2. neděle postní

2. neděle postní B 2015

1. ČTENÍ Gn 22, 1-2. 9a. 10-13. 15-18
Oběť našeho praotce Abraháma.
Čtení z první knihy Mojžíšovy.
   Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím."
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!"
   ( Anděl ) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna.
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Žl 116 (115), 10+15. 16-17. 18-19 Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemí živých.
Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.
Odp.
Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno.
Odp.
Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8, 31b-34
Bůh neušetřil vlastního Syna.
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

EVANGELIUM Mk 9, 2-10
To je můj milovaný Syn.
Slova svatého evangelia podle Marka.
   Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Kdybychom vnímali příběh Abraháma a Izáka izolovaně, vytržený z kontextu, neměli bychom asi jiné východisko nežli si přiznat, že starozákonní obraz Hospodina má dosti temné rysy.  Zřejmě by nám příliš nepomohlo ani to, že příběh končí dobře a že vlastně šlo o to, vyzkoušet Abrahámovu víru. Hospodin by se stejně jevil jako krutý a nevypočitatelný. Tento starozákonní příběh se přímo nabízí, aby byl použit sekulárními humanisty jako těžký kalibr pro tvrzení, že jakékoli náboženství je špatné - neboť ve jménu iracionální poslušnosti božstvu vybízí buď k násilí, nebo alespoň k tomu, aby člověk sám sebe nebo jiné trápil odmítáním toho, co jinak přirozeně miluje a chrání.

Jenže druhé čtení a evangelium vracejí Abrahámův příběh tam, kam v křesťanském pochopení patří. Izák je předobrazem Krista, jediného Syna, kterého nám Otec z lásky daroval. To se stává zřejmým zejména skrze symboly, které se v dnešních čteních vyskytují: je to zejména hora, jako místo Boží přítomnosti a rozhovoru člověka s Bohem, a beránek, který je nalezen v houští – můžeme si zde vzpomenout na Mojžíše a hořící keř - a který je obětován místo Izáka. To, že je Izák předobrazem Krista, je však potřeba chápat v silnějším smyslu,  než že se tu jen naznačuje, co se stane v budoucnu. Znamená to, že Bůh není ‚nad‘ Abrahámovým a Izákovým příběhem, jako loutkoherec nad dramatem, ve kterém hrají jeho loutky. Bůh je uprostřed tohoto příběhu, je v něm zcela a plně přítomný v Kristu. Událost vtělení se v čase sice ještě nestala, avšak již je tajemně přítomná, neboť je to nadčasová skutečnost. Zcela přesně to vystihl biskup Meliton ze Sard v Malé Asii, který žil na konci druhého století po Kristu, v jedné své homilii, která se čte v denní modlitbě církve na Zelený čtvrtek: Kristus je ten, který v mnoha mnoho vytrpěl: v Ábelovi byl zavražděn, v Izákovi mu byly svázány nohy, v Jakubovi musel pobývat v cizině, v Josefovi byl prodán, v Mojžíšovi jako dítě odložen, v beránkovi zabit, v Davidovi pronásledován, v prorocích zneuctěn. Kristus je ten, který se v Panně stal člověkem, který byl pověšen na dřevo a pohřben do země, který vstal z mrtvých a vystoupil do výšiny nebes.

Velký nizozemský teolog 20. století Edward Schillebeeckx napsal v osmdesátých letech knihu Lidé jako Boží příběh, a i tento název přesně vystihuje to, o čem hovoří Meliton ze Sard. Celé dějiny světa a lidstva, i osobní dějiny každého jednotlivého člověka, jsou zároveň Boží příběh, protože Bůh je v Kristu prožívá s námi.  V této souvislosti můžeme také nahlížet i naše snažení v postní době-jsme pozvání mimo jiné k očištění pohledu na naše vlastní příběhy-abychom v nich viděli Pána, přítomného, spoluprožívajícího a zachraňujícího. Abychom ho dokázali vidět ve všem, v tom dobrém a krásném i v tom bolestném a těžkém. Abychom viděli, že je skutečně s námi a že vždycky bude.