10. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Gn 3, 9-15

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”



Žl 130 (129), 1-2. 3-4. 5-6a: 6b-8 Odp.: 7
Odp.: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5, 1

Čtení z druhého lištu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.

EVANGELIUM Mk 3, 20-35

Slova svatého evangelia podle Marka. 

    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček je Ježíš se svými učedníky v domě. Venku stojí jeho rodina, a shání se po něm. Ale Ježíš říká, že jeho rodina jsou ti, kdo plní Boží vůli.

 Děti, myslíte, že Ježíš se takhle zřekl své maminky Marie a svých příbuzných? Určitě ne, vždyť Maria plnila Boží vůli mnohem líp, než každý z nás. Ježíš jen chtěl ukázat, že pro něj slovo rodina nebo bratr a sestra znamená něco víc. Tak například my, kteří jsme tady dneska shromáždění na mši svaté, spolu nejsme všichni příbuzní – máte tátu, maminku, sourozence, někteří z vás tady mají babičku nebo dědečka, tety, strýčky, bratrance a sestřenice. Ale třeba já tady nikoho takového nemám, alespoň o nikom takovém nevím. Ale pro Pána Ježíše jsme všichni bratři a sestry, protože jsme dětmi jednoho Otce.

Milí bratři a sestry,

    Dnešní texty se hned na dvou místech - v prvním čtení a pak v evangeliu - dotýkají jednoho poměrně ožehavého tématu naší víry - existence Zlého, ďábla. To, že je nějaké osobní duchovní zlo, které nemá kořen v člověku, je pravda víry; v rámci církve existuje i oficiální úřad exorcistů, kteří modlitbou osvobozují lidi tímto osobním zlem zvlášť zasažené.  Jenže s ďáblem máme, my křesťané 21. století, problém. Jako by tato víra vůbec nepatřila do našeho moderního světa, jako by byla přímo symbolem názoru některých lidí, že my katolíci jsme vlastně mentálně zůstali ve středověku. Čas od času se najde teolog, který považuje ďábla – na základě poznatků moderní psychologie, psychiatrie a biblické hermeneutiky – za pouhý symbol zla, jehož počátek a původ je jen a jen v samotném člověku. Problém nastává ovšem i tehdy, pokud upadneme do druhého extrému a vidíme působení Zlého za příslovečným každým rohem.  A tak kolem tohoto článku naší víry nakonec většinou chodíme po špičkách, nějak jej mlčky připouštíme, ale vlastně si s ním nevíme příliš rady.

    Když jsem o tomhle tématu v rámci přípravy dnešní promluvy přemýšlel, připomněly se mi určité vzpomínky z mého vlastního života, o které bych se s vámi chtěl nyní podělit. Je to spíš osobní svědectví o tom, že existence Zlého je opravdu reálná. Byl jsem na několika místech, kde jsem velmi intenzivně cítil, že existuje zlo, které v určitém smyslu člověka přesahuje. Pamatuji si, že poprvé to bylo těsně po sametové revoluci, kdy jsme s rodiči navštívili prvoválečné bojiště u francouzského Verdunu. A v nedávné době jsem něco podobného – a asi ještě intenzivněji – vnímal při návštěvě terezínského ghetta a zejména terezínské Malé pevnosti, která ve čtyřicátých letech dvacátého století sloužila jako vězení gestapa.

   Myslím, že jsem dost racionální typ člověka, a že svým pocitům obvykle nevěřím na první dobrou; ale právě tenhle dojem byl tak intenzivní, že za ním prostě něco muselo být. Asi to, milí bratři a sestry znáte také: je to pravý opak toho, co vnímáme v nějakém promodleném prostoru, kde je jaksi koncentrované dobro, třeba na poutních místech nebo v kontemplativních klášteřích - pravý opak pocitu vnitřního pokoje, radosti a intenzivní Boží přítomnosti. Možná by se takový pocit dal nejpřesněji vyjádřit otázkou ‚ a tohohle je člověk opravdu schopen?‘

   Velmi výstižně o tom napsal před časem Marek Orko Vácha v jedné eseji pro Český rozhlas; zamýšlí se v ní nad svými návštěvami Osvětimi, kam jezdí pravidelně se svými studenty lékařské etiky:

Byli bychom čekali, a byli bychom vlastně velmi rádi, když by se ukázalo, že nacisté a lékaři a vůbec všichni, kdo měli koncentrační tábory na starosti, byli sadisté, psychopati a patologické existence, lidé jiné rasy než my, lidé z jiného vesmíru. Lidé mentálně nemocní, kazoví, s psychiatrickou diagnózou. Díky pečlivým studiím historiků se ukazuje, že tomu tak není, že to byli lidé stejní jako my, lidé, kteří by v mírových časech pravděpodobně žili svoje průměrné životy průměrných občanů a kteří by sami o sobě nejspíše řekli, že jsou ti normální, poctiví, pracovití a slušní lidé.

  Slušní a normální lidé, milující svou rodinu a po večerech poslouchající Bacha a Mozarta, se změní v sadistická monstra. Záhada, temné a nepochopitelné tajemství, Mysterium iniquitatis. Těžko, přetěžko v této perspektivě nevěřit, že ďábel skutečně existuje.

   Naštěstí však Ježíš v dnešním evangeliu říká, s jasným odkazem k působení Zlého: Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Na místech jako Terezín či Osvětim zakoušíme, že zlo je opravdu silné, že to není žádná banalita. Ale tento silák je spoután a my mu již nepatříme. Moc Ježíšova kříže a vzkříšení je silnější než jakékoli zlo.