4. neděle v mezidobí  A 2017

1. ČTENÍ Sof 2, 3; 3, 12-13

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.

Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru,
snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
Zanechám uprostřed tebe lid pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu. Kdo zbudou z Izraele,
už nebudou konat nepravost, nebudou lhát,
v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.


Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: Mt 5, 3

Odp.: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENI 1 Kor 1, 26-31

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.
    A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco", aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.
    A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce; moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmě: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'


EVANGELIUM Mt 5, 1-12a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je takto:
    "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
    Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
    Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
    Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
    Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
    Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
    Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."

Slůvko pro děti:

To slovo blahoslavení znamená vlastně šťastní.  A nám to připadá divné – když pláčeme (a pláčeme občas i my dospělí), jsme šťastní? Ne! Ale Ježíš říká ještě něco dál: blahoslavení, kteří pláčou, protože oni budou potěšeni. Takže není šťastný ten, kdo jenom pláče. Ale může být šťastný i ten, kdo pláče. Když ví, že Ježíš je s ním a že ho má rád.

Milí bratři a sestry,

Ježíšova blahoslavenství jsou bezpochyby jednou z největších provokací křesťanství. Na první pohled bychom je snadno mohli s německým filozofem Friedrichem Nietzschem považovat za morálku slabých a zakřiknutých, nebo v lepším případě za naivní a nerealizovatelný ideál typu ‚zní to hezky, ale kde to žiješ‘. Za ideál, o nějž nemá ani cenu se pokoušet, protože by nás ostatní převálcovali a zničili. Jsme pevně přesvědčeni o tom – a každodenní realita nás v tom, jak se zdá, stále víc utvrzuje – že život je boj, kde nezvítězí slušnější, ale silnější nebo prohnanější; a i když už nepoužíváme k likvidaci nepřátel kamenné palice, ale civilizovanější prostředky, princip je stále tentýž.

Podíváme-li se ale na všechny dnešní texty blíže, vyvstane pravý smysl toho, co Ježíš chce říci. Stále se v nich totiž opakuje slovo Hospodin, Bůh, nebo v evangeliu opisy tohoto slova - nebeské království, či ono takzvané passivum divinum - oni  budou potěšení znamená Bůh je potěší.

Blahoslavenství tedy, jednoduše řečeno, nemají smysl mimo prostor víry. Plačící, milosrdný a pronásledovaný může být blahoslavený právě jen proto, že Bůh bude jeho odměnou, jeho útěchou, jeho radostí.  Žít podle blahoslavenství - nebo naopak podle mírně kultivovaného darwinismu - je nakonec otázkou základního rozhodnutí, zda budu pevně a radikálně důvěřovat tomu, že Bůh se stará o můj život, vychází mi vstříc a je základním pramenem mé síly a radosti.  Jsou jen dvě možnosti: buď toto dobrodružství podniknu, nebo budu muset blahoslavenství odvrhnout jako nerealizovatelný ideál a pořídit si loketní chrániče, abych v boji o život urval alespoň trochu obstojné a snesitelné místo.

Lidé, kteří toto radikální rozhodnutí pro Boha opravdu učinili, nám konkrétně dokazují, že blahoslavenství opravdu fungují, a to ne jen jako věčná odměna v nebi, ale již v tomto životě, zde a nyní. Blahoslavení, makarioi  znamená šťastní - a kdo si někdy pořádně prohlédl fotografie lidí jako svatá Matka Tereza, svatý Jan Pavel II. nebo Bratr Roger z Taizé, nebude pochybovat o tom, že přes všechny obrovské těžkosti jejich života šťastní byli.

My, kdo nejsme Matka Tereza, já a vy, průměrní a běžní křesťané, většinou žijeme v kompromisu: blahoslavenství považujeme za ideál, možná tušíme, že není tak nerealistický, jak by se na první pohled zdálo, ale ve skutečnosti dost často ztrácíme chuť se alespoň snažit se k němu přiblížit, jsme přece normální a musíme žít v tomto světě. Jenže možná právě pro tohle naše vlažné svědectví má spousta lidí pocit, že křesťanství v podstatě k ničemu není - vždyť celkem slušný může být i ateista a vzdušné zámky nemá cenu stavět.  Provokace radikálního svěření se Bohu, přesně tak, jak k ní vybízejí Ježíšova blahoslavenství, může nakonec být mnohem víc přesvědčivá než křečovitá snaha přesvědčit okolí, že my křesťané jsme vlastně normální. 

 3. neděle v mezidobí A 2017

1. ČTENÍ Iz 8, 23b-9, 3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.
    Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.
    Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.


Žl 27 (26), 1. 4. 13-14 Odp.: 1a

Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 10-13. 17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista:
Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.
    Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká (něco jiného) : "Já držím s Pavlem!", "já zase s Apollem!", "a já s Petrem!", "já s Kristem!"
    Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?
    Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.


EVANGELIUM Mt 4,12-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše:
    'Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.'
    Od té doby začal Ježíš hlásat: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království."
    Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a následovali ho.
    A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
    Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium o (Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Můžeme se trochu zamyslet nad tím, co Ježíš říká Petrovi, Ondřejovi, Jakubovi a Janovi: udělám z vás rybáře lidí. Když někdo chytí rybu, tak to pro ní není moc dobré – většinou, pokud ji rybář zase nepustí, tak skončí na pekáči. Takhle by se asi nikdo z nás nechtěl nechat chytit. Takže možná by bylo lepší říct, že Ježíš zve k tomu, aby apoštolové byli záchranáři – kteří tahají lidi z vody, ve které by se jinak utopili. Apoštolové mají Ježíši pomáhat, aby se lidé dostali z toho, v čem by se mohli utopit – z vlastního hříchu a zla.

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu najdeme mimo jiné popis prostředí, ve kterém Ježíš začíná svou veřejnou činnost hlásání evangelia a uzdravování. Nazaret je Ježíšův domov, místo jeho skrytého života. A ten nyní Ježíš opouští a usazuje se v Galileji při moři.

Galilea pohanská - gelil-ha-gojim - je místo na okraji, s velkým podílem pohanského obyvatelstva, z pohledu obyvatel Jeruzaléma a Judeje podezřelé místo, dnes bychom řekli ‚špatná adresa‘, které je lépe se vyhnout.

Důležitá je v tomto smyslu také nenápadná poznámka, že se Ježíš usadil při moři - v celém Starém Zákoně je moře obraz chaosu a smrti. Na rozdíl od obyvatel Sidónu, tedy Féničanů, se Izraelité velkého množství vody báli a na Středozemní moře se vůbec nepouštěli, pěstovali pouze rybolov na Galilejském jezeře-a i to bylo pro ně riskantní a nevděčné povolání. Nebezpečí vodních spoust je velmi sugestivně popsáno například v Žalmu 69: Zachraň mne, Bože, neboť vody mi pronikly k duši. Zapadl jsem do hluboké jámy a nemám, oč bych se opřel nohou. Z hlubin bezedných k Tobě volám.

A do tohoto prostředí a situace jde Ježíš vnášet světlo, jak bylo předpovězeno u Izajáše v prvním čtení. Podle lidské logiky bychom spíš počítali s tím, že jako Mesiáš půjde hned hlásat do Jeruzaléma, do centra, protože kdo není ve středu zájmu, nemá šanci svoje myšlenky prosadit. Ježíš ale jde do země na okraji, do míst podezřelých, temných a nebezpečných. Je to první náznak toho, co se pak táhne jako červená nit celými evangeliem a poté dějinami církve a co naposled zazářilo v životě lidí jako svatá Matka Tereza, Abbé Pierre nebo Guy Gilbert, a co je koneckonců i důrazem pontifikátu papeže Františka. Ježíš přináší světlo tam, kde je největší temnota, bída a ohrožení hříchem.

Jistě nejde o to, abychom se všichni sebrali a jako Matka Tereza šli mezi ty nejchudší a nejzanedbanější, protože to je věc, která je také otázkou specifického povolání v rámci společenství církve. Výpověď dnešního evangelia nás však může alespoň usvědčit z toho, že my z těchto temných míst máme spíše strach. A nejde jenom o to, že po setmění raději nejdeme pěšky po Bratislavské ulici nebo Cejlu. Máme strach i z temných a problematických míst v přeneseném slova smyslu - z propastných hlubin chaosu a smrti, které se skrývají v duši našich blízkých i v nás samých.  Víme o nich, ale tváříme se často, že nejsou, že je všechno v pořádku, a jsme mistry v jejich maskování krásným zevnějškem. Bojíme se, co by se stalo, kdybychom se s nimi konfrontovali tváří v tvář, bojíme se, že by nás tato temnota, která v nás dříme, pohltila a zničila. A naše obava by byla naprosto oprávněná, pokud bychom se chtěli spoléhat jen na naše lidské síly.

My jsme ale ve křtu s Ježíšem spojeni, a Ježíš do těchto temných míst chce jít, chce do nich vnést světlo své lásky, jako do Galileje pohanů, jako do kraje u temného a hlubokého moře. Jenom tehdy, když Jeho do nich necháme vstoupit, dokážeme přestat mít strach a podílet se s Ním na jejich proměnění.

2. neděle v mezidobí 2017

1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
    Řekl mi (tedy): "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."


Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.


2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3

Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.


EVANGELIUM Jan 1, 29-34
Slova svatého evangelia podle Jana.
    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:  Svatý Pavel píše křesťanům do Korintu a oslovuje je takhle: posvěcení v Ježíši Kristu a povoláni do stavu svatých. Co myslíte, děti, kdyby to dneska Pavel psal k nám do Žebětína a do Kohoutovic, napsal by to taky tak? Posvěcení v Ježíši Kristu jsme, protože jsme byli pokřtění. A máme být svatí? Ano! Ale nemusíme u toho vypadat jak na sto let starém svatém obrázku. Svatí budeme, když se každý den budeme učit mít rádi Pána Ježíše a druhé lidi.   

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu se jasně projevuje, že povědomí Jana Křtitele o Ježíši se formovalo postupně. Pro jeho pochopení je důležité si připomenout první část Janovy řeči, text, který dnešnímu evangeliu předchází: Jan hovoří s kněžími a levity, kteří se ho ptají, kým je; nakonec jim říká: Uprostřed vás stojí někdo, koho vy neznáte, ten, který přichází za mnou.

V dnešním evangeliu Jan dvakrát říká, že ani on ho dříve neznal. Není nám dnes pouze odhaleno, kdo je tento tajemný Někdo, ale Jan Křtitel svědčí i o tom, jak k tomuto poznání sám došel. Jeho svědectví o Ježíši začíná tím, že přijímá jako své poslání text ze začátku 40. kapitoly proroka Izajáše: Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Hospodinu, urovnejte Jeho stezky.  Jan je tedy Božím slovem povolán ohlašovat definitivní Boží spásu, konečný příchod Jeho království, který je už blízko, i když Jan ještě neví, jakým způsobem či skrze koho k tomu dojde. Je také povolán křtem na odpuštění hříchů připravovat lid na tuto chvíli příchodu Království. Janův křest však není definitivním vstupem do tohoto nového prostoru spásy, je pouze přípravou, neboť Jan říká: za mnou přijde ten, který je silnější než já, on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.

Druhé Janovo ani já jsem ho neznal nám napovídá, jak mu byla Ježíšova totožnost nakonec odhalena: Ten, který mne poslal křtít vodou, mi řekl: na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. Při křtu v Jordánu Jan poznává, že jím ohlašované Boží království přichází v Ježíšově osobě. V tuto chvíli již může říci: Hle, Beránek Boží, ten který snímá hříchy světa. To je ten, o kterém jsem řekl, že přijde po mně a že je silnější než já. A konečně: Já jsem to viděl a dosvědčuji: to je Syn Boží.

Janovo povědomí o tom, kým Ježíš je, nepadá tedy z nebe, je výslednicí jeho vlastního životního příběhu. Slova Písma a životní události se zde vzájemně doplňují a potvrzují. Janovo hlásání tak naprosto není šířením nějaké ideologie, vyčtené z knih, ale svědectví o tom, co sám zažil na vlastní kůži. Já jsem to viděl a dosvědčuji, říká Jan, stejně jako později apoštolové, kteří svědčí o svém setkání se Vzkříšeným.  A že je toto poznání plodem Janovy osobní zkušenosti, potvrzuje nepřímo i to, že později, při jeho pobytu ve vězení, prochází krizí. Jan se musí znovu skrze své učedníky tázat: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?

Výpověď dnešního evangelia je tedy zřejmá: nejúčinnější svědectví o Ježíši je dáno zkušeností vlastního života.  Nejpřesvědčivější svědectví o moci Boží milosti a lásky zaznívá skoro vždy z úst lidí, kteří byli před svým obrácením lidsky vzato zcela na dně, na hranici naprostého zoufalství a smrti, například vinou nějaké závislosti. Takovému svědectví téměř nelze nevěřit, intelektuální námitky z akademických debat věřících s agnostiky a ateisty zde ztrácejí svou sílu. Možná nejkrásnější slova na toto téma napsal před lety německý teolog Karl Rahner:  Opravdu, můj Bože, pouhé vědění neznamená nic, nepůsobí nic než trapnou zkušenost, že takto nelze učinit skutečnost obsahem života…Jen zkušenost jasnozřivé lásky nechává má srdce přiblížit se srdci věcí…Jen to zakoušené, prožité a protrpěné dává vědění, jež nekončí zklamáním a nudou v zapomnění, ale naplňuje srdce moudrostí. 

Svátek Křtu Páně 2017

1. ČTENÍ Iz 42, 1-4. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:

   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.  Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."

Žl 29 (28), 1-2. 3ac-4. 3b+9b-10 Odp.: 11b

Odp.: Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!

Odp.

Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý!

Odp.

Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně.

Odp.

2. ČTENÍ Sk 10, 34-38

Čtení ze Skutků apoštolů.

Petr se ujal slova a promluvil:

    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.  Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."

EVANGELIUM  Mt 3, 13-17

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"

Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu.

   Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."

Milí bratři a sestry,

   Předevčírem jsme slavili slavnost  Zjevení Páně, tedy jakési ‚zveřejnění‘ Ježíšova příchodu na svět, reprezentované návštěvou tří mudrců od Východu. Dnes děláme velký krok dopředu, přes celé Ježíšovo dětství a mládí, k zahájení Ježíšova veřejného působení.

   Tím, že se Ježíš nechává pokřtít v Jordánu od Jana, vlastně mění smysl Janova křtu. Kdyby to byl jen křest na odpuštění hříchů, jímž Jan pokřtil všechny před ním, pak by byla naprosto správná jeho námitka: Já bych měl být pokřtěn od Tebe, a Ty přicházíš ke mně?  U Ježíše však křest není událost obrácená k minulosti,  k odpuštění minulých vin, ale počátek toho, co hned následuje, toho, kvůli čemu přišel na svět. Ježíš jde po křtu v síle Ducha na poušť, a poté hned začíná kázat, uzdravovat a shromažďovat učedníky. Právě toho se týká Ježíšova odpověď Janovi: Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom splnili Boží vůli.

   Otec tedy nyní posílá Syna v síle Ducha, a křest v Jordánu je toho viditelným znamením. To, co je předmětem Ježíšova poslání, nám říká dnešní první i druhé čtení. U Izajáše jsme slyšeli, že Hospodinův Služebník přinese národům právo, otevře oči slepým, vyvede ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách. Je to tedy předpověď toho, co Ježíš bude konat. A svatý Lukáš, ve druhém čtení, ze Skutků apoštolů, říká totéž ze zpětného pohledu, a zároveň znovu jako předpověď toho, co oslavený Ježíš bude od nynějška konat v síle Ducha, prostřednictvím své církve. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.

   Dnes si tedy připomínáme začátek Ježíšovy veřejné činnosti, a zároveň toho, co Ježíš konal, koná a bude konat až do konce času ve své církvi. A zdá se mi, milí bratři a sestry, že právě v současné době, v situaci, ve které se církev nalézá zde a nyní, je z tohoto seznamu Ježíšových činností třeba znovu zvlášť připomenout ona slova z prvního čtení: Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.  V době, kdy v souvislosti s vírou a církvi používáme často slovo krize, nám Boží Slovo líčí Božího Služebníka Ježíše jako toho, který neodsuzuje a nezavrhuje proto, že naše víra je často slabá, že je promísena s pochybností a její prožívání naráží na tisíce překážek. Zůstaneme-li u příměrů z Izajáše, pak Ježíš se v nás doslova chytá stébla, chrání a rozdmýchává v nás každou jiskřičku víry a nesobecké lásky, i když to na první pohled vypadá, že uhasnutí je nezvratné.

 Matky Boží, Panny Marie – 2017

1. ČTENÍ Nm 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.
    Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám."


Žl 67 (66) 2-3. 5. 6+8 Odp.: 2a
Odp.: Bože, buď milostiv a žehnej nám!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Gal 4, 4-7

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
    Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.


EVANGELIUM Lk 2, 16-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

Milí bratři a sestry,

Přibližně uprostřed dnešního evangelia slyšíme o reakci na to, co zvěstovali pastýři. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom. Tyto dvě věty nás odkazují k jiným dvěma místům na začátku Lukášova evangelia, která se také týkají Marie. Nejprve při zvěstování: Maria se velmi polekala a uvažovala, co ten pozdrav znamená. A poté ke konci druhé kapitoly, když dvanáctiletý Ježíš v chrámu říká svým rodičům, že musí být v tom, co je jeho Otce. Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi (Ježíš) vrátil do Jeruzaléma a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.

V těchto třech krátkých úryvcích z Lk se jako první reakce na nějakou mimořádnou událost vyskytují postupně úlek, údiv a neporozumění. Netýká se to jen lidí v Mariině okolí, jako v dnešní betlémské scéně, ale i Marie samotné. Avšak Maria u těchto prvních reakcí nezůstává, vždy dělá další krok v tom, že všechno uchovává ve svém srdci a uvažuje o tom. Takto je nám stavěna před oči jako žena s kontemplativním přístupem ke skutečnosti a k životním událostem - ta, která se chce dobrat pravdy a smyslu.

Úlek, údiv a neporozumění vystupují na všech zmíněných místech v prvních dvou kapitolách Lk jako reakce, které odvádějí od pochopení podstaty věci, nebo alespoň od snahy pochopit. Pokud vše skončí jen u nich, zůstaneme na povrchu skutečnosti. Úlek snadno vyústí do útěku a následného vytěsnění - člověk se něčeho bojí, a proto před tím utíká, raději s tím nechce mít nic společného.  Údiv sice vyvolává zájem, ale ten brzo opadne, jestliže se člověk setká s něčím ještě zvláštnějším - právě na tom staví bulvární média, která musejí přinášet stále víc šokující zprávy, aby to čtenáře nebo diváka nepřestalo zajímat. A prvotní nepochopení může zase vést k tomu, že člověk si řekne, že něco takového nebude schopen pochopit vůbec nikdy, a tak se vzápětí jakékoli snahy o pochopení vzdává.

Maria nás tedy dnes, o své slavnosti, a i vzhledem k nastávajícímu Novému roku, zve právě k tomuto - abychom se nebáli pátrat po hloubce skutečnosti, po smyslu věcí a událostí, které nás potkaly nebo potkají. Její příklad nám říká, abychom se přitom nenechali přemoci strachem, povrchní zvědavostí nebo předem daným pocitem, že něco prostě pochopit nemohu. Jistě, smysl některých věcí nebude možné pochopit ani s odstupem, nad něčím jistě zůstane viset otazník. Jde však o to, abychom to nevzdávali hned. Jde o touhu srdce poznat pravdu, snažit se poctivě a s touhou zahlédnout, co mi skrze události Bůh chce říci. Tento postoj je základem dobře a autenticky prožitého života, života, který je plodný. Pokud by se Maria hned na počátku, při Zvěstování, nechala ovlivnit tím, že se ‚velmi polekala‘, nemohla by počít a porodit Spasitele.

Svátek Svaté rodiny 2016

1.    ČTENÍ Sir 3, 3-7. 14-17a ( řec. 2-6. 12-14 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.
Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
    Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí.
   Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ.
   Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.



Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5 Odp.: 1
Odp.: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. . Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3, 12-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři a sestry!
   Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.
   Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
   Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.


EVANGELIUM Mt 2, 13-15. 19-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: 'Bude nazýván Nazaretský.'

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Dnešní první i druhé čtení jsou na první pohled jakýmsi návodem k dobrému rodinnému životu, skoro katalogem rodinných ctností, jako je vzájemný vztah manželů, mezigenerační respekt, ochota k odpuštění, společná modlitba a podobně. V krátkosti by jejich poselství šlo snad shrnout do věty To dělej, a bude to fungovat.

Když však tato slova slyšíme, můžeme si povzdechnout, že se to Sirachovcovi či svatému Pavlovi lehko řekne, ale že vnější podmínky jsou nepříznivé. Co nám svatý Pavel, který navíc nebyl ženatý, může říci do situace 21. století v sekulární Evropě, do situace, kdy je rodina v krizi, kdy se zpochybňuje její podstata a význam, a kdy ji ohrožuje tolik skutečností?

Když však obrátíme svou pozornost k evangeliu – a ještě šířeji k tomu, co o Ježíšově narození a dětství říká svatý Lukáš a svatý Matouš jako celek - zjistíme, že jejich výpověď je pozoruhodně aktuální. V první řadě je nápadné, že epizody ze života svaté Rodiny, jak o nich čteme v evangeliích, v žádném případě nepopisují nějakou idylku. V evangeliích se nepíše vůbec nic o tom, co je občas k vidění na barvotiskových svatých obrázcích z 19. století – svatý Josef pilně v nazaretském domě pracuje se dřevem, malý Ježíš mu pomáhá, kousek stranou Matka Boží přede u kolovrátku a nade vším se vznáší atmosféra nebeského pokoje a souladu, neboť žádný hřích a žádné zlo se této rodiny přece netýká.

Evangelia hovoří spíše o problémech, o krizových situacích – počínaje Josefovými rozpaky nad Mariiným těhotenstvím, přes mnohonásobné stěhování se z místa na místo bez jakékoli jistoty – Maria je přitom nejprve ve vysokém stupni těhotenství, a posléze s nově narozeným miminkem.

Simeon pak v chrámě Marii řekne, že kvůli jejímu synkovi jí srdce probodne meč. A poslední evangelní příběh z Ježíšova dětství je o tom, jak se Ježíš na pouti do Jeruzaléma ztratil a tři dny nebyl k nalezení.

Tím vším, tímto téměř nepřetržitým líčením krizových situací se nám Svatá rodina stává blízkou. Přestává být především nedosažitelným ideálem, o který se musíme aspoň pokoušet, ale vidíme ji jako skutečnost zcela zapadající do logiky spásy jako Božího bytí-s-námi, jako spoluprožití všech našich bolestí, trápení a krizí. Matky, které na poutních místech přinášejí před Matku Boží všechny problémy a těžkosti v rodinách, to jistě v srdci dobře tuší - Maria je nejen přímluvkyně a pomocnice, ale i ta, která soucítí, neboť má sama zkušenost.

A máme-li přece jen ve svaté rodině vidět vzor, pak jistě v tom, že právě v těchto situacích krizí se osvědčuje a upevňuje jejich vzájemná láska. A také že při řešení problémů nejednají zbrkle a příliš lidsky, ale že jsou ochotni naslouchat Bohu a zařídit se podle Něj. 

Slavnost narození Páně, ve dne -2016

1. ČTENÍ  Iz 52,7-10

Čtení z knihy proroka Izajáše.

Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

ŽALM 98

Odpověď: Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem!

2. ČTENÍ  Žid 1,1-6

Čtení z listu Židům.

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“? A dále: „Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

EVANGELIUM Jan 1,1-18

Začátek evangelia podle Jana.

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‘Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Text dnešního evangelia je o Slovu, které Bůh narozením Krista vyslovil vůči světu. A tak bude dnešní promluva právě o slovu, o komunikaci.

 Člověk je bytost, která si potřebuje s někým povídat. Mluvení s někým, třebas o nepodstatných maličkostech, je zviditelněním toho, co jinak není vidět, opravdového vztahu přátelství nebo lásky. Známý francouzský kněz a spisovatel Michel Quoist v jedné své knížce píše, že když ve Francii začínají dva lidé spolu chodit, říká se o nich ‚ti dva spolu mluví‘ A naopak, ‚nemluvit spolu’ je projevem narušení vztahu, toho, že jsme si ublížili, že jsme se uzavřeli sami do sebe.

V dnešním evangeliu i ve druhém čtení je řeč o Slovu, které Bůh vyslovuje vůči lidem. Když jsem se nad těmito texty zamýšlel, vyvstala mi v hlavě spojitost dvou liturgických období, která se dnes v noci vystřídala – adventu a Vánoc, jako dvou částí jednoho rozhovoru, dialogu Boha a člověka.

V adventu je to člověk, který toužebně volá, popisuje Bohu svůj žalostný stav, způsobený porušením prvotní vinou, a prosí o pomoc. Snad nejlépe je to vidět na rorátním zpěvu Rosu dejte nebesa, který jsme po celý advent zpívali a který čerpá z textů proroka Izajáše: Odlož hněv svůj, ó Pane náš, a zapomeň už na naše nepravosti... Jeruzalém je liduprázdný… pro hříchy své… jsme odpadli jako zvadlé listí.

Vánoce jsou pak Boží odpovědí, jeho utěšením a záchranou, jako když matka léčí a konejší své dítě, které se poranilo. ‘Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle, Bůh v nich má zalíbení‘, volají andělé nad jeslemi jako ti, kteří přinášejí Boží odpověď volajícímu člověku. Bůh odpovídá na bolestnou lidskou otázku a prosbu o pomoc odpovědí svého Slova, plného milosti a pravdy, které posílá k naší záchraně.

Víra není vlastně nic jiného než ochota člověka vést takový adventně vánoční život rozhovoru s Bohem – tedy schopnost v modlitbě volat k Bohu a snažit se vnímat to, jak Bůh odpovídá - nasloucháním v tichu srdce a pozorností vůči tomu, co mi On chce prostřednictvím druhých lidí a událostí mého života sdělit.

Člověk, který odmítá komunikovat s druhým, se logicky ocitá v osamělosti. Zdá se, že k něčemu podobnému došlo v kolektivním měřítku v euroamerické civilizaci, ve které žijeme. Jistě, máme přátele, rodiny, spolupracovníky. Jenomže přesto všechno to vypadá, že trpíme jakousi kolektivní osamělostí, která souvisí s oslabením víry. Pokud nás postihnou problémy, jsme odkázáni jen sami na sebe a na naše lidská řešení. Vztahy budujeme jen na své lidské schopnosti milovat, a čím dál více zjišťujeme, jak je omezená. Stále méně dokážeme vydržet v trvalém vztahu, i když po něm většina lidí touží. Nejsme už zvyklí odvážit se na riskantní cestu do hlubin našeho srdce, protože tušíme, že bychom tam objevili věci, které by narušily image, kterou si sami před sebou a před druhými pracně budujeme. Nedokážeme snést ticho a skoro bych řekl, že se ho bojíme – neustálé kolovrátkové omílání koled, které odevšad možně slyšíme již od konce listopadu kolem Vánoc, je toho dost jasným důkazem. Věci a lidi hodnotíme často jen podle vnějšího vzhledu, a ne podle podstatnějších věcí, které však nejsou na první pohled vidět. Pokoušíme se o vztahové náhražky, jako je třeba sex, který dává zdání velmi hlubokého spojení dvou lidí, ačkoli ve skutečnosti tomu tak vůbec být nemusí.

V této atmosféře kolektivní osamělosti se velmi dobře daří té individuální. Jedna nevěřící dívka asi z osmé třídy, kterou jsem kdysi učil v Pohořelicích jako jáhen občanskou výchovu, napsala jedné v své úvaze, že dnešní svět je smutný, protože přibývá sebevražd a většina jich je z nešťastné lásky. Zní to trochu jako červená knihovna, ale je to v podstatě pravda. Člověk bez opravdového vztahu žít nedokáže, a pokud začne být v tomto směru nouze, může ho to dovést až ke krajnímu řešení.

Z naší strany tedy vládne vůči Bohu často mlčení – buď rozpačité, nebo z nezájmu, nebo to ostentativní, dané lidskou pýchou, že všechno zvládneme sami, bez náboženských berliček.

Radostná zpráva Vánoc je ale mimo jiné v tom, že je Boží odpověď lásky přesto stále přítomná. Letos znovu slavíme příchod Božího Slova, které se stalo tělem, Božího Syna, který se stal malým dítětem, synem Marie z Nazareta. Kdo miluje, snaží se znovu navázat kontakt, začít s druhým mluvit, prolomit bariéru, obnovit vztah. Kdo miluje, nehledí na to, že z druhé strany panuje mlčení. Kdo miluje, nepřistupuje na hru tiché domácnosti, neříká ‚když ty nemluvíš se mnou, já nebudu mluvit s tebou‘. Malé betlémské dítě, Boží Slovo, je neustálý, nikdy nekončící pokus o znovunavázání vztahu. Je to Boží odpověď na naše volání, ale zároveň i otázka: ‚Najde se pro mne místo mezi lidmi, po jejichž lásce toužím? Chce se mnou někdo mluvit?‘ Kéž dokážeme odpovědět…