Matky Boží, Panny Marie 2026

 

1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

    Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám."



Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Gal 4, 4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
    Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.



EVANGELIUM Lk 2, 16-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

__________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V evangeliu jsme viděli, jak reagovali lidé, přítomní u betlémských jesliček, na zprávu pastýřů o tom, jak se jim zjevil anděl. Většina z nich se tomu jen podivila – asi jako když si přečteme nějakou hodně podivnou nebo šokující zprávu na Internetu. Ale Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.

Ježíšova Matka nás tedy inspiruje k tomu, abychom přemýšleli o všech událostech, které nás v životě potkají, abychom se snažili zjistit, co nám skrze ně dobrý Bůh chce říci. Teď na přelomu roku je k tomu zvlášť dobrá příležitost, ale měli bychom to tak dělat opravdu každý den.

 

Milí bratři a sestry,

Svatý Augustin je autorem známého citátu Maria počala Krista dříve v mysli než v lůně (Sermo 215.4), a tatáž myšlenka je vyjádřena také v jiné jeho homilii slovy Prvně vstoupila Kristova pravda do Mariiny mysli, a poté Kristovo tělo do jejího lůna (Sermo 25.7).

Tento Mariin postoj se objevuje na mnoha místech Lukášova evangelia: v souvislosti s oněmi Augustinovými výroky samozřejmě nejvíce ve scéně Zvěstování. Maria rozvažuje, co má ten pozdrav znamenat; klade otázky: Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám. A tento její postoj kontemplace vede pak k souhlasu, k přijetí Boží vůle pro její život: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.

V dnešním úryvku evangelia tento Mariin postoj vidíme znovu, při návštěvě pastýřů. Je zde položen do určitého kontrastu s ostatními, kteří jsou na místě přítomni, a u kterých zpráva vyvolá pouze údiv: Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Poté se ještě jednou o tomto Mariině vnitřním postoji hovoří po příhodě s dvanáctiletým Ježíšem v jeruzalémském chrámu. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.

Možná nám všechny tyto skutečnosti přijdou až příliš abstraktní, možná máme dojem, že vnitřní svět naslouchání slovu a rozjímání nad ním nemá pro skutečný život valnou sílu. Jsme – znovu se k této scéně z Betánie vracím – jako Marta, která si myslí, že postoj její sestry Marie, postoj naslouchání Ježíšovým slovům, je neplodný; že je potřeba vstát a něco dělat. Velice podobnou myšlenku najdeme například také v prvním díle Goethova Fausta, v níž hlavní hrdina sedí ve své studovně a snaží se adekvátně přeložit první větu Janova evangelia (český překlad Otokar Fischer):

 

„Zde: „Na počátku bylo slovo!“ čtu.

Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.

Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,

Musím to jinak přeložiti; …

A náhle, osvícen, zřím do hlubin.

Já napíšu: Byl na počátku čin!“

 

Výpověď Lukášova evangelia a ony dva citáty ze svatého Augustina však říkají něco jiného. Boží slovo, přijaté a rozjímané v srdci, je počátkem reálné obnovy nás samotných a koneckonců i světa kolem nás. Můžeme být jako Matka Boží – můžeme našeho Pána a Spasitele znovu počínat a rodit, znovu přinášet do tohoto světa, zcela reálně, byť ne v tělesné podobě. Počínat a rodit Jeho lásku a milosrdenství do našeho světa, který ji tolik potřebuje a v budoucnu nepochybně bude potřebovat ještě víc.

 

Svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa A 2025

 

1. ČTENÍ Sir 3, 3-7. 14-17a ( řec. 2-6. 12-14 )

 Čtení z knihy Sirachovcovy.

Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
    Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí.
   Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ.
   Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.

Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. . Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.

2. ČTENÍ Kol 3, 12-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. 

Bratři a sestry!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.
   Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.

EVANGELIUM Mt 2, 13-15. 19-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'

 _______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když slavíme Vánoce, jsme zvyklí, že rodiny se spolu scházejí a prožívají rodinnou pospolitost. Dokonce i třeba Váš starší brácha nebo sestra, který nebo která studuje a žije v nějakém vzdáleném městě, přijede domů.

Jenomže svatá rodina to měla, dá se říci, právě naopak.  Před Ježíšovým narozením museli z Nazareta do Betléma kvůli sčítání lidu - a malý Ježíš se tam narodil ve chlévě. Pak museli utéct z Betléma do Egypta před zlým Herodem, a teprve pak mohli jít zpátky do Nazareta a konečně se trochu usadit. Josef s Marií a malý Ježíš si tedy vůbec neužívali rodinnou pohodu; pořád byli někde na cestách. Ale přitom měli tu výhodu, že věděli, že dobrý Bůh bude všude s nimi a že se o ně všude postará, protože už to předtím mockrát zakusili.

 

Milí bratři a sestry,

V předvečer dnešní slavnosti jsem si přečetl na jedné sociální síti příspěvek jisté mojí známé. Obsahoval tato slova: Lidé budou v bohužel nemalé části našich kostelů nuceni zítra poslouchat klišovitá kázání na téma ‚tradiční rodina‘, navíc pronášená zoufale osamělými celibátníky.

Je to hodně hořké vyznání. Já sám se za zoufale osamělého celibátníka z mnoha dobrých důvodů nepovažuji, a moralistní tón se v kázáních také snažím nepoužívat; ale v té jedné větě je, žel Bohu, velký kus pravdy. S výjimkou evangelia vlastně všechny dnešní texty přímo vybízejí k tomu, aby se na základě nich vyzdvihly křesťanské rodinné ctnosti. Případně aby se na základě nich začalo žehrat na to, v jaké že hluboké krizi dnes klasická rodina je. Mohl bych z tohoto místa naříkat, že je klasická rodina v naší části světa ohrožená, protože nemá dostatečnou podporu, a organizacím, které to dělají, se házejí klacky pod nohy; že se všichni místo toho starají o práva lidí, žijících v netradičních formách soužití. Případně by se ještě dalo postýskat si, že dnešní mladí lidé mají strach z darování sebe sama, protože jsou zhýčkaní a přecitlivělí. A tak dál, a tak podobně. A vy všichni byste dnes pravděpodobně odešli z bohoslužby minimálně s tím, že jste se strašlivě nudili - a v horším případě by si někdo z vás mohl říci,  že si místo takového kázání rovnou mohl poslechnout či přečíst na Internetu nějaký příspěvek jakéhokoli z ruských vládních informačních kanálů o tom, jak že je ten Západ zkažený a bezbožný. 

Pak je tu, samozřejmě, další velký problém. To, co jsem před chvílí říkal, naprosto neznamená, že by dnešní Boží slovo bylo nepravdivé. Jenže toto Boží slovo je na tom podobně jako samotné Boží slovo par excellence; Slovo, jež se stalo Tělem - Vtělený Bůh. Je nám lidem již po dva tisíce let dáno do rukou, a my si s ním často děláme, co chceme. Kolik utrpení - na základě špatného porozumění nebo vyloženého překroucení těchto slov Písma - vzniklo v rodinách, které se navenek prezentovaly jako vzorně křesťanské? Kolikrát se vyžadovaná podřízenost ženy vůči muži změnila v otrocké a nesnesitelné utrpení v soužití například s autoritářským a násilným alkoholikem? Kolikrát se výzvy k rychlému odpuštění - při nerespektování zákonitostí lidské psychologie - staly motivem k zametení věci pod koberec a vlastně ke stejnému trpitelství jako v onom prvním případě? Kolikrát se posvátné Boží jméno použilo místo klacku, jímž se vychovávají vzpurné děti?  Výroky Písma, jež jsme dnes slyšeli, jsou podobně zatížené jako samotné slovo Bůh. Dá se říci, že dlouhodobým nesprávným používáním jsme je znevěrohodnili.

Myslím, že je v téhle souvislosti dobré se pokusit tento příliš lidský nános, jenž na dnešním Božím slovu ulpěl, alespoň trochu odstranit. Předně je nutné si uvědomit, že je to Boží slovo a slovo lidské zároveň. Nespadlo z nebe; vzniklo na jedné straně inspirací Božího Ducha, ale zároveň také v určité době a kultuře, a tak v něm můžeme rozlišit to, co je dobově podmíněné.  Například je to právě ona podřízenost ženy muži, protože pozdně antická společnost Pavlovy doby byla zcela patriarchální; pater familias byl nezpochybnitelnou hlavou rodiny. Z kontextu všech ostatních textů Písma, a zejména Nového Zákona, ovšem jasně vyplývá, že muž a žena mají zcela stejnou důstojnost.

Touto cestou pochopení dnešních textů máme také šanci, jak v nich - s pomocí Božího Ducha - najít to, co je opravdu nadčasové. Nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorníkem dokonalosti, říká svatý Pavel v listě Koloským. Zde se Pavel zcela shoduje s poselstvím listů svatého Jana. Jen láska, jež nehledá sebe, láska čerpaná z našeho vztahu s Pánem skrze Ducha svatého, je měřítkem autenticity a vnitřní opravdovosti všech forem rodinného života. Je nakonec jediným a hlavním zákonem, který má přednost před vším ostatním. A je také to jediné, co v našem překotně se měnícím světě trvá.  

 

Slavnost narození Páně - ve dne  2025

 

1. ČTENÍ  Iz 52,7-10 

Čtení z knihy proroka Izajáše.

 Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

 

 

 ŽALM 98

 Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

 Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. 

Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene. 

Odp.

Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost.  Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu. 

Odp.

Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. 

Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte! 

Odp.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, 

za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!

Odp.

 

     2. ČTENÍ  Žid 1,1-6

 Čtení z listu Židům.

 Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

 

 EVANGELIUM Jan 1,1-18

Začátek evangelia podle Jana.

 Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

 __________________________________________________________

 

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ve druhém čtení, z listu Židům, jsme slyšeli slova: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. On je odlesk jeho slávy a výrazná podoba jeho podstaty. A v evangeliu je něco podobného: Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. O Vánocích se radujeme z toho, že Bůh, kterého nějak hledali lidé ve všech dobách a kulturách, vyšel tomhle lidském hledání naproti a stal se pro nás člověkem. Protože chtěl být lidem blízko, má nás totiž rád.

 

 Milí bratři a sestry,

 Přiznám se vám, že mi letošní prožití adventní doby - po slibném počátečním naladění při adventních rekolekcích pro mé hnutí Víra a Světlo v Litvě  -  trochu proteklo mezi prsty.

 Možná máte podobnou zkušenost – myslím, že duchovní prožívání adventu jako přípravy na Vánoce je mnohem obtížnější nežli například prožívání postní doby; protože všude kolem nás je uměle vytvořená vánoční atmosféra zpravidla již koncem listopadu, ještě předtím, než advent může vůbec začít. V tomto smyslu je adventní čekání a ztišení trochu sisyfovská práce. Navíc ke konci adventu si zřejmě většina z nás připadá jako Marta, která má plno práce, aby to doma v Betánii měli při příchodu Pána hezké; a má dojem, že Marie svým tichým nasloucháním u Ježíšových nohou vlastně marní čas.

 Ale možná má tohle všechno jeden pozitivní aspekt. Můžeme si totiž znovu s pokorou připomenout svou slabost; to, jak se snadno přizpůsobujeme předčasnému prožívání vánoční atmosféry, nebo třeba jak jsme málo odolní vůči vůni jedlých a pitelných dobrot například na Zelném trhu, byť by náš advent měl mít také rozměr určité askeze.

 Při této naší konkrétně prožité zkušenosti vlastní slabosti už pro nás nejsou například Izajášovy texty rorátních zpěvů prázdnými slovy. Opuštěný je Sión, Jeruzalém je liduprázdný. Stali jsme se lidem nečistým a odpadli jsme jako spadané listí, jako vítr nás uchvátily naše viny. Možná bychom to, jako lidé dnešní doby neřekli takto dramaticky a vyhroceně, ale smysl je jasný: Pane, jsem slabý člověk, ani těch pár týdnů nevydržím trpělivě a v usebrání čekat na Tvůj příchod.

 Skrze tuto naši slabost však, paradoxně, může růst touha. Zjišťujeme, že Spasitele, na kterého čekáme, opravdu potřebujeme, že potřebujeme Jeho lásku a slitování. A pak můžeme také prožívat onu velkou vánoční radost, o níž se píše v prvním čtení. Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid.

 

 

4. neděle adventní A 2025 

 

1. ČTENÍ Iz 7, 10-14

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše) "Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách! "
    Achaz však řekl: "Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina."
    Tu pravil Izaiáš: "Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je 'Bůh s námi')."



Žl 24 (23), 1-2.3-4ab.5-6 Odp.: srv. 7c+10b

Odp.: Ať vejde Hospodin, on je král slávy!
Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 1, 1-7

 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží 'Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal.
    Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.



EVANGELIUM Mt 1, 18-24

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

S narozením Ježíše Krista to bylo takto:
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'.
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

__________________________________________________

Místo slůvka pro děti bude shrnutí letošní adventní aktivity (ukončení bude až na ‚dětské vigilii‘ 24. prosince odpoledne).

 

Milí bratři a sestry,

V posledním adventním týdnu nás skrze Boží slovo, čtené při liturgii, doprovázejí tři příběhy zvěstování prostřednictvím anděla.  Na začátku evangelia podle Lukáše jsou dva z nich: zvěstování Zachariášovi a Alžbětě o narození Jana Křtitele a zvěstování Panně Marii o tom, že bude matkou Spasitele. A na začátku Matoušova evangelia najdeme to dnešní - zvěstování Josefovi ve snu o tom, jak se to vlastně doopravdy má s jeho snoubenkou a jejím podivuhodným dítětem.  

Tyto tři příběhy jsou si podobné. U Lukáše je oním zvěstovatelem jmenovitě uveden anděl Gabriel, Matouš hovoří pouze o ‚andělu Páně‘. Avšak všechna tři zvěstování začínají víceméně podobně – slovy Neboj se. Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena, tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Neboj se, Maria, neboť jsi našla milost u Boha; počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. A nakonec: Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii; vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého.

Toto Neboj se jistě neznamená jen nějaký počáteční úlek, nebo respekt před andělovým majestátem, nebo ještě třeba Josefovy obavy tváří v tvář odhalení, že jeho snoubenka je těhotná. Všichni tři (nebo čtyři, počítáme-li také Alžbětu) museli mít zejména velké obavy vzhledem ke svému novému a nečekanému povolání, svému novému a nečekanému úkolu od Hospodina.

Známe to velmi dobře; když náš život z nějakého důvodu nabere radikálně nový směr, když v něm dojde k nějaké velké změně, máme vždy obavy, menší nebo větší. Samozřejmě - někdo má dobrodružnější povahu, a tak má změny a nové životní výzvy rád, zvlášť, když je mladý; jenže třeba Zachariáš a Alžběta byli již v pokročilém věku a vůbec nemohli čekat, že je ještě něco takového potká; jejich obavy proto musely být o to větší.

Bůh, který všechny čtyři posílá na tuto radikálně novou cestu, je ovšem Bohem lásky. Nemůže než milovat; a jeho plán s každým člověkem je vždycky plán jeho lásky. Právě proto může anděl při každém zvěstování říci Neboj se.  Rád se vracím k jednomu verši z prvního listu svatého Jana, který mi hodně pomohl ve chvíli, kdy jsem před více než dvaceti lety opustil své původní povolání a začal formaci ke kněžství - právě proto, že to byla velmi dramatická změna v mém životě.

 Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti (1 Jn 4,18).

Jistě, nikdo z nás dokonalou lásku nemá, vždycky máme a budeme mít nějaké strachy a obavy. Jenže ty nás nesmějí paralyzovat, protože bychom přestali růst. Nenaplnili bychom - jak by řekl papež František, blahé paměti - Boží sen o našem životě.

 

3. neděle adventní A 2025

1. ČTENÍ Iz 35, 1-6a. 10

 Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská.
    Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.
    Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: "Vzmužte se, nebojte se!
Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!" Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
    T'u poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.



Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: srv. Iz 35, 4
Odp.: Přijď, Pane, a spas nás! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu; ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ Jak 5, 7-10

  Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

    Bratři a sestry, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.
    Nestýskejte si, bratři a sestry, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně.



EVANGELIUM Mt 11, 2-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou."
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on."

________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

 Milé děti, scénku z biblických postaviček, kterou jste viděli minulou neděli, jsme trošku upravili. Jan Křtitel už nadšeně a s jistotou nekáže na poušti, ale trápí se ve vězení a má pochybnosti o tom, jestli Ježíš je opravdu ten správný Mesiáš. Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného? Naštěstí se tím netrápí sám, ale svěřuje tohle svoje trápení svým učedníkům a posílá je, aby se Ježíše zeptali. A Ježíš svého přítele Jana Křtitele v jeho těžké situaci nekárá, nenapomíná ho, že by měl mít větší víru. Spíš ho chce povzbudit a potěšit; chce ho ujistit, že se v něm opravdu nespletl: Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou.

Milí bratři a sestry,

 Na základě dnešního druhého čtení z novozákonního listu Jakubova mi přišlo na mysl několik impulsů, které by nám snad mohly pomoci v dobrém prožití druhé poloviny letošní adventní doby - i přesto, že je jako každý rok poznamenána obvyklým předvánočním shonem.

 Text dnešního krátkého druhého čtení je rozdělen na dvě části, uvozené dvěma výzvami: Bratři a sestry, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. A poté: Nestýskejte si, bratři a sestry, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni.

 Toto poselství Jakubova listu bychom neměli chápat příliš rychle a prvoplánově. Nelze například radit nějaké ženě, která každodenně zažívá brutální domácí násilí, aby všechno trpělivě vydržela - a aby si hlavně nikde a u nikoho nestýskala; aby si nevylévala srdce, natož aby to někam nahlásila, protože její chudák manžel za to vlastně možná vůbec nemůže, protože soud náleží pouze Bohu, a tak dál.

 Jestliže se ale tato slova z Jakubovy epištoly – původně adresovaná lidem z úplně jiné doby a kultury – pokusíme nějak vztáhnout na dnešní dobu, začnou nám nasvěcovat překvapivě aktuální a živé problémy.

 Velmi jsme si odvykli na něco trpělivě čekat. Jakékoli čekání považujeme za čistě negativní skutečnost. Adventní trhy na všech čtyřech důležitých brněnských náměstích jsou již vlastně vánoční, protože si vánoční atmosféru dokážeme bez problémů vytvořit už o měsíc dřív. A stejně tak je tomu i v mnoha jiných aspektech našeho života: když si něco dokážeme obstarat rychle, proč na to čekat? Někdy je to velmi oprávněné – je dobré a požehnané, když je možné zkrátit například čekací dobu na závažnou operaci. Jenže jindy to už tak pozitivní není; zvlášť jde-li o čekání na něco vzácného a krásného; na něco, z čeho by člověk mohl mít mnohem větší radost, pokud by si na to opravdu trpělivě počkal. Napadá mne v téhle souvislosti jedna humorná scéna z mého oblíbeného animovaného celovečerního filmu o rodině Simpsonových z roku 2006: Typická americká rodinka (Simpsonovi to nejsou) jede na vytoužený výlet, a tatínek nadšeně hlásí ‘Tak děti, tohle je Grand Canyon!‘ A rozmazlená dcerka na to: ‚Ten je tak starej a nudnej! Já chci novej, a hned!‘

 Pokud se pak týká oné druhé části textu: stýskání si jeden na druhého – což je velmi jemně řečeno, v dnešní době je to spíš nevybíravá kritika, vzájemné osočování a napadání se navzájem – se v poslední době stalo národním sportem. A s nástupem sociálních sítí a následným zapouzdřením jednotlivých lidí do různých sociálních bublin se tomuto fenoménu daří mnohem lépe než kdykoli předtím. Vidíme to v celé naší společnosti, a také v naší církvi.

 Autor Jakubova listu se snaží oba dva tyto nešvary korigovat v perspektivě přicházejícího Božího království. V první části svého poselství používá příklad rolníka a jeho přístupu ke skutečnosti. Čas sklizně nemůže žádným způsobem urychlit, musí počkat na podzimní a jarní déšť – na déšť ranný a déšť pozdní, jenž je na mnoha místech Starého Zákona symbolem Božího požehnání a milosti, přicházejících z nebes. Hospodin dává úrodu v pravý čas, a v pravý čas přijde i jeho království lásky; jen je třeba mít trpělivost, a s ní spojenou pevnou víru, že Boží zaslíbení se skutečně ve svou hodinu naplní.

 A podobně je tomu i v druhé části textu: Můžeme, samozřejmě, ze své vlastní sociální bubliny kritizovat někoho, kdo je v nějaké jiné, a z našeho pohledu zcela oprávněně – jen je třeba si přitom ponechat pokorné vědomí, že i já sám v nějaké sociální bublině žiji, že nejsem zcela nad věcí. Nemůžeme přestat mít na vědomí, že ten jediný, kdo vše vidí v plné pravdě a zároveň v dokonalé lásce, je právě onen Soudce, který už stojí přede dveřmi.

 O letošní druhé neděli adventní jsem mimo Česko. Ke kázání z roku 2022 - ze stejného ročního cyklu - se můžete vrátit zde.

 

1. neděle adventní A 2025

1. ČTENÍ Iz 2, 1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému.
    Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!



Žl 122 (121), 1-2. (4-5.6-7.) 8-9 Odp.: srv. 1
Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!"

Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!

Odp.

Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno.

Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.

Odp.

Vyprošujte Jeruzalému pokoj; ať jsou v bezpečí, kdo tě milují,

ať vládne mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích!

Odp.

Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě!

 Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, budu ti přát štěstí.

Odp.



2.ČTENÍ Řím 13, 11-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!
   Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.



EVANGELIUM Mt 24, 37- 44

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."

___________________________________________________ 

 

Místo slůvka pro děti bude dnes představení adventní aktivity 'Přiblížilo se Boží království'.

 

Milí bratři a sestry,

 V dnešním evangeliu jsme slyšeli slova Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Práve tohle, společně s adventní symbolikou světla (zmíněnou i ve druhém čtení) a s celkovým významem Adventu jako času očekávání, mne při přípravě dnešní promluvy přesměrovalo k textu, který je u Matouše jen o kousek dál, ve dvacáté páté kapitole – totiž k podobenství o deseti družičkách. Připomíná nám, že Advent není jen očekávání příchodu Krista jako malého dítěte v betlémské stáji, ale také jako Ženicha.

 Dnešní úryvek evangelia - podobně jako texty, které se četly v závěru právě skončeného liturgického roku – by v nás mohl svým příměrem k potopě světa z knihy Genesis vyvolat určité znepokojení. V podobenství o deseti družičkách je však použita metafora blížící se svatby – a to je veskrze radostná záležitost, úplně jiná skutečnost nežli přírodní katastrofa, čas plný očekávání a příprav; čas, v němž se můžeme obávat maximálně toho, zda v onen slavný den všechno klapne. Deset družiček se sobě navzájem vnějškově zcela podobá, nerozeznáme, která je moudrá a která pošetilá, která se ženichem vejde na svatbu a před kterou zaklapnou dveře. Lampy, které družičky mají, jsou antické keramické nádobky s poměrně malým horním otvorem na olej; zda jsou doplněné, nebo nikoli, se dá zjistit jen při hodně blízkém pohledu, nebo až po zapálení.  Obdobně nelze v dnešním evangeliu od sebe navenek odlišit ony dva muže pracující na poli a dvě ženy meloucí obilí – dělají zcela totéž, z vnějších známek nelze zjistit, kdo z nich bude vzat a kdo ponechán, kdo vejde do Božího království a kdo nikoli.

 Rozdíl je tedy jen a jen uvnitř, v srdci, symbolizovaném právě oněmi lampami. Rozdíl je ve schopnosti včas zažehnout oheň, včas zareagovat na Ženichův příchod.

 Advent je období, kdy máme čas na přípravu svých lamp. Snažíme se v sobě vzkřísit touhu po Spasiteli, a zároveň si připomínáme, že jeho příchod je již blízko. Vnější symboly – jako je adventní věnec – a vnější stránku příprav na jeho příchod jistě nepodceníme – tak či onak tyto věci bude dělat každý z nás. Ale to podstatné je očím neviditelné, je to uvnitř. Nevyprázdněme si zbytečně nádobky – například přílišným předvánočním stresem. Betlémské dítě je zároveň Snoubenec celého stvoření – a cílem našeho pozemského putování je vstoupit s ním na Svatbu.

 

 

 

Slavnost Ježíše Krista Krále C 2025

1. ČTENÍ 2 Sam 5,1-3

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: "Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem." Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.

   

Žl 122 (121),1-2.4-5 Odp.: srv. 1
Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!" Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!
Odp.
Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 1,12-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry! Děkujeme Bohu Otci, že vám dal účast na životě věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.  On je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj.

   
EVANGELIUM Lk 23,35-43

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený."    Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král.    Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

 ______________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

v dnešním prvním čtení přicházejí lidé z Izraele za budoucím králem Davidem a říkají mu: Jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele. Chtějí Davida za krále místo Saula, protože vnímají, že David je jeden z nich. David nebude vládnout silou a mocí, ale tím, čemu říkáme my dospělí přirozená autorita. David je jeden z lidu; byl to původně prostý pastýř, jako ostatní Izraelité. Ale zároveň se osvědčil, když spravoval Izrael, ještě když králem nebyl. Lidé tak vědí, že takový král bude vládnout dobře, bez násilí, bez toho, aby z toho kralování měl sám nějaký prospěch, třeba aby zbohatl, protože je král. A vědí taky, že za takového krále se bude lidem v jeho království žít dobře.

  

Milí bratři a sestry,

 Když jsem si procházel své promluvy z minulých let k tomuto ročnímu cyklu slavnosti Ježíše Krista Krále, všiml jsem si, že se tak či onak stále vracím k postavě onoho spravedlivého lotra po pravici, jemuž dala křesťanská tradice jméno Dismas. A nebude tomu jinak ani letos, protože tato postava je fascinující – dokáže v danou chvíli vidět daleko hlouběji než ti ostatní. Dokáže v Ježíši, zcela bezmocném a očekávajícím jistou smrt, vidět krále.

 V řeckém originále jsou oba lotři na křížích vedle Ježíše označeni podstatným jménem kakoúrgous, tedy doslova zlo-činci, ti, kteří konají zlé skutky. To, že byli odsouzeni k smrti na kříži, svědčí o tom, že nešlo o žádné kapesní zlodějíčky – museli se dopustit opravdu závažných zločinů. Museli zřejmě celý dospělý život žít v atmosféře zákona džungle, neúprosného boje o přežití, kde pro slabost a soucit nemohlo být žádné místo a kde nekompromisně vládlo právo silnějšího. Své odsouzení k smrti na kříži museli oba vnímat právě z tohoto pohledu – ve svém boji o přežití prostě prohráli; někde udělali chybu, protože se nechali chytit – a žádná chyba se neodpouští, druhou šanci už nedostanou, tečka.

Ostatní postavy, které se v dnešním úryvku evangelia vyskytují, nejsou sice zločinci, ale způsob, jak se Pánu vysmívají a jak ho karikují, svědčí o tom, že věci vidí úplně stejně. Copak tohle může být nějaký král a Mesiáš? Nemá žádnou moc, nemá žádnou sílu, nedokáže zachránit ani sám sebe, natož někoho jiného. Je příliš slabý, se svým hlásáním lásky k bližnímu; nemá na své straně vůbec nikoho, ani lid, ani náboženské předáky, dokonce ani hrstku svých učedníků, kteří se ve své většině rozprchli.

 Lotr po pravici však v tuto chvíli jako zázrakem vidí věci správně. Vidí je očima víry, vlastně zcela navzdory tomu, co se v danou chvíli zdá jako evidentní. Samozřejmě, mohli bychom se domnívat, že se ve své mezní situaci pomezí života a smrti chytá stébla naděje; jenže ve stejné mezní situaci je i ten druhý zločinec, a přece v Ježíši žádného skutečného krále nevidí. Dismas ale přes všechno, co se v danou chvíli děje - i přes veškerou svou životní zkušenost - poznává, že Ježíš je opravdu král, že jeho království je skutečnost. A touží do něj vstoupit: Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království. Možná také proto, že tuší, že je to mnohem krásnější a vlídnější skutečnost, než to, v čem prožil svůj ubohý pozemský život. Přichází mi v téhle souvislosti na mysl film amerického režiséra Franka Darabonta Zelená Míle z roku 1999, ve kterém neprávem odsouzený Afroameričan John Coffey říká, proč vlastně rád přijme svou smrt na elektrickém křesle: Jsem unavený, šéfe. A nejvíc mne unavuje, jak jsou lidé na sebe zlí.

 Milí bratři a sestry, možná i ve světle posledních událostí ve světě i u nás můžeme mít velké pokušení uvěřit, že moc může mít jen ten, kdo je bezskrupulózní, kdo používá hrubou sílu a aroganci, kdo je schopen posloužit si polopravdivou nebo vyloženě lživou propagandou; ten, kdo umí ve věcech chodit a má charizma, byť by bylo ďábelské. Jinými slovy, že tvrzení o pravdě a lásce, která vítězí nad lží a nenávistí, je zoufale naivní. Přeji tedy nám všem, milí bratři a sestry, v téhle situaci pohled svatého Dismase – pohled, který sice vypadá, že se míjí s realitou, ale nakonec je ten jediný správný.

 

33. neděle v mezidobí C 2025

 

1. ČTENÍ Mal 3,19-20a

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

      Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí - praví Hospodin zástupů - že po nich nezůstane kořen ani větev.
     Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.

Žl 98 (97),5-6.7-8.9 Odp.: srv. 9
Odp.: Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!
Odp.
Zahuč, moře a vše, co je naplňuje, svět i všichni, kdo jej obývají. Řeky, tleskejte rukama, hory, spolu zajásejte!
Odp.
Před Hospodinem, že přišel, že přišel, aby spravoval zemi. Aby spravoval svět ve spravedlnosti a národy podle práva.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Sol 3,7-12

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
     Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám samy sebe za vzor, který byste mohli napodobovat.

     Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: "Kdo nechce pracovat, ať nejí." A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není.

     Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.

EVANGELIUM Lk 21,5-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

     Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno."
     Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?"
     Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví.
     Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši."

 _____________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 V dnešním druhém čtení kárá svatý Pavel ve svém dopise křesťanům do Soluně některé z nich kvůli tomu, že nechtějí nic dělat, ale zabývají se věcmi, do kterých jim nic není. Je dost možné, že si někteří soluňští křesťané mysleli, že bude brzo konec světa, a že tedy něco dělat nemá cenu.

 Možná byste si, děti, řekly, že vás se to ještě netýká. Asi je to pravda o těch z vás, které jste ještě docela malé. Ale vy, kterým je už šest nebo sedm a víc, přece jen nějakou práci máte - je to vaše učení se ve škole. Je to důležité úplně stejně, jako když vaši rodiče chodí do zaměstnání nebo dělají práci doma – a možná ještě důležitější, protože když se budete dobře učit ve škole, budete mít dobrý základ do vašeho budoucího života, až vyrostete.

 

Milí bratři a sestry,

 Ke konci církevního roku jsme možná již dopředu nastaveni na to, že se čtou texty o druhém Kristově příchodu a o konci času; a tak hrozí, že dnešní evangelium budeme číst skrze nesprávné brýle. V tom případě bychom ovšem mohli z dnešní bohoslužby odejít s pocitem obav, že druhý Kristův příchod -ačkoli je to příchod ženicha na svatbu - bude něco strašného; a budeme tedy doufat, že to nebude příliš brzo. Nebo – podle našeho vnitřního naladění – si můžeme naopak říci, že se světem to jde od desíti k pěti, a začít hledat všechny možné známky toho, že konec světa se blíží.

 Myslím, že Pán Ježíš v dnešním evangeliu nechce ani tak hovořit o tom, jaký bude konec času, ale spíš o naší přítomnosti. Když prorokuje zničení jeruzalémského chrámu – k němuž pak skutečně došlo v roce 72 našeho letopočtu, po dobytí Jeruzaléma Římany – jeho učedníci to nejspíš pochopí prvoplánově, jako proroctví konce světa. Kdyby se nad tím zamysleli trochu hlouběji, nejspíš by si vzpomněli, že zpustošení chrámu v minulosti neznamenalo automaticky konec posvátných dějin lidu Izraele. První chrám byl zničen již v roce 597 před Kristem, po dobytí Jeruzaléma babylonskými vojsky. Lid Izraele byl sice deportován do Babylónu, prošel těžkou zkouškou, ale přežil a později se do své země vrátil.

 Ježíš sám naznačuje smysl své řeči ve dvou klíčových větách. V jedné z nich nás vyzývá ke střízlivému postoji k různým dramatickým událostem, které se ve světě dějí. Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec." Ve druhé zase varuje před falešnými proroky apokalypsy, kteří se zároveň jedním dechem sami prohlašují za mesiáše: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi!“

Nakonec je tedy text dnešního evangelia povzbuzením do naší přítomnosti, do našeho zde a nyní. Všechny ty negativní událostí, o nichž Pán hovoří; války, katastrofy a  podobné věci - doprovázejí celé dějiny lidstva od počátku a budou je doprovázet, protože náš svět už je sice zachráněn Boží láskou, ale zároveň ještě poznamenaný zraněním hříchem. Ježíš realisticky hovoří o tom, že jeho věrní budou zakoušet pronásledování. Ale hlavním poselstvím Ježíšovy řeči je, že na pozadí toho všeho je Boží moc a Boží láska, která na své věrné nezapomene. Můžeme mít, tváří v tvář tomu, co se ve světě i u nás doma děje, obavy; ale strach nás nesmí paralyzovat, protože bychom pak vlastně přestali žít. Pánem dějin je dobrý Bůh. Jak jsme slyšeli v posledním verši dnešního žalmu: Hospodin přišel, aby spravoval zemi, aby spravoval svět ve spravedlnosti a národy podle práva.

 

 

 

 

 

 

 

 

Svátek posvěcení Lateránské baziliky 2025  

 

1. ČTENÍ  Ez 47,1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.
Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.
Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“

 

 Žl 46 (45), 2-3.5-6.8-9  Odp.: 5

Odp.: Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu,
přesvatému stánku Nejvyššího.

Bůh je naše útočiště a síla,
osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.
Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země,
i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Odp.:

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu,
přesvatému stánku Nejvyššího.
Bůh je v jeho středu, nepohne se,
od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Odp.:

S námi je Hospodin zástupů,
Bůh Jakubův je naší tvrzí.
Pojďte, pozorujte Boží skutky,
které učinil k úžasu země.

Odp.:

 

2. ČTENÍ 1 Kor 3,9c-11.16-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus.
Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!

 

EVANGELIUM Jan 2,13-22

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí.
Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’
Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“
Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“
Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla.
Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti

Milé děti,

dnes tady máme úplně úžasnou scénku z biblických postaviček - i když v ní dneska žádné postavičky vlastně nejsou. Pokud jste dávaly pozor, tak vám už určitě došlo, že je to ztvárnění dnešního prvního čtení. Chrám na hoře Sión v Jeruzalémě byl pro Židy zvláštním místem Boží přítomnosti. A ve vidění proroka Ezechiele z toho chrámu prýští pramen živé vody, a teče do pouště a do slaného moře (to oboje opravdu na východ od Jeruzaléma je); tam, kde předtím nebyl vůbec žádný život. Ale když tam ta voda doteče, najednou to životem všude kypí - máme tu úplnou zoologickou a botanickou zahradu (schválně si můžete po mši svaté vyzkoušet, kdo tam najde nejvíc zvířátek).

Ale co to tedy všechno pro nás znamená? Možná jenom připomenutí toho, proč v neděli chodíme do kostela. Setkáváme se tu totiž s Pánem Ježíšem, který je zdrojem života a lásky. A když pak jdeme po mši svaté domů a prožíváme náš obyčejný týden - ve škole, doma a vůbec všude, kde jsme, máme být pro druhé jako ta živá voda - máme přinášet život, radost a lásku všude tam, kam přijdeme.

 

Milí bratři a sestry,

Římská bazilika svatého Jana v Lateráně je nejstarší papežský kostel, založený již ve čtvrtém století císařem Konstantinem, a nese čestný titul Matka a hlava všech kostelů města Říma a celého světa. Proto si o dnešním svátku připomínáme smysl a funkci kostelů jako prostor, kde se setkáváme s živým Kristem a kde slavíme naši společnou víru.

Začnu možná trochu smutně: už asi tak před deseti lety jsem v internetovém vydání britského katolického magazínu The Tablet četl zprávu, že v mnoha evropských zemích rapidně roste počet kostelů a synagog, které jsou církvemi či židovskými obcemi prodávány k sekulárním účelům a jsou přestavovány na supermarkety, obytné domy či dokonce bary - nebo, pokud není taková transformace možná, jsou přímo zbořeny.  Jde hlavně o země v severozápadní Evropě, jako je Nizozemí, Belgie, Velká Británie či Německo. Zvlášť v Nizozemí má tato sekularizace chrámů přímo lavinovitý charakter. V Německu je zase velké množství kostelů postavených ve druhé polovině dvacátého století - a tedy zpravidla památkově nechráněných - ohroženo demolicí. A tento trend pokračuje i dnes, po deseti letech od uveřejnění onoho článku - loni se například v tomto smyslu proslavil novogotický Gouwekerk v nizozemské Goudě, když jej v adventu proměnili na veřejné kluziště.

Jistě nás takové zprávy nějak rozesmutňují, neboť je to jistě jeden z nejjasnějších a nejkonkrétnějších důkazů, že tradiční formy křesťanské víry v části Evropy, do které patříme i my, postupně umírají. Navíc přitom cítíme, že (když budu parafrázovat slova našeho velkého brněnského básníka Jana Skácela) takto ubývá míst, kam je možné jít pro vodu. Interiér kostela - hlavně ve velkých městech - stále vnímáme jako posvátný prostor, vytržený z banality a spěchu toho, čím jsme běžně obklopeni.  Je to místo, kde se můžeme na chvíli ztišit, jít více do hlubiny existence, vnímat krásu a jistou vznešenost. Pokud se z kostela stane supermarket, bar nebo kluziště, přibude jen další místo, jakých už jsou tisíce, a ke kterým většinou banalita a spěch neodmyslitelně patří. Takové místo může jistě být zdrojem mnoha pozemských radostí; místem, kde zažíváme naše malé lidské štěstí a kde se potkáváme s přáteli a s těmi, které máme rádi, a to není málo - ale asi cítíme, že nejhlubší touhy lidského srdce tohle vše naplnit přece jen nedokáže.

Evangelium dnešního svátku nám ovšem může do těchto chmurných myšlenek vnést světlo naděje. Ježíš ve své obhajobě vyhnání obchodníků z jeruzalémského chrámu mění smysl pojmu chrám. Hovoří o novém chrámu, kterým je On sám. Původní smysl tohoto slova přitom neruší; Ježíš považuje za velmi důležité, aby byl interiér jeruzalémského chrámu prostorem modlitby. Na paralelním místě v evangeliu podle Matouše Ježíš říká: Je psáno: Můj dům bude zván domem modlitby, a vy jste z něj udělali lupičské doupě.  A je rozzlobený, že se v tomto prostoru děje všelicos jiného - i když prodavači zvířat a směnárníci do chrámu vlastně patří, neboť jsou součástí jeho obětního provozu. 

Poselstvím druhé poloviny dnešního evangelia, i obou přechozích čtení je ovšem to, že tento posvátný prostor není cílem sám o sobě.  Posvátný prostor stavby má sloužit k budování jiného, důležitějšího posvátného prostoru, jímž je společenství osob v lásce - k budování živého chrámu Kristova těla a v něm všech jeho bratří a sester.  Právě to je definitivní chrám, definitivní posvátný prostor, cíl a smysl stvoření i vykoupení. Slávou Boží je živý člověk, říká svatý Irenej z Lyonu.  To, k čemu slouží budova chrámu, je Boží život v člověku, jehož hlavním zdrojem je Eucharistie. A tato poslední a nejdůležitější skutečnost - naštěstí - nemusí být přímo závislá na počtu kostelů, které stále ještě slouží svému původnímu účelu.

 

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 2025

 

1. ČTENÍ Iz 25,6a.7-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře bohatou hostinu. Sejme na této hoře závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, setře Pán, Hospodin, slzy z každé tváře. Hanbu svého lidu odejme na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něj, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v nějž jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy!“ Hospodinova ruka spočine na této hoře.

 

Žl 23(22), 1-3.4.5.6 Odp.: 1

Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,

dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,

vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout,

občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách

pro svoje jméno.

Odp.

I kdybych šel temnotou rokle,

nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.

Tvůj kyj a tvá hůl,

ty jsou má útěcha.

Odp.

Prostíráš pro mne stůl

před zraky mých nepřátel,

hlavu mi mažeš olejem,

má číše přetéká.

Odp.

Štěstí a přízeň mě provázejí

po všechny dny mého života,

přebývat smím v Hospodinově domě

 na dlouhé, předlouhé časy.

 Odp.

 

2. ČTENÍ 1 Jan 3, 1-2

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

 

EVANGELIUM Mt 11,25-30

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Nastává nám zase období v roce, kdy chodíme na hřbitovy a modlíme se za naše drahé zemřelé. Jenže to má trochu háček: pořád se teď v kostele mluví o odpustcích pro duše v očistci a o tom, jak je možné je získat. Ale já myslím, že je to pro vás, děti, moc složité - a přiznám se, že je to trochu těžko pochopitelné i pro nás dospělé. Navíc se s těmi odpustky v minulosti děly dost podivné věci, které dokonce vedly k tomu, že se v Evropě v pozdním středověku církev rozdělila - a už to slovo samotné nám tedy zní trochu podezřele. A tak jsem vymyslel něco, co vám teď řeknu, a co vám může dávat větší smysl - a taky vás trochu motivovat, abyste na hřbitov s rodiči šli rády.

Máte například babičku, a máte ji moc rádi. A ona onemocní. Čím vším se v tu chvíli může to, že ji máte rádi, projevit? Třeba že ji navštívíte, koupíte jí kytku nebo nějaké ovoce, uvaříte čaj, dojdete do lékárny, pošlete ji hezký obrázek s přáním, ať se brzo uzdraví, zavoláte jí… Možností je prostě spousta.

Já už žádnou babičku ani dědečka nemám. Vy možná už nemáte pradědečka nebo prababičku. Ale pořád je máme rádi, vzpomínáme na ně s láskou. A protože jsme křesťané, tak věříme, že žijí, i když už umřeli, náš vztah s nimi prostě neskončil; věříme, že láska je silnější než smrt.

Jenže zavolat už se jim nedá, čaj jim taky nemůžete uvařit. A tak jediný skutek lásky, který jim můžeme poskytnout, je to, že se za ně modlíme, aby byli brzo v nebi - v Boží blízkosti a radosti.

 

Milí bratři a sestry,

Starořímský básník Quintus Horatius Flaccus, který žil na konci prvního století před Kristem, je autorem známého aforismu Mors ultima linea rerum est – Smrt je konečná hranice všeho. Jestliže nyní uzávorkujeme různá soukromá zjevení, údajnou komunikaci s duchy zemřelých nebo to, čemu se souhrnně říká near-death experience, musíme mu dát za pravdu. Smrt je hranice naší zkušenosti. Nikdo z lidí se nikdy z oné druhé strany nevrátil, aby nám podal zprávu, ‚jaké to tam je‘. Smrt, a to, co je po ní, zůstává naprostým tajemstvím. Všechny lidské představy o posmrtném životě, které se vyskytovaly a vyskytují ve všech historických obdobích a kulturách, jsou právě jen představy; pokusy člověka proniknout za onu poslední hranici věcí, předem odsouzené k neúspěchu.

Texty, které jsem pro dnešní památku vybral, hovoří o tom, že jediný, kdo nám z tajemství smrti může něco odhalit, je Bůh sám. Toto sloveso – odhalit – je klíčové zejména pro výpověď prvního čtení a evangelia. Kniha proroka Izajáše hovoří o tom, že na hoře sejme Hospodin závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Evangelista zase cituje Ježíšova slova Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým.

Závoj zakrývá rysy lidské tváře, tedy vlastně naší identitu - obličej za závojem můžeme vidět jen matně, nebo vůbec ne. Přikrývka, je-li přetažena přes hlavu, může zase vyvolávat nepříjemný pocit, že se člověk dusí. Oboje tedy můžeme vnímat jako symboly nevyhnutelnosti lidské smrti, tíživého tajemství, se kterým nějak musíme žít a které vrhá stín na všechno, čím žijeme a co konáme. Vědomí vlastní konečnosti sice můžeme dočasně více či méně úspěšně vytěsnit, ale ono se stejně stále vrací.  

První čtení však říká, že Hospodin na této hoře oboje sejme; odkryje tedy to, co nebylo dříve vidět - v podobném smyslu, jaký má anglický výraz pro vědecký objev, tedy dis-covery; odstranění toho, co předtím něco zakrývalo. Hora je zároveň symbol místa setkání s Bohem; místa, kde s Ním člověk přebývá. Na tomto místě bude jednou závoj sňat, uvidíme Pravdu tváří v tvář a Bůh setře slzy z každé tváře.

Tohle je zaslíbení do budoucna, avšak druhé čtení a evangelium mluví o tom, že něco z toho je nám odkryto již zde a nyní. Závoj ještě není úplně sňat, ale je již poodhrnutý. Apoštol Jan hovoří o tom, že jsme Boží děti  - už zde, na naší straně skutečnosti. A tak máme jisté zaslíbení pro budoucí život, ve kterém se tato naše identita Božích milovaných synů a dcer naplní a zjeví v celé své kráse.

A nakonec - v evangeliu - Ježíš připomíná, že tato zjevená tajemství je třeba přijmout s velkou pokorou. Tajemstvími zůstávají, nemůžeme je zcela prohlédnout a zmocnit se jich - ani rozumem, ani jinak. Můžeme je jen s vděčností přijmout jako dar Boží lásky.

 

30. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

  

Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála.V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.

 Odp.

Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně.

 Odp.

Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje.Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

 Odp.

 

2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

 

EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'  Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
___________________________________________

 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

 Dnešní evangelium je opět ztvárněno biblickými postavičkami - moc se mi líbí, jak to Jitka a Kateřina udělaly. Mimo toho celníka a farizeje je tam ještě rozvinutý svitek Mojžíšova Zákona. A ten farizej se vlastně nemodlí k Pánu Bohu, ale k tomu svitku - je totiž hrozně pyšný na to, jak dobře všechna ta přikázání, která tam jsou, dokáže dodržovat. Jenže právě proto se v tu chvíli s Bohem nemůže setkat. Celník  nemůže být na svůj život pyšný ani trochu - ale právě proto, že si to uvědomuje, je jeho modlitba opravdová.

 

Milí bratři a sestry,

 Původní účel Mojžíšova zákona spočíval v tom, že měl být prostředkem posvěcení lidu Izraele. Když se - zejména v knize Leviticus - citují pasáže ze Zákona, jsou často uvedeny slovy: Já jsem Hospodin. Buďte svatí, jako já jsem svatý. Dodržování Zákona mělo být cestou ke spravedlnosti; tedy cestou do Boží blízkosti, cestou vedoucí k setkání člověka s Bohem.

 V Ježíšově podobenství o celníkovi a farizeovi se dodržování téhož Zákona stává v podání farizea něčím úplně jiným, vlastně právě opačným; stává se překážkou opravdového setkání s Hospodinem. Dalo by se říci, že onen ubohý farizeus se vlastně nemodlí; jeho slova, ač se formálně obracejí k Hospodinu, jsou adorací jeho vlastní schopnosti dodržovat Zákon do puntíku - a nakonec je to tedy adorace sebe sama; farizej se chválí, jak dobře dokáže Zákon plnit. S trochou nadsázky by se dalo říci, že je pyšný na to, jak je v tomto oboru dobrý, podobně jako dnes může být někdo hrdý na své úspěchy v profesním životě. Farizej je náboženský profík; dodržování Zákona se pro něj stalo předmětem jeho vlastního sebepotvrzení, ba jeho vlastní identity. Pro Hospodina již v tomto vnitřním nastavení nezůstává mnoho místa.

 Je to velmi subtilní nebezpečí i pro nás, dnešní křesťany. Ze skutečností souvisejících s naší vírou a s jejím prožíváním, s modlitbou a s křesťanským životem, se také může stát samoúčel; mohou přestat být cestou setkání s Bohem a stát se prostředkem naší seberealizace a sebepotvrzení. Mohu například upozadit to, že jsem kněz a začít sama sebe vnímat hlavně jako faráře - s tím, že pak mohu začít třeba závidět správci sousední farnosti, že něco vybudoval, nebo že je populárnější; případně začít pohrdat nějakým spolubratrem, který v očích tohoto světa vypadá méně úspěšně. A úplně mi pak ze zorného pole vypadne, že jsme v jednom týmu a na jedné lodi; a že pokud to všechno přestává sloužit větší lásce k Bohu a k bližnímu, ztrácí to svou cenu. 

Celník má tu výhodu, že je v tomto smyslu zcela chudý; není nic, na co by z hlediska svého náboženství mohl být pyšný. Ale právě proto se mu nic z toho nemůže stát bariérou, která by mu zabránila v opravdovém setkání s Hospodinem. Celník má jen vědomí svého hříchu, pokoru a potřebu Božího milosrdenství. A z toho se nikdy žádná překážka setkání stát nemůže; je to bezpečná cesta do Boží blízkosti.