3. neděle postní B 2015

1. ČTENÍ Ex 20, 1-17
Zákon byl dán skrze Mojžíše.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
    Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Žl 19 (18), 8. 9. 10. 11 Odp.: Jan 6, 68b
Odp.: Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 1, 22-25
Kážeme Krista ukřižovaného, židy to uráží, ale pro ty, kdo jsou povolání, je to Boží moudrost.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.

EVANGELIUM Jan 2, 13-25
Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium zcela ničí naši zažitou představu o Ježíši, kterou možná považujeme za zcela jednoznačnou, a kterou jsme si Ježíšovu postavu snad i trochu zneškodnili a zkrotili: představu o Ježíši jako mírném, milosrdném, laskavém a naprosto nenásilném. Ježíš se dnes nade vší pochybnost velmi hněvá a nade vší pochybnost používá násilí.

Podobný patos a podobnou hrozbu slyšíme také v prvních větách prvního čtení. Hospodin, když zakazuje lidu Izraele mít jiné bohy než je on sám, se vyjadřuje podobně nekompromisně, říká o sobě, že je ‚Bůh žárlivý‘, který ‚stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo ho nenávidí‘.

Těmito výroky jsme znepokojeni; připomínají nám barokní kazatelský styl, kdy se s oblibou hrozilo pekelnými tresty, a v citlivějších duších se vyráběly nesnesitelné skrupule. Starozákonní obraz rozhněvaného Hospodina si dokážeme ještě jakžtakž odvysvětlit, ale co s rozhněvaným a násilným Ježíšem, který je přece konečným Božím zjevením?

Naštěstí je příběh v jeruzalémském chrámu vsazen do rámce Velikonoc: úvodní věta úryvku zní ‚když byly blízko židovské velikonoce‘ a končí ‚ když byl Ježíš v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno‘. Mezitím se ještě zmiňuje chrám Ježíšova těla, který bude zbořen a ve třech dnech znovu postaven. Konečným a nejhlubším sebezjevením Božím jsou velikonoční události, sebevydání se z lásky k lidem až na kříž. Všechno ostatní, co Ježíš konal a čemu učil, musíme vidět optikou Velikonoc. A skrze Velikonoční události je pak třeba chápat i Ježíšův hněv a jeho násilí v chrámu. V pozadí není nic jiného než jeho nedělitelná vášnivá láska k Otci a zároveň ke každému člověku, vášnivá touha, aby člověk miloval Boha celým srdcem, celou duší a celou myslí. Nejde zde o žádnou Boží samolibost, uraženou ješitnost nebo žárlivost v lidském slova smyslu – tedy nepokoj pramenící z podezření, že druhý miluje někoho jiného, a já mu v tom tedy musím zabránit, třeba i omezením jeho svobody.

Vezmeme-li dohromady výpověď prvního čtení i evangelia, pak jde o to, že člověk se míjí svým cílem a určením, pokud miluje výlučnou láskou jakoukoli modlu, jakýkoli idol. V prvním čtení je z celého Dekalogu věnován největší prostor právě prvnímu přikázání, protože od něho se odvíjejí všechna ostatní. Jestliže se člověk od Boha odvrací a věnuje své srdce něčemu jinému, může snad respektovat Desatero jako morální kodex sloužící k dobrému spolužití s druhými, ale hluboký důvod k jeho dodržování vlastně nebude mít. Je přitom dobré si uvědomit, že Bůh není žádným konkurentem našich vztahů s druhými lidmi: naopak, pokud vyhasíná naše láska k Němu, vyhasíná naše láska vůbec, nebo se obrací v sebelásku.

Ve starozákonní Písni písní jsou krásné verše, které si často berou snoubenci na svá svatební oznámení. V ekumenickém překladu zní takto: Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.  Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.  V těchto verších je stejný patos, stejná Boží vášeň pro člověka, stejná touha, aby ho člověk miloval, jako v dnešních čteních. Vidíme v nich také, že tato láska Boha k člověku je nejcennější skutečnost našeho života, která zakládá jeho samotný smysl. Kéž se nám to v postní době podaří znovu objevit.