26. neděle v mezidobí  A 2017 

1. ČTENÍ Ez 18,25-28

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Říkáte: 'Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.
    Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře."


Žl 25 (24), 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 6a
Odp.: Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, nepřestávám v tebe důvěřovat.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.


2. ČTENÍ Flp 2,1-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
    Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.


EVANGELIUM Mt 21,28-32

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
    Odpověděli mu: "Ten první."
    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."

Slůvko pro děti:

Dneska jsme v evangeliu slyšeli větičku, kterou všichni moc dobře známe: Mně se nechce. Třeba když vás maminka ráno budí s tím, že je třeba jít do školy; nebo když vám říká, že si máte uklidit v dětském pokoji; a určitě bychom našli ještě další příklady. Já to znám taky; někdy se mi v neděli taky moc nechce vstávat na první mši svatou v Kohoutovicích… Ale ten první syn je nám příkladem. Nechtít se nám může, ale on toho litoval, překonal se a udělal to, do čeho se mu nechtělo.

Milí bratři a sestry,

Dnešní Boží slovo je povzbuzením do situace, kterou zažíváme víceméně všichni, někdy více, někdy méně intenzivně-když jsme nešťastní z naší lidské křehkosti a máme pocit, že na naší cestě k Pánu se nekoná žádný pokrok. Vidíme v nich, jak se Bůh chytá každého stébélka dobra, které je v nás.

Malé evangelní podobenství o dvou synech začíná prakticky stejně jako podobenství o marnotratném synu u Lukáše, - jeden člověk měl dva syny - i když v řeckém originále se tato věta maličko liší. A podobní jsou také aktéři příběhu - dva synové, jeden zdánlivě problémový, druhý zdánlivě bezproblémový. Jenže tento první dojem, vyjádřený slovy ‚Mně se nechce‘ a na druhé straně ‚Ano, Pane‘ se ukazuje jako klamný. Ježíš ukazuje, že právě onen první syn, který suverénně a drze říká otci ‚mně se nechce‘ - skoro jako ‚tati, neotravuj‘ nakonec otcovu vůli plní, protože svého postoje lituje - snad že si uvědomil Otcovu dobrotu - a v síle této lítosti v sobě najde sílu otcovo přání splnit. Druhý naproti tomu nemá čeho litovat, je hodný a zdvořilý a automaticky otci odpovídá ‚Ano, Pane‘ opět přeloženo ‚To víš, tati, nikdy jsem tě nezklamal‘ a vědom si dobrého vztahu s otcem a své vlastní bezproblémovosti si může říci, že to s tou vinicí tak nehoří, a že zítra je taky den. Ježíš nás tedy znovu ubezpečuje, že ti problémoví, jsou-li si vědomi své problémovosti, mají do Božího království blíž než ti, kteří sami sebe považují za bezproblémové.

To ale není nic nového, je to jedna ze základních pravd evangelní zvěsti; a kdyby promluva skončila zde, byla by celkem banální.

Sv. Pavel nám však v listě Filipanům ukazuje ještě něco navíc. I on vidí realisticky, ví, že komunita ve Filipech není už svatá, že má problémy, že je v ní Boží milost jaksi jen v zárodku: Je-li u vás trochu křesťanské radosti, je-li trochu srdečné účasti. Ale Pavel neříká Filipanům: je to OK, hlavně si nepohoršete, ale už to stačí, Pán Bůh vás má stejně rád. Vybízí k tomu, aby se - vypůjčíme-li si slova sv. Karla Boromejského - Filipští onen ohníček božské lásky, který v sobě objevili, snažili rozdmýchat. Aby uchopili tu trochu dobra, která v nich je, a s Boží pomocí ji přivedli k dokonalosti, k ideálu - jímž je nous Christi, stejné smýšlení a konání, jako má Ježíš.

Dnešní texty tedy mají co říci k tomu, co často pociťujeme jako napětí našeho křesťanského života-napětí mezi naším povoláním ke svatosti a dokonalosti a naší křehkostí a problémovostí. Právě vědomí Jeho lásky k nám, problémovým, jeho ochota vždy znovu odpouštět a začínat znovu, je to jediné, co nás může skutečně motivovat k tomu, abychom se více otevřeli jeho milosti a dělali pokrok ve svatosti. Nemůže to být ani strach z náročného Boha, ani to, že Jemu nebo sami sobě chceme dokázat, jak jsme dobří. Může to být jen vděčnost za jeho lásku a péči touha na toto vše odpovídat z naší strany stále lépe a lépe.