4. neděle postní B 2015

1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23 Čtení z druhé knihy Kronik.
   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6 Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Odp.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Odp.
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Odp.
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 2, 4-10 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.


EVANGELIUM Jan 3, 14-21 Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

Milí bratři a sestry,

Liturgické texty dnešní Radostné neděle začínají velmi neradostným obrazem zkázy Jeruzaléma a odvlečení lidu Izraele do babylónského zajetí. V dramatické zkratce zde vidíme motiv, který prostupuje celým Starým Zákonem, a který jako základní myšlenka starozákonní teologie vykrystalizoval právě na základě kolektivní zkušenosti izraelského národa s babylónským exilem: odpad lidu od Hospodina a jeho zákona je bezpečná cesta na pokraj smrti. Obrazy v prvním čtení jsou velmi sugestivní - jako bychom přímo před sebou viděli zemi zcela spálenou a zpustošenou, radikální rozpad všeho, co bylo po mnoho století budováno, a také radikální přetržení náboženské tradice, která celou tu dobu tvořila živou duši vyvoleného národa.

Atmosféra textu nám může připomenout atmosféru, kterou jako křesťané známe z Bílé soboty: vše je jakoby nenávratně ztraceno, nenávratně zničené a mrtvé. Jenže ve skutečnosti tomu tak není, vzápětí se objevuje jiskřička naděje: země není mrtvá, jen čeká: Po všechny dny zpustošení země odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. A příběh má šťastný konec, protože Hospodin nakonec přece jen zasáhne: V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále. Kýros propustí zbytek Izraele domů a dá zničený jeruzalémský chrám znovu vystavět.

V tomto textu tak můžeme vidět předobraz toho, co budeme slavit o Velikonocích: Kristovu smrt a Vzkříšení. Toto poselství dnešních textů nám znovu připomíná, že naše křesťanská naděje jde mnohem dál než k tomu, co bychom si mohli domyslet o budoucnosti na základě pozorování přítomného stavu věcí. To, co kolem sebe vidíme, nás nadějí naplňovat nemusí –mnoho z toho nás spíše naplňuje obavami. Svět je čím dál složitější, tradiční způsoby fungování společnosti mizejí jako jarní sníh a zdá se, že čím dál důležitější jsou peníze a k přežití je nutně zapotřebí bezuzdný egoismus. Jsme ve stálém pokušení nasazovat si růžové či naopak černé brýle: buď si můžeme říkat, že vlastně ještě není tak zle, nebo naopak můžeme propadat naprosté beznaději, případně naříkat nad zkažeností světa a pokoušet se před ním zabarikádovat.

Ježíš ale říká v evangeliu Nikodémovi: tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh miluje tento svět, realitu, jaká je a bude. Dal svého Syna, aby svět byl skrze něho spasen. Ježíš vstoupil do tohoto světa a my víme, že jeho vtělení a spása jsou definitivní skutečnosti, které nikdy nebudou vzaty zpět. Žádné zlo a žádný chaos nemůže mít nakonec v dějinách světa navrch, ať se v nich stalo a v budoucnu stane cokoli. Toto je hlavní radost Velikonoc, kterou předjímá i dnešní Radostná neděle. Jestliže to víme a věříme tomu, můžeme klidně odložit černé i růžové brýle a vidět realisticky, ale přitom se nebát, pokojně konat svůj úkol a žít svůj příběh v tomto světě.