Váchy.

Věříme, že církev je tajemné Kristovo tělo, místo jeho zvláštní a výsostné přítomnosti mezi námi. A je čím dál jasnější, že se s církví něco děje. To něco může na první pohled vypadat jako umírání; aspoň u nás v Evropě. Symptomy jsou patrné skoro na každém kroku a všichni o nich víme. Jenom pro ilustraci: podle všeho bude letos ve všech třech moravských diecézích vysvěcen na kněze pouze jeden jediný kandidát, u nás v Brně.

Možná ale - nebo téměř jistě - neumírá církev, ale jen její určité formy, určité podoby jejího jazyka, jejího života a jejích důrazů. Ty formy, které například mladá generace - lidé narození po roce 2000 - už není naprosto schopná pochopit a přijmout: jsou pro ni jakoby z úplně jiného vesmíru; míjejí se s tím, čím tito mladí lidé žijí. Možná to teď z mé strany bude velká drzost; ale připadá mi, že ženy, přicházející s balzamovacími prostředky ke hrobu, jsou obrazem některých našich bratří a sester v církvi, na všech jejích úrovních: Pánovu přítomnost hledají především v onom starém; v tom, co léta dobře fungovalo. Tradiční formy, tradiční způsoby myšlení a jednání jsou jim natolik drahé, že je chtějí udržet ještě alespoň o chviličku déle. Nic proti tomu, ale definitivní zánik nelze zvrátit, jen trochu oddálit.

Když recitujeme nicejsko-cařihradské vyznání víry, neříkáme, že věříme v církev, ale že věříme církev -jednu, svatou apoštolskou a obecnou. Věříme v Krista, Ukřižovaného a Vzkříšeného, a v církev můžeme věřit jen natolik, nakolik je Kristovým tajemným tělem. Věříme v Krista; máme velikonoční víru, že On je živý. A právě proto se nemusíme bát, že by církev byla nezvratně na cestě k umírání. Myslím, že umře jen to, co stejně můžeme klidně nechat umřít. To, co nám nepřináší ani pevnější víru, ani živější naději, ani intenzivnější lásku; možná jen nostalgii po údajně starých dobrých časech křesťanství, kdy evropským městům dominovaly místo mrakodrapů katedrály, církev byla masová a měla velkou moc a kulturní vliv.

Ježíš je Živý; a my jej můžeme najít na místech, která bychom nečekali. Možná jej také na první pohled vůbec nepoznáme, podobně jako ho na první pohled nepoznala Marie Magdalská v zahradě nebo učedníci putující do Emauz. Je to obtížné - na tradiční místa a tradiční podoby Ježíšovy přítomnosti jsme si za ta staletí důkladně zvykli. Ale budeme-li hledat vášnivě a odvážně, najdeme ho - a budeme moci svědčit, že jsme se s Ním setkali a že On je skutečně Živý.

 Květná neděle C 2025 – pašije podle Lukáše                                    

 EVANGELIUM Lk 22,14-23,56

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Lukáše.

Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.

   Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království."
   A vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte ho a rozdělte mezi sebe; neboť vám říkám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království."

To konejte na mou památku.

   Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá.

Běda tomu člověku, který zradí Syna člověka.

   Hle, u mě na stole je však ruka mého zrádce. Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí." Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich to asi je, kdo to hodlá udělat.

Já jsem mezí vámi jako ten, kdo slouží.

   Vznikl také mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: "Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat 'dobrodinci'. U vás však ať to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží. Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží.
   Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů.

Až se obrátíš, utvrzuj své bratry.

   Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry."
   Petr mu řekl: "Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!"
   On mu odpověděl: "Říkám ti, Petře: Ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mě znáš."

Musí se na mně splnit, co je psáno.

   Dále jim řekl: "Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny, bez opánků, měli jste v něčem nedostatek?"
   Odpověděli mu: "Ne, v ničem."
   Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, ať si ho vezme, a stejně tak mošnu; a kdo nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč. Říkám vám totiž, že se na mně musí splnit, co je psáno: 'A byl počítán mezi zločince'. Neboť co je o mně řečeno, už se naplňuje."
   Řekli: "Pane, tady jsou dva meče." On jim odpověděl: "To stačí."

Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji.

   Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali. Když byl na místě, řekl jim: "Modlete se, abyste nepřišli do pokušení."
   Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá." Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve.
   Potom vstal od modlitby, šel ke svým učedníkům a nalezl je, jak zármutkem usnuli. Řekl jim: "Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení!"

Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?

   Když ještě mluvil, objevil se houf lidí; jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?"
   Když ti, kdo byli s Ježíšem, viděli, co se chystá, zeptali se: "Pane, máme zasáhnout mečem?" A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho.
   Ježíš však na to řekl: "Přestaňte! Dost!" A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.
   Potom řekl Ježíš těm, kteří se na něho vypravili, velekněžím, chrámovým velitelům a starším: "jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji. Býval jsem den co den mezi vámi v chrámě, a ruce jste na mě nevztáhli. Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty."

Petr vyšel ven a hořce se rozplakal.

   Pak se ho zmocnili a odvedli. Přivedli ho do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se kolem, sedl si Petr mezi ně. Jak seděl ve světle, uviděla ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: "Také ten byl s ním!"
   On však to zapřel: "Neznám ho, ženo."
Za chvíli ho uviděl jiný a řekl: "Ty jsi také jeden z nich!" Petr odpověděl: "Člověče, nejsem!" Uplynula asi hodina a někdo jiný zase tvrdil: "Doopravdy, i tento člověk byl s ním, vždyť je to Galilejec!"
   Petr však řekl: "Člověče, nevím, o čem mluvíš." V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout.
   Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl: "Dříve než kohout dnes zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal.

 

Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil.

   Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se: "Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil." A rouhali se mu, jak mohli. 

Dali ho předvést před svůj soud.

   Jakmile se rozednilo, sešel se sbor starších z lidu, velekněží a učitelé Zákona, a dali ho předvést před svůj soud.
Řekli: "Jsi-li Mesiáš, pověz nám to!"
   Odpověděl jim: "I kdybych vám to řekl, neuvěříte, a kdybych se vás zeptal, nedáte mi odpověď. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha."    Všichni mu do toho vpadli: "Ty jsi tedy Boží Syn?" Odpověděl jim: "Ano, já jsem!"
   Oni řekli: "Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!"
   Celé jejich shromáždění povstalo a vedli ho k Pilátovi.

Neshledávám na tomto člověku žádné provinění.

   Tam na něj začali žalovat: "Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" Odpověděl mu: "Ano, já jsem!"
   Pilát pak prohlásil velekněžím a lidu: "Neshledávám na tomto člověku žádné provinění."    Ale oni naléhali a říkali: "Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, počínajíc Galileou až sem!"
   Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se, zdali ten člověk je Galilejec; a když se dověděl, že je z Herodova území, poslal ho k Herodovi, který se také právě v těch dnech zdržoval v Jeruzalémě.

Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá.

Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. Velekněží a učitelé Zákona stáli při tom a urputně na něho žalovali. Tu Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch: dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho nazpět k Pilátovi. V ten den se Herodes a Pilát spřátelili; předtím totiž spolu žili v nepřátelství.

Pilát Ježíše vydal, aby se jím stalo po vůli.

   Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: "Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já sám jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím."    Ale oni se všichni dali do křiku: "Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!" Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu.
   Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: "Ať je ukřižován, ať je ukřižován! "
   Potřetí jim řekl: "Ale co špatného udělal? Neshledal jsem na něm nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Oni však doráželi s velkým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stále stupňoval.
   Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli.

Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou.

   Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem.
   Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a kopcům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!"

Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a 'druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Jeho šaty si rozdělili losem.
To je židovský král.
   Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený."
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!"
Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král.

Dnes budeš se mnou v ráji.

   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království."
   Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.

   Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těch slovech vydechl naposled.

(Chvíle tiché modlitby vkleče)

   Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl skutečně spravedlivý." A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů. Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje a na to se dívaly.

Josef položil Ježíšovo tělo do hrobky vytesané ve skále.

   Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota.
   Přitom ho doprovázely ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly sváteční klid podle přikázání.

________________________________________________________

 Krátké zamyšlení před čtením pašijí:

Příběh odsouzení a umučení Ježíše se dennodenně opakuje v různých příbězích nás lidí, v příbězích jednotlivých lidských společenství nebo celých národů. A všechny tyto příběhy můžeme číst jaksi dvojími brýlemi, dvojí optikou.

Můžeme mít na očích – a možná je to i snazší – antihrdiny dnešního vyprávění: Jidášovu zradu, Pilátův alibismus, nestatečnost učedníků, surový výsměch a brutalitu římských vojáků. A pak nám z toho vyjde, že svět je velmi nepěkné místo, že dobro nemá před zlem žádnou šanci, že hrubá síla vždycky zvítězí. A podobnýma očima se můžeme dívat i na přítomné události našeho světa.

Ale můžeme mít i jiný pohled, pohled, který se v tom příběhu snaží vidět aspoň střípky dobra: Opravdovou lítost lotra po pravici, laskavost Josefa z Arimatie, který po tom celém dramatu chtěl Ježíšovi dopřát alespoň důstojný pohřeb. A především samotného Ježíše.

Tento druhý pohled na skutečnost v nás živí naději. Zlo vypadá mnohem silnější než dobro, ale není. Pokud vidíme realitu takovýma očima, již zde a nyní jsme také schopni vidět to, co oslavíme za týden. Jsme schopni vidět, že přese všechno Boží království přichází a jednou přijde v plnosti. I když smrt zdánlivě slaví triumf, jsme schopni očekávat Vzkříšení.

 

5. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Iz 43,16-21

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který (k soudu) vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky;
všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové,
teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi
a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi,
že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti,
abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe,
který bude hlásat mou chválu."



Žl 126 (125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp.: 3
Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem
Odp.
Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,8-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých.
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.



EVANGELIUM Jan 8,1-11

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je.
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat.
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním.
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?"
    Odpověděla: "Nikdo, Pane."
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

 _______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Minulý týden jsem byl v Římě, a v bazilice svatého Petra ve Vatikánu jsem viděl slavnou Pietu – sochu Panny Marie s jejím zemřelým Synem v náručí. Michelangelo Buonarotti, jeden z největších umělců, jaké kdy lidstvo mělo, ji před asi pěti sty lety vytesal do krásného bílého kararského mramoru, a je to jediné jeho dílo, které podepsal. Maria má na hrudi stuhu, na které je nápis, že tuhle sochu udělal Michelangelo. A je to tam už půl tisíciletí – ale vypadá to, jako kdyby to tam Michelangelo vytesal včera, protože mramor je velmi tvrdý a odolný materiál. Pokud se té soše nic nestane, může tam ten nápis být klidně ještě pár tisíc let.

Když něco napíšeme na papír, vydrží to tam kratší dobu – záleží na tom, jestli jsme použili obyčejnou tužku, inkoust nebo fixu; a taky na tom, jak kvalitní je ten papír. Když něco napíšeme křídou na tabuli, stačí mokrá houba, abychom to zase smazali. A když něco napíšeme na displej počítače nebo interaktivní tabule, stačí na smazání pár pohybů myší.

Pán Ježíš dneska píše prstem do písku. Možná jsou to hříchy té ženy. To, co napsal, se může ovšem smazat úplně nejvíc snadno z toho všeho, o čem jsem doteď mluvil – stačí jen jeden pohyb ruky. A i kdyby ho v tu chvíli Ježíš neudělal, tak by to za něj brzo udělal vítr nebo déšť.

A tak taky vypadají před Ježíšem naše hříchy, i kdyby byly hodně vážné. Když jich litujeme, Ježíš je hned smaže, jako by nikdy nebyly.

 

Milí bratři a sestry,

Při pročítání dnešního úryvku Janova evangelia mi spontánně vyvstala v hlavě povídka Karla Čapka Poslední soud, která je součástí jeho známého díla Povídky z jedné kapsy. Vrah Ferdinand Kugler stane po smrti před posledním soudem. Nečekaně jej však nesoudí Bůh, ale lidé, kteří byli soudci i za svého pozemského života.  Hospodin u soudu vystupuje jen jako svědek. Postupně popisuje Kuglerův život: jeho dětství, mládí, první zkušenosti se zločinem; avšak hovoří o tom všem s velkým porozuměním a soucitem:

“Osmý člověk“, řekl Bůh, “kterého Kugler zabil, byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.” “Proč vraždil?” tázal se předseda. “Jako jiní lidé,” odpovídal Bůh; “ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?” “Děkuji,” řekl předseda, “není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?” “Ne,” pravil Kugler lhostejně; neboť teď už mu bylo všechno jedno. “Soud se odebere k poradě,” prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili.

Při poradě jsou pak vrah Kugler a Hospodin spolu chvíli o samotě:

 “Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně. “Protože všechno vím“, odpověděl Bůh. “Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere.“ “A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?” “Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.”         

V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: “Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?”

Ježíš v tichosti píše prstem do písku; možná píše celý příběh oné cizoložné ženy, o které ví všechno - podobně jako věděl všechno o samařské ženě u Jákobovy studny ve čtvrté kapitole Janova evangelia. Farizeové a učitelé Zákona vidí jen její skutek, vidí jen zločin a trest, který je za něj podle Mojžíšova zákona předepsaný. Ježíš by v tuto chvíli docela dobře mohl na otázku Co říkáš ty? začít mluvit podobně, jako Čapkův Svědek s velkým S. Mohl by užaslým učitelům Zákona vyprávět o celém životě té ubohé ženy, třeba o tom (teď je to z mé strany čirá fantazie), jak ve svém manželství strádala, jak k ní byl její manžel krutý a zacházel s ní jako s věcí; a jak proto hledala aspoň trochu lásky někde jinde.

Jenže Ježíš zřejmě ví, že by nic takového v danou chvíli nepomohlo, že by mu možná ani nevěřili. A tak geniálně využívá toho, že všechno ví nejen o té ženě, ale i o všech ostatních přítomných. Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí kamenem první. A toto jeho slovo okamžitě účinkuje, opět podobně jako u Samařanky u studny: Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Všichni postupně odcházejí, hluboce zasaženi Ježíšovým slovem, které každému z nich připomnělo jeho vlastní provinění. Na Mojžíšův zákon už nikdo nemyslí; všichni jsou překvapení náhlým poznáním, že jsou vlastně úplně stejní jako ta žena.

Možná má Karel Čapek pravdu, možná si my lidé opravdu nezasluhujeme jiné spravedlnosti než lidské. Ale náš soud - naštěstí - nebude založen na našich zásluhách ani jen na čisté spravedlnosti. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům říká: Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu. Ačkoliv to tak na první pohled vůbec nemusí vypadat, je to výrok plný radostné naděje. Jednou nás bude soudit Bůh, který je spravedlivý; avšak zároveň vidí, chápe a miluje.  Závěr dnešního úryvku evangelia to dosvědčuje:

Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

 Tuto neděli budu ještě v Římě na české národní pouti k letošnímu Jubilejnímu roku. 

K promluvě na 4. neděli postní cyklu C z roku 2022 se můžete vrátit zde. 

 

3. neděle postní C 2025

 

1. ČTENÍ Ex 3,1-8a.13-15

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel.
    Mojžíš si řekl: "Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří." Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: "Mojžíši, Mojžíši!"
    A on odpověděl: "Tady jsem!"
    (Bůh) řekl: "Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!" Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
    Hospodin pravil: "Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem."
    Mojžíš pravil Bohu: "Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: 'Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: 'Jaké je jeho jméno?' - co jim mám říci?"
    Bůh pravil Mojžíšovi: "Já jsem, který jsem!" A dodal: "Tak řekneš synům Izraele: 'Ten, který jest, posílá mě k vám.' "
    A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: "Tak řekneš synům Izraele: 'Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení."




Žl 103 (102),1-2.3-4.6-7.8+11 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.
Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačeným. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 10,1-6.10-12

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti.
    Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce.
    To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.




EVANGELIUM Lk 13,1-9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to:
    "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
    Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
    Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
    'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok.
    Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.' "

________________________________________________

Slůvko pro děti

Milé děti,

Podobenství o neplodném fíkovníku je příběh s otevřeným koncem. Jak myslíte, že to za ten rok dopadne? Kdo z vás myslí, že ten fíkovník přinese plody? No jo, ale co když ne? Myslíte, že za rok bude ten vinař zase přesvědčovat pána vinice, aby tam ten neplodný fíkovník ještě nechal, že ho znovu okope a pohnojí? Já myslím, že ano. Protože je to obraz toho, jakou s námi má náš Bůh nekonečnou trpělivost.

Milí bratři a sestry,

V textech k dnešní neděli najdeme vedle sebe zvláštně protichůdná tvrzení. V žalmu jsme slyšeli, že Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Ovšem ve druhém čtení, z prvního listu Korintským, se zase praví toto: Nereptejte, jako někteří z nich reptali a za to byli pobiti od anděla zhoubce.  Jako by Hospodin ve světle těchto výroků byl něco jako antický Janus, božstvo se dvěma tvářemi. Jako by se o něm říkalo, že je zároveň nekonečně milosrdný a dobrotivý, a vzápětí že jeho trpělivost a milosrdenství přece jen mají své meze.

V Ježíšově podobenství o neplodném fíkovníku se tyto dva protiklady potkávají v osobě pána vinice a vinaře: Majiteli vinice s neplodným fíkovníkem již dochází trpělivost a chce jej nechat porazit, vinař mu naopak ještě chce dát šanci: Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese.

Pokud bychom si však příliš rychle ztotožnili pána vinice s Otcem a vinaře s Ježíšem, skončili bychom u představy o Bohu, jaká byla v různých variantách v oblibě například na vyobrazeních z doby pozdní gotiky: Bůh Otec jako vousatý stařec drží v ruce blesky, jimiž už už chce potrestat hříšné lidstvo nějakou ranou; avšak u jeho nohou klečí Ježíš a Maria a snažně jej prosí o slitování. Jak by ale Ježíš potom mohl v desáté kapitole evangelia podle Jana říci Já a Otec jsme jedno? Nebo opět ve čtrnácté kapitole téhož evangelia Filipovi: Kdo viděl mne, viděl Otce?

Dnešnímu Božímu slovu zřejmě vůbec nejde o to, abychom si na základě něho udělali nějakou představu o Bohu. Spíš je jeho účelem nás samé přetvořit a proměnit, naléhat na naše srdce, spasitelně nás vytrhnout z letargie. Slova Jestliže se neobrátíte, podobně zahynete jsou jen trochu vyhrocenější podobou toho, co Pán Ježíš říkal již na počátku svého působení, a co ještě před ním hlásal Jan Křtitel: Přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu. Obrácení a důvěra v evangelium nejsou přitom dvě různé skutečnosti, ale dva aspekty jednoho a téhož.  Závěr podobenství o neplodném fíkovníku nám říká, v čem ono obrácení spočívá: není to nakonec změna života naší snahou a askezí, ale jeho odevzdání Pánu. Máme se nechat opečovávat Ježíšovou láskou, aby náš život začal přinášet dobré plody.

 

2. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"



Žl 27 (26),1.7-8a.8b-9abc.13-14 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:
Odp.
Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

   Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!



EVANGELIUM Lk 9,28b-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.

    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

_______________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Proč myslíte, že Ježíš šel s těmi svými třemi učedníky na horu a tam se jim ukázal ve slávě? Napoví nám to, že Mojžíš a Eliáš si s ním povídali o tom, že má v Jeruzalémě být zatčen a odsouzen a má tam umřít. Ježíš chtěl totiž svým třem nejbližším učedníkům dodat odvahu, až ho později uvidí třeba v Getsemanské zahradě, kde mu bylo moc úzko, nebo potom na kříži. Chtěl jim tím říci Budu muset prožít něco, co vypadá jako konec; něco, co vás určitě hodně poleká a rozesmutní. Ale nebojte se, nakonec to dobře dopadne.

 

Milí bratři a sestry,

V první větě dnešního evangelia jsme slyšeli, že Ježíš se svými třemi učedníky - Petrem, Jakubem a Janem - vystoupil na horu pomodlit se. Z českého liturgického překladu ani z řeckého originálu přitom nevyplývá, zda se tam Ježíš chtěl modlit sám, nebo zda chtěl, aby se k němu jeho učedníci v modlitbě přidali. Ježíš se každopádně modlí, a při modlitbě se mění jeho vzhled, jeho šat oslnivě zbělí. Jako by se navenek, na Ježíšově těle, projevilo to, co se děje uvnitř - záře lásky, která proudí mezi Otcem a Synem, plamen Ducha svatého, který později, o Letnicích, spočine na učednících.

Rozpoložení Petra, Jakuba a Jana je ovšem v tu chvíli všechno jiné než modlitba. Nejprve spí, podobně jako později v Getsemanské zahradě. Potom chce Petr postavit tři stany - jak dodává trochu sarkasticky text evangelia, nevěděl, co mluví. A nakonec na všechny tři padne bázeň, což pravděpodobně není ctnost bázně Boží, ale úplně obyčejný strach.

Tato trojice spánku, aktivity a strachu jako by byla obrazem toho, s čím i my zápasíme jako s překážkami modlitby. Spánek může být symbolem chvil, kdy na Pána ve svém životě úplně zapomínáme, kdy nás zcela pohlcují běžné každodenní starosti, práce, zábava nebo mnoho dalších skutečností, jimiž si zaplňujeme život. Petrova snaha postavit tři stany nám zase připomíná naše časté přesvědčení, že Bohu můžeme nejlépe sloužit našim vlastním aktivním přičiněním; tím se ale podobáme Martě, která ve svém domě v Betánii - celá uhoněná a nestíhající - vyčítá pasivitu své sestře, jež se posadila k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slovo. A konečně onen strach nás od modlitby může odvádět proto, že se necítíme hodni před Pána předstoupit - jako se dítě, které něco provedlo, bojí ukázat před tatínkem a maminkou a raději se někam schová. Nebo máme strach z usebrání a sestoupení do hlubin vlastního srdce, protože tušíme, že bychom tam možná objevili něco nehezkého.

Ježíš se však na hoře modlí. V modlitbě prožívá zcela vědomě a bděle svůj vztah lásky s Otcem. V síle své modlitby je schopen se pokojně konfrontovat i s tím, co ho čeká - se svou smrtí, kterou má podstoupit v Jeruzalémě. V síle Ježíšovy modlitby k Otci se také zjevuje jeho pravá identita: To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!

Kéž se nám, milí bratři a sestry, nejen v této postní době naše modlitba daří; kéž dokážeme překonávat vše, co nám v ní brání. Bohatě se nám to vrátí. Stejně jako Ježíš, i my můžeme v síle naší modlitby jít pokojně vstříc všem budoucím událostem našeho života. I my můžeme v síle naší modlitby znovu objevit, kým doopravdy jsme - Boží milované děti.

 

1. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Dt 26,4-10

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:
   Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem.
   Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“



Žl 91 (90),1-2.10-11.12-13.14-15 Odp.: srv. 15
Odp.: Bud' se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!“
Odp.
Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.
Odp.
Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil o kámen svou nohou. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku.
Odp.
Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, zachráním ho a oslavím.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 10,8-13

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme.
   Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.



EVANGELIUM Lk 4,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“
   Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“
   Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“
   Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“
   Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

_______________________________________________________________

 Místo slůvka pro děti bude dnes představení postní aktivity.

Milí bratři a sestry,

O první neděli postní čteme ve všech třech nedělních cyklech evangelní vyprávění o Ježíšově pokušení na poušti. První, starozákonní čtení, které je v každém cyklu jiné, vytváří kontext, skrze který můžeme evangeliu o pobytu na poušti porozumět pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu. V cyklu A se čte vyprávění o pádu prvních lidí, v cyklu B slyšíme o smlouvě Hospodina s Noemem poté, co opadly vody potopy; a dnes, v cyklu C, čteme ustanovení Mojžíšova zákona o obětování prvotin úrody, spojené se vzpomínkou na putování lidu Izraele pouští do zaslíbené země - to, co slaví věřící Židé svátkem šavuot.

Souvislosti prvního čtení a evangelia nás mohou napadnout celkem snadno: mimo čísla čtyřicet, označujícího symbolicky plný počet dní či let, je to také určitý stav nouze. Lid Izraele na poušti zakouší hlad a žízeň, a je proto pokoušen vyřešit svou situaci vlastním přičiněním, zcela v rozporu s Hospodinovou vůli a plánem - chce se vrátit do Egypta, kde byl sice otrokem, ale měl své jisté hrnce masa. Po této epizodě pokušení a reptání proti Bohu a proti Mojžíšovi však Boží lid zakusí, že se Hospodin postaral – seslal uprostřed této nouze manu a křepelky, otevřel ve skále pramen vody. Je to sice provizorium; ale v jeho síle dojdou Izraelité až do zaslíbené země, plodné a úrodné, oplývající mlékem a medem. Když pak doputují do cíle, provizorium končí; v páté kapitole knihy Jozue se píše: Následující den jedli z úrody té země, nekvašené chleby a pražené obilí. Mana přestala padat den poté, kdy pojedli z úrody té země. Svátek prvotin úrody má být pro lid Izraele zároveň díkůvzdáním a trvalou připomínkou toho, že Bůh svůj slib splnil, že Izraelity skutečně dovedl do krásné a úrodné země, kterou jim slíbil.

Na poušti ďábel našeptává vyhladovělému Ježíši něco podobného: Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb! Ježíš se má přestat spoléhat na svého Otce a hlad zahnat vlastním přičiněním a vlastní mocí. Ježíš ale ví dobře, co znamená být Syn Boží; ví, že všechno, čím je - celý jeho život a jeho bytí – je dar Otcovy lásky; a že tedy nic nechce prožívat tak, že by se od ní oddělil. Na paralelním místě u svatého Matouše se říká 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.'

Tato výpověď dnešního Božího slova nám může napovědět i cestu, jak dobře prožít tuto postní dobu, jak dát smysl jakémukoli postnímu předsevzetí. Můžeme se postit třeba proto, abychom se cvičili v askezi, podobně jako třeba fotbalista trénuje na šampionát; nebo proto, abychom zjistili, do jaké míry jsme na tom či onom závislí. Ježíš ale nemá žádný trénink v sebeodříkání zapotřebí a na ničem závislý není, mimo Otcovy lásky. Jeho půst je výrazem naprosté důvěry v Otce, kterou zakusí, když se vzdává zajištění života vlastními prostředky. A také výrazem jistoty, že jeho pobyt na poušti – a koneckonců celé jeho pozemské putování, jeho život i jeho smrt – nakonec vyústí do slávy Vzkříšení, do plnosti života, jejímž starozákonním předobrazem je zaslíbená země, oplývající mlékem a medem.

 

8. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Sir 27,5-8(řec.4-7)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

    V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk.



Žl 92(91),2-3.13-14.15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali', jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,54-58

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům 

Bratři a sestry!
    Až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: 'Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?' Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.
    Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a pilně pokračujte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.


EVANGELIUM Lk 6,39-45

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Ježíš řekl učedníkům přirovnání: "Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel.
    Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.
    Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce."

 _______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, máme tu zase moc krásnou scénku z biblických postaviček. U stromu, který je plný dobrého ovoce, je hodně lidí. Ten druhý strom, bez ovoce, je sice suchý a trnitý (protože v evangeliu je věta Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny), ale klidně by tam mohl být nějaký krásně zelený, košatý strom, možná hezčí, než ten s ovocem. Jenže ani u takového stromu by lidé nebyli. Mohl by vypadat sebevíc hezky, ale pokud by nic nenesl, stejně by zůstal osamělý. Když budeme s Boží pomocí mít druhé lidi rádi, bude to to nejlepší ovoce našeho života –  všichni si pochutnají, všem bude v naší blízkosti dobře.

 

Milí bratři a sestry,

Na prahu postní doby jsme v dnešním evangeliu slyšeli dvě krátká podobenství, jež by nám mohla pomoci nadcházející přípravu na Velikonoce dobře prožít: podobenství o třísce a trámu a podobenství o stromu a ovoci.

To, že jsou tato podobenství v textu evangelia podle Marka položena vedle sebe, naznačuje také jejich vzájemnou souvislost. Ovoce, které nese dobrý strom, je obrazem lásky a dobra, darovaného druhým. Abychom však mohli takto v lásce vycházet ze sebe směrem k Bohu a k lidem, musíme zároveň stále konat to, co je předmětem podobenství o třísce a trámu; stále se sami k sobě vracet - samé sebe zkoumat; neustále rozkrývat to, co nám překáží, abychom viděli správně.

Jak víte, ve svých promluvách velmi nerad moralizuji a už vůbec se nechci pouštět do nářků, jak že je náš současný svět pokažený; přesto myslím, že jednou z nejzásadnějších bolestí dnešní doby je právě nedostatečná schopnost sebereflexe. Velmi těžko se nám uznávají vlastní chyby a nedostatky. Jsme neustále vedeni k tomu, abychom si v sobě pěstovali zdravé sebevědomí a zdravou dravost, protože bez toho přece v dnešním světě nelze uspět. Jenže často si našeho zdravého sebevědomí hledíme natolik - a natolik je opečováváme - že z toho nakonec vyroste chorobně přebujelé ego, které již žádnou sebereflexi neprovádí, a už to vlastně ani neumí. Ego, které nesnese žádnou kritiku, které si již není schopné přiznat, že se může mýlit, které již vlastně nevidí nikoho a nic než sebe. V tomto stadiu již trám nelze z oka vyjmout. Jeden takový ukázkový případ momentálně sídlí v Bílém domě ve Washingtonu a je shodou okolností také nejmocnější osobou na této planetě. Pán Bůh náš svět ochraňuj!

Správně vidění sebe i druhých - pramenící z toho, že dokáži žít reflektovaný život - pak vede ke správnému jednání. (Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra). Platí zde ono staré dobré tomistické pravidlo Agere sequitur esse: bytí předchází konání. Reflektuji-li pravidelně svůj život (a můžeme to nazvat různě - očišťování srdce, zpytování svědomí, pokorné uznání toho, že nejsem bez hříchu, nebo ještě jinak), poznávám, kým jsem. Poznávám své slabosti a hříchy, ale také - a to je důležitější - svou nejhlubší identitu milovaného Božího syna nebo milované dcery, stvořeného a povolaného k lásce. A budu-li si v sobě toto vědomí stále udržovat jasné, ponese můj život dobré ovoce.

 

 

 

 

7. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ 1Sam 26,2.7-9.12-13.22-23

Čtení z první knihy Samuelovy.                                                                                                     

    Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli k (Saulovu) mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: "Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!" David však Abišajovi odpověděl: "Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?" (Pak) vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina.
    David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - volal: "Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina."

Žl 103(102),1-2.3-4.8+10.12-13 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,45-49

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    První 'člověk', Adam, 'byl stvořen jako živá bytost', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.
    My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe.



EVANGELIUM Lk 6,27-38

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek.
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám."

______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pán Ježíš nám v dnešním evangeliu říká, že máme mít rádi všechny lidi; i ty, kteří nás rádi nemají. Snadno se to řekne; ale Ježíš pak říká taky, že to máme dokazovat i konkrétními činy. Když ti někdo bere plášť, nech mu i košili. Je to vůbec možné? Máme si nechat všechno líbit? Nestali bychom se otloukánky, které by každý využíval?

Možná je to ve skutečném životě opravdu hodně těžké, ale Ježíš nám taky říká, proč bychom takto měli žít: protože všichni jsme jedna rodina Božích dětí. Ten, koho nemám rád, kdo mne štve, kdo mi ubližuje, je taky Boží milovaný syn nebo dcera, stejně tak, jako já.

 

Milí bratři a sestry,

Nedá mi to, abych se ještě dnes – naposled – nevrátil k případu Marka Orko Váchy z minulého týdne. Předpokládám, že o něm všichni tak či onak víte, neboť se na něj v minulých dnech nedalo v médiích a na sociálních sítích nenarazit. Předesílám, že Marka znám osobně už dlouho; sice se v poslední době vídáme tak jednou či dvakrát do roka, ale máme mnoho společných blízkých přátel z dob studií na brněnské přírodovědě a z okruhu farníků od brněnského Tomáška.

Ve vyostřené atmosféře kolem této kauzy se předevčírem na sítích objevilo společné prohlášení Orka a pana arcibiskupa Graubnera. Cituji v plném znění:

V reakci na dění posledních dní chceme společně vyznat v předvečer blížící se postní doby své nedostatky a vzájemně se jeden druhému omluvit: za to, že jsme jeden druhého zranili způsobem slavení mše svaté; za to, jak jsme jeden druhého zranili necitlivou formou, která byla zvolena pro ukončení spolupráce s knězem, který vypomáhal v pražské arcidiecézi a za necitlivou komunikaci. Je nám líto pohoršení, které tím mohlo vzniknout.

Přáli bychom si oba vstoupit do postní doby ve vzájemném odpuštění a smíření.

Přáli bychom si, aby toto drobné gesto vzájemného smíření pomohlo v dnešní rozdělené a rozhádané společnosti uzdravovat zranění, která si mezi sebou působíme.

Přáli bychom si, abychom nepůsobili další rány na těle církve.

In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.

K tomu nám všem dopomáhej Bůh.

Osobně mne to ohromně potěšilo a povzbudilo. Pokud v tuto chvíli uzávorkujeme všechny okolnosti toho, co se kolem Orka dělo, jsou ta slova silným znamením, že v církvi může - i v naší různosti - panovat duch smíření a odpuštění, že přes všechny názorové neshody a osobní animozity patříme k sobě, a že snad můžeme v tomto ohledu něco nabídnout i lidem mimo církev.

Markův případ a mediální smršť, která se následně přehnala, mi připomněla – jako již mnohokrát předtím, když se něco podobného stalo – šestnáctý verš  žalmu 18: Když Hospodin pohrozil, když zavanul dech jeho hněvu, ukázala se dna oceánů, základy země byly obnaženy. Znovu se v celé nahotě projevilo hluboké rozdělení v naší církvi. Mimo mnoha seriózních a promyšlených úvah, jež se k tomuto případu objevily, došlo zejména na sociálních sítích ke vzájemnému urputnému dohadování křesťanů patřících k různým názorovým proudům. Přeli se spolu lidé, kteří sice patří ke katolické církvi, ale jako by žili v minimálně dvou úplně různých vesmírech s naprosto odlišným viděním světa a vůči sobě víceméně nepřátelských. Došlo i na osvědčené vzájemné obviňování: ti jedni prý chtějí víru církve a křesťanský život – a v naší souvislosti zejména liturgické slavení křesťanského tajemství – lacino vyprodat, aby se zalíbili mentalitě moderního světa. Ti druzí jsou zase zachmuřené konzervy, mentálně zamrzlí v devatenáctém století či přímo v barokní době, kteří mají pro tentýž moderní svět jen slova pohrdání a libují si v kraječkách a zlatu. A právě z tohoto důvodu jsem byl za společné prohlášení Marka a arcibiskupa Jana tak rád.

Vrátíme-li se k dnešnímu stolu Božího slova, pak hovoří o něčem podobném. V prvním čtení má David ohromnou příležitost se pomstít za všechna příkoří, která mu král Saul způsobil – dokonce se snažil Davida zabít. Ale David nechce vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného. Uvědomuje si, že Saul, ať je jakýkoli, patří Bohu, že vládne Izraeli z Hospodinova pověření a v Hospodinově jménu. To je pro něj v tu chvíli důležitější nežli – jakkoli lidsky pochopitelný – pocit touhy po pomstě.

Ježíšovy požadavky z dnešního evangelia nám mohou jistě připadat maximalistické; takováto míra odpuštění a oplácení zla dobrem jako by v reálném světě ani nebyla uskutečnitelná. Avšak smysl těchto Ježíšových požadavků je obsažen v jedné jediné větě: Tak budete syny nebeského Otce, neboť on je dobrý i k nevděčným i zlým. Ježíš vyzývá k jednání, jež utváří jednotu. Všichni, i ti, které lidsky ‚nemusíme‘, jsou bratři a sestry. Naše nejhlubší identita jako křesťanů nespočívá v tom, ke kterému názorovému proudu v církvi se hlásíme. Spočívá v tom, že jsme milovaní synové a milované dcery jednoho Otce.