12. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Job 38, 1. 8-11

Čtení z knihy Job.

    Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou ( přikryl ) jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou?
    Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."




Žl 107 (106), 23-24. 25-26. 28-29. 30-31 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť jeho milosrdenství trvá navěky.
nebo: Aleluja.

Pustili se po lodích na moře, sháněli obchody po širých vodách. Viděli Hospodinova díla a na širém moři jeho divy.
Odp.
Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr, který do výše vzdouval vlny. Stoupali až k nebi, sestupovali do propastí, jejich duše se třásla v nebezpečí.
Odp.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu a on je z jejich úzkostí vysvobodil. Uklidnil bouři v tichý vánek, a utišily se mořské vlny.
Odp.
Radovali se, že se uklidnily, a dovedl je do vytouženého přístavu. Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí.
Odp.




2. ČTENÍ 2 Kor 5, 14-17

 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry !
    Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.
    Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.

EVANGELIUM Mk 4, 35-41

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním.
    Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho.
    Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"

________________________________________________________

Slůvko pro děti - vyhodnocení aktivity školního roku 2023/24

Milé děti,

Školní rok se nám chýlí ke konci. A protože mnoho z vás bude již příští týden asi na prázdninách, tak je teď ten správný čas k tomu, abychom se podívali, co na naší nástěnce vzniklo. V září tam byly jen obrázky Ježíšovy trnové koruny, a vy jste na ně měli postupně přidávat tyhlety krásné květiny – a zároveň udělat nějaký malý skutek lásky. Někde těch kytiček není mnoho, ale někde už pod kvítky skoro nejsou trny vidět. Co jsme si tím připomněli, nebo jaký to mělo význam? Určitě to bylo vyjádření úcty a lásky k Pánu, který nám dal sám sebe a zemřel za nás na kříži. Ale taky je to vyjádření naší důvěry, že Ježíš může proměnit v květy i trní našeho života, všechny ty velké i malé těžkosti a smutky, které prožíváme – jen mu je musíme stále znova odevzdávat.

Milí bratři a sestry,

Můžeme si na základě předchozího textu evangelia velmi dobře představit, co vše se asi skrývá za kratinkou a stručnou větou: vzbudili ho a řekli mu „Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“. Evangelista Marek vypráví ve zkratce; učedníci na loďce spícího Ježíše určitě nevzbudili jemně a citlivě a určitě mu ona slova jen neřekli, ale spíš s ním asi zacloumali a zakřičeli na něj. A v tomhle jejich nářku se musela ozvat spousta různých výčitek: jistě si museli uvědomit, že Ježíš je do téhle situace vlastně sám poslal, když je večer vybídl k přeplutí jezera, místo aby přenocovali tam, kde zrovna byli. Snad tušili, že Ježíš vlastně věděl, že ta bouře přijde. Nebo mohli mít alespoň pocit, že si jejich Mistr a Pán mohl přece vzpomenout, že v daném ročním období na Genezaretském jezeře takové bouře v noci bývají; a že kdyby je měl rád,  tomuto nebezpečí by je nevystavil. A když už se něco takového přihodilo, proč jim teď nepomůže? Není mu hloupé, že v situaci, kterou vlastně sám zavinil, je teď pasivní, spí, jako by se vlastně nic nedělo a všechno bylo v nejlepším pořádku?

Když se Ježíš probudí, neomlouvá se; ale ani nekárá své učedníky kvůli tomu, že ho nenechali na pokoji. Utiší moře a vítr a pak řekne jen Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?

Možná máme, milí bratři a sestry, potíž Pána takto ‚budit‘, pokud v našem životě přijde pocit, že se topíme. Připadá nám to jako dobrým a slušným katolíkům neuctivé; víme, že bychom přece měli vše, co přichází, v důvěře přijímat – vždyť se přece každý den modlíme Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Snažíme se mít na obličeji zbožnou masku – před druhými, před Ježíšem a vlastně i sami před sebou. Jenže stejně – pokud se nám něco takového přihodí, z hlubin našeho srdce vždycky volá to, co opravdu cítíme: „Pane, je Ti jedno, co se se mnou děje? A Ty za to můžeš, tu situaci jsi dopustil! A teď s tím nic neděláš! Máš mne vůbec rád?

Ježíš zná naše srdce, a tak podobné volání není nic neuctivého – je to mnohem lepší, než se tvářit, že jsme v odevzdanosti do Boží vůle a schopnosti vše přijímat mnohem pokročilejší, než je tomu ve skutečnosti. Je však potřeba při tom nezapomínat, že Pán je v lodičce našeho života s námi; včetně této konkrétní bouře, kterou zrovna prožíváme. Je s námi, i když momentálně spí a nic nedělá. Není nezúčastněný pozorovatel, který by nás do téhle situace přivedl a z bezpečné vzdálenosti pak sledoval, jestli v ní obstojíme.

A z toho, co Ježíš udělá po probuzení, pak vyvstává smysl této situace. Má sloužit k posílení naší důvěry. Mnohokrát v životě můžeme do takové bouře vplout, mnohokrát v životě můžeme Pána s úzkostí a výčitkou budit – ale pokaždé, když On utiší bouři, máme o kousek silnější zkušenost, že se přece jen znovu postaral. Ano, ještě nemáme víru, ve smyslu naprosté a dokonalé důvěry a odevzdanosti; ale když se takové zkušenosti v průběhu života střádají, naše důvěra vždycky o něco povyroste.