2. neděle po  Narození Páně 2016

1. ČTENÍ Sir 24, 1-4. 12-16 ( řec. 1-2. 8-12 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.
    Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! "
    Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu.
    Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo.Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.


Žl 147,12-13.14-15.19-20 Odp.:Jan 1,14
Odp.: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě.
Odp.
Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo.
Odp.
Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 1,3-6.15-18 .

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

EVANGELIUM Jan 1, 1-18

Začátek svatého evangelia podle Jana.
    Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
    To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
    Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
    Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
    Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
    Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.
    Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

Milí bratři a sestry,

 Již poněkolikáté ve vánoční době čteme Prolog Janova evangelia. Dovolte mi, abych se tentokrát zastavil u jednoho z klíčových slov tohoto úryvku, jímž je světlo.

Traduje se jedna historka ze života slavného britského matematika Bertranda Russella, který byl ateista. Jednou se ho prý zeptali, co by řekl Bohu, kdyby po smrti zjistil, že přece jenom existuje. Pane, zanechal jste o sobě na zemi málo důkazů! zněla odpověď. A i nám se někdy může zdát, že je tomu tak. Tváří v tvář Božímu tajemství, jež se zjevuje a zároveň jakoby znovu skrývá, bychom si přečasto přáli větší jasnost a přesvědčivost, větší počet důkazů (často dokonce důkazů v přírodovědném smyslu), aby se nám jako křesťanům v sekulárním světě žilo přece jenom pohodlněji a jistěji a abychom měli větší zásobu argumentů pro sebeobhajobu. Možná proto jsou tak populární poutě na místa soukromých zjevení nebo to, že mnoho křesťanů vyhledává každou zmínku o nějakém zázraku – chtěli bychom se Tajemství dotknout, uchopit je, mít je před sebou úplně jasně a zřetelně – a zdá se, že to tak úplně není možné.

Jenže dnešní evangelium říká něco o světle, které svítí v temnotách a tma je nepohltila. Světlo, i malé, které svítí ve tmě, není nic, co by se hledalo obtížně, nebo vypadalo nejasně. Dnešní evangelium nám říká, že způsob, jímž se Bůh zjevuje, není tak nejednoznačný a zahalený. Problém je samozřejmě opět na naší straně.

Jako přirovnání k této situaci těch, kteří nevidí světlo, i když svítí, mne nenapadlo nic lepšího, než astronomický pojem světelného znečištění. Je docela dobře známé, jakou roli hrál například v historii instituce zvané Vatikánská observatoř. Tato jezuitská hvězdárna a významná vědecká instituce sídlila ve svých začátcích přímo nad vatikánskými hradbami, v Torre dei Venti, blízko Sixtinské kaple. Ve 30. letech minulého století se už ale v Římě v noci svítilo tolik a tolik to rušilo pozorování, že ji museli přestěhovat do Castel Gandolfa, letního sídla papeže pár desítek kilometrů od Říma v Albánských horách. Koncem dvacátého století však už nevyhovovalo nejen Castel Gandolfo, ale žádné místo v Itálii, a tak se observatoř přestěhovala do USA, na horu Mount Graham uprostřed arizonské pouště, daleko od civilizace a jejího nočního svícení.

Důvod, proč nevidíme světlo svítící v temnotách, je světelné znečištění našeho srdce. Pokud je jasná obloha, hvězdy na obloze sice svítí, ale kde je mnoho umělého světla pohromadě, nejsou vidět. Pokud si zaplníme srdce lidskými náhražkami toho, co nám Bůh chce darovat, pokud nahradíme světlo z nebe mnohem silnějším umělým světlem, nejenže pak pochybujeme o tom, že nějaké hvězdy jsou na obloze vidět, ale v podstatě nám ani k ničemu nejsou. Ti, kteří je chtějí dobře vidět, musejí mimo civilizaci.

Světelným znečištěním naší civilizace jsme postiženi víceméně všichni, i my, kteří stojíme o to Boží světlo zahlédnout a rozpoznat. Musíme, jako jezuitští astronomové, na horu nebo na poušť. Pro každého může mít jinou formu, ale vždycky je zde něco společného:  ticho a chudoba na vnější podněty. Právě tohle nám pomáhá pozhasínat v našem srdci zdroje světelného znečištění a znovu ostře a jasně vidět betlémskou hvězdu, která nás vede k Ježíši.