30. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Jer 31, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!      

    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."

Žl 126 (125), 1-2ab. 2cd-3. 4-5. 6 Odp.: 3

Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.

Odp.

Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Odp.

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.

Odp.

Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.

Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 1-6

Čtení z listu Židům.

    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.

    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.

EVANGELIUM Mk 10, 46-52

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"

    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?"

    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"

    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.

_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček dobře vidíme, jak se slepému žebrákovi Bartimaiovi snažili jeho volání rozmluvit. Dokonce ho okřikovali, aby mlčel. Můžeme si dobře představit, co mu asi říkali: Nech toho, stejně ti nemůže pomoct. Anebo Jsi jenom slepý žebrák, myslíš, že si tě všimne? Ale on se tím nenechal odradit, dokonce volal ještě víc. Proč? Protože měl opravdu velkou víru, víc než hlasům těch lidí okolo věřil tomu, že Pán Ježíš ho opravdu může uzdravit.

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení povzbuzuje prorok Jeremiáš tu část lidu Izraele, která se ocitla v první vlně vyhnanství v Babylóně – jednalo se zejména o lidi z okolí dvora krále Jekonjáše a o řemeslníky. Lidsky viděno neměli žádnou naději na návrat domů; situace se v následující době naopak ještě zhoršila, protože po dobytí Jeruzaléma králem Nabuchodonozorem byla do Babylóna deportována i zbývající část Izraelitů. Jeremiáš však – jakoby proti vší viditelné naději – prorokuje vysvobození. V situaci, kdy by bylo lidsky pochopitelné podléhání depresi a rezignaci, vybízí k radosti: ať je slyšet váš jásot: zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele – i když k záchraně ještě nedošlo. Naděje na osvobození není ani trochu zakotvena v tom, že by lid Izraele ve své situaci viděl nějaké světlo na konci tunelu. Je pouze a jedině spojena s pevnou vírou, že Hospodin je věrný a svůj lid neopustí.

Slepý žebrák Bartimaios v dnešním evangeliu má podobnou víru a podobnou naději. Jeho naléhavé volání „Synu Davidův“ naznačuje jeho víru: Ježíš, který prochází kolem, je Mesiáš zaslíbený proroky. Možná i tohle způsobuje, že ho okolostojící okřikují, aby mlčel. Jenže on se od své víry a od své naděje nenechá odradit, dokonce ještě víc a silněji volá svou prosbu o smilování. A právem mu proto, již uzdravenému, Ježíš říká Tvá víra Tě uzdravila.

Bartimaios je tedy obrazem člověka, který dokáže věřit a doufat, i když okolnosti vůbec nenasvědčují tomu, že by se předmět jeho naděje mohl stát skutečností. Hlasy oněch okřikujících jsou obrazem právě opačného postoje – jsou to v pravém slova smyslu skeptikové.

Pokud se trochu hlouběji zamyslíme nad slovem skeptik a nad způsobem, jakým ho používáme, dostaneme se přibližně ke dvěma významům. Ten první je pozitivní: objevuje se například v názvu Spolku českých skeptiků Sisyfos, což je organizace spojená třeba se jménem astronoma a křesťana Jiřího Grygara.  Spolek usiluje o propagaci kritického myšlení v souvislosti s různými pavědami, v dnešní době zažívajícími nebývalý rozkvět. Skeptik v tomto smyslu je tedy ten, který se snaží při pohledu na skutečnost používat kritické a racionální myšlení - což je jistě dobře. Druhý význam už tak pozitivní není: skeptikem nazýváme často toho, kdo počítá s tím, že všechno bude špatné a ještě horší – v tomto smyslu je příbuzným slovem pesimista. Nejpádnějším příkladem takové skepse je první a základní Murphyho zákon: Co se může pokazit, to se taky pokazí. Nebo také jedná písnička od Rudolfa Brančovského, frontmana brněnské skupiny Poletíme?, ve které je, samozřejmě v nadsázce, následující výstižný veršík:  Jsem depresivní typ, s depresí a skepsí žije se mi líp.

Místo u okraje cesty blízko Jericha můžeme vidět jako obraz naší duše. Je v nás víra a touha, jako v onom žebrákovi, ale také skepse, jako u těch druhých, kteří ho okřikují. Lidským pohledem skutečně můžeme vidět, že věci jdou od desíti k pěti. Třeba že se Evropa stává stále méně křesťanskou; nebo že děti či vnuci udělali v životě špatný krok a už to nejde vrátit; nebo že někoho blízkého postihla těžká nemoc; nebo cokoli jiného. 

Tohle všechno v nás živí skeptika, jsme ve velkém pokušení věci vzdávat, nechat to, jak to je, a přestat se modlit, protože nevidíme výsledek. Takové pokušení v nás zabíjí víru a naději - a s nimi i lásku, protože tyto tři kardinální ctnosti jsou spolu propojeny. Otec Adam Rucki, vzácný a moudrý kněz, který za komunistického režimu ztratil státní souhlas a dokonce byl uvězněn, nám tento týden na exerciciích vyprávěl právě o takovém případu rezignace: mluvil s paní, která prohlásila, že když její vnuci ztratili víru, nedá se s tím nic dělat, protože už je holt taková doba. A otec Adam jí řekl toto: paní, vy jste své vnuky vlastně zabila.

 Bartimaios je někdo, kdo vůbec skeptikům nenaslouchá. Je obrazem našeho lidství proměněného Duchem svatým, které věří, doufá a miluje. Je obrazem toho, co je hlouběji než onen malý skeptik v nás. Je obrazem našeho srdce, našeho nejhlubšího nitra, v němž je pevná víra a horoucí naděje – zakotvené jedině v Bohu, ať se děje cokoli. Je to místo, odkud voláme i my Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou.