22. neděle v mezidobí B – Světový den modliteb za péči o stvoření

 

Pro zítřejší promluvu jsem se výjimečně rozhodl odchýlit od textů bohoslužby slova a nabídnout několik úryvků z poselství papeže Františka ke Světovému dni modliteb za péči o stvoření, který 1. září slavíme.

K promluvě na texty 22. týdne v mezidobí cyklu B za roku 2021 se můžete vrátit zde:

 …

Začněme… jednoduchou otázkou, na kterou však nemusí být jednoznačná odpověď: Jestliže jsme skutečně věřící, jakým způsobem jsme přišli k víře? Není to ani tak proto, že „věříme“ v něco transcendentního, co náš rozum nemůže pochopit, v nedosažitelné tajemství vzdáleného a neznámého, neviditelného a nepojmenovatelného Boha. Svatý Pavel by řekl, že je to spíše proto, že v nás přebývá Duch Svatý. Ano, jsme věřící, protože samotná Boží láska „je nám vylita do srdce“ (Řím 5,5). Proto je nyní Duch skutečně zárukou našeho dědictví (srov. Ef 1,14) a pobízí nás, abychom vždy usilovali o věčná dobra podle plnosti Ježíšova krásného a dobrého lidství. Duch činí věřící tvořivými, proaktivními v lásce. Uvádí je na velkou cestu duchovní svobody, která však není ušetřena boje mezi logikou světa a logikou Ducha, jejichž plody jsou navzájem protikladné (srov. Gal 5,16-17). Jak víme, prvním plodem Ducha a souhrnem všech ostatních je láska. Věřící, vedeni Duchem Svatým, jsou tedy Božími dětmi a mohou se k Bohu obracet oslovením „Abba, Otče“ (Řím 8,15), stejně jako Ježíš, se svobodou těch, kteří už nepodléhají strachu ze smrti, protože Ježíš vstal z mrtvých. Zde je velká naděje: Boží láska zvítězila, vítězí vždy a zvítězí opět. Pro nového člověka, který žije v Duchu, je úděl slávy navzdory vyhlídce na fyzickou smrt již zajištěn…(odstavec 1)

Proč je na světě tolik zla? Proč tolik nespravedlnosti, tolik bratrovražedných válek, v nichž umírají děti, ničí se města, znečišťuje se životní prostředí člověka, znásilňuje se a devastuje matka Země? Svatý Pavel s nepřímým odkazem na Adamův hřích říká: „Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“ (Řím 8,22). Morální boj křesťanů je spojen se „sténáním“ stvoření, protože „bylo podrobeno nicotnosti“ (v. 20). Celý kosmos a každé stvoření „netrpělivě sténají a touží“, aby byl překonán současný stav a obnoven ten původní; osvobození člověka totiž zahrnuje i osvobození všech ostatních tvorů, kteří se solidárně s postavením člověka ocitli pod jhem otroctví. Stejně jako člověk je i stvoření – ne vlastní vinou – zotročeno a není schopno plnit to, k čemu bylo stvořeno, tedy mít trvalý smysl a cíl. Je vystaveno rozpadu a smrti, což je ještě umocněno zneužíváním přírody člověkem. Ale naopak, spása člověka v Kristu je jistou nadějí i pro stvoření; vždyť „i samo stvoření bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“ (Řím 8,21). V Kristově vykoupení je tedy možné s nadějí spatřovat pouto solidarity mezi lidmi a všemi ostatními tvory. (odstavec 4)

V nadějeplném a vytrvalém očekávání Ježíšova slavného návratu udržuje Duch Svatý společenství věřících v bdělosti a neustále je poučuje, vyzývá je k proměně životního stylu, k odporu proti ničení životního prostředí lidmi a k projevům sociální kritiky, která je svědectvím především o možnosti změny. Tato změna spočívá v přechodu od arogance těch, kdo chtějí ovládat druhé a přírodu – redukovanou na objekt, s nímž lze manipulovat –, k pokoře těch, kdo se starají o druhé a o stvoření. „Když totiž lidé tvrdí, že zaujímají Boží místo, stávají se svými vlastními největšími nepřáteli“ (Laudate Deum, 73), protože Adamův hřích zničil základní vztahy, jimiž člověk žije: vztah k Bohu, k sobě samému a k ostatním lidem i vztah ke kosmu. Všechny tyto vztahy musí být synergicky obnoveny, zachráněny a „uvedeny do pořádku“. Žádný z nich nesmí chybět. Chybí-li jeden, všechno selhává. (odstavec 5)

…Poslušnost Duchu lásky radikálně mění postoj člověka: z „dravce“ se stává „pěstitel“ zahrady. Země je svěřena člověku, ale zůstává Boží (srov. Lv 25,23). To je teologický antropocentrismus židovsko-křesťanské tradice. Nárok vlastnit a ovládat přírodu, manipulovat s ní podle svého zalíbení, je proto určitou formou modlářství. Je to prométheovský člověk, který, opojený vlastní technokratickou mocí, arogantně uvádí zemi do stavu nemilosti, tedy stavu zbaveného Boží milosti. Je-li však onou Boží milostí Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých, pak platí to, co řekl Benedikt XVI.: „Věda svět nespasí. Člověk je vykoupen skrze lásku“ (encyklika Spe salvi, 26), skrze Boží lásku v Kristu, od níž nás nic a nikdo nemůže odloučit (srov. Řím 8,38-9). (odstavec 7)

 Od této do příští soboty (24. - 31. 8.) jsem na dovolené. Ke kázání z 21. neděle v mezidobí cyklu B (z roku 2021) se můžete vrátit zde.

 

20. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Př 9, 1-6

Čtení z knihy Přísloví.

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města:
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!

 


Žl 34 (33), 2-3. 10-11. 12-13. 14-15 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.
Odp.
Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?
Odp.
Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!
Odp.




2. ČTENÍ Ef 5,15-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.



EVANGELIUM Jan 6, 51-58

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Ježíš řekl zástupům:
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl:
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."

_______________________________________________________

Slůvko pro děti

 Můžeme se dnes, milé děti,  zastavit u slov žalmu: Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí? Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!

 Chcete děti, být šťastné a opravdu si užívat života? Myslím, že není nikdo, kdo by to nechtěl. Na to, jak být šťastný a prožít dobrý život, najdeme všude možně spoustu různých návodů; já ale myslím, že tenhle biblický je nejlepší. Když budeme žít dobře, mít druhé lidi rádi a žít s nimi v míru, budeme šťastni - ať jsme kluci nebo holky, ať jsme bohatí nebo chudí, ať už máme třeba nejnovější iPhone nebo obyčejnou starou tlačítkovou Nokii. Bůh Otec, který nás má rád a stvořil nás ke štěstí, totiž dobře ví, jaká cesta k tomu štěstí vede.

  

Milí bratři a sestry,

 V dnešním prvním čtení je přítomný motiv pokrmu, jehož požívání vede k moudrosti. V naší středoevropské kultuře je to určitý archetyp. Všichni známe například rčení Jíst vtipnou kaši, případně Chybí mu fištrón (což vychází z dobového přesvědčení, že příčina - řekněme - nižšího intelektu některých lidí vychází z toho, že jim nebyl v dětství pravidelně podáván rybí tuk). Můžeme si také vzpomenout na Erbenovu Zlatovlásku, kde na začátku kuchař Jiřík ochutná kousek pečeného hada, určeného jen pro krále; a poté porozumí řeči zvířat.  

 Mohli bychom tedy nyní od prvního čtení přejít přímo k evangeliu a připomenout si dar Eucharistie jako pokrm a nápoj, který nás křesťany také vede k moudrosti: který nám například dává chápat Boží znamení v našem životě; nebo získat hlubší pohled na skutečnost; a tak dále a tak podobně. (Možná bychom se přitom mohli ještě krátce zastavit u druhého čtení a v souvislosti s onou Pavlovou zmínkou o víně konstatovat, že nadměrná konzumace určitých věcí naopak od moudrosti bezpečně odvádí).

 To všechno je jistě pravda. Nicméně je dobré si připomenout, co následovalo poté, co Pán pronesl svou Eucharistickou řeč (jež s úryvkem dnešního evangelia končí) a co budeme číst na začátku evangelia příští neděle: Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" A když na to Ježíš zareaguje svým dalším slovem, mnoho z jeho učedníků odejde a už s ním nechodí.

 Učedníky, kteří se nad Ježíšovou Eucharistickou řečí pohoršili a pak od něj odešli, jistě nemůžeme považovat za někoho, komu by chybělo hledání lidské moudrosti. Chodili s Ježíšem dlouho, dlouho se od něj učili. Možná na začátku slyšeli jeho kázání na hoře, tak plné moudrosti, a snad právě ono je přimělo k tomu, aby Ježíše následovali. Snad také byli s Ježíšem i v nazaretské synagóze, a tenkrát se nad ním nepohoršili, jako jeho rodáci: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda?  A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo?“. Pohoršili se až teď, když jim Ježíš dal k jídlu své tělo a k pití svou krev. To už prostě nebyli schopni pochopit; na něco takového je lidská moudrost krátká.

 Radikální odlišnost lidské a Boží moudrosti je jedno z hlavních témat listů svatého Pavla. Možná nejsilnější místo je v tomhle smyslu úryvek z první kapitoly Prvního listu Korinťanům: Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

 Boží moudrost je moudrost lásky, která se rozdá, aby lidé měli život. Lásky umírající na kříži, lásky rozlámaného chleba pro všechny. Jen když se snažíme milovat nesobeckou láskou, můžeme se k tomuto tajemství aspoň maličko přiblížit; jinak nás bude Boží moudrost stále pohoršovat a provokovat; nebo budeme mít tendenci si ji stále přizpůsobovat oné naší malé a omezené lidské moudrosti - a tak nakonec vytvářet z našeho křesťanství ideologii, vhodnou leda tak k vedení podivných a zcela zbytečných kulturních válek, jak se to dnes pohříchu dost často i děje.

 Kéž je pro nás eucharistický chléb tím, co v nás živí porozumění Boží moudrosti. Řečeno s Karlem Jaromírem Erbenem a začátkem jeho Zlatovlásky: kéž dokážeme skrze přijímání Kristova těla - a lásky, kterou v nás živí - porozumět Boží řeči.

 Tuto neděli jsem mimo farnost. Ke kázání z 19. neděle v mezidobí z roku 2021 se můžete vrátit zde.

 

18. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Ex 16, 2-4. 12-15

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

   Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne.
   Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh."
   Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je.
   Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."




Žl 78 (77), 3+4bc. 23-24. 25+54 Odp.: 24b
Odp.: Hospodin jim dal nebesky pokrm.

Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc.
Odp.
Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm.
Odp.
Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice.
Odp.




2. ČTENÍ Ef 4, 17. 20-24

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
    Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.
    Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.



EVANGELIUM Jan 6, 24-35

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?"
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí."
    Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."
    Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
_______________________________________________________________________

 Slůvko pro děti: 

Milé děti,

    vy, které jste byly letos u prvního svatého přijímání, asi dobře tušíte, co Pán Ježíš myslí, když mluví o sobě jako o chlebu života. Když jsme se připravovali na první svaté přijímání, mluvili jsme o tom, jaký vliv na nás má to, co jíme. Kdybychom se třeba celý měsíc stravovali u McDonalda nebo v KFC, měli bychom asi nadváhu a jiné zdravotní problémy. Ale kdybychom naopak nejedli nic, byli bychom slabí, nic bychom nemohli dělat a postupně bychom mohli i umřít hlady.

     Pán Ježíš nás dnes znovu zve k tomu, abychom Jej často přijímali jako chléb života. Když to budeme dělat, bude v nás růst a sílit Jeho láska. Budeme mít v sobě život.

 

Milí bratři a sestry,

    ústřední téma, které prostupuje dnešní liturgické texty, by šlo nejjednodušeji označit jako chléb z nebe.

     Pro lid starého Izraele - a koneckonců pro všechny zemědělské kultury - byla a je dosud ‚přízeň nebes‘ nebo ‚otevřená nebesa‘ naprosto nutnou podmínkou k tomu, aby člověk mohl žít. Vychází to z jejich běžné životní zkušenosti: když nepršelo a nebyla úroda, nebyl ani chléb, základní potravina.  Můžeme se v současných letních teplotách například osvěžit tím, že si vzpomeneme na adventní texty ze čtyřicáté páté kapitoly knihy proroka Izajáše: Rosu dejte, nebesa shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu. Nebo ještě jinak, znovu z knihy Izajáš, avšak o deset kapitol dále: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu k čemu jsem ho poslal. Aby bylo co k jídlu, aby člověk mohl žít, je nutné, aby z nebe spadla vláha a země aby ji přijala. Podobný je také starší text požehnání umírajícího Izáka svému synu Jakobovi ze dvacáté sedmé kapitoly knihy Genesis: Ať ti dá Hospodin rosu nebes, úrodnost země, hojnost obilí a moštu.

     Pokud s těmito obrazy srovnáme příběh o seslání many na poušti z knihy Exodus, vidíme, že se trochu vymyká. Každý Izraelita moc dobře věděl, že mezi vláhou padající shůry a chlebem (nebo vínem) byla ještě velká spousta lidské práce. Jenže Boží lid v knize Exodus se nachází v situaci poutníků; není usazen, nemůže se starat o pole, sít, sklízet, mlít mouku a péci chléb - a ještě k tomu putuje pouští, kde ona vláha z nebes je skoro nepřítomná. Poutníci pouští do zaslíbené země jsou závislí na Hospodinu zcela radikálně - z nebe nepadá vláha, ale již hotový pokrm, chléb, který je třeba pouze sesbírat ze země. A Hospodin jej každého dne posílá právě tolik, kolik je potřeba, ani příliš málo, ani příliš mnoho. Lid Izraele má přesnou každodenní dávku chleba z nebe, aby žil a měl dost síly dojít tam, kde je jeho pravý domov, zaslíbený Hospodinem.

     Nám, lidem 21. století, už tyto obrazy nejsou tak blízké, i když se v posledních letech - s pokračující klimatickou změnou - znovu více dostávají do našeho zorného pole. O chléb nemáme nouzi a spíše přemýšlíme - jak v jedné knize napsal nizozemský teolog Bernard Rootmensen - čím vším dobrým bychom si jej obložili. Ale když Ježíš - s odkazem na manu na poušti - hovoří o sobě jako o chlebu života, rozumíme tomu velmi dobře. Hladovíme a žízníme po lásce, po pokoji mezi jednotlivými lidmi, po míru mezi národy. Toužíme po tom, abychom překonali své slabosti a hříchy, které nám znepříjemňují a mnohdy ničí život. Toužíme po tom, abychom zvítězili nad svými vnitřními démony. Jenže víme, že to sami nedokážeme, že jsou to věci, které člověk nevypěstuje na poli, ani nekoupí v supermarketu. Víme, že nám to všechno musí nějak ‚spadnout z nebe‘, že je to nakonec Boží dar.  

     Ježíš nám v daru Eucharistie dává sám sebe. Každý den máme k dispozici chléb, který sestupuje z nebe a který sytí náš vnitřní hlad po lásce a pokoji s Bohem, s druhými i s námi samými. Chléb, který je zadarmo, bez jakékoli naší práce a námahy. Stačí jen vzít a jíst.