2. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
    Řekl mi (tedy) : "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."

Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3

Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

EVANGELIUM Jan 1, 29-34

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

(Místo slůvka pro děti bude další část povídání o P. Ignáci Stuchlém SDB)

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium končí jasným svědectvím Jana Křtitele o Ježíši: Já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.  To, co tomuto vyznání předchází, nám ale ukazuje, že Janovo povědomí o tom, kdo Ježíš je, se vyvíjelo - vznikalo postupně, na cestě, skrze Janovo vnitřní hledání.  Jan rozhodně neměl jasno již v matčině lůně - jak by se mohlo zdát třeba z místa u svatého Lukáše, kde se líčí setkání Panny Marie a Alžběty.

V textu evangelia opakuje Jan Křtitel hned dvakrát: ani já jsem ho neznal. V liturgickém překladu to je takto přeloženo snad ve vztahu k předchozímu verši: Mezi vámi je někdo, koho vy neznáte. Doslovně přeložený původní řecký text by zněl v obou větách a já jsem ho neznal (tímto způsobem překládá Kralická Bible a nový český překlad  Jeruzalémské Bible). V českém ekumenickém překladu je verze, která snad nejlépe vystihuje naši hlavní myšlenku; poprvé A já jsem nevěděl, kdo to je; a podruhé já jsem stále nevěděl, kdo to je.

Jan se k tomu, kým Ježíš je, dobírá skrze klíčové životní události. První je jeho povolání za proroka, něco, o čem hovoří i první čtení a žalm. Jan slyší Boží hlas, ví, že má jít, křtít v Jordánu a hlásat, že Boží spása je blízko, ale tato spása ještě nemá tak úplně konkrétní rysy, Mesiáš zatím ještě nemá tvář ani jméno. A já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou, aby ho poznal Izrael.

Druhá událost je Ježíšův křest v Jordánu. Zde se v Janovi na jedné straně setkává samotná událost Ježíšova křtu - a na druhé Boží hlas, který jej už dlouho vede a který mu nyní dává poznat smysl toho, co se právě stalo. Věci do sebe zapadají, a Jan pochopí. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.' A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.

Janovo svědectví, že Ježíš je Syn Boží, je podloženo vlastním životem, vlastním hledáním, vlastní zkušeností. A v tomto smyslu dnešní čtení hovoří i o možnostech našeho křesťanského svědectví v dnešní době.  V minulosti bylo křesťanství v Evropě normální životní prostor, ve kterém lidé žili od narození do smrti. O tom, že Ježíš je Slovo Otcovo, vtělený Bůh, se nediskutovalo, byla to danost, na níž všechno spočívalo - člověk se ji jako školák naučil v katechismu a dál o ní nemusel přemýšlet.

Dnes je všechno jinak; jsme v postmoderním světě vystavení pestré a těžko přehledné směsi různých světonázorů a výkladů světa. Jako křesťané jsme v malé menšině. Navíc panuje všeobecná nedůvěra v naučené vědomosti - pokud zrovna nejde o přírodní vědy, techniku nebo ekonomii - a také nedůvěra v instituce.

I my si musíme nakonec svoje povědomí o tom, kdo je Ježíš, vybojovat, projít si svou cestu, která vede k víře. Jan je nám vzorem v tom, jakým způsobem onu cestu prošel: na cestě zůstával v postoji pokory vůči Tomu, který jej poslal kázat, v naslouchání a poslušnosti Jeho hlasu - a zároveň v postoji upřímného a vášnivého hledání pravdy. A Janova cesta není uzavřena poslední větou dnešního evangelia: ještě v jedenácté kapitole Matoušova evangelia nechává poslat z vězení vzkaz: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Janův - i náš - zápas o pochopení toho, kým Ježíš je, trvá celý život.