Svátek Svaté rodiny 2015

1. ČTENÍ Sir 3,3-7.14-17a(řec.2-6.12-14)
Kdo se bojí Pána, ctí rodiče.

Čteni z knihy Sirachovcovy.
   Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, smiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
   Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku.
   Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jim, když ty jsi v plné sile. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.


Žl 128(127),1-2.3.4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.




2. ČTENÍ Kol 3,12-21
Rodinný život v Pánu.

Čteni z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ni mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.




EVANGELIUM Lk 2,41-52
Rodiče našli Ježíše uprostřed učitelů.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho.
   Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“
   Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“
   Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.
   Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milí bratři a sestry,

Při poslechu dnešního evangelia nás jistě hned napadne několik skutečností, které nám chce sdělit: to, že mělo být Marii a Josefovi připomenuto, že Ježíš nepatří jim, ale Bohu. Nebo jen to, že Maria s Josefem poznali problémy všech rodičů, kterým odrůstají děti-včetně nevypočitatelnosti jednání a komunikačních problémů.

Přesto bych se chtěl zvláště zamyslet nad onou větou Maria to vše uchovávala ve svém srdci. Událost Ježíšova ztracení se při pouti do Jeruzaléma je jediná, kterou sv. Lukáš zmiňuje z celého dlouhého období Ježíšova skrytého života v Nazaretě. Proto nejde jen o nějakou odbočku od hlavní linie jeho vyprávění, ale o něco důležitého.

Můžeme si docela dobře představit-a snad to není příliš odvážná domněnka-že Josef s Marií ve stereotypu života v Nazaretě pozapomněli na to, jak zvláštním způsobem přišel Ježíš na svět, a že to není obyčejné dítě. V prvních dvou větách se tento stereotyp mezi řádky objevuje-svatá rodina putovávala do Jeruzaléma na velikonoční svátky, a také když Ježíši bylo 12 let, vydala se tam jako obvykle.  A najednou dochází k události, která se z této obvyklosti života naprosto vymyká, dochází k události, která je pro Ježíše a Marii bolestivá a se kterou si neví rady. Tuší, že touto událostí jim chce Bůh něco říci, že je chce oslovit, ale zároveň na její smysl nemohou hned přijít - Oni jeho slovu neporozuměli.

Můžeme si představit, že Maria mohla nad touto událostí mávnout rukou, říci si ‚hlavně že se mu nic nestalo‘. Mohla si říci, že nemá cenu nad tím hloubat, a poklidně se vrátit do zajetých kolejí života v Nazaretě. Jenže ona svým citlivým srdcem tuší, že je třeba této události přijít na kloub, že to není jen tak. Jistě se jí hned připomnělo andělovo zvěstování, návštěva u Alžběty i narození v Betlémě. Zlomové události v jejím životě se jí začínají skládat ve smysl, v něco, skrze co k ní Bůh hovoří, i když ještě nechápe, co přesně jí chce říci.  A Maria o tom rozvažuje právě ve chvílích, kdy by na to klidně mohla zapomenout, neboť život se vrátil do svých zajetých kolejí - Ježíš šel s nimi do Nazareta a poslouchal je.

Tento Mariin postoj k životním událostem je pobídkou i pro nás, abychom se snažili číst v příběhu našeho vlastního života, abychom nevzdávali hledání smyslu událostí, abychom se nepřestali tázat ‚Pane, co mi tím chceš říci?‘  Je samozřejmé, že odpověď nepřijde vždycky hned, někdy smysl toho, co se nám děje, pochopíme až po mnoha letech, někdy něco pochopíme až na věčnosti. Jde ale zejména o to, abychom v tom byli trpěliví a příliš rychle se nevzdali naděje na to, že onen smysl objevíme. A pak abychom to vše jako Maria také uchovávali v srdci - tedy v hloubce, ve středu své bytosti, v postoji rozjímání - a nikoli na povrchu. Povrchnost a netrpělivost při čtení v našem životním příběhu by nás mohlo vést buď k přesvědčení, že všechno je slepá náhoda, že takové věci se prostě stávají - nebo ke zbožnému povzdechu Boží cesty jsou neprobádatelné , případně k ještě horšímu konstatování typu Pán Bůh mne za to či ono potrestal, protože…

Tato snaha objevit smysl věcí pak dává člověku naději do budoucna. Zjišťuje, že Bůh se opravdu stará, opravdu člověka hledá a miluje- i skrze události bolestivé a těžké. Roste pak lidská důvěra v Boží prozřetelnost a zároveň i radostné vědomí, že život navzdory všem těžkostem stojí za to žít naplno.