13. neděle v mezidobí B 2015

                                                            

1. ČTENÍ Mdr 1, 13-15; 2, 23-24
Ďáblovou závistí přišla smrt na svět.

Čtení z knihy Moudrosti.
    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.


Žl 30 (29), 2+4. 5-6. 11+12a+13b Odp.: 2a
Odp.: Chci tě oslavovat, Hospodine,
neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
Odp.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.
Odp.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Odp.


2. ČTENÍ 2 Kor 8, 7. 9. 13-15
Co vám přebývá, přispěje chudým v nedostatku.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo ( nasbíral ) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'


EVANGELIUM Mk 5, 21-43
Děvče, říkám ti, vstaň !

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se do-tknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla ( zázračná ) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?"
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo, padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.

Milí bratři a sestry,

Mimo uzdravení ženy s krvotokem a vzkříšení Jairovy dcerky se v dnešním evangeliu děje ještě jeden, mnohem nenápadnější, ale možná o to důležitější zázrak – uzdravení skepse a zoufalství lidí z Jairova domu.

Dokud ještě Jairova dcera žije, existuje lidská naděje. Ježíš jde s představeným synagógy do jeho domu, ale pak se přihodí ona epizoda se ženou trpící krvotokem. Skoro to vypadá, že je to osudové zdržení. Žena je sice uzdravena, ale děvče mezitím umřelo. Ježíš to nestihl, pro Jairovu dceru je už pozdě.

Rezignace a zoufalství lidí z Jairova domu se projevuje trojím způsobem: první je postoj ‚Už to nemá cenu‘. Tvá dcerka umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ? říká posel z Jairova domu. Druhý je pláč a nářek, který se ale za malý okamžik mění ve třetí výraz tohoto zoufalství, totiž výsměch Ježíšovým slovům, že děvče jen spí. Všechno je přece nenávratně ztraceno; dívka je mrtvá a tečka, a kdo říká, že spí, je naivní snílek.

Ježíš ale všechny vykáže ven, a pak svým slovem děvče křísí. Je to téměř jako úkon nového stvoření, jako na počátku v první knize Mojžíšově, podle stejného schématu, kdy Bůh řekne ‚Staň se‘ a stane se. Ježíš říká ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘ a děvče vstane. A titíž lidé, kteří ještě před chvíli zoufale plakali a Ježíšovi se smáli, jsou úžasem bez sebe.

Tváří v tvář pomíjivosti života jsme na tom velmi podobně jako oni lidé z Jairova domu. Vyznáváme sice každou neděli v Krédu, že věříme ve vzkříšení těla, ale celá naše zkušenost s realitou je úplně jiná. Slova z prvního čtení, že Bůh neudělal smrt a že smrt na světě nevládne, nám znějí jako pohádka o Šípkové růžence, a my už nejsme děti, jsme dospělí a život nás neučil v pohádky nevěřit. Vidíme stále znovu a všude kolem sebe, jak smrt vládne, jak křehký je lidský život. Stačí, aby se do rukou nějakého blouznivce dostala dostatečně ničivá zbraň a triumf smrti máme přímo před očima, skoro v přímém přenosu.

Dnešní Ježíšovo slovo má hovořit právě do této naší situace, má nás opět přivést k víře, která jde za veškerou lidskou zkušenost. Ježíš říká představenému synagógy Neboj se, jen věř -  a je to totéž slovo jako Ježíšova výčitka jeho učedníkům z minulé neděle, po přestálé bouři na moři: Proč se bojíte? Ještě nemáte víru? Ježíš chce uzdravit naši skepsi a zármutek tváří v tvář zdánlivému triumfu smrti, chce nám říci, že pohádka o Šípkové růžence je pravdivá, že princ nakonec přijde a zlomí vládu smrti svým polibkem.