7. neděle velikonoční A 2026

 

1. ČTENÍ Sk 1,12-14

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.



Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!  Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, ze je křesťanem.

EVANGELIUM Jan 17,1-11a

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Můžeme se společně zamyslet nad druhým čtením z listu svatého apoštola Petra. Zdají se nám ta slova zvláštní: nikdo nemá rád, když trpí, když musí snášet něco nepříjemného. Nikdo se neraduje z toho, že je třeba nemocný, nebo když se mu druzí posmívají. Ale Petr říká radujte se, že máte účast na Kristově utrpení.

Jenže v tomhle životě se nějakému trápení prostě nevyhneme. A to, jak to autor Petrova listu myslel, poznáme hned z úvodního pozdravu: Milovaní. Těžkostem života se nevyhneme, ale když víme, že nás Pán Ježíš má rád, a ty těžkosti života vlastně s námi nese, tak už nejsou tolik obtížné. A takhle se můžeme radovat i tehdy, když něco takového prožíváme.

 

Milí bratři a sestry,

V textu dnešního evangelia se zjevuje dynamika lásky v lůně Nejsvětější Trojice – a také Ježíšovo pozvání, abychom do této dynamiky prostřednictvím přijetí daru Ducha svatého sami vstoupili.

Nacházíme se na rozhraní šestnácté a sedmnácté kapitoly evangelia podle Jana. V šestnácté kapitole se Ježíš obrací ke svým učedníkům, kteří jsou smutní, protože mají za to, že když se Ježíš vrátí k Otci, je samotné opustí. Utěšuje je a slibuje jim dar Přímluvce, který je má ubezpečit o tom, že Ježíš je stále s nimi, až do konce času.

Na začátku sedmnácté kapitoly se Pán ve své velekněžské modlitbě obrací k Otci. Právě v této modlitbě se zjevuje tajemství vztahu lásky mezi Otcem a Synem: Syn patří Otci, a Otec mu dává v pohybu lásky všechno, čím sám je a co vlastní, včetně nás samotných. A Ježíš toto vše daruje těm, které mu Otec dal – dává jim dar Ducha, v němž je vlastně obsaženo všechno, co On sám dostal od Otce:

Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.

Mezi řádky tohoto textu však vysvítá ještě jedna skutečnost: pokud se hovoří o tom, že člověk ‚patří‘ Bohu, je to v úplně jiném smyslu, než když řekneme, že mu patří ostatní stvoření. Byli jsme utvořeni k Božímu obrazu, s autentickou svobodou; a proto člověk může - v určitém smyslu, ale opravdově - Bohu ‚nepatřit‘, může se zcela emancipovat, patřit jen sám sobě, stát se sám měřítkem všech věcí a sám si dávat smysl svého života. A Otec to zcela respektuje, stejně jako v podobenství otec nechává svého syna jít do daleké země. Můžeme být na Bohu zcela nezávislí, ‚nebýt jeho‘, jaksi se učinit sami pro sebe, dokonce žít tak, jako by Bůh nebyl - a v naší rozvinuté části světa takto žije zřejmě většina lidí. Pak jsme ovšem také vydáni sami sobě na pospas.

V Prologu svého evangelia na to svatý Jan naráží těmito slovy: Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (Jn 1,11-12). Ježíšova velekněžská modlitba toto téma rozvíjí. V pravém slova smyslu patří Bohu všichni lidé, kteří se svobodně rozhodli mu patřit - tím, že přijali jeho Slovo. Svobodně se rozhodli vzdát se své autonomie, vstoupili skrze Krista do vztahu s Otcem, a tím se stali Božími dětmi. Právě o nich je v Ježíšově velekněžské modlitbě řeč, je Otec v pohybu lásky daruje Synu se vším ostatním. A Syn jim v Duchu svatém dává vše, co sám od Otce obdržel.