Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2017

1. ČTENÍ Sk 10,34a.37-43
Jedli a pili jsme s ním po jeho zmrtvýchvstání.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."


Žl 118(117),1-2.16ab+17.22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,1-4
Usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.


EVANGELIUM Jan 20,1-9
Ježíš musel vstát z mrtvých.

Slova svatého evangelia podle Jana.
    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

První čtení a evangelium se dobře doplňují: V evangeliu je popsáno to, jak svatý Petr a ostatní učedníci objevili prázdný Ježíšův hrob, a v prvním čtení se potom dozvídáme totéž, když to říká sám svatý Petr – ne jen že viděl prázdný hrob, ale viděl I vzkříšeného Ježíše.

To, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, je to vůbec nejdůležitější v naší víře-proto jsou Velikonoce nejdůležitější křesťanské svátky. A dnešní Boží slovo, kde je svědectví o Ježíšově vzkříšení hned dvakrát, nás chce ubezpečit, že je to opravdu tak, že tomu můžeme doopravdy a pevně věřit.

Milí bratři a sestry,

Slavíme dnes s celou církví Ježíšovo Vzkříšení – s velkou slávou a jásavou radostí, téměř triumfálně. Dnešní evangelium ale triumfální rozhodně není. Ještě se do něj velmi silně promítá atmosféra Bílé soboty.

Svatý Jan začíná svou zprávu o objevení prázdného hrobu časovým údajem: Marie Magdaléna jde k hrobu prvního dne v týdnu, časně ráno, když byla ještě tma. Tato slova mají silný symbolický význam: jde o přelom noci a dne, drama Velkého pátku a Bílé soboty, kdy to vypadalo, že je vše ztraceno, ještě úplně neskončilo. Noc už není, ale den také ještě není, je něco mezi. Tma už odchází, brzo musí skončit, ale zatím ještě je. Ráno musí brzy přijít, ale zatím ještě není.

A Marie Magdalská s učedníky se ještě se Vzkříšeným nesetkávají, Ježíš v dnešním evangeliu vůbec nevstupuje na scénu. Jsou tam jen věci, které takříkajíc nechal jako vzkaz – odvalený kámen, plátna a rouška složená bokem na jiném místě.

Evangelium nás tedy trochu vrací na zem. Nechce nám rozhodně kazit velikonoční radost, naše jásavé Aleluja. Ale ve srovnání s vyzněním dnešní liturgie je pozoruhodně střízlivé a realistické. A zejména nám připomíná naši vlastní situaci. I když dnes, zde a nyní, slavíme Vzkříšení, tajemství Bílé soboty, tajemství zdánlivé Boží nepřítomnosti a bezmoci, se nám samo připomíná na každém kroku. Cítíme, že sekularizace pokračuje rychlým tempem, a protože jsme i jako křesťané dětmi své doby, vnímáme, že zasahuje i naše srdce. Snad nevyzradím zpovědní tajemství, když řeknu, že při předvelikonočním zpovídání v posledních letech nápadně mnoho lidí vyznává pochybnosti ve víře, protože si kdesi cosi přečetli nebo slyšeli z médií. Uvědomil jsem si přitom hlubokou pravdivost jedné známé myšlenky Blaise Pascala, že je dost světla pro ty, kteří chtějí vidět, a dost tmy pro ty, kteří vidět nechtějí.  Jako křesťané žijeme přesně v situaci dnešního evangelia – na přelomu tmy a světla, noci a dne, a i my – stejně jako ženy a učedníci -  máme sice silné, ale přece jen nepřímé důkazy, že to, v co vkládáme veškerou svoji naději, Ježíšovo Vzkříšení, je pravda.

Ale i v této situaci jsme dnes znovu pozváni k pevné a radostné víře ve Vzkříšení. A vzorem v tom je nám onen druhý učedník. I na přelomu tmy a světla, i tváří v tvář důkazům jen nepřímým viděl a uvěřil. A jistě nikoli náhodou se o něm na začátku dnešního evangelia říká, že to byl učedník, kterého Ježíš miloval. Neboť to, co uvádí do celé pravdy, co dává uvěřit i ve chvíli, kdy není světlo úplně jasné a kdy důkazy jsou jen nepřímé, je láska. Láska nemá v tomto případě růžové brýle,  ale naopak dává správně vidět  - a uvěřit, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých.

Květná neděle 2017 – Pašije podle svatého Matouše

EVANGELIUM Mt 26,14-27,66
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše.

Co mi dáte, když vám ho zradím?

Tehdy jeden z Dvanácti - jménem Jidáš Iškariotský - odešel k velekněžím a zeptal se jich: "Co mi dáte, když vám ho zradím?" Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?
První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?"
    On řekl: "Jděte do města k jistému člověku a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři." Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.

Jeden z vás mě zradí.
Když nastal večer, zaujal místo u stolu s dvanácti (učedníky) . Při jídle jim řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí."
    Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já, Pane?"
    Odpověděl: ",Kdo si se mnou namáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka bylo lépe, kdyby se nebyl narodil."
    Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: "Jsem to snad já, Mistře?"
    Odpověděl mu: "Ano, ty." To je mé tělo. To je má krev.
Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: "Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce."
    Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.
Tehdy jim Ježíš řekl: "Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje."
    Petr mu na to řekl: "Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!"
    Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
    Petr mu však tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci:

Pak se ho zmocnil smutek a úzkost.
Potom s nimi šel Ježíš na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: "Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!"
    Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé."
    Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle." Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce."

Vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho.
Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře," a políbil ho.
    Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho.
    Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: "Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?"
    V té chvíli řekl Ježíš onomu houfu: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli.

Uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího.
Ti, kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si ke služebníkům, aby viděl, jak to skončí.
    Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: On prohlásil: "Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět."
    Velekněz povstal a zeptal se ho: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!"
    Ježíš mu odpověděl "Ano, jsem. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích."
    Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Odpověděli: "Hoden je smrti."
    Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: "Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil! "

Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.
Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila "Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem." Ale on to přede všemi zapřel: "Nevím, co povídáš."
    Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli "Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem."
    Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: "Toho člověka vůbec neznám!"
    Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi:
"Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje."
    Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!" Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal.

Vydali Ježíše vladaři Pilátovi.
    Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev.     Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem - zradil jsem nevinnou krev."
    Odpověděli mu: "Co je nám do toho? To je tvá věc." Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se.
    Velekněží vzali ty peníze a řekli: "Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev." Usnesli se tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Proto se tomu poli až do dneška říká Pole krve.
    Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: 'Vzali třicet stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.'

Ty jsi židovský král?
    Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?"
    Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem!" Na žaloby velekněží a starších neodpověděl nic.
    Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?" Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař velmi divil.
    Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se Barabáš. Proto když se lidé shromáždili, zeptal se jich Pilát, "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?" Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti.
    Když zasedl na soudní stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem "Nic neměj s tím spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla." Velekněží a starší však přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich ptal: "Kterého vám z těchto dvou mám propustit?"
    Začali volat ,,Barabáše!"
Pilát jim řekl: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?"
Všichni volali: "Na kříž s ním!"
On však namítl: "Ale co udělal špatného?"
Oni však křičeli ještě víc: "Na kříž s ním!"
    Pilát viděl, že tím nic nedosáhl, ba naopak, že bouře stále vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce a řekl: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc. "
    Všechen lid odpověděl: "Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!" Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Buď zdráv, židovský králi!
    Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali.

Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci.

Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž.
    Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho.
    Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici.

Jsi-li syn Boží, sestup z kříže.
Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže! "
    Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď v svobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: 'Jsem Boží syn'!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.

Eli, Eli, lema sabachthani?
Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem:
    "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
    Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit."
    Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Chvíle tiché modlitby vkleče
    Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu syn Boží!"
    Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka Zebedeových synů.

Josef uložil Ježíšovo tělo do své nové hrobky.
    Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie (přitom) seděly naproti hrobu.

Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré.
    Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží a farizeové společně k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: 'Po třech dnech vstanu z mrtvých.' Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: 'Vstal z mrtvých.' Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první."
    Pilát jim odpověděl: "Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré." Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a postavili stráž.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O každé Květné neděli nám Boží slovo přináší poselství, které nás znepokojuje – poselství o nestálosti lidského srdce. V úvodu bohoslužby čteme vždycky úryvek o Ježíšově slavném vjezdu do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítají jako vítězného krále, a volají ‚Hosanna synu Davidovu‘.  V pašijích se všechno ale dramaticky mění – Velekněží a starší přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše dali popravit. Najednou už není žádné Hosanna, ale Na kříž s ním.

Velmi snadno bychom mohli říci, že je to vlastně efekt davu; že lidé volali nejdřív Hosanna a pak Na kříž prostě proto, že byli strženi těmi ostatními. Jenže v evangeliu je ještě jedno takové svědectví, úplně stejné, které se netýká davu, ale apoštola Petra. Petr se nejprve zapřísahá ‚ I kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nepohorším‘ ; a zřejmě nemá důvod to v tu chvíli nemyslet vážně. Jenže pak, ve chvíli krize, svého Mistra a Pána skutečně zapře.

Naše srdce je nestálé a vrtkavé; maličkost v něm může změnit lásku v nenávist nebo naprostou lhostejnost. Jsme-li upřímní, snadno to rozpoznáme každý sám u sebe – možná bude stačit si uvědomit, jaká jsme měli předsevzetí na začátku postní doby, a jak je to nyní, na jejím sklonku.

Kdyby však poselství dnešních čtení končilo zde, museli bychom odejít smutní, podobně jako Petr, který se při uvědomění si své vlastní nepevnosti a malé statečnosti rozplakal. Ale hlavní postavou není dav, ani apoštol Petr, ani nikdo jiný z apoštolů, či z ostatních jednajících postav. Hlavní postavou je Ježíš; ten, který nás vykupuje z nestálosti našeho srdce a z protikladů, které jsme jím způsobili; ten, který zůstává Králem, i když my ho odsuzujeme k smrti pro zločince.

5. neděle postní A 2017

1. ČTENÍ Ez 37,12-14

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin Bůh:
    "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin.


Žl 130(129),1-2.3-4.5-6a.6b-8 Odp.: 7
Odp.:
U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! 'Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8,8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

 Bratři!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.
   Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.


EVANGELIUM Jan 11,1-45

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn."
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?"
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo."
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil."
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli;,, že mluví o skutečném usnutí.
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!"
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!"
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem.
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane."
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já :jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel."
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?"
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?"
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!"
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den."Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti: 

Dneska je biblická scénka trochu hororová. Vidíme tam ovázaného Lazara, jak vychází z hrobní jeskyně-v Ježíšově době se tak pochovávalo. Ale nás to nemá vyděsit, ale přivést k zamyšlení. Víme, že je to předzvěst toho, že Pán Ježíš vstane z mrtvých. Ale ještě můžeme myslet na něco jiného: na to, že se tomu Lazarovi podobáme-protože, když hřešíme, tak jsme taky svázaní a naše duše jakoby umírá. A Pán Ježíš nám musí udělat totéž, co Lazarovi: musí nás zavolat zpátky do života a musí nás toho svázání zbavit.

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu je sice ústřední událostí vzkříšení Lazara, ale většina příběhu se odehrává ještě předtím, když je Lazar nemocen a pak umírá, a kdy se Ježíš a jeho učedníci rozhodují jít do Judska, i když jim tam hrozí nebezpečí. Všechny jednající postavy na tyto skutečnosti nějak reagují, a když se do textu pozorně zaposloucháme, pochopíme, jak rozdílný je postoj a reakce Ježíše a na druhé straně těch ostatních, Marie, Marty, učedníků a židů. Můžeme se zde setkat téměř s každou možnou lidskou reakcí na nemoc a smrt, jako by nám v tomto smyslu bylo nastaveno zrcadlo - vidíme, že jsme na tom vlastně stejně i o dva tisíce let později. Setkáme se s postojem opatrnosti, která se vyhýbá jakémukoli nebezpečí: Mistře, nedávno tě Židé chtěli ukamenovat a zase tam jdeš? Setkáme se s vytěsněním, které se projevuje jako naivní optimismus, že přece nemůže být tak zle: Pane, spí-li, uzdraví se. Setkáváme se s výčitkou, s obviněním, že se něco zanedbalo nebo udělalo pozdě - situace dosti podobná tomu, co si občas musí vyslechnout po neúspěšné léčbě lékaři: Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. A setkáváme se také s beznadějným, zoufalým zármutkem, kdy člověk už nemůže nic říkat a může jen plakat. Můžeme zde - v postoji apoštola Tomáše – dokonce vidět i statečný, ale přesto zoufalý krok někoho, kdo se chce se skutečností smrti potkat v čelním střetu, i když ví, že nemá šanci na vítězství. Pojďme i my, ať zemřeme s ním. Naštěstí se v tomto spektru různých postojů ke smrti objevuje i Martina víra ve vzkříšení.

Ježíšův postoj se od oněch ostatních diametrálně liší a vyniká právě na jejich pozadí. Z jeho slov a činů jasně vyplývá, že On je Pánem nad smrtí, že se s ní může čelně střetnout, aniž by prohrál. Ve velikonočním hymnu Victimae paschali laudes se zpívá ‚Se smrtí život utkal se, v podivuhodném zápase‘. Ježíš vítězí nad smrtí, neboť, jak říká Martě, ‚já jsem vzkříšení a život‘.

A pak je nápadná ještě jedna skutečnost: I když Ježíš vítězí nad smrtí, není to pro něho žádná banalita. Nevidíme u něj ani náznak nějakého triumfálního postoje, se kterým smete smrt mávnutím jednoho prstu. Ježíš tváří v tvář Lazarově smrti pláče, neboť vidí - mnohem jasněji než my - to, co se za ní skrývá: popření bytí a popření lásky, která bytí daruje.  Kdo miluje, touží po tom, aby milovaný byl, aby žil. Slovy francouzského křesťanského filosofa Gabriela Marcela: milovat je jako říci Ty nezemřeš.

Ježíšův pláč nad Lazarem je vnitřní pohnutí Boha, bolest Jeho otcovského srdce nad tím, že dětem vládne hřích a smrt. Stejné vnitřní pohnutí zažívá milosrdný otec v podobenství o marnotratném synu, když vidí, jak se jeho dítě vrací zubožené. A toto pohnutí je motivem rázného Ježíšova jednání, vlastně předznamenání jeho spásy, která se má naplnit zanedlouho o Velikonocích: Ježíš říká velmi rezolutně, rychle za sebou tři věty: Odstraňte ten kámen!, poté Lazare, pojď ven! A nakonec Rozvažte ho a nechte odejít! – tedy rozvažte ho z pout smrti, jimiž jsou pruhy plátna, a dejte mu svobodu. 

4. neděle postní A 2014

1. ČTENÍ 1Sam 16,1b.6-7.10-13a

Čtení z první knihy Samuelovy.

   Hospodin řekl Samuelovi: "Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny."
   Když (Samuel) přišel a spatřil Eliaba, řekl si: "Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný." Hospodin však řekl Samuelovi: "Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce."
   Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: "Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho." A zeptal se: "Jsou to již všichni chlapci?" Jesse odpověděl: "Ještě je nejmladší, ten pase stáda." Samuel tedy řekl Jesseovi: "Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde." Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: "Nuže, pomaž ho; to je on."
   Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.


Žl 23(22),1-3a.3b-4.5.6 Odp.: 1
Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 5,8-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

 Bratři! Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všecko totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká (v Písmě) : Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí. 

EVANGELIUM Jan 9,1-41

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?"
    Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa."
   Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.
   Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?"
   On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím."
   Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím."
   Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok."
   Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho."
   Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?"
   Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je."
   Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal."
   Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena.
   Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá." 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium o uzdravení slepého od narození je poměrně netypické. V jiných podobných perikopách se obvykle dozvíme jen to, že Ježíš přikazuje uzdraveným, aby o tom nikomu neříkali-což dotyčný většinou nedodrží. Dnešní úryvek naproti tomu velmi podrobně popisuje, co všechno Ježíšův zázrak vyvolá u lidí v bezprostředním okolí uzdraveného. Samotné uzdravení je jakoby jen předehrou k dramatu, které se před námi rozvíjí a které dává psychologicky velmi přesně nahlédnout do srdcí jednotlivých aktérů. Všichni zúčastnění prožívají jako první pocit úžasu, ale pak se jejich reakce začnou lišit. Najdou se skeptikové, kteří něco podobného považují za nemožné. Člověk, kterého vidí zdravého, nemůže být vyléčený slepý od narození, neboť něco takového prostě vyléčit nejde. Není to on, říkají, ale je mu podobný. Farizeové zase mají problém s Ježíšem, někdo takový přece nemůže dělat v Božím jménu zázraky: Ten člověk není od Boha, neboť nezachovává sobotu. A rodiče vyléčeného slepce zahrávají celou situaci do autu. Jak to přijde, že teď vidí, to my nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Zeptejte se jeho.  A tak to pokračuje, až do chvíle, kdy farizeové uzdraveného slepce vyženou, neboť ho zřejmě nechtějí mít na očích-příliš jim nabourává jejich náboženské jistoty.

Uzdravený slepec se v této změti protichůdných názorů na to, co se mu stalo, naštěstí potkává s Ježíšem podruhé. Kdyby popřál sluchu všemu, co o něm kdo řekl, určitě by upadl ve zmatek a sám by nevěděl, co si má o svém uzdravení a o Ježíši myslet. V duchovním smyslu by zůstal slepý, jako byl předtím slepý fyzicky. Jenže toto druhé setkání s Ježíšem je zároveň druhé, vnitřní prohlédnutí. Slepec se dozvídá pravdu, zcela nezávislou na tom, co si myslí jeho rodiče, jeho známí a farizeové. A vyznává, že Ježíš je Pán – říká Věřím, Pane a padá před ním na kolena.

Toto poselství dnešního evangelia nám připomíná, že autentické vnitřní setkání s Ježíšem nás osvobozuje od toho, co si o nás myslí druzí lidé, případně co od nás čekají. Obojí se totiž nemusí ani zdaleka krýt s nejhlubší pravdou o nás, ani s tím, co pro náš život Bůh ve své lásce zamýšlí. Nejde o žádnou chladnou lhostejnost ke druhým lidem a k jejich názoru na můj život, lhostejnost typu Do toho, jak žiji, ti nic není. Tato vnitřní svoboda je předpokladem dospělých, samostatných životních rozhodnutí, za která je člověk sám před sebou a před Pánem zodpovědný. A je také branou k větší lásce ke druhým, neboť nemohu jako dospělý člověk svobodně milovat někoho, kdo mi řídí život, jako bych byl ještě dítě. A nakonec, jak jsme slyšeli v prvním čtení, je dobré vzít v úvahu, že člověk soudí podle zdání, ale Hospodin vidí do srdce. Nikdo z druhých lidí mne nemůže znát dokonale, protože dokonale neznám ani já sám sebe. Ale Bůh vidí do srdce, a Jemu, který mne dokonale zná a dokonale miluje, mohu svůj život svěřit bez obav. 

3. neděle postní A 2017

1. ČTENÍ Ex 17,3-7

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"


Žl 95 (94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.:7c-8a

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

EVANGELIUM Jan 4,5-42

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat."
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu."
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?"
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček máme studnu s vodou a džbán, který ta samařská žena drží, a který tam pak zanechala. Ježíš v tom rozhovoru mluví o vodě, ale o takové, která není obyčejná, jako ta ve studni nebo ve džbánu. A jaká je to vlastně voda, na to přijdeme, když se podíváme na dnešní druhé čtení. Jak říkáme tomu, když chceme vodu z jedné nádoby dát do druhé, nebo někam jinam, když třeba z konvičky dáváme vodu květinám? Říkáme tomu lití, nebo přelévání, nebo zalévání…. A svatý Pavel říká v listě Římanům: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Takže ta Ježíšova živá voda, kterou chce dát té samařské ženě, je Boží láska.

Milí bratři a sestry,

Na konci dialogu s Ježíšem se samařská žena vrací do svého města a svědčí o tom, co zažila: Řekl mi všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?  Toto všechno se jistě netýká jenom jejích pěti mužů, o kterých byla v rozhovoru řeč. Žena poznává, že potkala někoho, kdo o ní ví naprosto všechno, kdo jí vidí do srdce. Ale tato skutečnost v ní vůbec nevyvolává úlek, že někdo může takto narušit intimitu jejího nitra a věcí, které jsou v něm skryty. Ten, který jí řekl všechno, ji neohrožuje, ale je to Mesiáš, Spasitel, kterého zvěstovali proroci, který, až přijde, oznámí nám všechno.

Ve druhém čtení z listu Římanům je to vyjádřeno ještě jasněji. Tento Kristus, který o nás ví všechno, je zároveň Milující. Mohli bychom skoro říci Milující přesto, že o nás ví všechno, že ví, jaké temné hlubiny se v nás skrývají. Sotva kdo položí život za spravedlivého-říká Pavel-možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Vševidoucí a všepronikající Boží pohled je zároveň pohledem lásky, která se dává, nezávisle na tom, že ví, jací jsme.

Druhému člověku- i blízkému – se bojíme svěřit intimní skutečnosti našeho života. Jsme rádi, že nám nikdo z lidí nevidí do hlavy a do srdce. Máme trpkou zkušenost, že něco takového může druhý snadno zneužít a hluboce nás zranit. Hlídáme si svůj vnitřní svět, protože druhému člověku nikdy nelze úplně důvěřovat. Jenže to pak má za následek, že nejsme upřímní ani vůči Bohu, a dokonce ani vůči sobě samým – říkáme-li na potkání každému, že se máme skvěle a jsme v pohodě, můžeme začít žít v iluzi, že tomu tak opravdu je, a že naše problémy jsou vlastně banality - dokud nám ovšem nepřerostou přes hlavu.

Boží vševidoucí, ale zároveň zcela láskyplný pohled do našeho nitra toto pokřivené vidění léčí. Před Ním se nemusíme bát si svoje problémy přiznat, protože víme, že Jeho láska k nám na nich vůbec nezávisí. Jeho znalost našeho srdce není pro nás ohrožením, neboť jeho láska toho nezneužije ani nás nezraní. To, co nám řekne, že jsme udělali, a jací jsme, jako to řekl Samařance, nemusí být lichotivé, ale On je Mesiáš, Zachránce, ten, který za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšníky. Nemusíme se bát nastavit mu naše rány k uzdravení.

2. neděle postní  A  2017

1. ČTENÍ Gn 12,1-4a

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin řekl Abrámovi:
   "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země."
   Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.


Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine; tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Tim 1,8b-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.


EVANGELIUM Mt 17,1-9

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
   Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
   Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

Slůvko pro děti:

V prvním čtení jsme slyšeli, jak Bůh povolal Abrama – my ho víc známe pod jménem Abrahám. Bůh slíbil Abrahámovi velké věci, ale jen tehdy, když odejde z toho, v čem žil a co důvěrně znal, do něčeho, co neznal. Kdyby měl Abrahám strach, nebo kdyby se mu nechtělo opustit svoji zemi, tak by se ta zaslíbení nesplnila. Ale Abrahám Bohu uvěřil – a proto je i pro nás vzorem důvěry v Boha.

Milí bratři a sestry,

Petr, Jakub a Jan v dnešním evangeliu reprezentují lidskou reakci na něco neobvyklého a výjimečného, co prožívají -před jejich očima se zjevuje Boží majestát. Nejprve je to jen jakýsi zmatek a dezorientace, vyjádřený zvláštní a poněkud nelogickou Petrovou větou ‚Pane, je dobře, že jsme zde, chceš-li, postavím tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a Eliášovi‘. Na paralelním místě říká evangelium svatého Lukáše poměrně příhodně, že Petr nevěděl, co mluví.  A poté, když je zahalí světlý oblak a z oblaku se ozve Hospodinův hlas, je to již jen strach-učedníci padli tváří na zem a velmi se báli. Učedníci raději nechtějí nic vidět, neboť znají vyprávění o hoře Sinaji z knihy Exodus – a vědí, že vidět Hospodina tváří v tvář znamená zemřít.

Ježíšova odpověď na tento zmatek a strach je jednoduchá – přichází, dotýká se učedníků a říká ‚Vstaňte, nebojte se!‘  A oni už nevidí nikoho, než Ježíše samotného.  Avšak zároveň, skrze to, co prožili, se stává zřejmým, že právě v Ježíši vidí to, čeho se tak báli-že v něm vidí Boha tváří v tvář, v něm, v tolik známém Mistru, se kterým už nějakou dobu žijí. Proto je Ježíš prosí, aby o tom nikomu neříkali, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých - je zatím třeba zachovat mesiášské tajemství, na které klade svatý Matouš takový důraz.

Proměnění na hoře můžeme tedy vidět jako přechod od starozákonního způsobu Božího zjevení k novozákonnímu. Je zde jasná souvislost s vánočním tajemstvím: Bůh, Nekonečný, Nepochopitelný a zcela Jiný, se stává malým děťátkem; něčím zcela blízkým a běžným, něčím, čeho se nikdo nebojí a nemůže bát, neboť je to svým způsobem něco nejméně neobvyklého-být dítětem je vlastně úplně první zkušenost lidského života. Bojíme se vždy toho, co je nám vzdálené, co neznáme a co je od nás odlišné - toho, co je blízké, známé a stejné s námi, se nebojíme.

Druhá část výpovědi dnešních liturgických textů se týká povolání, ale souvislost s tím, co už bylo řečeno, je jasná. Kdybychom odpovídali na Boží povolání ze strachu, stali by se z nás otroci, služebníci z donucení, kteří žijí ve stálé obavě, co se stane, když zadaný úkol nesplní. Svatý Pavel, když ve druhém čtení povzbuzuje Timoteje v jeho povolání, oslovuje ho Milovaný! Pavel nezakrývá, že hlásání evangelia přináší obtíže, ale zároveň Timotejovi připomíná, co je na počátku jeho povolání, aby ho tyto obtíže nepřemohly. Je to Kristus Ježíš, který zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. Na počátku je Boží láska, která se stala blízkou v Ježíši Kristu. Setkání s jeho osobou, s tím, koho se vůbec nemusím bát, a který mne miluje, se stává základem schopnosti odpovědět na povolání, které bude prožíváno v radosti a svobodě, a nikoli jako těžké břemeno.

1. neděle postní A 2017

1. ČTENÍ Gn 2, 7-9; 3, 1-7 .

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl ( skutečně ) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?"
   Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu,; který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli."
   Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo."
   Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

Žl 51 (50), 3-4. 5-6a. 12-13. 14+17 Odp.: srv. 3a
Odp.: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 5, 12-19

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.


EVANGELIUM Mt 4, 1-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby."
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět."
   Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti: 

V biblické scénce z dnešního evangelia vidíme Ježíše a vedle pokušitele – a když se na ty dvě postavy dobře podíváme, tak uvidíme, jak ďábel ukazuje rukou dolů – na to všechno, co Ježíši nasliboval – ale Ježíš ukazuje nahoru. Je to důležité, protože nám to říká, o co tam hlavně jde. Ďábel by chtěl-a u prvních lidí se mu to taky podařilo-aby si Ježíš něco vzal sám, bez vztahu k Otci, aby si to tedy nenechal darovat, a tak aby odmítl Otcovu lásku. Ale Ježíš ukazuje jakoby na nebe-a tím dává najevo, že se něčím takovým nenechá zlákat, protože Otcova láska je pro něj důležitější než cokoliv jiného.

Milí bratři a sestry,

Jedno z mnoha témat dnešního Božího slova se váže k otázce po tom, co dokáže nasytit nejhlubší touhu lidského srdce. Na začátku dnešního evangelia Ježíš odchází na poušť, postí se tam, a nakonec po čtyřiceti dnech vyhladoví. Poušť a půst jsou slova odvozená od slova pustý nebo opuštěný. Půst na poušti naznačuje určitou existenční situaci člověka - jakési vyvedení ze stavu všední zvykové spokojenosti, stereotypu a pohodlí, kdy člověk nemá nic, na čem by vnějškově ulpěl. V tu chvíli se mu pravdivě rozkrývá jeho nitro – hlad jeho srdce, jeho hluboké touhy, se začnou hlásit o slovo. Právě v tuto chvíli nastupuje na scénu pokušitel.

Sjednocujícím prvkem všech tří pokušitelových našeptávání je naplnit tyto touhy srdce nezávisle na Bohu. Ďábel se přitom Ježíše vůbec nesnaží přesvědčit například o Boží neexistenci - zřejmě ví, že by to bylo absurdní. Ke svádění jsou zde používány dokonce náboženské skutečnosti, například slovo Písma, ovšem mistrně vytržené z kontextu- slova o andělech, kteří nesou na rukou, pocházejí ze žalmu 91 a vůbec se netýkají pádu z výšky, ale ochrany před klopýtnutím na cestě: Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Oslovení Jsi-li Boží syn pak můžeme chápat v podobném smyslu, v jakém je Pokušitel říká v prvním čtení lidem v rajské zahradě: Budete jako Bůh, poznáte dobré i zlé. Tedy jinak řečeno- staň se sám svým vlastním bohem, zařiď si sám svoje štěstí a naplnění, jakýmikoli prostředky, třeba i skrze faustovský pakt s tím, kdo pokouší. Jde přitom o zdánlivé štěstí a zdánlivé naplnění, které spočívá v nasycení hmotnými potřebami, popularitě a moci. Pokušitel takto zcela naplňuje smysl svého jména – dia-bolos znamená ten, který rozděluje - ničí společenství a vztahy a nakonec uvádí do samoty a sebeuzavření.

Společným jmenovatelem všech Ježíšových odpovědí je pravý opak toho, k čemu pokušitel svádí. Ježíš si nenechá společenství s Otcem vzít, jako si ho nechali vzít lidé v rajské zahradě. Nejen z chleba, žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha. Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit. Ježíš ztotožňuje nejhlubší touhu lidského srdce s touhou po Bohu a po společenství s Ním. Poslední obraz dnešního evangelia je Otcovou odpovědí na Ježíšovo vyhladovění, úplně jinou, než nabízí Pokušitel: Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.  Anděl - Boží posel - v Písmu svatém vždy zastupuje Boží přítomnost a blízkost, společenství s Bohem. Slavná Rublevova ikona Nejsvětější Trojice vychází z příběhu v První knize Mojžíšově, kdy Abraháma a Sáru navštěvují tři andělé.

Poselství dnešních liturgických textů nám tedy připomíná cíl i našeho vlastního postního snažení – znovu objevit nejhlubší touhu našeho srdce po lásce a společenství s Bohem a s druhými lidmi, a vycházet této touze vstříc, snahou odstranit všechno, co nás zavádí zpět do našeho egoismu.