sobota 28. února 2026

 

2. neděle postní A 2026

 

1. ČTENÍ Gn 12,1-4a

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin řekl Abrámovi:
   "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země."
   Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.



Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine; tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 1,8b-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.



EVANGELIUM Mt 17,1-9

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
   Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
   Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní scénka z biblických postaviček je znázornění dnešního evangelia: Ježíš se ukazuje svým třem nejbližším učedníkům ve slávě, a Mojžíš a Eliáš – významné postavy Starého Zákona – kteří se tam zjevují také, dosvědčují, že Ježíš je opravdu Syn Boží. Učedníci ale padnou tváří k zemi; bojí se, a není divu, protože nic takového předtím ve svém životě nezažili. Ale Ježíš jim potom říká Vstaňte, nebojte se.  Vyzývá je, aby svůj strach z toho, co ještě nikdy nezažili, proměnili v radost; protože na té hoře viděli, že všechno nakonec dopadne dobře.

 

Milí bratři a sestry,

Když jsem přemýšlel o tom, co říci v dnešní promluvě, přišel mi na mysl jeden termín z moderní humanistické psychologie, použitý poprvé ve čtyřicátých letech dvacátého století známým americkým psychologem Abrahamem Maslowem. Říká se mu peak experience, v překladu něco jako vrcholová zkušenost. Umělá inteligence mi nabídla následující definici:

Jedná se o intenzivní moment euforie, úžasu a naplnění. Jde o hluboce osobní, někdy až mystické prožitky, kdy člověk ztrácí pojem o čase, a cítí jednotu se světem. Tyto zážitky bývají transformativní, přinášejí hluboké vhledy a trvalý pocit smyslu.

Věřím, milí bratři a sestry, že každý z nás (nebo alespoň my všichni dospělí) nějakou takovou zkušenost máme, že jsme něco takového někdy zažili – a že tedy budete moci aspoň trochu porozumět tomu, co bych dnes chtěl říci.

Petr, Jakub a Jan zažívají svoji peak experience na vrcholu hory s Ježíšem. Nejprve museli na tuto horu vystoupit – museli tedy projít určitou askezí a námahou – a museli se také ocitnout s Ježíšem o samotě, stranou davu lidí; a dokonce i stranou svých nejbližších, ostatních svých druhů v apoštolském společenství.

Tohle všechno není ovšem něco, čím by si svůj zážitek navodili nebo si jej od Hospodina vynutili – jen si tím možná připravili podmínky. Jejich vidění Ježíše ve slávě, Mojžíše a Eliáše je ovšem čirý dar z nebe, nevypočitatelný a nepředvídatelný. Petr, Jakub a Jan nic takového nečekali, nikdy předtím s něčím takovým neměli žádnou zkušenost; proto nyní prožívají směs strachu (padli tváří na zem a velmi se báli), ale i euforie. Petr chce na hoře stavět stany – v jeho kočovné kultuře je to jasný symbol toho, že by v tu chvíli rád na hoře zůstal; že by rád zachytil a prodloužil tento okamžik, v němž mu je dobře – i když to samozřejmě není možné.

Smysl této události můžeme pak rozpoznat v Ježíšových slovech, která říká těm třem ve chvíli, kdy jeho zjevení ve slávě končí. Nejprve jim říká Vstaňte, nebojte se, a poté, když již sestupují z hory: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

Ono Vstaňte, nebojte se neplatí pouze pro danou chvíli. Platí pro všechny budoucí okamžiky života těch tří. Ježíš právě ukázal Petrovi, Jakubovi a Janovi na hoře svou slávu a také smysl toho, co se má brzy stát (u Lukáše na paralelním místě najdeme tento text: A hle, rozmlouvali s ním dva muži ‒ byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě). Učedníci si tento zážitek mají dobře zapamatovat, aby je nesl – až budou prožívat svou všednost, svou rutinu; dny, v nichž se nic zvláštního a mystického nestane a kterých bude drtivá většina. Až budou vidět, jak Ježíš trpí; a až budou konfrontováni s vlastním utrpením a vlastní smrtí. Ježíš jim – i nám – vlastně říká: až tohle přijde, nenechte se tím zmást a ubít, vstaňte a nebojte se; vždyť jste mne viděli na hoře a pochopili jste, že to vše, co se děje, má smysl; že je právě toto cesta ke slávě, která již nepomine.

To druhé Ježíšovo slovo - Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých - můžeme pochopit, když si uvědomíme, že zážitky typu peak experience jsou jen a jen pro nás samotné, že jsou zcela osobním a individuálním Božím darem - a jako takové jsou nesdělitelné. I kdybychom o nich s někým hovořili - třeba i s někým nejbližším, s někým, kdo nás má rád a rozumí nám víc než ostatní - stejně by nás nepochopil. Teprve ve chvíli, kdy takovou peak experience budou mít i ostatní učedníci - až se o Velikonocích setkají se Vzkříšeným - budou moci svědectví Petra, Jakuba a Jana přijmout.

sobota 21. února 2026

 

1. neděle postní A 2026



1. ČTENÍ Gn 2, 7-9; 3, 1-7 

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?"
   Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu,; který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli."
   Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo."
   Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.



Žl 51 (50), 3-4. 5-6a. 12-13. 14+17 Odp.: srv. 3a
Odp.: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-19

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.



EVANGELIUM Mt 4, 1-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby."
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět."
   Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní scénku z biblických postaviček najdeme v každé dětské Bibli: Je to Adam a Eva u stromu poznání. Ten příběh byl sepsán v době, kdy lidé přemýšleli dost jinak než my – důležité pravdy si nesdělovali jako my dnes tím, že je přímo popíšeme, ale příběhem – Ježíš to taky tak dělal, když lidem vyprávěl svá podobenství. A tak v tom příběhu není důležité, co to vlastně bylo za strom, nebo jak vypadal ten mluvící had (na jednom slavném obrazu, který je vystavený ve Vídni, má ten had ještě tlapky - o které pak podle všeho přišel, když mu Bůh řekl, že se bude za trest plazit po zemi). Tak co je tedy na tom příběhu důležité, co chce říct nám dnes? Asi to, že jsme my lidé v sobě pokazili, k čemu jsme byli stvořeni – schopnost milovat Boha a bližního. Ale naštěstí nám Bůh poslal svého Syna, Ježíše, který přišel právě proto, aby to napravil.

 

Milí bratři a sestry,

Pokušitelovo svádění v prvním čtení i v evangeliu se odehrává velice podobným způsobem. Adamovi a Evě říká ‚když ochutnáte, budete jako Bůh‘ a Ježíšovi zase ve dvou ze tří způsobů pokoušení: ‚Jsi-li Syn Boží, učiň, ať z těchto kamenů jsou chleby. Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů.‘ V obou případech ďábel vykresluje falešný - nebo minimálně polopravdivý - obraz Boha.

V kontextu končících zimních olympijských her v Itálii jsem si vzpomněl na náš slavný hokejový triumf z roku 1998 na olympiádě v japonském Naganu. Po Brně tehdy jezdila auta s českými vlaječkami vytaženými z oken a ozývalo se skandování: (brankář) Hašek není člověk, Hašek je bůh!

Tohle je přesně ona představa, kterou se ďábel snaží vsugerovat těm, jež pokouší. Bůh – tak jak jej Pokušitel vykresluje – je především jakýsi vesmírný superman se superschopnostmi. Adamovi a Evě se ďábel snaží podsunout víceméně následující myšlenku: On vás stvořil mnohem menší, slabší a méně mocné než je sám, protože nechce mít žádnou konkurenci, ale vy máte právo být jako On – a snězení ovoce ze stromu poznání vám to umožní.

Na Ježíše se to snaží zkoušet podobně, jedenkrát dokonce s pomocí verše z Písma, vytrženého z kontextu. Jsi-li Syn Boží, máš především superschopnosti – můžeš vykouzlit z kamene chléb, můžeš se pustit do dobrodružství, které by komukoli jinému přineslo jistou smrt.

Jenže Ježíš je skutečný Boží Syn, je to skutečný obraz Otce, odlesk jeho slávy a výrazná podoba jeho podstaty, jak říká list Židům. Pohled na něj, na jeho život, jeho slova a skutky úspěšně bourá představu, kterou by nám chtěl naservírovat ten Zlý. A poznáváme to i z dnešního evangelia, ze způsobu, jímž Ježíš vzdoruje pokušení. V Ježíšově zápasu na poušti se již zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice, podobně jako krátce před tím při křtu v Jordánu. Otec není hlavně Všemohoucí a Vševědoucí - On je především Vztah Lásky, ten, koho Ježíš miluje, kým je milován a z jehož lásky žije:  Nejen z chleba je člověk živ, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. A toto vědomí pak Ježíšovi umožňuje, aby měl vůči Otci naprostou důvěru, poslouchal jeho hlas a sloužil mu:  ‚Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.'

 

 

sobota 14. února 2026

 

6. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Sir 15, 16-21 (řec. 15-20)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš.
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.



Žl 119 (118), 1-2. 4-5. 17-18. 33-34 Odp.: 1b
Odp.: Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově.

Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem.
Odp.
Tys, Hospodine, dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy.
Odp.
Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo. Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona.
Odp.
Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu j i věrně zachovávat. Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2, 6-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!  Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.

  

 
EVANGELIUM Mt 5, 17-37

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.
    Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.
    Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.
    Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
    Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.
    Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
    Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým.
    Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého."

________________________________________________________


Slůvko pro děti:

Milé děti,

To, co jsme slyšeli v evangeliu, je kousek Ježíšova Kázání na hoře – no, ona to moc velká hora vlastně nebyla; je to jenom takový kopeček v blízkosti Genezaretského jezera na severu Izraele. Ale Ježíš tam vystoupil, aby si jeho posluchači připomněli jinou horu – mnohem vyšší – zvanou Sinaj, která je dneska na území Egypta. Je to hora, na které Hospodin dal Mojžíšovi Zákon a Desatero přikázání. A Ježíš teď říká, že to Desatero platí dál, že ho nepřišel zrušit, ale naplnit. Jak to můžeme chápat? Velmi jednoduše – když se později Ježíše ptal jeden učitel Zákona na to, co je v Zákoně nejdůležitější, tak mu Ježíš řekl, že láska. To je to naplnění zákona. Když mám někoho rád, nikdy mu neudělám to, co Desatero říká, že nemám dělat – neokradu ho, nepodvedu ho ani mu neublížím. Ne proto, že je to zakázané. Ale proto, že toho druhého mám rád.


Milí bratři a sestry,

 Dnešní stůl Božího Slova je natolik významově bohatý, že se mi zdá vlastně nemožné kázat o něm jako o celku. Evangelium, které jsme právě slyšeli - z Matoušovy zprávy o Ježíšově kázání na hoře - je novozákonní interpretací Mojžíšova Zákona.  I když jednotícím prvkem Kázání na hoře je láska jako naplnění Zákona (nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit), přesto v něm Ježíš hovoří o mnoha různých aspektech života. Proto jsem se - vzhledem k dnešní promluvě - rozhodl vybrat si z dnešního evangelia jen jednu větu: dvacátý pátý verš páté kapitoly.

 Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře.

 Na tuto pasáž z Horského kázání mám jednu osobní vzpomínku. Před téměř šestnácti lety jsme s přáteli navštívili při naší cestě na sever Evropy známé finské město Rovaniemi, ležící přímo na polárním kruhu. Zdejší velký luteránský kostel byl postaven začátkem padesátých let minulého století - místo původního, který vzal za své koncem druhé světové války. Pozoruhodné jsou fresky v jeho interiéru, inspirované místním drsným klimatem a kulturou. Nad hlavním oltářem je monumentální zpodobnění Ježíšova Posledního soudu, nikoli nepodobné známé fresce v Sixtinské kapli – jen peklo zde není znázorněno jako oheň, ale jako věčná krutá zima, zatímco vyvolení vstupují do ráje v podobě přicházejícího jara. V pravé boční lodi tohoto kostela je pak vyobrazení sámského chovatele sobů (označení Laponec je sice známější, ale hanlivé, podobně jako výraz Eskymák pro Inuity v Grónsku a Kanadě) s jedním z jeho zvířat. Zcela nalevo je ještě anděl, který klade Sámovi ruku na rameno. Pod tím je text první poloviny verše 25: Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě.

 Dlouho jsem přemýšlel, jak tenhle biblický verš a ono vyobrazení spolu souvisejí. Ale časem mi to došlo. Cesta je náš životní příběh, kterým kráčíme společně s druhými lidmi i s ostatními Božími tvory. Slovo protivník není třeba chápat jako nepřítel; spíše je to někdo druhý, mezi nímž a námi je nějaké rozdělení, způsobené zraněním. Ten někdo nám byl svěřen, abychom o něj pečovali, chránili ho a měli ho rádi, a my jsme mu místo toho ublížili, zachovali jsme se vůči němu třeba krutě a necitlivě. Protivníky v tomto smyslu máme asi každý z nás – všichni jsme zažili nějaké zranění ze strany blízkých lidí. A všichni jsme jistě nějak sami ublížili někomu, o koho jsme se měli s láskou starat.

 Jsme-li takto zraněni od druhého, můžeme ho také - jak říká Ježíš - odevzdávat soudci, tedy stěžovat si na něj před Hospodinem. Možná nejlépe to ilustruje jeden verš z dvacáté druhé kapitoly starozákonní knihy Exodus, který oznamuje jedno z nařízení Mojžíšova zákona: Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.

 V době těsně před začátkem postu nás tedy tento jeden verš z Horského kázání vybízí k tomu, abychom se dohodli s protivníkem ještě na cestě. Vybízí nás tedy - jednoduše řečeno - ke smíření, ke vzájemnému odpuštění a k uzdravení vztahů. Tím se nechce říci, že by to všechno bylo vždycky možné jako mávnutím kouzelného proutku. Často je to bolestivý proces, který vyžaduje velkou pokoru, dostatek času a také ochotu o věcech hovořit místo toho, abychom je zametali pod koberec. Ale je třeba o to stále usilovat - dokud jsme ještě na cestě, dokud máme ještě čas.  

sobota 7. února 2026


 

5. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Iz 58,7-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.
    Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
    Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: 'Zde jsem!' Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."



Žl 112 (111),4-5.6-7.8a+9 Odp.: 4a
Odp.: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
nebo: Aleluja.


Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, stará se o své věci podle práva.
Odp.
Neboť navěky nezakolísá, ve věčné paměti bude spravedlivý. Nemusí se obávat zlé zprávy, jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Odp.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, rozděluje, dává chudým, jeho štědrost potrvá navždy, jeho moc poroste v slávě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2,1-5

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři a sestry, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
    Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.
    To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.



EVANGELIUM Mt 5,13-16

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
    Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní biblické postavičky jsou trochu jako komiks. A myslím, že rychle společně přijdeme na to, co to má znamenat.

Na začátku tady máme člověka, který je smutný – to naznačuje i ten tmavý šátek, na kterém sedí. Co by se stalo, kdyby tam jenom tak zůstal a v tom svém smutku se pořád nějak přebíral, pořád by myslel na to, jaký je to chudák a kdo všechno mu ublížil?  Byl by pořád nešťastnější a pořád víc by se uzavíral do sebe.

Jenže ten smutný člověk měl velké štěstí – a možná i velkou Boží pomoc – v tom, že nezůstal takhle zaměřený sám na sebe, ale všiml si, že blízko něho je někdo, kdo je na tom taky špatně, a možná ještě víc špatně nežli on sám. A tak mu pomohl. A na třetím obrázku už se ten člověk raduje, už není smutný, má pod sebou žlutý svítící šátek, který naznačuje jeho novou náladu. Na své trápení už zapomněl, raduje se – protože předtím zapomněl na sebe a udělal skutek lásky.

A kdo z vás, děti, dával dobrý pozor, tak taky pozná, kterého dnešního čtení se ta scénka týká: ano, je to to první:   Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.


Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty se týkají - mimo jiné - i čehosi, co bychom mohli nazvat třeba privatizací víry. Mnoho lidí - a jejich počet zřejmě roste - říká, že jsou věřící, ale že víra je jejich výsostně soukromá věc, o níž nemají potřebu s druhými hovořit - a už vůbec o ní nechtějí svědčit (neboli, jak by asi sami řekli, ji někomu druhému vnucovat). Aniž bych chtěl tento přístup nějak hodnotit, je přesto možné přemýšlet o tom, proč tomu tak je. Snad to může být do jisté míry oprávněná reakce na církevní triumfalismus z minulých dob, kdy církev ještě měla velkou moc a velký vliv. Možná to také souvisí se specifickou situací nás křesťanů v Česku, v zemi, která je podle všech statistik jednou z nejsekulárnějších na světě. Otec Tomáš Halík v jedné ze svých starších publikací hovořil v tomto smyslu o české 'plaché' zbožnosti – když dělá český katolík znamení kříže, dělá ho rychle a nenápadně, protože cítí v zádech pohled většinového ateisty. A samozřejmě je to i otázka povahy a vlivu prožitého životního příběhu každého věřícího člověka. Pro mnohé z nás - zejména pro ty, kteří jsou vnitřním naladěním introverti - je osobní víra velmi intimní záležitost; podobně jako jiné aspekty života, které jsou pro jeho prožívání velmi podstatné a důležité a které ho naplňují smyslem. Mnoha lidem se o tom všem vůbec nechce mluvit, protože se obávají jakési profanace toho, co je pro ně vlastně posvátné - obávají se, co by se stalo, kdyby se tento jejich vnitřní svět dostal do rukou, úst nebo nedej Bůh počítačových klávesnic cizích lidí.

Tohle všechno je pochopitelné; jenže naše křesťanství nemůže být - již z podstaty věci - zcela soukromá záležitost. Individuální rozměr naší víry - osobní vztah ke Kristu a osobní vnitřní modlitba - je mimořádně důležitý, neboť nás chrání proti jejímu zjednodušení v pouhou katolickou ideologii nebo jen ve snahu bojovat za takzvané tradiční hodnoty. Jenže naše víra má také velmi podstatný rozměr společenství, svědectví a zejména toho, co je jejím cílem - tedy lásky, projevující se konkrétními skutky.

Dnešní stůl Božího slova nám ukazuje několik cest, jak tento společný (či, chcete-li, veřejný) rozměr naší víry žít. Ve druhém čtení z prvního listu Korinťanům jsme svědky toho, jak se svatý Pavel při svém veřejném hlásání nebojí přiznat svou slabost. Nestydí se za ni, nehraje si na křesťanského superhrdinu, neříká si, co si o tom adresáti jeho listu pomyslí, stojí před nimi v pravdě. Ale právě tím svědčí o Boží moci a lásce. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Další skutečnost, o níž vypovídá zejména dnešní evangelium, se týká svědectví skrze skutky nesobecké lásky. Vyplývá přímo z naší křesťanské identity; z toho, kým jsme se stali již ve chvíli našeho křtu - jsme milovanými Božími dětmi a máme dar Ducha lásky. Vy jste světlo světa; tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích, říká Ježíš. A přirozeností světla je svítit; nikdy se nedá dokonale zakrýt, aby nebylo vidět, leda by se nechalo úplně vyhasnout. Tímto světlem jsou dobré skutky, skutky lásky, svědectví mnohem účinnější nežli svědectví pouhými slovy, protože slov a obrazů máme kolem sebe příliš mnoho, jsme jimi přesyceni a přestáváme jim důvěřovat.

A třetí výpověd dnešního Slova v tomto smyslu je obsažena v prvním čtení, z konce knihy proroka Izajáše. Vydáme-li se na úzkou cestu nezištné lásky ke druhým, zakusíme sami konkrétní Boží útěchu a Boží pomoc: Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Když zažíváme v životě nějakou vážnou těžkost, když se například musíme vyrovnat s nějakým vnitřním zraněním duše, které nám způsobil někdo druhý, pokušení uzavřít se do sebe je veliké. Bojíme se vystoupit ze své komfortní zóny, abychom nějaké podobné zranění od druhých nezažili znovu. Ale pokud se nám i přesto nějak podaří vyjít ze sebe směrem ke druhým, i přesto dál svědčit o světle, jež je v nás, můžeme opravdu získat podstatnou zkušenost obsaženou v prvním čtení: tvá jizva se brzy zacelí, v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem.