Slavnost narození Páně, ve dne -2016

1. ČTENÍ  Iz 52,7-10

Čtení z knihy proroka Izajáše.

Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

ŽALM 98

Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem!

2. ČTENÍ  Žid 1,1-6

Čtení z listu Židům.

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

EVANGELIUM Jan 1,1-18

Začátek evangelia podle Jana.

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Text dnešního evangelia je o Slovu, které Bůh narozením Krista vyslovil vůči světu. A tak bude dnešní promluva právě o slovu, o komunikaci.

 Člověk je bytost, která si potřebuje s někým povídat. Mluvení s někým, třebas o nepodstatných maličkostech, je zviditelněním toho, co jinak není vidět, opravdového vztahu přátelství nebo lásky. Známý francouzský kněz a spisovatel Michel Quoist v jedné své knížce píše, že když ve Francii začínají dva lidé spolu chodit, říká se o nich ‚ti dva spolu mluví‘ A naopak, ‚nemluvit spolu’ je projevem narušení vztahu, toho, že jsme si ublížili, že jsme se uzavřeli sami do sebe.

V dnešním evangeliu i ve druhém čtení je řeč o Slovu, které Bůh vyslovuje vůči lidem. Když jsem se nad těmito texty zamýšlel, vyvstala mi v hlavě spojitost dvou liturgických období, která se dnes v noci vystřídala – adventu a Vánoc, jako dvou částí jednoho rozhovoru, dialogu Boha a člověka.

V adventu je to člověk, který toužebně volá, popisuje Bohu svůj žalostný stav, způsobený porušením prvotní vinou, a prosí o pomoc. Snad nejlépe je to vidět na rorátním zpěvu Rosu dejte nebesa, který jsme po celý advent zpívali a který čerpá z textů proroka Izajáše: Odlož hněv svůj, ó Pane náš, a zapomeň už na naše nepravosti... Jeruzalém je liduprázdný… pro hříchy své… jsme odpadli jako zvadlé listí.

Vánoce jsou pak Boží odpovědí, jeho utěšením a záchranou, jako když matka léčí a konejší své dítě, které se poranilo. ‘Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle, Bůh v nich má zalíbení‘, volají andělé nad jeslemi jako ti, kteří přinášejí Boží odpověď volajícímu člověku. Bůh odpovídá na bolestnou lidskou otázku a prosbu o pomoc odpovědí svého Slova, plného milosti a pravdy, které posílá k naší záchraně.

Víra není vlastně nic jiného než ochota člověka vést takový adventně vánoční život rozhovoru s Bohem – tedy schopnost v modlitbě volat k Bohu a snažit se vnímat to, jak Bůh odpovídá - nasloucháním v tichu srdce a pozorností vůči tomu, co mi On chce prostřednictvím druhých lidí a událostí mého života sdělit.

Člověk, který odmítá komunikovat s druhým, se logicky ocitá v osamělosti. Zdá se, že k něčemu podobnému došlo v kolektivním měřítku v euroamerické civilizaci, ve které žijeme. Jistě, máme přátele, rodiny, spolupracovníky. Jenomže přesto všechno to vypadá, že trpíme jakousi kolektivní osamělostí, která souvisí s oslabením víry. Pokud nás postihnou problémy, jsme odkázáni jen sami na sebe a na naše lidská řešení. Vztahy budujeme jen na své lidské schopnosti milovat, a čím dál více zjišťujeme, jak je omezená. Stále méně dokážeme vydržet v trvalém vztahu, i když po něm většina lidí touží. Nejsme už zvyklí odvážit se na riskantní cestu do hlubin našeho srdce, protože tušíme, že bychom tam objevili věci, které by narušily image, kterou si sami před sebou a před druhými pracně budujeme. Nedokážeme snést ticho a skoro bych řekl, že se ho bojíme – neustálé kolovrátkové omílání koled, které odevšad možně slyšíme již od konce listopadu kolem Vánoc, je toho dost jasným důkazem. Věci a lidi hodnotíme často jen podle vnějšího vzhledu, a ne podle podstatnějších věcí, které však nejsou na první pohled vidět. Pokoušíme se o vztahové náhražky, jako je třeba sex, který dává zdání velmi hlubokého spojení dvou lidí, ačkoli ve skutečnosti tomu tak vůbec být nemusí.

V této atmosféře kolektivní osamělosti se velmi dobře daří té individuální. Jedna nevěřící dívka asi z osmé třídy, kterou jsem kdysi učil v Pohořelicích jako jáhen občanskou výchovu, napsala jedné v své úvaze, že dnešní svět je smutný, protože přibývá sebevražd a většina jich je z nešťastné lásky. Zní to trochu jako červená knihovna, ale je to v podstatě pravda. Člověk bez opravdového vztahu žít nedokáže, a pokud začne být v tomto směru nouze, může ho to dovést až ke krajnímu řešení.

Z naší strany tedy vládne vůči Bohu často mlčení – buď rozpačité, nebo z nezájmu, nebo to ostentativní, dané lidskou pýchou, že všechno zvládneme sami, bez náboženských berliček.

Radostná zpráva Vánoc je ale mimo jiné v tom, že je Boží odpověď lásky přesto stále přítomná. Letos znovu slavíme příchod Božího Slova, které se stalo tělem, Božího Syna, který se stal malým dítětem, synem Marie z Nazareta. Kdo miluje, snaží se znovu navázat kontakt, začít s druhým mluvit, prolomit bariéru, obnovit vztah. Kdo miluje, nehledí na to, že z druhé strany panuje mlčení. Kdo miluje, nepřistupuje na hru tiché domácnosti, neříká ‚když ty nemluvíš se mnou, já nebudu mluvit s tebou‘. Malé betlémské dítě, Boží Slovo, je neustálý, nikdy nekončící pokus o znovunavázání vztahu. Je to Boží odpověď na naše volání, ale zároveň i otázka: ‚Najde se pro mne místo mezi lidmi, po jejichž lásce toužím? Chce se mnou někdo mluvit?‘ Kéž dokážeme odpovědět…