Milí čtenáři mého blogu, 

měl jsem již připravený koncept kázání, které jsem chtěl zítra pronést, ale dostal jsem čerstvou zprávu o odchodu jednoho mladého člověka z rodiny, kterou dlouho znám a mám ji rád. Vzhledem k okolnostem této události mám teď pocit, že by to zítra byla vlastně jen prázdná a plochá slova, a že bude na místě spíš mlčení. 

Chcete-li, můžete se vrátit ke starším kázáním ke 13. neděli v mezidobí cyklu B z roku 2018 nebo 2015. 

 

12. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Job 38, 1. 8-11

Čtení z knihy Job.

    Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou ( přikryl ) jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou?
    Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."




Žl 107 (106), 23-24. 25-26. 28-29. 30-31 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť jeho milosrdenství trvá navěky.
nebo: Aleluja.

Pustili se po lodích na moře, sháněli obchody po širých vodách. Viděli Hospodinova díla a na širém moři jeho divy.
Odp.
Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr, který do výše vzdouval vlny. Stoupali až k nebi, sestupovali do propastí, jejich duše se třásla v nebezpečí.
Odp.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu a on je z jejich úzkostí vysvobodil. Uklidnil bouři v tichý vánek, a utišily se mořské vlny.
Odp.
Radovali se, že se uklidnily, a dovedl je do vytouženého přístavu. Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí.
Odp.




2. ČTENÍ 2 Kor 5, 14-17

 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry !
    Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.
    Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.

EVANGELIUM Mk 4, 35-41

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním.
    Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho.
    Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"

________________________________________________________

Slůvko pro děti - vyhodnocení aktivity školního roku 2023/24

Milé děti,

Školní rok se nám chýlí ke konci. A protože mnoho z vás bude již příští týden asi na prázdninách, tak je teď ten správný čas k tomu, abychom se podívali, co na naší nástěnce vzniklo. V září tam byly jen obrázky Ježíšovy trnové koruny, a vy jste na ně měli postupně přidávat tyhlety krásné květiny – a zároveň udělat nějaký malý skutek lásky. Někde těch kytiček není mnoho, ale někde už pod kvítky skoro nejsou trny vidět. Co jsme si tím připomněli, nebo jaký to mělo význam? Určitě to bylo vyjádření úcty a lásky k Pánu, který nám dal sám sebe a zemřel za nás na kříži. Ale taky je to vyjádření naší důvěry, že Ježíš může proměnit v květy i trní našeho života, všechny ty velké i malé těžkosti a smutky, které prožíváme – jen mu je musíme stále znova odevzdávat.

Milí bratři a sestry,

Můžeme si na základě předchozího textu evangelia velmi dobře představit, co vše se asi skrývá za kratinkou a stručnou větou: vzbudili ho a řekli mu „Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“. Evangelista Marek vypráví ve zkratce; učedníci na loďce spícího Ježíše určitě nevzbudili jemně a citlivě a určitě mu ona slova jen neřekli, ale spíš s ním asi zacloumali a zakřičeli na něj. A v tomhle jejich nářku se musela ozvat spousta různých výčitek: jistě si museli uvědomit, že Ježíš je do téhle situace vlastně sám poslal, když je večer vybídl k přeplutí jezera, místo aby přenocovali tam, kde zrovna byli. Snad tušili, že Ježíš vlastně věděl, že ta bouře přijde. Nebo mohli mít alespoň pocit, že si jejich Mistr a Pán mohl přece vzpomenout, že v daném ročním období na Genezaretském jezeře takové bouře v noci bývají; a že kdyby je měl rád,  tomuto nebezpečí by je nevystavil. A když už se něco takového přihodilo, proč jim teď nepomůže? Není mu hloupé, že v situaci, kterou vlastně sám zavinil, je teď pasivní, spí, jako by se vlastně nic nedělo a všechno bylo v nejlepším pořádku?

Když se Ježíš probudí, neomlouvá se; ale ani nekárá své učedníky kvůli tomu, že ho nenechali na pokoji. Utiší moře a vítr a pak řekne jen Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?

Možná máme, milí bratři a sestry, potíž Pána takto ‚budit‘, pokud v našem životě přijde pocit, že se topíme. Připadá nám to jako dobrým a slušným katolíkům neuctivé; víme, že bychom přece měli vše, co přichází, v důvěře přijímat – vždyť se přece každý den modlíme Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Snažíme se mít na obličeji zbožnou masku – před druhými, před Ježíšem a vlastně i sami před sebou. Jenže stejně – pokud se nám něco takového přihodí, z hlubin našeho srdce vždycky volá to, co opravdu cítíme: „Pane, je Ti jedno, co se se mnou děje? A Ty za to můžeš, tu situaci jsi dopustil! A teď s tím nic neděláš! Máš mne vůbec rád?

Ježíš zná naše srdce, a tak podobné volání není nic neuctivého – je to mnohem lepší, než se tvářit, že jsme v odevzdanosti do Boží vůle a schopnosti vše přijímat mnohem pokročilejší, než je tomu ve skutečnosti. Je však potřeba při tom nezapomínat, že Pán je v lodičce našeho života s námi; včetně této konkrétní bouře, kterou zrovna prožíváme. Je s námi, i když momentálně spí a nic nedělá. Není nezúčastněný pozorovatel, který by nás do téhle situace přivedl a z bezpečné vzdálenosti pak sledoval, jestli v ní obstojíme.

A z toho, co Ježíš udělá po probuzení, pak vyvstává smysl této situace. Má sloužit k posílení naší důvěry. Mnohokrát v životě můžeme do takové bouře vplout, mnohokrát v životě můžeme Pána s úzkostí a výčitkou budit – ale pokaždé, když On utiší bouři, máme o kousek silnější zkušenost, že se přece jen znovu postaral. Ano, ještě nemáme víru, ve smyslu naprosté a dokonalé důvěry a odevzdanosti; ale když se takové zkušenosti v průběhu života střádají, naše důvěra vždycky o něco povyroste.

 

 

11. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."

Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.



EVANGELIUM Mk 4, 26-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.

 ______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, v dnešní scénce z biblických postaviček vidíme tu mohutnou rostlinu, která vyrostla z nepatrného semínka. Ale taky jsou důležití ti ptáčci, kteří hnízdí v jejích větvích. A není to jen z toho důvodu, že - jak víte - mám ptáčky rád a rád je pozoruju a fotím. Ten strom totiž není mohutný hlavně proto, abychom ho obdivovali; aby nám z něj spadla čelist, a abychom si řekli, jak je Bůh mocný. Je mohutný spíš proto, aby si na něm mohli ti ptáčci udělat hnízdo, aby je větve toho stromu chránily před ostrým sluníčkem, aby byli v bezpečí třeba od nějakých predátorů, kteří by jim na zemi hnízdo zničili, ale na strom už nemohou. A tak když bude církev náš domov, když se v ní budeme opravdu jako doma cítit, je to správné znamení toho, že Boží království lásky opravdu přichází

 

Milí bratři a sestry,

Nedávno jsem si přečetl článek na blogu Očima křesťana, který píše kněz a teolog Michael Martinek, člen teplické salesiánské komunity. Text má poněkud provokativní název Konec křesťanství? a vybral jsem z něj jeden úryvek z úvodní části:

Myslím, že zrovna tady u nás v Teplicích je ten konec křesťanství už docela blízko: z padesáti tisíc obyvatel se nějak zapojuje do života všech zdejších církví tak maximálně 500, tedy jedno procento. A ten počet stále pomalu klesá. Takže buď během pár generací křesťanství úplně skončí, nebo zůstane náboženstvím nepatrné skupinky lidí, kteří si budou udržovat své tradice, ale ostatním nebudou mít co dát. Pokud mě posloucháte někde na Moravě nebo na Slovensku, tak si možná říkáte: to se u nás nemůže stát! Ale já bych byl opatrný – podívejte se, co se stalo během pár desítek let v Irsku. Nebo co se teď děje v Polsku.

 Pokud bychom měřili růst Ježíšova království tím, jak se v naší době a naší části světa daří křesťanské víře a církvi, pak by bylo třeba si přiznat, že neroste, spíše odumírá. V dobách, kdy se křesťanství po milánském ediktu v roce 313 stalo státním náboženstvím Římské říše, nebo ještě později, kdy se rozšířilo za Alpy a postupně je přijaly všechny evropské národy, bylo asi snadné dnešnímu evangeliu o hořčičném zrnku porozumět velmi přímočaře: z malého zrníčka vyrostla rostlina mohutná a vysoká jako strom; z víry hrstky nevzdělaných rybářů z periférie Izraele se stalo náboženství, které zcela prostoupilo život, kulturu a vzdělanost celého starého kontinentu. Náboženství symbolizované tím, že ve středu téměř každé obce stál mohutný křesťanský chrám, s velkým odstupem převyšující okolní budovy.

 Jenže dnes je všechno úplně jinak. Trápí nás to; přemýšlíme, co s tím. Vymýšlíme pastorační projekty; snažíme se pochopit mentalitu současné mladé generace, abychom jí byli schopni radostnou zvěst evangelia předat; a nedaří se nám to tak, jak bychom si představovali. Někteří volají po zásadních strukturálních nebo i naukových reformách, které by měly přijít pokud možno rychle, protože čas již nazrál.  Někteří jiní naopak trpí nostalgií po údajně starých dobrých časech baroka a vůbec doby po Tridentském koncilu - a tvrdí, že nebýt onoho Druhého vatikánského, bylo by dnes vše v pořádku; prý si příliš zadal s moderním světem a přizpůsobil se mu, a sůl tedy ztratila svou slanost.  

 Možná nám však situace, v níž žijeme, dává klíč k lepšímu pochopení toho, co nám Boží slovo z dnešního evangelia chce říci. Je dobré si připomenout, že čtvrtá kapitola Markova evangelia začíná Ježíšovým podobenstvím o rozsévači. Bůh rozsévá své slovo, padni kam padni; lidská srdce jej sice přijímají či nepřijímají v různé míře, ale nakonec stejně vydá užitek. Je to úplně stejné poselství jako třeba v padesáté páté kapitole Izajáše: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.

Dnešní úryvek evangelia, který víceméně bezprostředně následuje, hovoří o růstu této setby, a o tom, že - podobně jako předtím rozsévání - je to zejména záležitost Boží milosti a prozřetelnosti, mnohem více než výsledek nějaké lidské snahy. Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně. Boží království tedy roste, ať spíme či bdíme, ani nevíme jak. Roste, ačkoli se nám to nemusí v rámci našich lidských kategorií zdát pravděpodobné. A jedním dechem můžeme také dodat, že přicházející Boží království není tedy totožné s viditelnými hranicemi církve či počtem věřících křesťanů. Trpíváme někdy nostalgií po starých dobrých časech; ale přitom si nevšimneme, že některé evangelní hodnoty - jako respekt k důstojnosti každého člověka - jsou dnes ve společnosti mnohem samozřejmější a zakořeněnější než v minulosti, kdy bylo pro většinově křesťanskou společnost přípustné například otrokářství.

A nakonec - je dobré si v podobenství o hořčičném zrnku všimnout jednoho zdánlivého detailu: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Rostlina, vyrostlá z hořčičného semínka, je mohutná, ale ne proto, aby ohromila, aby ukázala svou sílu a převahu. K tomu by byl jistě lepší onen cedr z prvního čtení. Ale když vyžene větve, ptáci mohou hnízdit v jejich stínu. Je to obraz domova, obraz ochrany toho, co je nám lidsky nejdražší. Je to to, co rakouský teolog Paul Michael Zulehner představil ve své známe knize jako svou vizi církve: přístřeší duše. Nemusíme se v mysli vracet do doby, kdy byla církev majestátní, triumfální a v podstatě všemocná; v tomhle přicházení Božího království není. Pokud v ní však bude sílit rozměr vzájemné lásky a respektu k životu druhých; a budeme ji vnímat jako rodinu, pak Boží království opravdu poroste.

 

10. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Gn 3, 9-15

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”



Žl 130 (129), 1-2. 3-4. 5-6a: 6b-8 Odp.: 7
Odp.: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5, 1

Čtení z druhého lištu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.

EVANGELIUM Mk 3, 20-35

Slova svatého evangelia podle Marka. 

    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček je Ježíš se svými učedníky v domě. Venku stojí jeho rodina, a shání se po něm. Ale Ježíš říká, že jeho rodina jsou ti, kdo plní Boží vůli.

 Děti, myslíte, že Ježíš se takhle zřekl své maminky Marie a svých příbuzných? Určitě ne, vždyť Maria plnila Boží vůli mnohem líp, než každý z nás. Ježíš jen chtěl ukázat, že pro něj slovo rodina nebo bratr a sestra znamená něco víc. Tak například my, kteří jsme tady dneska shromáždění na mši svaté, spolu nejsme všichni příbuzní – máte tátu, maminku, sourozence, někteří z vás tady mají babičku nebo dědečka, tety, strýčky, bratrance a sestřenice. Ale třeba já tady nikoho takového nemám, alespoň o nikom takovém nevím. Ale pro Pána Ježíše jsme všichni bratři a sestry, protože jsme dětmi jednoho Otce.

Milí bratři a sestry,

    Dnešní texty se hned na dvou místech - v prvním čtení a pak v evangeliu - dotýkají jednoho poměrně ožehavého tématu naší víry - existence Zlého, ďábla. To, že je nějaké osobní duchovní zlo, které nemá kořen v člověku, je pravda víry; v rámci církve existuje i oficiální úřad exorcistů, kteří modlitbou osvobozují lidi tímto osobním zlem zvlášť zasažené.  Jenže s ďáblem máme, my křesťané 21. století, problém. Jako by tato víra vůbec nepatřila do našeho moderního světa, jako by byla přímo symbolem názoru některých lidí, že my katolíci jsme vlastně mentálně zůstali ve středověku. Čas od času se najde teolog, který považuje ďábla – na základě poznatků moderní psychologie, psychiatrie a biblické hermeneutiky – za pouhý symbol zla, jehož počátek a původ je jen a jen v samotném člověku. Problém nastává ovšem i tehdy, pokud upadneme do druhého extrému a vidíme působení Zlého za příslovečným každým rohem.  A tak kolem tohoto článku naší víry nakonec většinou chodíme po špičkách, nějak jej mlčky připouštíme, ale vlastně si s ním nevíme příliš rady.

    Když jsem o tomhle tématu v rámci přípravy dnešní promluvy přemýšlel, připomněly se mi určité vzpomínky z mého vlastního života, o které bych se s vámi chtěl nyní podělit. Je to spíš osobní svědectví o tom, že existence Zlého je opravdu reálná. Byl jsem na několika místech, kde jsem velmi intenzivně cítil, že existuje zlo, které v určitém smyslu člověka přesahuje. Pamatuji si, že poprvé to bylo těsně po sametové revoluci, kdy jsme s rodiči navštívili prvoválečné bojiště u francouzského Verdunu. A v nedávné době jsem něco podobného – a asi ještě intenzivněji – vnímal při návštěvě terezínského ghetta a zejména terezínské Malé pevnosti, která ve čtyřicátých letech dvacátého století sloužila jako vězení gestapa.

   Myslím, že jsem dost racionální typ člověka, a že svým pocitům obvykle nevěřím na první dobrou; ale právě tenhle dojem byl tak intenzivní, že za ním prostě něco muselo být. Asi to, milí bratři a sestry znáte také: je to pravý opak toho, co vnímáme v nějakém promodleném prostoru, kde je jaksi koncentrované dobro, třeba na poutních místech nebo v kontemplativních klášteřích - pravý opak pocitu vnitřního pokoje, radosti a intenzivní Boží přítomnosti. Možná by se takový pocit dal nejpřesněji vyjádřit otázkou ‚ a tohohle je člověk opravdu schopen?‘

   Velmi výstižně o tom napsal před časem Marek Orko Vácha v jedné eseji pro Český rozhlas; zamýšlí se v ní nad svými návštěvami Osvětimi, kam jezdí pravidelně se svými studenty lékařské etiky:

Byli bychom čekali, a byli bychom vlastně velmi rádi, když by se ukázalo, že nacisté a lékaři a vůbec všichni, kdo měli koncentrační tábory na starosti, byli sadisté, psychopati a patologické existence, lidé jiné rasy než my, lidé z jiného vesmíru. Lidé mentálně nemocní, kazoví, s psychiatrickou diagnózou. Díky pečlivým studiím historiků se ukazuje, že tomu tak není, že to byli lidé stejní jako my, lidé, kteří by v mírových časech pravděpodobně žili svoje průměrné životy průměrných občanů a kteří by sami o sobě nejspíše řekli, že jsou ti normální, poctiví, pracovití a slušní lidé.

  Slušní a normální lidé, milující svou rodinu a po večerech poslouchající Bacha a Mozarta, se změní v sadistická monstra. Záhada, temné a nepochopitelné tajemství, Mysterium iniquitatis. Těžko, přetěžko v této perspektivě nevěřit, že ďábel skutečně existuje.

   Naštěstí však Ježíš v dnešním evangeliu říká, s jasným odkazem k působení Zlého: Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Na místech jako Terezín či Osvětim zakoušíme, že zlo je opravdu silné, že to není žádná banalita. Ale tento silák je spoután a my mu již nepatříme. Moc Ježíšova kříže a vzkříšení je silnější než jakékoli zlo.

 

9. neděle v mezidobí B 2024

  (kázání pro děti, které v Žebětíně poprvé přistupují ke svatému přijímání)

1. ČTENÍ Dt 5, 12-15

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Toto praví Hospodin:
   "Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
   Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty.
   Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."



Žl 81 (80), 3-4. 5-6ab. 6c-8a. 10-11ab Odp.: 2a
Odp.: Plesejte Bohu, který nám pomáhá.

Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Odp.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Odp.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě.
Odp.
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země."
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 4, 6-11

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
   Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
   Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.



EVANGELIUM Mk 2, 23-3, 6

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?"
   Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?"
   A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"
   Ježíš opět vstoupil do synagógy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat.
   On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed." Pak se farizeů zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku! " Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku.
   Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

__________________________________________________________________

Milé děti; Veroniko, Lído, Kryštofe, Nelo, Amálko, Natálko, Sebastiane, Jene a Julie,

Právě jsme slyšeli dnešní evangelium; a hodně nápadné je na něm to, jak mají farizeové úplně jiný pohled na lidi než má Ježíš, a jak je pro ně důležité něco úplně jiného, než pro Ježíše.

V prvním čtení jsme četli ustanovení o tom, jak má izraelský národ dodržovat šabat, den odpočinku, který připadá na naši sobotu. Izraelité ten den nesměli konat žádnou práci; a když by třeba chtěla nějaká židovská rodina jít o šabatu na procházku, tak mohli ujít jen stanovený počet kroků – kdyby šli dál, tak už by židovský zákon porušili.

Pro zajímavost jsem si včera našel na Internetu, jak se šabat dodržuje v dnešním Izraeli. V Jeruzalémě například už v pátek odpoledne zavřou většinu obchodů a restaurací. Přestanou jezdit autobusy a tramvaje, a když člověk potřebuje někam dojet, musí si zavolat taxík. A věřící Židé si dokonce v sobotu nemohou ani rozsvítit světlo zmáčknutím vypínače, nebo si uvařit – dneska už mají chytré domácnosti, které rozsvítí a zhasnou světlo za ně; taky si nachystají zásobu horké vody, aby si o šabatu mohli zalít čaj nebo kávu, a předem připravené jídlo musí udržovat v zahřívaných nádobách, aby to neměli potom studené.

Ježíš se svými učedníky jdou tedy o šabatu obilím, jeho učedníci dostanou hlad a trhají klasy, ze kterých si vydrolí zralá zrnka a jedí je. Nám to připadá divné – když už, tak bychom si ta zrna napřed umleli na mouku a něco z nich upekli. A někdo může taky říct, že to byla vlastně krádež, polní pych, jako když si na cizím poli natrháme kukuřičné klasy, lusky nebo makovice. Ale farizeům se na tom nejvíc nelíbí to, že Ježíš nezakáže svým učedníkům práci – i když utrhli asi jen pár klasů, je to vlastně sklizeň, a tedy práce v sobotu zakázaná. Pro farizeje není důležité, že učedníci mají hlad, ale že dělají něco, co nemají.

A něco podobného se opakuje potom v synagóze. To je židovská modlitebna, kam věřící Izraelité chodí v sobotu, podobně jako my v neděli do kostela. O sobotě se nesmělo ani léčit, ledaže by opravdu někomu šlo o život. A ti nešťastní farizeové zase nevidí nouzi a trápení toho člověka s ochrnulou rukou, ani potom nevidí jeho radost a úlevu, když mu Ježíš pomohl. Vidí hlavně to, že někdo udělal něco, co se prostě v sobotu nesmí. Proto se na ně taky Pán Ježíš naštval, proto byl smutný ze zatvrzelosti jejich srdce. Tedy v současné řeči, že neměli soucit s tím nemocným, že neviděli člověka, ale jen svá pravidla, přes která nejede vlak.

Co si z toho můžeme vzít za ponaučení? Asi hlavně to, že Pán Ježíš vidí především každého z nás jako toho, koho má rád. Pánu Ježíši na nás záleží, ví, co potřebujeme, po čem toužíme, co nás trápí – každého jednotlivě. A má s námi soucit.

Děti, pozor, ale to neznamená, že pro nás křesťany neplatí žádná pravidla! Desaterem Božích přikázání se máme řídit podobně, jako se jimi řídí věřící Židé. V neděli máme jít na mši svatou a nedělat práci, která není nezbytně nutná, podobně jako oni chodí v sobotu do synagógy a dodržují den odpočinku. Jenomže ta pravidla nám nejsou dána, aby nás trápila a omezovala; máme je, abychom měli skrze ně plný, pokojný a radostný život. Maminka s tatínkem vám taky nedovolí všechno, co si zamanete; ale vy moc dobře víte, že to dělají proto, že vás mají rádi. Protože ne všechno, co nás napadne a co bychom chtěli, je pro nás zároveň dobré.

Tak vám nakonec, milé děti, moc přeju, ať dnes, v tenhle váš významný den, znovu objevíte, že Pánu Ježíši opravdu záleží na každém z nás, že každého z nás má moc rád.  A že ví, co kdo z nás má zapotřebí, abychom náš život žili dobře a šťastně.