28. neděle v mezidobí A 2017
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.
Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil.
V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."
Žl 23 (22), 1-3a. 3b-4. 5-8 Odp.: 6cd
Odp.: Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.
2. ČTENÍ Flp 4,12-14.19-20
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.
Bratři a sestry!
Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení.
A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen.
EVANGELIUM Mt 22,1-14
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:
"Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.
Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.
Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
Slůvko pro děti:
Ve scénce z biblických
postaviček je znázorněná úplně poslední část evangelia, kdy král potká člověka,
který nemá na sobě svatební šaty. Vidíme, že všichni ostatní jsou oblečeni tak,
jak se na takovou slavnostní a radostnou chvíli sluší a patří - jenom ten jeden
na sobě má něco, co by asi na sobě měli lidé v Ježíšově době při práci na
poli nebo při pasení oveček.
Ježíš nám to říká možná taky
proto, že když jdeme v neděli na mši svatou, tak by to taky měla být velmi
slavnostní a velmi radostná chvíle, protože se při ní setkáváme s Ježíšem
nejvíc, jak je to jenom na této zemi možné. A i když je vhodné se na nedělní
mši svatou obléct trochu lépe než obvykle, je ještě důležitější, abychom si
oblékli svatební šaty uvnitř, v srdci. Když děláme na začátku mše svaté
úkon kajícnosti, tak je to jako bychom si sundali všední a trochu umazané šaty
a oblékli se na svatbu.
Milí bratři a sestry,
Výpověď dnešního podobenství o
svatební hostině je velmi podobná onomu z minulé neděle, o vinici. Hlavním
proviněním protagonistů podobenství je touha po soběstačnosti. Vinaři nakládají
s vinicí jako se svojí, i když jim byla jen svěřena. To je také hlavní
motiv vraždy syna majitele: To je dědic,
pojďme, zabijme ho a dědictví bude naše.
V dnešním podobenství se
totéž projevuje poněkud jinak: Pozvaní na svatbu pozvání odmítnou, nechtějí se
nechat obdarovat. Jídlo, pití a společná radost na hostině by bylo jistě
příjemnější trávení času než práce na poli nebo obchodní jednání. Jenže pole je
moje, obchodní jednání je moje. Mám tyhle věci v rukou, naplánoval jsem si
je, je to jistota, je to můj zájem, takže tomu musím dát přednost - kdoví
jestli na svatbě bude vůbec kvalitní víno a jestli nebude maso špatně
propečené.
Dotýkáme se zde jedné
z potíží víry člověka, žijícího ve vyspělé civilizaci. Boží příslib spásy
nám zní velmi neurčitě a mlhavě, tváří v tvář tomu, kolik je k mání
krásných věcí a zážitků zde a nyní, kolik je možností, jak svůj život vyplnit.
Sami, svou pílí a inteligencí jsme si, zdá se, zařídili v tomto světě
zajímavé, pohodlné a vzrušující přebývání. Teologové hovoří o vyblednutí nebe,
o tom, čemu v Německu říkají Diesseitigkeit
- zaměření se na to, aby život byl co nejplnější a nejkvalitnější zde a nyní,
ne jako cesta, ale jako cíl. Velmi silně se tato skutečnost projevila před
třemi lety, kdy byla oznámena smrt zakladatele firmy Apple Steva Jobse - mnoho
lidí nad ním truchlilo jako nad někým z vlastní rodiny, protože ho vnímali jako někoho, kdo svými technologiemi učinil ráj na zemi zase o něco
skutečnějším.
Problém ale nespočívá
v tom, že bychom si neměli něco vymyslet nebo zařídit sami a čekat, že nám
to Bůh daruje, jestliže jsme od něho dostali rozum a pověření budovat svět. Lidé,
kteří hostinu odmítli, si samozřejmě mohli zorganizovat vlastní. Jde o to, že
hostina je symbol něčeho, co si z principu nedokážeme sami darovat.
Podstatou hostiny je to, o čem je řeč v prvním čtení: Hospodin
zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem;
budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který
halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy,
Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu,
neboť Hospodin to pravil.
Bůh sejme závoj, který halil
všechny lidi, tedy stín smrti. Zničí smrt
navždy, setře slzy z každé tváře, odejme na zemi hanbu svého lidu.
Tedy něco, co není v našich silách. Sami nezničíme smrt - všechno, i celý
vesmír, podléhá změně a zániku. Sami neodstraníme slzy - nelze si vyprojektovat
štěstí, lásku ani společenství, a slzy jsou vždy výrazem toho, že se nám těchto
skutečností nedostává - že jsme nešťastní, osamělí a nemilovaní, a možná čím
dál víc, přímo úměrně k naší technologické vyspělosti. Nedokážeme si sami
odejmout hanbu - nemůžeme si sami odpustit hříchy, můžeme se pouze dočasně
tvářit, že se vlastně nic nestalo, nebo pojem hříchu úplně zrušíme, zároveň
s pojmem lidské svobody a zodpovědnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat