5. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Iz 58,7-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.
    Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
    Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: 'Zde jsem!' Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."



Žl 112 (111),4-5.6-7.8a+9 Odp.: 4a
Odp.: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
nebo: Aleluja.

Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, stará se o své věci podle práva.
Odp.
Neboť navěky nezakolísá, ve věčné paměti bude spravedlivý. Nemusí se obávat zlé zprávy, jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Odp.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, rozděluje, dává chudým, jeho štědrost potrvá navždy, jeho moc poroste v slávě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2,1-5

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři a sestry, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
    Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.
    To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.



EVANGELIUM Mt 5,13-16

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
    Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní biblické postavičky jsou trochu jako komiks. A myslím, že rychle společně přijdeme na to, co to má znamenat.

Na začátku tady máme člověka, který je smutný – to naznačuje i ten tmavý šátek, na kterém sedí. Co by se stalo, kdyby tam jenom tak zůstal a v tom svém smutku se pořád nějak přebíral, pořád by myslel na to, jaký je to chudák a kdo všechno mu ublížil?  Byl by pořád nešťastnější a pořád víc by se uzavíral do sebe.

Jenže ten smutný člověk měl velké štěstí – a možná i velkou Boží pomoc – v tom, že nezůstal takhle zaměřený sám na sebe, ale všiml si, že blízko něho je někdo, kdo je na tom taky špatně, a možná ještě víc špatně nežli on sám. A tak mu pomohl. A na třetím obrázku už se ten člověk raduje, už není smutný, má pod sebou žlutý svítící šátek, který naznačuje jeho novou náladu. Na své trápení už zapomněl, raduje se – protože předtím zapomněl na sebe a udělal skutek lásky.

A kdo z vás, děti, dával dobrý pozor, tak taky pozná, kterého dnešního čtení se ta scénka týká: ano, je to to první:   Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty se týkají - mimo jiné - i čehosi, co bychom mohli nazvat třeba privatizací víry. Mnoho lidí - a jejich počet zřejmě roste - říká, že jsou věřící, ale že víra je jejich výsostně soukromá věc, o níž nemají potřebu s druhými hovořit - a už vůbec o ní nechtějí svědčit (neboli, jak by asi sami řekli, ji někomu druhému vnucovat). Aniž bych chtěl tento přístup nějak hodnotit, je přesto možné přemýšlet o tom, proč tomu tak je. Snad to může být do jisté míry oprávněná reakce na církevní triumfalismus z minulých dob, kdy církev ještě měla velkou moc a velký vliv. Možná to také souvisí se specifickou situací nás křesťanů v Česku, v zemi, která je podle všech statistik jednou z nejsekulárnějších na světě. Otec Tomáš Halík v jedné ze svých starších publikací hovořil v tomto smyslu o české 'plaché' zbožnosti – když dělá český katolík znamení kříže, dělá ho rychle a nenápadně, protože cítí v zádech pohled většinového ateisty. A samozřejmě je to i otázka povahy a vlivu prožitého životního příběhu každého věřícího člověka. Pro mnohé z nás - zejména pro ty, kteří jsou vnitřním naladěním introverti - je osobní víra velmi intimní záležitost; podobně jako jiné aspekty života, které jsou pro jeho prožívání velmi podstatné a důležité a které ho naplňují smyslem. Mnoha lidem se o tom všem vůbec nechce mluvit, protože se obávají jakési profanace toho, co je pro ně vlastně posvátné - obávají se, co by se stalo, kdyby se tento jejich vnitřní svět dostal do rukou, úst nebo nedej Bůh počítačových klávesnic cizích lidí.

Tohle všechno je pochopitelné; jenže naše křesťanství nemůže být - již z podstaty věci - zcela soukromá záležitost. Individuální rozměr naší víry - osobní vztah ke Kristu a osobní vnitřní modlitba - je mimořádně důležitý, neboť nás chrání proti jejímu zjednodušení v pouhou katolickou ideologii nebo jen ve snahu bojovat za takzvané tradiční hodnoty. Jenže naše víra má také velmi podstatný rozměr společenství, svědectví a zejména toho, co je jejím cílem - tedy lásky, projevující se konkrétními skutky.

Dnešní stůl Božího slova nám ukazuje několik cest, jak tento společný (či, chcete-li, veřejný) rozměr naší víry žít. Ve druhém čtení z prvního listu Korinťanům jsme svědky toho, jak se svatý Pavel při svém veřejném hlásání nebojí přiznat svou slabost. Nestydí se za ni, nehraje si na křesťanského superhrdinu, neříká si, co si o tom adresáti jeho listu pomyslí, stojí před nimi v pravdě. Ale právě tím svědčí o Boží moci a lásce. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Další skutečnost, o níž vypovídá zejména dnešní evangelium, se týká svědectví skrze skutky nesobecké lásky. Vyplývá přímo z naší křesťanské identity; z toho, kým jsme se stali již ve chvíli našeho křtu - jsme milovanými Božími dětmi a máme dar Ducha lásky. Vy jste světlo světa; tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích, říká Ježíš.   A přirozeností světla je svítit; nikdy se nedá dokonale zakrýt, aby nebylo vidět, leda by se nechalo úplně vyhasnout. Tímto světlem jsou dobré skutky, skutky lásky, svědectví mnohem účinnější nežli svědectví pouhými slovy, protože slov a obrazů máme kolem sebe příliš mnoho, jsme jimi přesyceni a přestáváme jim důvěřovat.

A třetí výpověd dnešního Slova v tomto smyslu je obsažena v prvním čtení, z konce knihy proroka Izajáše. Vydáme-li se na úzkou cestu nezištné lásky ke druhým, zakusíme sami konkrétní Boží útěchu a Boží pomoc: Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Když zažíváme v životě nějakou vážnou těžkost, když se například musíme vyrovnat s nějakým vnitřním zraněním duše, které nám způsobil někdo druhý, pokušení uzavřít se do sebe je veliké. Bojíme se vystoupit ze své komfortní zóny, abychom nějaké podobné zranění od druhých nezažili znovu. Ale pokud se nám i přesto nějak podaří vyjít ze sebe směrem ke druhým, i přesto dál svědčit o světle, jež je v nás, můžeme opravdu získat podstatnou zkušenost obsaženou v prvním čtení: tvá jizva se brzy zacelí, v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem.