12. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Job 38, 1. 8-11
Zde se má tříštit bujnost tvých vln.

Čtení z knihy Job.
    Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou ( přikryl ) jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou?
    Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."


Žl 107 (106), 23-24. 25-26. 28-29. 30-31 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť jeho milosrdenství trvá navěky.
nebo: Aleluja.

Pustili se po lodích na moře, sháněli obchody po širých vodách. Viděli Hospodinova díla a na širém moři jeho divy.
Odp.
Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr, který do výše vzdouval vlny. Stoupali až k nebi, sestupovali do propastí, jejich duše se třásla v nebezpečí.
Odp.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu a on je z jejich úzkostí vysvobodil. Uklidnil bouři v tichý vánek, a utišily se mořské vlny.
Odp.
Radovali se, že se uklidnily, a dovedl je do vytouženého přístavu. Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 14-17
Nové nastoupilo. Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři !
    Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.
    Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.


EVANGELIUM Mk 4, 35-41
Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře.

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním.
    Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho.
    Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"

Mílí bratři a sestry,

Klíčem k pochopení dnešního evangelia může být úvodní Ježíšovo vybídnutí svým učedníkům ‚Přeplavme se na druhý břeh‘. Učedníci jsou vyzváni k vyjití z kraje kolem Kafarnaa, kde to důvěrně znají a kde jsou doma, na východní břeh Galilejského jezera, do gerasenského území, země neznámé a pohanské - jak o tom svědčí stádo vepřů, které Ježíš nechá v další kapitole posednout démony a utonout.

Přeplutí Galilejského jezera odkazuje na přechod Rudého moře a posléze řeky Jordánu v knize Exodus. Vždy jde o přejití od známého k neznámému, které s sebou nese úzkost – ale zároveň je to odpověď na Boží povolání, které je zároveň zaslíbením. Zůstat na místě by sice bylo pohodlné, protože je to už vyzkoušené, ale nakonec by to znamenalo zůstat v egyptském otroctví nebo v neustálém provizoriu putování sinajskou pouští. Cesta skrze vodu vyžaduje odvahu a důvěru, ale cesta zpět vlastně neexistuje. A jak při přechodu Rudým mořem, tak při přechodu Jordánu je nakonec potřebný Boží zásah – rozdělení vod, aby lid Izraele skutečně mohl projít.

Dotýkáme se zde symbolu, který je velmi archaický a velmi hluboce zakořeněný v kolektivním povědomí lidstva. Stačí si vzpomenout na antické mýty o řece Léthé, přes kterou převážel převozník Chárón duše zemřelých do podsvětí, nebo jen na lidové rčení, že někomu sice ‚teklo do bot‘, ale teď už je ‚za vodou‘ - tedy šťastně prošel nějakou krizí. A nelze si nevzpomenout také na křest, který je rovněž přechodem skrze vodu od starého k novému – jak říká svatý Pavel v dnešním druhém čtení, když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. Staré pominulo, nové nastoupilo.

Učedníci tedy uposlechnou Ježíšovy výzvu k přeplutí na druhý břeh, a v tuto chvíli začíná drama. V nejkritičtější chvíli to vypadá, že utonutí je neodvratné: loď se začíná plnit vodou, a navíc Ježíš spí. Učedníci se ocitají na prahu smrti, a jejich volání je takové, jak by volal v podobné situaci asi každý – je to směs úzkosti a výčitky: Pane, je ti jedno, že hyneme? A teprve nyní, ve zřejmě úplně poslední možný okamžik před katastrofou, Ježíš něco udělá.

Tato Ježíšova tvrdá škola má zřejmě jediný účel, vysvítající z jeho dvojité otázky: Proč se bojíte? Ještě nemáte víru? Ježíš své učedníky – a s nimi i nás, v různých životních situacích – učí holé víře, důvěře proti vší lidské naději, víře, že i v největší lidské úzkosti a nouzi je On přítomný, i kdyby to stokrát tak nevypadalo a vůbec nic tomu nenasvědčovalo. Taková zkušenost nám pak dává sílu dělat v životě kroky do neznáma, sílu někam se v životě posouvat, i když to s sebou nese úzkost a touhu vrátit se do zajetých kolejí a osahaných situací. Máme přitom právo volat o pomoc a máme právo říkat Pánu, že se nám zdá být lhostejný vůči tomu, co se děje. Ale až se vody uklidní, měli bychom být schopni na Ježíšovu dvojí otázku odpovědět: Ano, Pane, má víra je o něco pevnější a bojím se o něco méně.