9. neděle v mezidobí B 2024

  (kázání pro děti, které v Žebětíně poprvé přistupují ke svatému přijímání)

1. ČTENÍ Dt 5, 12-15

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Toto praví Hospodin:
   "Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
   Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty.
   Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."



Žl 81 (80), 3-4. 5-6ab. 6c-8a. 10-11ab Odp.: 2a
Odp.: Plesejte Bohu, který nám pomáhá.

Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Odp.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Odp.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě.
Odp.
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země."
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 4, 6-11

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
   Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
   Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.



EVANGELIUM Mk 2, 23-3, 6

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?"
   Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?"
   A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"
   Ježíš opět vstoupil do synagógy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat.
   On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed." Pak se farizeů zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku! " Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku.
   Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

__________________________________________________________________

Milé děti; Veroniko, Lído, Kryštofe, Nelo, Amálko, Natálko, Sebastiane, Jene a Julie,

Právě jsme slyšeli dnešní evangelium; a hodně nápadné je na něm to, jak mají farizeové úplně jiný pohled na lidi než má Ježíš, a jak je pro ně důležité něco úplně jiného, než pro Ježíše.

V prvním čtení jsme četli ustanovení o tom, jak má izraelský národ dodržovat šabat, den odpočinku, který připadá na naši sobotu. Izraelité ten den nesměli konat žádnou práci; a když by třeba chtěla nějaká židovská rodina jít o šabatu na procházku, tak mohli ujít jen stanovený počet kroků – kdyby šli dál, tak už by židovský zákon porušili.

Pro zajímavost jsem si včera našel na Internetu, jak se šabat dodržuje v dnešním Izraeli. V Jeruzalémě například už v pátek odpoledne zavřou většinu obchodů a restaurací. Přestanou jezdit autobusy a tramvaje, a když člověk potřebuje někam dojet, musí si zavolat taxík. A věřící Židé si dokonce v sobotu nemohou ani rozsvítit světlo zmáčknutím vypínače, nebo si uvařit – dneska už mají chytré domácnosti, které rozsvítí a zhasnou světlo za ně; taky si nachystají zásobu horké vody, aby si o šabatu mohli zalít čaj nebo kávu, a předem připravené jídlo musí udržovat v zahřívaných nádobách, aby to neměli potom studené.

Ježíš se svými učedníky jdou tedy o šabatu obilím, jeho učedníci dostanou hlad a trhají klasy, ze kterých si vydrolí zralá zrnka a jedí je. Nám to připadá divné – když už, tak bychom si ta zrna napřed umleli na mouku a něco z nich upekli. A někdo může taky říct, že to byla vlastně krádež, polní pych, jako když si na cizím poli natrháme kukuřičné klasy, lusky nebo makovice. Ale farizeům se na tom nejvíc nelíbí to, že Ježíš nezakáže svým učedníkům práci – i když utrhli asi jen pár klasů, je to vlastně sklizeň, a tedy práce v sobotu zakázaná. Pro farizeje není důležité, že učedníci mají hlad, ale že dělají něco, co nemají.

A něco podobného se opakuje potom v synagóze. To je židovská modlitebna, kam věřící Izraelité chodí v sobotu, podobně jako my v neděli do kostela. O sobotě se nesmělo ani léčit, ledaže by opravdu někomu šlo o život. A ti nešťastní farizeové zase nevidí nouzi a trápení toho člověka s ochrnulou rukou, ani potom nevidí jeho radost a úlevu, když mu Ježíš pomohl. Vidí hlavně to, že někdo udělal něco, co se prostě v sobotu nesmí. Proto se na ně taky Pán Ježíš naštval, proto byl smutný ze zatvrzelosti jejich srdce. Tedy v současné řeči, že neměli soucit s tím nemocným, že neviděli člověka, ale jen svá pravidla, přes která nejede vlak.

Co si z toho můžeme vzít za ponaučení? Asi hlavně to, že Pán Ježíš vidí především každého z nás jako toho, koho má rád. Pánu Ježíši na nás záleží, ví, co potřebujeme, po čem toužíme, co nás trápí – každého jednotlivě. A má s námi soucit.

Děti, pozor, ale to neznamená, že pro nás křesťany neplatí žádná pravidla! Desaterem Božích přikázání se máme řídit podobně, jako se jimi řídí věřící Židé. V neděli máme jít na mši svatou a nedělat práci, která není nezbytně nutná, podobně jako oni chodí v sobotu do synagógy a dodržují den odpočinku. Jenomže ta pravidla nám nejsou dána, aby nás trápila a omezovala; máme je, abychom měli skrze ně plný, pokojný a radostný život. Maminka s tatínkem vám taky nedovolí všechno, co si zamanete; ale vy moc dobře víte, že to dělají proto, že vás mají rádi. Protože ne všechno, co nás napadne a co bychom chtěli, je pro nás zároveň dobré.

Tak vám nakonec, milé děti, moc přeju, ať dnes, v tenhle váš významný den, znovu objevíte, že Pánu Ježíši opravdu záleží na každém z nás, že každého z nás má moc rád.  A že ví, co kdo z nás má zapotřebí, abychom náš život žili dobře a šťastně.