11. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."

Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.



EVANGELIUM Mk 4, 26-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.

 ______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, v dnešní scénce z biblických postaviček vidíme tu mohutnou rostlinu, která vyrostla z nepatrného semínka. Ale taky jsou důležití ti ptáčci, kteří hnízdí v jejích větvích. A není to jen z toho důvodu, že - jak víte - mám ptáčky rád a rád je pozoruju a fotím. Ten strom totiž není mohutný hlavně proto, abychom ho obdivovali; aby nám z něj spadla čelist, a abychom si řekli, jak je Bůh mocný. Je mohutný spíš proto, aby si na něm mohli ti ptáčci udělat hnízdo, aby je větve toho stromu chránily před ostrým sluníčkem, aby byli v bezpečí třeba od nějakých predátorů, kteří by jim na zemi hnízdo zničili, ale na strom už nemohou. A tak když bude církev náš domov, když se v ní budeme opravdu jako doma cítit, je to správné znamení toho, že Boží království lásky opravdu přichází

 

Milí bratři a sestry,

Nedávno jsem si přečetl článek na blogu Očima křesťana, který píše kněz a teolog Michael Martinek, člen teplické salesiánské komunity. Text má poněkud provokativní název Konec křesťanství? a vybral jsem z něj jeden úryvek z úvodní části:

Myslím, že zrovna tady u nás v Teplicích je ten konec křesťanství už docela blízko: z padesáti tisíc obyvatel se nějak zapojuje do života všech zdejších církví tak maximálně 500, tedy jedno procento. A ten počet stále pomalu klesá. Takže buď během pár generací křesťanství úplně skončí, nebo zůstane náboženstvím nepatrné skupinky lidí, kteří si budou udržovat své tradice, ale ostatním nebudou mít co dát. Pokud mě posloucháte někde na Moravě nebo na Slovensku, tak si možná říkáte: to se u nás nemůže stát! Ale já bych byl opatrný – podívejte se, co se stalo během pár desítek let v Irsku. Nebo co se teď děje v Polsku.

 Pokud bychom měřili růst Ježíšova království tím, jak se v naší době a naší části světa daří křesťanské víře a církvi, pak by bylo třeba si přiznat, že neroste, spíše odumírá. V dobách, kdy se křesťanství po milánském ediktu v roce 313 stalo státním náboženstvím Římské říše, nebo ještě později, kdy se rozšířilo za Alpy a postupně je přijaly všechny evropské národy, bylo asi snadné dnešnímu evangeliu o hořčičném zrnku porozumět velmi přímočaře: z malého zrníčka vyrostla rostlina mohutná a vysoká jako strom; z víry hrstky nevzdělaných rybářů z periférie Izraele se stalo náboženství, které zcela prostoupilo život, kulturu a vzdělanost celého starého kontinentu. Náboženství symbolizované tím, že ve středu téměř každé obce stál mohutný křesťanský chrám, s velkým odstupem převyšující okolní budovy.

 Jenže dnes je všechno úplně jinak. Trápí nás to; přemýšlíme, co s tím. Vymýšlíme pastorační projekty; snažíme se pochopit mentalitu současné mladé generace, abychom jí byli schopni radostnou zvěst evangelia předat; a nedaří se nám to tak, jak bychom si představovali. Někteří volají po zásadních strukturálních nebo i naukových reformách, které by měly přijít pokud možno rychle, protože čas již nazrál.  Někteří jiní naopak trpí nostalgií po údajně starých dobrých časech baroka a vůbec doby po Tridentském koncilu - a tvrdí, že nebýt onoho Druhého vatikánského, bylo by dnes vše v pořádku; prý si příliš zadal s moderním světem a přizpůsobil se mu, a sůl tedy ztratila svou slanost.  

 Možná nám však situace, v níž žijeme, dává klíč k lepšímu pochopení toho, co nám Boží slovo z dnešního evangelia chce říci. Je dobré si připomenout, že čtvrtá kapitola Markova evangelia začíná Ježíšovým podobenstvím o rozsévači. Bůh rozsévá své slovo, padni kam padni; lidská srdce jej sice přijímají či nepřijímají v různé míře, ale nakonec stejně vydá užitek. Je to úplně stejné poselství jako třeba v padesáté páté kapitole Izajáše: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.

Dnešní úryvek evangelia, který víceméně bezprostředně následuje, hovoří o růstu této setby, a o tom, že - podobně jako předtím rozsévání - je to zejména záležitost Boží milosti a prozřetelnosti, mnohem více než výsledek nějaké lidské snahy. Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně. Boží království tedy roste, ať spíme či bdíme, ani nevíme jak. Roste, ačkoli se nám to nemusí v rámci našich lidských kategorií zdát pravděpodobné. A jedním dechem můžeme také dodat, že přicházející Boží království není tedy totožné s viditelnými hranicemi církve či počtem věřících křesťanů. Trpíváme někdy nostalgií po starých dobrých časech; ale přitom si nevšimneme, že některé evangelní hodnoty - jako respekt k důstojnosti každého člověka - jsou dnes ve společnosti mnohem samozřejmější a zakořeněnější než v minulosti, kdy bylo pro většinově křesťanskou společnost přípustné například otrokářství.

A nakonec - je dobré si v podobenství o hořčičném zrnku všimnout jednoho zdánlivého detailu: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Rostlina, vyrostlá z hořčičného semínka, je mohutná, ale ne proto, aby ohromila, aby ukázala svou sílu a převahu. K tomu by byl jistě lepší onen cedr z prvního čtení. Ale když vyžene větve, ptáci mohou hnízdit v jejich stínu. Je to obraz domova, obraz ochrany toho, co je nám lidsky nejdražší. Je to to, co rakouský teolog Paul Michael Zulehner představil ve své známe knize jako svou vizi církve: přístřeší duše. Nemusíme se v mysli vracet do doby, kdy byla církev majestátní, triumfální a v podstatě všemocná; v tomhle přicházení Božího království není. Pokud v ní však bude sílit rozměr vzájemné lásky a respektu k životu druhých; a budeme ji vnímat jako rodinu, pak Boží království opravdu poroste.