2. neděle postní A 2023

1. ČTENÍ Gn 12,1-4a

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin řekl Abrámovi:
   "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země."
   Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine; tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Tim 1,8b-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.




EVANGELIUM Mt 17,1-9

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
   Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
   Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

 __________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes zde máme velmi povedenou scénku z biblických postaviček: Jsou tam ti tři učedníci, a nahoře je Ježíš s Mojžíšem a Eliášem – Mojžíše poznáte podle toho, že drží v roce kamenné desky s Desaterem. Proč tam ti dva asi jsou? Jsou to dvě důležité postavy Starého Zákona – a tak to Petrovi, Jakubovi a Janovi napoví, že Ježíš je opravdu slíbený Mesiáš, kterého ve Starém Zákoně Hospodin slíbil svému lidu a jehož příchod předpovídali starozákonní proroci.

 

Milí bratři a sestry,

Učedníci s Ježíšem prožívají na hoře něco výjimečného – Ježíš se jim zjevuje ve slávě, zalitý božským světlem; zjevení Mojžíše a Eliáše a později Otcův hlas z nebe potvrzují, že Ježíš je opravdu Mesiáš a Syn Boží, že je naplněním a smyslem celého Mojžíšova Zákona a prorockých knih.

V dnešním evangeliu se velmi podrobně popisuje to, co učedníci v této chvíli zažívali: na jednu stranu pociťují velkou bázeň; úlek, že prožívají něco mimořádného, něco zcela mimo jejich běžnou zkušenost. Avšak zároveň je zde pocit jakéhosi naplnění, krásy onoho okamžiku. Petr říká příznačně: Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi. Lid Izraele byl původně národem kočovných pastevců, a postavení stanu znamenalo vlastně toto: objevili jsme nějaké dobré místo k životu, pro nás i pro naše stáda, zůstaneme zde, budeme tu šťastní. Petr tedy říká Pane, je nám tu teď dobře, je tu tak krásně, že bychom tu chtěli zůstat napořád. Doktor Faust ve slavném dramatu Johanna Wolfganga Goetha vyjadřuje něco podobného, když uzavírá smlouvu s Mefistofelem: Když okamžik mne zvábí k slovu: Jsi tolik krásný! Prodli jen! Pak si mne sevři do okovů; pak rád chci býti utracen.

Scéna proměnění na hoře je obrazem mimořádných okamžiků, které ve víře můžeme prožívat i my: pohled na nějakou dechberoucí přírodní scenérii; zkušenost neuvěřitelného a krajně nepravděpodobného Božího zásahu v situaci, která vypadala lidsky viděno neřešitelně; nějaký silný zážitek krásy v umění; zásah výpovědi Božího slova, které jsme předtím četli již mnohokrát, ale pak, v určitém okamžiku, se nás teprve bytostně dotklo. Franz Werfel ve své knize Píseň o Bernadettě má na mysli přesně toto, když popisuje pocity lurdské vizionářky od chvíle, kdy poprvé viděla svou krásnou Dámu.

V takových okamžicích jsme zcela vytrženi ze všednosti. Boží přítomnost se stává téměř hmatatelnou; to, co běžně jen tušíme, to, co je normálně jaksi v pozadí naší vědomé mysli, vystupuje zcela do popředí. Tak Bůh je opravdu přítomný, říkáme si; Bůh opravdu učinil zázrak. Z tohoto poznání nás jímá bázeň, ale zároveň je nám dobře, cítíme naplnění a pokoj. Starosti běžného života se rozplývají. Chtěli bychom, aby ten pocit trval stále, podobně jako učedníci chtěli na hoře postavit stany.

Jenže jednu chvíli zjevení Ježíšovy slávy končí. Učedníci jej nakonec již vidí tak, jako vždycky předtím. A pak musí z hory sestoupit, vrátit se zpět do údolí, a Ježíš hovoří o svém zmrtvýchvstání – jemuž ale musí předcházet jeho smrt. Učedníci se s Ježíšem musejí vrátit do své všednosti, zpátky na zem, do svých problémů a bojů. Do chvil, kdy Boží přítomnost a pomoc není už ani zdaleka tak evidentní jako byla tam nahoře. V jejich paměti však tento zážitek zůstává – a vzpomínka na něj jim bude pomáhat projít těžkostmi života a temnotami víry.