Slavnost narození Páně, ve dne  2015

Iz 52,7-10

Žl 98

Žid 1,1-6

Jan 1,1-18

Milí bratři a sestry,

Dnešní promluvu bych chtěl uvést citátem jednoho z největších náboženských myslitelů Evropy dvacátého století, švýcarského teologa Hanse Urse von Balthasar: Rozhodující je odpověď na otázku, zda Bůh promluvil k člověku -samozřejmě o sobě, a také o svém úmyslu stvořit člověka a jeho svět -nebo zda tím absolutním zůstává mlčení, mimo všechna slova tohoto světa.

Dnes jako křesťané slavíme víru v onu první možnost - že Bůh skutečně promluvil, a to tak, že se rozhodl přebývat s námi jako člověk - že se tedy Slovo stalo tělem, jak říká evangelium. Slavíme to však v duchovní atmosféře, která stále více na tuto základní Balthasarovu otázku odpovídá oním druhým způsobem: místo konkrétního náboženství stále více zaujímá to, čemu se říká spiritualita - tedy způsob vztahování se k Absolutnu jako projevujícímu se rovnocenně ve všech náboženstvích a kulturách, ale zároveň zůstávajícímu neodhalitelným tajemstvím, slovy otce Halíka ‚něčím nad námi‘. Často je tento způsob zbožnosti vnímán jako mnohem svobodnější, tolerantnější a autentičtější než velká organizovaná náboženství, a křesťanství je často obviňováno z toho, že vírou v Boží zjevení si chce toto neproniknutelné a neuchopitelné Tajemství vyhradit pro sebe. Že se chce takříkajíc stát jeho pánem a vtěsnat je do úzkých dogmatických pout, podobně jako se snaží poměřovat složitost konkrétního života příliš těsnými kritérii dobra či zla, morálních pouček a zákazů. A hlavním kamenem úrazu je zde právě to, co dnes slavíme-víra v  Boží vtělení, v to, že by ono neuchopitelné Tajemství bylo úplně celé přítomno v jednom malém dítěti, a později muži, Ježíši z Nazareta.

Velmi přesně to vyjádřil jiný velký teolog 20. století, Josef Ratzinger, emeritní papež Benedikt XVI: A tak před tímto křesťanským zjevením stojíme s velkou otázkou, zvlášť když je srovnáváme s náboženským myšlením Asie. Snad by bylo lépe, kdyby nás Bůh ponechal v nezměrné vzdálenosti. Snad by bylo přijatelnější věřit v nepochopitelné tajemství než přijmout tuto jedinou postavu-přijmout tento křesťanský pozitivismus víry - a v něm, jako jediném bodě vidět spásu člověka.

Můžeme se tedy tázat tak, jak by se nás mohli zeptat naši jinak věřící bližní: Není naše dnešní oslava vtělení nakonec stavěním bariér vůči jinak věřícím bratřím a sestrám -židům, muslimům, buddhistům, agnostikům a já nevím komu ještě? Není to nakonec znovu triumfální sebepotvrzení křesťanství jako majitele jediné pravdy, toho že my křesťané víme všechno o Bohu lépe a jsme tedy lepší než ostatní?

Pohled na úvodní Balthasarovu otázku se však radikálně promění ve chvíli, kdy ji konfrontujeme s našimi základními lidskými otázkami, problémy a potřebami, třeba jako Má můj život i jiný smysl než má práce a rodina? Co je po smrti? - ale také Cítím se sám, nebo Nikdo mne nemiluje. Kdyby Bůh nevyslovil sama sebe, kdyby zůstával vzdáleným a mlčícím tajemstvím, bylo by mlčení i odpovědí na tyto otázky. Z tohoto hlediska by nebylo lépe, kdyby  nás Bůh ponechal v nezměrné vzdálenosti, slovy Josefa Ratzingera. Z oslavy Vtělení se my křesťané neradujeme proto, že je to potvrzení naší pravdy a naší nadřazenosti, ale protože Bůh má s člověkem soucit, a proto jej nechce nechávat v mučivé nejistotě. Boží sebesdělení v Kristu je výslednicí Boží lásky k člověku, často ztrápenému a nešťastnému, kladoucímu si bolestné a nezodpověditelné otázky. Slovo se stalo tělem, a přestože Bůh nepochopitelným tajemstvím zůstává, přece jen je poodhaluje-protože chce být z lásky konkrétně blízko konkrétnímu člověku.

Toto je ona pravá a velká vánoční radost, a zároveň podstata křesťanství. A tuto radost přeji i vám všem.