3. neděle postní A 2023

 

1. ČTENÍ Ex 17,3-7

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"



Žl 95 (94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.:7c-8a

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

EVANGELIUM Jan 4,5-42

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat."
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu."
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?"
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
____________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Tak si představte, že byste se potkali s někým, kdo o vás ví úplně všechno, s někým, kdo vám vidí do hlavy. Bylo by vám to příjemné? Určitě ne! Samařská žena prožívá něco podobného s Ježíšem: když jde nakonec do města, říká, že jí řekl všechno, co udělala. Jenže ještě předtím jí Ježíš zároveň dal poznat, že jí má rád. A tak jí to, že o ní ví všechno, už nevadí. O nás Pán Ježíš taky ví všechno, ale my se toho taky nemusíme bát – právě proto, že nás má rád a vždycky mít bude.

Milí bratři a sestry,

Ježíšovo setkání se samařskou ženou je obrazem každé naší upřímné a autentické modlitby - takové, jež není jen odříkáváním naučených slov, ale opravdovým setkáním a rozhovorem s Pánem. Můžeme se nyní podle metody svatého Ignáce z Loyoly vnitřně ztotožnit se Samařankou, která ono neobyčejné setkání u studny v Sichemu prožívá.

 

Samařsko, krajina mezi Judskem a Galilejí, není vyloženě poušť, ale spíše step, každopádně v létě velmi vyprahlá. Studna je symbol místa, kde v takové vyprahlosti hledáme občerstvení, utišení naší žízně životodárnou vodou. Žena tam přichází právě s tímto úmyslem. To první, co u studny zažije, je velké překvapení - onen neznámý muž s ní chce mluvit, přibližuje se k ní, prosí ji o vodu – ač by podle všeho neměl, a to hned z dvojnásobného důvodu: je muž a je Žid, ona je žena a je Samařanka. Ježíš však svou prosbou o vodu prolamuje ledy; Samařanka v něm vidí zároveň člověka, který je na tom stejně jako ona, který má také žízeň, který je unaven cestou a denním vedrem.

 

Vstupujeme-li celým srdcem do modlitby, do času, který chceme věnovat výhradně Ježíši, můžeme zažívat tentýž úžas – Ježíš se nám přibližuje, sklání se k nám, hovoří k nám v srdci jako se svými přáteli, jako se sobě rovnými, i když je zároveň Bůh, nekonečný a nepochopitelný. Svatý Jan Maria Vianney, arský farář, přesně tuto skutečnost vyjádřil v jednom svém kázání o modlitbě: Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit. Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. 

 

Když pak rozhovor pokračuje, žena poznává, že Ježíš jí opravdu dává živou vodu. Ne tu obyčejnou, pro kterou přišla se džbánem a pro kterou bude muset jít znovu. Dává jí k dispozici nevyčerpatelný pramen – naplnění života, vědomí hlubokého smyslu, vědomí, že je milována. A v tu chvíli již také dokáže unést, když Ježíš otevřeně mluví o jejím vztahově nepovedeném životě. Bez vědomí toho, že Ježíš má pro ni živou vodu své lásky, by se před ním musela hluboce stydět; musela by použít obranné mechanismy – třeba Ježíšovi říci, že mu do toho nic není, nebo problém bagatelizovat; nebo raději utéci, ze strachu, že ten muž na ni ví i jiné věci. Ale ona již Ježíšovu živou vodu okusila, a už se nemusí bát si přiznat pravdu o sobě samé. Už ji nezneklidňuje, že její život je před Ježíšem jako otevřená kniha. A na konci setkání dokáže odejít do města a svědčit přede všemi lidmi o tom, co prožila. Před setkáním s Ježíšem by jistě něčeho takového nebyla vůbec schopná. V Sichemu určitě všichni o jejím problematickém životě věděli, a ona se asi velmi styděla a vůbec se jí o tom nechtělo mluvit – ale teď už se nebojí, protože se právě uprostřed svého hříchu setkala s Mesiášem.

 

V upřímné vnitřní modlitbě si vždy uvědomíme, že Pán má před sebou náš život jako na dlani – se vším dobrým, ale i s jeho temnými hlubinami, se vším, zač se stydíme a za žádnou cenu nechceme, aby to vyšlo najevo. Avšak – stejně jako samařskou ženu – ani nás to nemusí zneklidňovat. Napili jsme se od Ježíše živé vody; zakusili jsme, že jsme milováni – i přesto, že jsme takoví. A jsme občerstveni, dostáváme sílu svědčit druhým a také sílu napravit svůj život.